03.12.2019, RC Monitor 23/2019
„Z hlediska genetiky neexistuje žádná odlišnost, pokud jde o sexuální chování homosexuálních a heterosexuálních osob,“ říká Andrea Ganna, genetik z finského Institutu molekulární medicíny a hlavní autor studie.
Eric Vilain, genetik z Dětského národního zdravotnického systému ve Washingtonu, v rozhovoru pro časopis Scientific American řekl, že závěry této studie znamenají „konec teorie o ’genu homosexuality‘“.
V posledních desetiletích mnoho aktivistů zapojených do hnutí LGBT prosazovalo argument, že homosexuální orientace je geneticky podmíněná a že lidé, které přitahuje stejné pohlaví, se rodí s takto danou orientací.
Podpora ideologických pozic
P. James Martin SJ, autor knihy Budování mostu: Jak katolická církev s LGBT komunitou mohou vzájemně vytvářet vztah na základě úcty, soucitu a citlivosti, řekl, že „většina uznávaných psychologů, psychiatrů, biologů a sociologů tvrdí, že se tito lidé takto prostě narodí“.
Melinda Millsová z oxfordské univerzity v komentáři zveřejněném společně se studií poznamenala, že „tendence redukovat sexualitu na genetickou podmíněnost“ slouží k podpoře sociologických nebo ideologických pozic.
„Připisování homosexuální orientace genetice by mohlo posílit občanská práva nebo snižovat stigmatizaci,“ napsala. „Na druhou stranu existují obavy, že takovýto přístup může být záminkou k různým ’léčebným‘ zákrokům.“
Millsová se přesto domnívá, že tato studie ukazuje, že využití genetiky k předvídání homosexuální orientace nebo k její změně prostřednictvím jakési úpravy genu, je „zcela a bezvýhradně nemožné“.
Martin v komentáři pro CNA řekl, že „tato studie ukazuje, že lidskou sexualitu ovlivňuje řada faktorů včetně genetiky“.
„Podle mého názoru nejužitečnější citát pochází od genetika, který byl jedním z hlavních badatelů a který hovořil o tom, že homosexualita je ’přirozená‘,“ řekl Martin. Citoval Dr. Benjamina Neala z MIT.
Neale pro New York Times řekl, že homosexuální chování je „zapsáno do našich genů a je součástí našeho prostředí... patří k našemu druhu a je součástí toho, kým jsme“.
„Zdá se, že to přesně shrnuje výsledky studie,“ prohlásil Martin.
Není výzkum jako výzkum
Výzkum ukázal pět genetických datových bodů, jež se zdají být běžné u osob, které uvedly, že měly alespoň jeden homosexuální styk. Dva z těchto markerů jsou podle všeho spojeny s hormony a pachem, což jsou faktory sexuální přitažlivosti.
Ale všech pět těchto markerů vysvětluje méně než 1 % rozdílů v sexuální aktivitě v rámci celé populace, uvádí se v závěru studie.
„Našli sice určitá genetická místa související s homosexuálním chováním,“ napsala Millsová, „avšak když zkombinují účinky všech těchto míst do komplexních výsledků, je jejich efekt tak malý – méně než 1 % – že tento genetický výsledek nemůže být v žádném případě použit pro předvídání homosexuálního chování daného člověka.“
Podotkla, že výsledky této studie zdůrazňují značné rozdíly v různých generacích a vliv kulturních norem na sexuální chování. Millsová uvedla, že budoucí výzkum by se měl zaměřovat především na to, „jak jsou genetické predispozice ovlivňovány nejrůznějšími faktory pocházejícími z okolního prostředí“.
„Znovu opakuji, že je důležité naslouchat životním zkušenostem LGBT osob, chceme-li jim v církvi sloužit,“ prohlásil Martin.
Dr. Kevin Miller, odborný asistent z Františkánské univerzity ve Steubenville, řekl agentuře CNA, že tyto výsledky jsou v souladu s církevním učením o homosexualitě.
„Katechismus pojednává o homosexualitě v paragrafech 2357–2359. Hned v prvním paragrafu čteme, že ’její psychický zrod zůstává z velké části nevysvětlitelný‘. A tato nová studie na tom nic nezměnila.“
Studie rozlišuje mezi lidmi, kteří se oddávají homosexuálnímu jednání, a těmi, kdo se identifikují jako „gayové“ či „homosexuálové“, což je podle Millera ústřední myšlenkou církevního učení o této záležitosti.
Nezřízená touha
Katechismus učí, že homosexuální úkony jsou „vnitřně nezřízené“ a „v žádném případě nemohou být schvalovány“. Je tomu tak proto, řekl Miller, že pouze sexuální chování, které je svou přirozeností orientováno na plození a děje se v rámci manželství, je „slučitelné s podstatou mravní ctnosti čistoty a – jak zdůrazňoval Jan Pavel II. ve svých dokumentech – také s láskou“.
„Všechny ostatní úkony jsou – bez ohledu na subjektivní dispozice těch, kteří se jich účastní – objektivně hédonistické a sobecké, nikoli láskyplné. Pochopitelně existuje mnoho druhů sexuálních úkonů, které spadají do této kategorie – homosexuální skutky rozhodně nejsou jediné.“
O homosexuálních tendencích či sklonech, často nazývaných také přitažlivost ke stejnému pohlaví, katechismus píše, že se „objektivně vymykají řádu“, uvedl Miller. Důvodem je to, že touha, která by vedla k nemravným úkonům, je svou přirozeností nezřízená, prohlásil.
Miller však podotkl, že samotná touha či sklon nejsou „mravně špatné“, jelikož si daný člověk nevybírá, jaké touhy bude mít, a ani se nemůže svobodně rozhodnout, že je bude mít.
Pro porozumění rozdílu mezi sklony a jednáním je podle Millera zásadní to, že pro veškeré své sexuální chování se člověk svobodně rozhoduje. I když má vnitřní dispozice k homosexuálním skutkům, má svobodu je konat nebo nekonat, stejně jako ten, kdo inklinuje k nemravným skutkům s osobou opačného pohlaví.
„Vidíme, že v tomto vysvětlení církevního učení není žádná zmínka o jakékoli příčině homosexuálních sklonů nebo dispozicí. To je totiž pro analýzu mravního dobra nebo zla homosexuálních úkonů nebo toho, zda se homosexuální sklony vymykají nebo nevymykají řádu, zcela irelevantní.“
Miller vysvětlil, že původ sexuální orientace člověka – ať biologický, environmentální nebo zkušenostní – nemá žádný vliv na to, co církev učí o mravnosti jednání vyplývajícího z určité sexuální touhy.
„Toto učení nezávisí na žádném předpokladu ohledně příčiny těchto tendencí nebo sklonů,“ uvedl.
„I kdyby se prokázalo, že homosexuální sklony či orientace jsou zcela biologicky podmíněné, nemělo by to žádný vliv na logiku, na níž je toto církevní učení postaveno.“
Ed Condon, Catholic News Agency
Přeložil Pavel Štička
14.04.2025, RC Monitor 6/2025
Volné pokračování článku Pívečko a Eucharistie: Praha je zdá se pro našeho Pána Ježíše Krista poněkud ošidnou půdou. V početných kostelích stověžaté matičky hlavy účastnící se bohoslužeb šednou a ubývají. Dostat mladší ročníky na mši svatou to chce „velikej hever“, jak zpívá Vladimír Mišík (ten ovšem hned dodává, že ho slušně řečeno nemá). Jeden z panáčků si proto řekl, že když nejdou lidi za Pánem, že musí Pán za lidmi (asi poučen horou a Mohamedem), a tak zkusil hrát (rozuměj celebrovat) v hospodě, jenže arcibiskup mu pískl ofsajd. Pozorný rozhodčí. Vždyť Ježíš přece řekl: „Následuj mě.“ A ne: „Následuji tě.“ A až ten, kdo následoval, došel do večeřadla a teprve tam přijal Eucharistii. Už ten Břevnov ale nechme...
24.03.2025, RC Monitor 5/2025
„Svátost Kristova těla a jeho krve ať nám slouží k věčnému životu“ (modlitba kněze po Beránku Boží). „Kéž přijetí tvých svatých svátostí, Pane, není mi k soudu ani odsouzení, ale k uzdravení duše i těla“ (z řeckokatolické liturgie).
09.01.2025, Crisis Magazine
Naše kultura založená na obrazovkách je plochá a časově omezená, naprosto imanentní, v jistém smyslu velmi pomíjivá. Žádná z těchto vlastností nepřispívá k otevřenosti vůči transcendenci.
26.02.2025, The Catholic Thing
V poslední době trávím celkem dost času s pohany. Ne s moderními požitkářskými, falešně idealistickými, nezajímavými pohany všude kolem nás, zvlášť na našich univerzitách, nýbrž s dávnými – skoro až příliš zajímavými – houževnatými hledači pravdy a dobra.
06.01.2025, RC Monitor 24/2024
Tento článek by měl být publikován v souvislosti se slavností Zvěstování Páně, ale jistě není úvaha na téma Vtělení Božího Slova nevhodná ani v souvislosti s oslavou vánočních svátků. Rozhodl jsem se nabídnout čtenářům zamyšlení nad událostí, která má zcela zásadní význam v dějinách spásy. Proto také nepochybuji, že modlitby spojené s připomínkou této události jsou pro nás velmi důležité.
30.06.2025, Catholic News Agency
Francouzské Národní shromáždění schválilo kontroverzní návrh zákona legalizujícího tzv. „asistenci při umírání“, což katoličtí biskupové označují za vážnou hrozbu pro důstojnost lidského života i pro samotnou soudržnost národa. Upravená verze zákona byla přijata 27. května poměrem 305 hlasů pro a 199 proti. Zatímco ustanovení o paliativní péči získala širokou podporu, článek zavádějící právní nárok na asistovanou sebevraždu a eutanazii vyvolal výraznou kritiku ze strany církevních představitelů, bioetiků i řady organizací občanské společnosti.