Církev na misii, nebo církev na schůzích?

15.09.2021, First Things / RC Monitor 17/2021

Roku 2013 v den Slavnosti Ježíše Krista Krále završil papež František práci synody biskupů za rok 2012 apoštolskou exhortací Evangelii gaudium (Radost evangelia), v níž celou církev důrazně vyzval „k nové etapě evangelizace“. Katolictví, naléhal papež, se musí posunout od udržování k misii: „přejít od pouhé konzervující pastorace k pastoraci rozhodně misijní“. Tato služba by pak měla zmocňovat všechen lid církve k misii, neboť církev 21. století musí sama sebe chápat jako „společenství učedníků misionářů“, kteří jsou v „trvalém misijním stavu“, protože církev nežije sama pro sebe, nýbrž pro „evanglizaci současného světa“.


O necelých osm let později kardinál Mario Grech, generální sekretář synody biskupů, představil komplexní – někdo by mohl říct, že komplikovaný – plán rozsáhlých konzultací na diecézní, národní, kontinentální a mezinárodní úrovni v rámci příprav na synod o „synodalitě“, který se má konat v říjnu 2023 v Římě. Jeden nadšenec tento dvouletý proces popsal jako „nejdůležitější celosvětový katolický proces od 2. vatikánského koncilu“. Můj vlastní odhad – na základě americké katolické „Výzvy k akci“ v letech 1974–76 a nynější německé „synodální cesty“ – je spíš takový, že se do kardinálových nespočetných poradních „fází“ před synodem 2023 naplno zapojí jen lidé, kteří rádi chodí na schůze, aby se s podobně smýšlejícími podělili o své stížnosti na nynější stav katolictví. Zbytek církve nebo alespoň její živé součásti budou zaměstnány jinak a budou se věnovat úkolu, k němuž nás všechny papež František kdysi vyzval: „evangelizaci současného světa“.

Posun od církve na misii k církvi na schůzích není krok vpřed.

O tom, že se církev musí věnovat misii, včetně misie mezi nedostatečně katechizovanými katolíky, kteří se houfně vzdalují od víry, není třeba diskutovat. Pandemie nepochybně urychlila úbytek praktikujících katolíků. Tento exodus z kostelních lavic však probíhal už před tím, než se svět doslechl o wuchanských virologických laboratořích a covidu-19. Tento odliv je z části odrazem zhoubných vlivů kultury, která ve svých laskavějších chvílích katolickou víru a praxi možná toleruje jako životní styl, ale neoblomně odporuje představě, že katolictví je nositelem trvalých evangelijních pravd, jež vedou k osobnímu štěstí a společenské solidaritě. Zmíněný exodus je též vedlejším produktem desítek let nevhodné katecheze a chabého kázání, takže ve většině západního světa dnes nejvzdělanější katolíci v dějinách vědí o katolictví pravděpodobně méně než jejich prarodiče – a tudíž také méně věří.

Vážnost této výzvy ilustrují údaje z nedávného průzkumu v Itálii. V roce 1995 se k víře v posmrtný život hlásilo 41 procent dotazovaných; dnes v posmrtný život věří 28,6 procent. Ve stejném časovém rozmezí se počet těch, kdo život po smrti jednoznačně popírají, téměř zdvojnásobil, a sice z 10,4 na 19,5 procent. Ostatní na tuto otázku nejspíš nemají vyhraněný názor. Pomyslete však na to, co znamená, že z těchto počtů pevně věří v posmrtný život pouze tři Italové z deseti.

Anglikánský biblista N. T. Wright, který brilantně obhajuje historickou pravdivost Kristova vzkříšení, také napsal, že neexistují žádné důkazy o nějaké formě raného křesťanství, která by důrazně netvrdila, že Ježíš Nazaretský byl vzkříšen k nové a ještě bohatší formě života – k životu dostupnému všem, kdo vyznávají víru v něho a žijí jako jeho přátelé a učedníci. Co platilo před dvěma tisíci lety, platí i dnes: Není-li víry ve Velikonoce či ve vzkříšení k věčnému životu těch, kdo zemřeli v Kristu, pak není křesťanství. Tečka. A pokud je podle tohoto měřítka Itálie postkřesťanskou společností a kulturou, pak situace v dalších částech oblasti, která kdysi představovala západní křesťanstvo, je nejspíš ještě chmurnější.

Není příliš zřejmé, jak dva roky dovnitř zaměřeného katolického klábosení v předsynodních církevních diskusních skupinách, vedeného pod hlavičkou „rozpoznání“ o „synodální církvi“, naznačí východisko z tohoto odklonu od základních křesťanských přesvědčení, který je příčinou dnešního prudkého úbytku praktikujících katolíků. Církev by teď neměla trávit čas na schůzích. Doba si žádá církev na misii, která zvěstuje Ježíše Krista jako odpověď na otázku, jíž je každý lidský život.

George Weigel
Přeložila Alena Švecová


Další články


Co je posvátný plášť sv. Josefa?

01.10.2021, Aleteia.org / RC Monitor 18/2021

10 věcí, které byste měli vědět o sv. Josefu: Papež František ustanovil, že od 8. prosince 2020 se bude slavit zvláštní Rok svatého Josefa, aby v něm všichni věřící v Krista mohli každý den upevňovat jeho příkladem svůj život z víry a v úplnosti plnit Boží vůli.

Proč se modlit ke svatému Josefu Freinademetzovi

05.10.2021, Corrispondenza Romana / RC Monitor 18/2021

Málokdo se modlí ke svatému Josefu Freinademetzovi, neboť jen málokdo zná tohoto svatého misionáře, který si v dnešní situaci zaslouží naši oddanost.

Výuka náboženství je důležitá

04.10.2021, RC Monitor 18/2021

Tak nám začal nový školní rok (nebo měsíc, jak vtipně podotkl ve svém blogu jeden z mých přátel) a mnoho lidí s napětím očekává, zda neskončí dříve a děti nebudou opět přikovány k monitorům ve svých domovech. A tak je pochopitelné, že se vyrojily články o testování, očkování atd. Ale jsou i důležitější věci v životě lidském než zdraví a očkováním zaručená poklidná plavba životem.

Svatá Ludmila s námi

19.09.2021, RC Monitor 18/2021

Čas je prubířský kámen a čas i mnohé ukáže. Z pohledu více než tisíce sta let nám osobnost kněžny Ludmily vystupuje legendárně, až velmi vzdáleně. Člověk dneška, pokud něco o ní ví, vnímá ji jako babičku svatého Václava. To však nestačí. Pár historických pramenů píše o ženě plné lidskosti a něhy: „Byla okem slepému, nohou chromému...“ Je svatou!

Infekce z kostela nebo žloutenka z benzínky?

30.09.2021, RC Monitor 18/2021

Často se rozpovídáme, až když si dodáme odvahy a zábrany padnou. Skoro vždycky k tomu může dopomoci sklenka dobrého vína, někdy i šálek výborné kávy. Když jsme tak v dobrém rozmaru seděli nad skleničkou vína, svěřila se nám kamarádka, že do kostela už přestala chodit, protože církev po covidu nic nedělá pro větší hygienu při sv. přijímání a spousta lidí pořád přijímá do úst, takže stejně vždycky dojde na „olizovačku prstů“ kněze, který podává, a to ona vůbec nemusí. Navíc jí to prostě celkově není příjemné.

Týden ve světě katolickýma očima - 17. 10. 2021

16.10.2021, RCM

Damian Thompson popisuje okolnosti konverze bývalého anglikánského biskupa Michaela Nazir-Aliho ke katolictví. Bývalý anglikánský biskup Rochesteru je nyní členem katolického personálního ordinariátu Panny Marie Walsinghamské (jednoho ze tří personálních ordinariátů zřízených na základě apoštolské konstituce Benedikta XVI. Anglicanorum coetibus (2009), které mají anglikánským konvertitům umožnit „zachovat si liturgické, spirituální a pastorační tradice Anglikánského společenství v rámci plného společenství s Katolickou církví“) a bude brzy vysvěcen na katolického kněze (na biskupa být vysvěcen nemůže, protože je ženatý).


načíst další


Články e-mailem

Týdenní přehled nových článků přímo do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2021 Res Claritatis, z.s.