Církev na misii, nebo církev na schůzích?

O necelých osm let později kardinál Mario Grech, generální sekretář synody biskupů, představil komplexní – někdo by mohl říct, že komplikovaný – plán rozsáhlých konzultací na diecézní, národní, kontinentální a mezinárodní úrovni v rámci příprav na synod o „synodalitě“, který se má konat v říjnu 2023 v Římě. Jeden nadšenec tento dvouletý proces popsal jako „nejdůležitější celosvětový katolický proces od 2. vatikánského koncilu“. Můj vlastní odhad – na základě americké katolické „Výzvy k akci“ v letech 1974–76 a nynější německé „synodální cesty“ – je spíš takový, že se do kardinálových nespočetných poradních „fází“ před synodem 2023 naplno zapojí jen lidé, kteří rádi chodí na schůze, aby se s podobně smýšlejícími podělili o své stížnosti na nynější stav katolictví. Zbytek církve nebo alespoň její živé součásti budou zaměstnány jinak a budou se věnovat úkolu, k němuž nás všechny papež František kdysi vyzval: „evangelizaci současného světa“.

Posun od církve na misii k církvi na schůzích není krok vpřed.

O tom, že se církev musí věnovat misii, včetně misie mezi nedostatečně katechizovanými katolíky, kteří se houfně vzdalují od víry, není třeba diskutovat. Pandemie nepochybně urychlila úbytek praktikujících katolíků. Tento exodus z kostelních lavic však probíhal už před tím, než se svět doslechl o wuchanských virologických laboratořích a covidu-19. Tento odliv je z části odrazem zhoubných vlivů kultury, která ve svých laskavějších chvílích katolickou víru a praxi možná toleruje jako životní styl, ale neoblomně odporuje představě, že katolictví je nositelem trvalých evangelijních pravd, jež vedou k osobnímu štěstí a společenské solidaritě. Zmíněný exodus je též vedlejším produktem desítek let nevhodné katecheze a chabého kázání, takže ve většině západního světa dnes nejvzdělanější katolíci v dějinách vědí o katolictví pravděpodobně méně než jejich prarodiče – a tudíž také méně věří.

Vážnost této výzvy ilustrují údaje z nedávného průzkumu v Itálii. V roce 1995 se k víře v posmrtný život hlásilo 41 procent dotazovaných; dnes v posmrtný život věří 28,6 procent. Ve stejném časovém rozmezí se počet těch, kdo život po smrti jednoznačně popírají, téměř zdvojnásobil, a sice z 10,4 na 19,5 procent. Ostatní na tuto otázku nejspíš nemají vyhraněný názor. Pomyslete však na to, co znamená, že z těchto počtů pevně věří v posmrtný život pouze tři Italové z deseti.

Anglikánský biblista N. T. Wright, který brilantně obhajuje historickou pravdivost Kristova vzkříšení, také napsal, že neexistují žádné důkazy o nějaké formě raného křesťanství, která by důrazně netvrdila, že Ježíš Nazaretský byl vzkříšen k nové a ještě bohatší formě života – k životu dostupnému všem, kdo vyznávají víru v něho a žijí jako jeho přátelé a učedníci. Co platilo před dvěma tisíci lety, platí i dnes: Není-li víry ve Velikonoce či ve vzkříšení k věčnému životu těch, kdo zemřeli v Kristu, pak není křesťanství. Tečka. A pokud je podle tohoto měřítka Itálie postkřesťanskou společností a kulturou, pak situace v dalších částech oblasti, která kdysi představovala západní křesťanstvo, je nejspíš ještě chmurnější.

Není příliš zřejmé, jak dva roky dovnitř zaměřeného katolického klábosení v předsynodních církevních diskusních skupinách, vedeného pod hlavičkou „rozpoznání“ o „synodální církvi“, naznačí východisko z tohoto odklonu od základních křesťanských přesvědčení, který je příčinou dnešního prudkého úbytku praktikujících katolíků. Církev by teď neměla trávit čas na schůzích. Doba si žádá církev na misii, která zvěstuje Ježíše Krista jako odpověď na otázku, jíž je každý lidský život.

George Weigel
Přeložila Alena Švecová