Církev na misii, nebo církev na schůzích?

15.09.2021, First Things / RC Monitor 17/2021

Roku 2013 v den Slavnosti Ježíše Krista Krále završil papež František práci synody biskupů za rok 2012 apoštolskou exhortací Evangelii gaudium (Radost evangelia), v níž celou církev důrazně vyzval „k nové etapě evangelizace“. Katolictví, naléhal papež, se musí posunout od udržování k misii: „přejít od pouhé konzervující pastorace k pastoraci rozhodně misijní“. Tato služba by pak měla zmocňovat všechen lid církve k misii, neboť církev 21. století musí sama sebe chápat jako „společenství učedníků misionářů“, kteří jsou v „trvalém misijním stavu“, protože církev nežije sama pro sebe, nýbrž pro „evanglizaci současného světa“.

O necelých osm let později kardinál Mario Grech, generální sekretář synody biskupů, představil komplexní – někdo by mohl říct, že komplikovaný – plán rozsáhlých konzultací na diecézní, národní, kontinentální a mezinárodní úrovni v rámci příprav na synod o „synodalitě“, který se má konat v říjnu 2023 v Římě. Jeden nadšenec tento dvouletý proces popsal jako „nejdůležitější celosvětový katolický proces od 2. vatikánského koncilu“. Můj vlastní odhad – na základě americké katolické „Výzvy k akci“ v letech 1974–76 a nynější německé „synodální cesty“ – je spíš takový, že se do kardinálových nespočetných poradních „fází“ před synodem 2023 naplno zapojí jen lidé, kteří rádi chodí na schůze, aby se s podobně smýšlejícími podělili o své stížnosti na nynější stav katolictví. Zbytek církve nebo alespoň její živé součásti budou zaměstnány jinak a budou se věnovat úkolu, k němuž nás všechny papež František kdysi vyzval: „evangelizaci současného světa“.

Posun od církve na misii k církvi na schůzích není krok vpřed.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

O tom, že se církev musí věnovat misii, včetně misie mezi nedostatečně katechizovanými katolíky, kteří se houfně vzdalují od víry, není třeba diskutovat. Pandemie nepochybně urychlila úbytek praktikujících katolíků. Tento exodus z kostelních lavic však probíhal už před tím, než se svět doslechl o wuchanských virologických laboratořích a covidu-19. Tento odliv je z části odrazem zhoubných vlivů kultury, která ve svých laskavějších chvílích katolickou víru a praxi možná toleruje jako životní styl, ale neoblomně odporuje představě, že katolictví je nositelem trvalých evangelijních pravd, jež vedou k osobnímu štěstí a společenské solidaritě. Zmíněný exodus je též vedlejším produktem desítek let nevhodné katecheze a chabého kázání, takže ve většině západního světa dnes nejvzdělanější katolíci v dějinách vědí o katolictví pravděpodobně méně než jejich prarodiče – a tudíž také méně věří.

Vážnost této výzvy ilustrují údaje z nedávného průzkumu v Itálii. V roce 1995 se k víře v posmrtný život hlásilo 41 procent dotazovaných; dnes v posmrtný život věří 28,6 procent. Ve stejném časovém rozmezí se počet těch, kdo život po smrti jednoznačně popírají, téměř zdvojnásobil, a sice z 10,4 na 19,5 procent. Ostatní na tuto otázku nejspíš nemají vyhraněný názor. Pomyslete však na to, co znamená, že z těchto počtů pevně věří v posmrtný život pouze tři Italové z deseti.

Anglikánský biblista N. T. Wright, který brilantně obhajuje historickou pravdivost Kristova vzkříšení, také napsal, že neexistují žádné důkazy o nějaké formě raného křesťanství, která by důrazně netvrdila, že Ježíš Nazaretský byl vzkříšen k nové a ještě bohatší formě života – k životu dostupnému všem, kdo vyznávají víru v něho a žijí jako jeho přátelé a učedníci. Co platilo před dvěma tisíci lety, platí i dnes: Není-li víry ve Velikonoce či ve vzkříšení k věčnému životu těch, kdo zemřeli v Kristu, pak není křesťanství. Tečka. A pokud je podle tohoto měřítka Itálie postkřesťanskou společností a kulturou, pak situace v dalších částech oblasti, která kdysi představovala západní křesťanstvo, je nejspíš ještě chmurnější.

Není příliš zřejmé, jak dva roky dovnitř zaměřeného katolického klábosení v předsynodních církevních diskusních skupinách, vedeného pod hlavičkou „rozpoznání“ o „synodální církvi“, naznačí východisko z tohoto odklonu od základních křesťanských přesvědčení, který je příčinou dnešního prudkého úbytku praktikujících katolíků. Církev by teď neměla trávit čas na schůzích. Doba si žádá církev na misii, která zvěstuje Ježíše Krista jako odpověď na otázku, jíž je každý lidský život.

George Weigel
Přeložila Alena Švecová

Další články

Prožijme advent v klidu a ztíšení

08.12.2025, RC Monitor 23/2025

Možná i někteří z vás už zaslechli písničku o svátcích vánočních, která je již více než deset let stará, ale přesto aktuální. Sice zní vtipně, ale je vlastně smutná, neboť líčí svátky tak, jak si je mnozí sami znepříjemňují. Líčí totiž předvánoční shon tolik typický pro mnoho dnešních domácností. Kapr, cukroví, stromek, úklid, i na kostičky lega dojde. Je tedy celkem logické, že konečné hodnocení Vánoc je v této novodobé „vánoční hymně“ silně nelichotivé a zde i nevhodné citovat.

Co je duchovní doprovázení

06.05.2026, RC Monitor 8/2026

Jedete do hor a chystáte se na túru. Cíl znáte, máte po ruce mapu i navigaci v telefonu. To by mohlo stačit. Přesto by se hodil někdo, kdo cestu dobře zná a má zkušenosti. Mohl by vám doporučit trasu „šitou na míru“ s ohledem na váš věk, kondici či zdravotní stav. Během společného putování by vám ukázal krásné výhledy do údolí, upozornil na vzácné druhy chráněných rostlin a doporučil místo ke krátkému odpočinku nebo nabrání sil pro další stoupání k vrcholu. A především by vás vedl správným směrem.

Jak se z liberála stal postupem času sociální inženýr

11.02.2026, syrzdarma.cz

Liberál byl v 18. století někdo, kdo byl přesvědčen, že práva jednotlivce mají přednost před státními zásahy bez ohledu na to, jak ušlechtilé jsou cíle státu. Pak se to zvrtlo a objevila se skupinová práva. Držitel medaile od Václava Havla za podporu disidentů v bývalém Československu, anglický filozof Roger Scruton, zemřel v roce 2020. Napsal desítky knih. V knize Výhody pesimismu: A nebezpečí falešných nadějí, v originále The Uses of Pessimism: And the Danger of False Hope, se zamýšlí nad tím, proč jsou najednou práva jednotlivce bezcenná tváří v tvář skupinovým právům, která se množí geometrickou řadou.

Pravoslavné okouzlení

25.02.2026, RC Monitor 3/2026

V polovině letošního Týdne modliteb za jednotu křesťanů proběhla v Římě konference u příležitosti 60 let od zrušení vzájemné, právně krajně sporné exkomunikace papežského legáta Humberta a konstantinopolského patriarchy Kerullaria z roku 1054, známé jako Velké schizma. K jejímu oboustrannému oficiálnímu odvolání došlo 7. prosince 1965 současně v Římě (v rámci druhého vatikánského koncilu) a v katedrále v Konstantinopoli.

Poručíme větru dešti?

16.03.2026, RC Monitor 5/2026

Tak se nám za přispění Evropského parlamentu zase pomalu otvírá další Overtonovo okno. Poslední dobou ze všech možných stran slyším povzdech, že svět se zbláznil. Jenže jediný ze všech tvorů pohybujících se po povrchu (občas i pod povrchem) planety Země, který se může zbláznit, je člověk. Svět jako takový je zcela v pořádku, dělá, co má.

„Bůh je láska.“ (1Jan 4,16)

05.04.2026, RC Monitor 6/2026

Tváří v tvář tomu, co se kolem nás děje, může tvrzení, že Bůh je láska, znít pro mnohé téměř jako provokace.Vzpomínám si na svůj rozhovor s jedním hospodářem, který o sobě prohlašoval, že je nevěřící, a přesto občas navečer přicházel na kus řeči. Jednou mi řekl: „Míro, podívej se na to, co se děje, kdyby Pán Bůh byl, nemohl by se na to dívat.“ Chápal jsem ho a mnozí tuto námitku asi známe. Je pochopitelná. Jak ji ale uvést do souladu s inspirovanou větou sv. Jana Evangelisty, miláčka Páně, který ve svém prvním listě píše: „Bůh je láska“? Zkusme se na celou záležitost podívat skrze tajemství velikonočních svátků.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.