Církev na misii, nebo církev na schůzích?

15.09.2021, First Things / RC Monitor 17/2021

Roku 2013 v den Slavnosti Ježíše Krista Krále završil papež František práci synody biskupů za rok 2012 apoštolskou exhortací Evangelii gaudium (Radost evangelia), v níž celou církev důrazně vyzval „k nové etapě evangelizace“. Katolictví, naléhal papež, se musí posunout od udržování k misii: „přejít od pouhé konzervující pastorace k pastoraci rozhodně misijní“. Tato služba by pak měla zmocňovat všechen lid církve k misii, neboť církev 21. století musí sama sebe chápat jako „společenství učedníků misionářů“, kteří jsou v „trvalém misijním stavu“, protože církev nežije sama pro sebe, nýbrž pro „evanglizaci současného světa“.

O necelých osm let později kardinál Mario Grech, generální sekretář synody biskupů, představil komplexní – někdo by mohl říct, že komplikovaný – plán rozsáhlých konzultací na diecézní, národní, kontinentální a mezinárodní úrovni v rámci příprav na synod o „synodalitě“, který se má konat v říjnu 2023 v Římě. Jeden nadšenec tento dvouletý proces popsal jako „nejdůležitější celosvětový katolický proces od 2. vatikánského koncilu“. Můj vlastní odhad – na základě americké katolické „Výzvy k akci“ v letech 1974–76 a nynější německé „synodální cesty“ – je spíš takový, že se do kardinálových nespočetných poradních „fází“ před synodem 2023 naplno zapojí jen lidé, kteří rádi chodí na schůze, aby se s podobně smýšlejícími podělili o své stížnosti na nynější stav katolictví. Zbytek církve nebo alespoň její živé součásti budou zaměstnány jinak a budou se věnovat úkolu, k němuž nás všechny papež František kdysi vyzval: „evangelizaci současného světa“.

Posun od církve na misii k církvi na schůzích není krok vpřed.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

O tom, že se církev musí věnovat misii, včetně misie mezi nedostatečně katechizovanými katolíky, kteří se houfně vzdalují od víry, není třeba diskutovat. Pandemie nepochybně urychlila úbytek praktikujících katolíků. Tento exodus z kostelních lavic však probíhal už před tím, než se svět doslechl o wuchanských virologických laboratořích a covidu-19. Tento odliv je z části odrazem zhoubných vlivů kultury, která ve svých laskavějších chvílích katolickou víru a praxi možná toleruje jako životní styl, ale neoblomně odporuje představě, že katolictví je nositelem trvalých evangelijních pravd, jež vedou k osobnímu štěstí a společenské solidaritě. Zmíněný exodus je též vedlejším produktem desítek let nevhodné katecheze a chabého kázání, takže ve většině západního světa dnes nejvzdělanější katolíci v dějinách vědí o katolictví pravděpodobně méně než jejich prarodiče – a tudíž také méně věří.

Vážnost této výzvy ilustrují údaje z nedávného průzkumu v Itálii. V roce 1995 se k víře v posmrtný život hlásilo 41 procent dotazovaných; dnes v posmrtný život věří 28,6 procent. Ve stejném časovém rozmezí se počet těch, kdo život po smrti jednoznačně popírají, téměř zdvojnásobil, a sice z 10,4 na 19,5 procent. Ostatní na tuto otázku nejspíš nemají vyhraněný názor. Pomyslete však na to, co znamená, že z těchto počtů pevně věří v posmrtný život pouze tři Italové z deseti.

Anglikánský biblista N. T. Wright, který brilantně obhajuje historickou pravdivost Kristova vzkříšení, také napsal, že neexistují žádné důkazy o nějaké formě raného křesťanství, která by důrazně netvrdila, že Ježíš Nazaretský byl vzkříšen k nové a ještě bohatší formě života – k životu dostupnému všem, kdo vyznávají víru v něho a žijí jako jeho přátelé a učedníci. Co platilo před dvěma tisíci lety, platí i dnes: Není-li víry ve Velikonoce či ve vzkříšení k věčnému životu těch, kdo zemřeli v Kristu, pak není křesťanství. Tečka. A pokud je podle tohoto měřítka Itálie postkřesťanskou společností a kulturou, pak situace v dalších částech oblasti, která kdysi představovala západní křesťanstvo, je nejspíš ještě chmurnější.

Není příliš zřejmé, jak dva roky dovnitř zaměřeného katolického klábosení v předsynodních církevních diskusních skupinách, vedeného pod hlavičkou „rozpoznání“ o „synodální církvi“, naznačí východisko z tohoto odklonu od základních křesťanských přesvědčení, který je příčinou dnešního prudkého úbytku praktikujících katolíků. Církev by teď neměla trávit čas na schůzích. Doba si žádá církev na misii, která zvěstuje Ježíše Krista jako odpověď na otázku, jíž je každý lidský život.

George Weigel
Přeložila Alena Švecová

Další články

Dušičky, odpustky a očistec – proč na tom vlastně záleží?

02.11.2025, RC Monitor 21/2025

Stojíš před branou hřbitova a na chvíli zaváháš. Nadechneš se chladného podzimního vzduchu a sevřeš kliku. Z korun stromů se spouští sprška barevného listí – tolik krásy, a přitom tolik ticha. Tolik života, a přitom tolik připomínek smrti. Možná právě proto člověk cítí zvláštní směs smutku a klidu. Jako by se nebe na chvíli sklonilo k zemi.

Obětování katolíků kvůli ekumenismu

10.10.2025, Crisis Magazine

Katolíci, zejména ti mladší, jsou ve jménu křesťanské lásky nabádáni k větší otevřenosti vůči protestantům, což je obtížné, ne-li nemožné, odlišit od výzvy k tomu, aby byli méně katoličtí. Není žádné tajemství, že katolické církvi ubývá členů. Podle výzkumu z Pew Research Center je těch, kdo katolictví opustili, zhruba čtyřikrát víc než těch, kdo se ke katolické církvi připojili. Vzhledem k tomu, že se tato statistika neustále zhoršuje, narůstá důraz na evangelizaci. Málokdo však dokáže formulovat, jak by měla vypadat. Značná pozornost se tedy věnuje snaze oslovit ty „z druhého tábora“ a splynout s protestanty.

Proměňovat svět čistými (nebo nečistými) myšlenkami

27.08.2025, Catholic Culture

Někdy jsou naše myšlenky svaté a plodné. Jindy jsou hanebné a ničivé. Svět měníme tehdy, když naše myšlenky nabývají konkrétní podoby – skrze slovo a čin, krok za krokem.

Lidská sexualita a její eschatologické naplnění: Závěr

15.09.2025, RC Monitor 17/2025

Když se člověk na svůj život podívá z celostní perspektivy (filosoficky), nemůže nevidět, že v určitém momentě svoji tělesnost, a tedy i s ní spojené sexuální funkce, ztratí. Uzná-li, že smrtí se jeho život nekončí, vyjevuje se mu jeho tělesnost a sexualita jen jako něco dočasného, jen jako prostředek, díky němuž má dosáhnout svého cíle. Anebo jinak vyjádřeno, tyto skutečnosti je možné chápat jako součást cesty, po které má člověk doputovat ke své životní metě.

Nobelovu cenu za literaturu za rok 2025 získal mistr apokalypsy

12.12.2025, The American TFP

Představte si literární svět plný temných dystopií, absurdních událostí a postav bloudících rozpadajícím se společenským řádem. Taková je tvorba maďarského spisovatele Lászla Krasznahorkaie, čerstvého držitele Nobelovy ceny za literaturu. Je známý těžkým stylem bez odstavců, mnohastránkovými větami a příběhy, v nichž se hranice mezi realitou a absurditou rozplývá. Jeden z jeho románů má čtyři sta stran a tvoří jedinou větu.

Snímek Sacré Coeur filmovým hitem ve Francii

07.01.2026, Radio Vaticana

Více než 400 tisíc diváků za několik prvních týdnů a rekordní fronty před kiny – a zároveň rušení projekcí a zákaz plakátů v metru. Film Sacré Coeur o zjeveních Nejsvětějšího Srdce Ježíšova se stal ve Francii kulturním fenoménem a výrazným hlasem ve sporu o sekularismus státu, informuje Catholic Weekly. Film uváděný od 1. října pod podtitulem „Jeho panování nebude mít konce“ vypráví o zjeveních Ježíše sv. Markétě Marii Alacoque v Paray-le-Monial v letech 1673–1675. Snímek – spojující historické rekonstrukce, svědectví a komentáře odborníků – vznikl u příležitosti 350. výročí těchto zjevení.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.