05.10.2021, Corrispondenza Romana / RC Monitor 18/2021
2. března 1879 obdržel misionářský kříž od papeže Lva XIII, nechal za sebou svůj rodný kraj, jedno z nejkrásnějších míst na světě a vydal se do Číny s tím, že se do Evropy již nikdy nevrátí. Svoji misii konal především v oblasti jižního Shandongu. Čína se pro něj stala bitevním polem a Josef byl rozhodnut napnout všechny síly k tomu, aby došlo k obrácení lidu, jenž ještě nepoznal pravého Boha. „Už jsem více Číňan než Tirolan, chci zůstat Číňan i v ráji,“ píše 9. února 1892.
V roce 1899 vypuklo povstání boxerů, tajné protikřesťanské společnosti podporované pekingským dvorem vedeným vládkyní Cixi (1835–1908). Válka rozpoutaná proti západní přítomnosti v Číně, začala právě v Shandongu v červnu 1900 a trvala do září 1901. Tisíce katolíků podstoupilo mučednickou smrt. Mezi nimi i františkánští biskupové svatý Antonino Fantosati, apoštolský vikář jižního Hunanu a svatý Gregorio Maria Grassi, apoštolský vikář severního Shansi, který byl zabit společně se svým pomocným vikářem svatým Francescem Fagollou. Otec Freinademetz neopustil své poslání a postavil se odvážně ke své smrti. 6. července 1901 napsal bratřím a sestrám: „Nebezpečí minulého roku byla tak mnohá a silná, že skoro všichni, i naši misionáři, mě již považovali za ztraceného. Nebyl jsem hoden mučednictví, jako mnozí jiní, o nichž jste slyšeli, jak byli zabiti – čtyři biskupové, okolo čtyřiceti misionářů a patrně dvacet až třicet tisíc křesťanů. Jaké pronásledování, jaké hrůzy, jaké mučení! Ani si nedokážete představit co museli vytrpět tito křesťané.“
Během krátké doby se vytvořil spolek osmi národů, vpadl do Číny a obsadil Peking. Misie v Shandongu se mohly obnovit a otec Freinademetz byl jmenován provinciálem verbistických misionářů. Poslední léta jeho života byla bolestně poznamenána sporem s jeho spolubratrem, s nímž kdysi nastoupil do misie, Johannem Baptistou Anzerem (1851–1903). Měl silné výhrady k jeho chování a nedokázal se s ním smířit.
Otec Freinademetz sestavil dokument, který obsahoval několik bodů žaloby proti jednání svého nadřízeného. Kongregace de Propaganda Fide předvolala biskupa Anzera do Říma, kde v roce 1903 zemřel. Nový biskup se měl jmenovat Josef Freinademetz, ale kardinál Kopp, hlavní wroclawský biskup, proti němu přednesl protest německé vlády, protože otec Freinademetz byl Rakušan. Misionář neskrýval své zklamání: „Ne však proto, že se nemohu stát biskupem – snad nikdo jiný než já ví o neslučitelnosti tohoto úřadu a mého smýšlení, což říkám z hloubi mého srdce – nýbrž proto, že jsem byl z úřadu vyloučen z principu.“
18. ledna 1907 slavila misie v jižním Shandongu své stříbrné výročí. Otec Freinademetz ho bilancoval následně: „Před 25 lety jsme začínali se 158 křesťany. Dnes máme 40 000 pokřtěných a stejně tolik katechumenů. Pán se skutečně dobrý.“
Heroický misionář viděl okolo sebe vyrůstat křesťanské společenství téměř z nicoty. Stavby kostelů, domů, kaplí; cesty po řekách a horách; kázání a katechetická výuka, udílení křtů a všech ostatních svátostí – to nemělo za cíl jen obrácení jednotlivých duší, ale pokřesťanštění celého národa, ve shodě s onou plantatio Ecclesiae, která je, jak poznamenal Jan Pavel II, dílem jak svátostným tak i institucionálním: „Především je nutné snažit se zakládat v každém místě křesťanské komunity, které jsou znamením boží přítomnosti ve světě a které rostou až se z nich stanou církve...Tato fáze církevních dějin, jež se nazývá plantatio Ecclesiae, není ukončena, naopak, v mnohých lidských sdruženích musí nalézt teprve svůj počátek“ (Encyklika Redemptoris Missio ze 7. prosince 1990).
V roce 1907 propukla v Číně epidemie tyfu. Otec Freinademetz, který se obětavě staral o nemocné, se nakazil a jeho stav se rychle zhoršoval. V jednom dopisu spolubratřím píše: „Umírám v plné důvěře v milosrdenství božího Srdce, v přímluvu Mariinu, Matky Jeho i mojí a ve svatého Josefa, mého patrona a ochránce dobré smrti. Kéž se opět znovu shledáme v nebi ve věčné jednotě a jednou provždy.“
Otec Josef Freinademetz zesnul v Taikii v ústředním domě Verbistů 28. ledna 1908 v padesáti šesti letech svého života. Jeho tělo bylo pohřbeno v čínské zemi. O 45 let později se bývalá Říše Středu stala komunistickou Čínou pod vedením Mao Ce tunga. Jeho hrob je dnes cílem poutí a poutě míří i do jeho rodného domu ve Val Badia. Pavel VI. blahořečil otce Freinademetze v roce 1975 a Jan Pavel II ho svatořečil 1. října 2003 společně se zakladatelem jeho institutu Arnoldem Janssenem. Kardinál Thomas Tien Ken-sin (1898–1967) ze Společnosti Božího Slova, který byl v roce 1947 zvolen Piem XII. pekingským arcibiskupem, ale který byl pak nucen uprchnout do exilu, si v sobě navždy uchoval vzpomínku na misionáře, jehož poznal v době, kdy vykonával funkci rektora semináře. Podal toto svědectví: „Zdálo se, že ho nemůže nic rozptýlit. Byl velkým mužem modlitby.“ Otec Divo Barsotti, který mu byl oddán, napsal, že žil své misionářské poslání „s heroickým sebeobětováním, nasazoval se bez míry kvůli spáse onoho lidu, který mu Bůh svěřil“ (Giuseppe Freinademetz, Un cristiano felice, Memi 2014, s. 36).
Od otce Freinademetze se zachovalo asi sedmdesát italsky a německy psaných dopisů adresovaných rodině a kněžím ve Val Badia. Tato korespondence má mimořádnou hodnotu, protože nás vede k uvědomění, v čem spočívá misionářský duch v Církvi a především k pochopení, co znamená být svatým. Životní program verbistického misionáře je shrnut v jednom dopisu z 28. dubna 1879: „Nejsem zde z rozmaru anebo proto, abych se obohatil zlatem či stříbrem, nýbrž abych získal duše vykoupené předrahou krví Boha, abych vedl boj s ďáblem a peklem a strhl k zemi chrámy falešných bohů a na jejich místě vztyčil dřevo kříže, aby nešťastní pohané, kteří jsou také našimi bratry, poznali lásku ukřižovaného Boha, svatého Srdce Ježíše, nejsvětější Marie.“
Pro otce Freinademetze však představoval největší problém mravní úpadek Západu. „Největší metla pro nás a pro nešťastné Číňany počíná být tolik dokonale zkažených Evropanů bez víry, kteří nyní začínají zaplavovat Čínu. Jde sice o křesťany, jsou však horší než pohané; nestarají se o nic jiného než o vydělávání peněz a honí se za všemi světskými slastmi“ (28. května 1902). „Časy jsou smutné“ a „bezbožnost útočí na celý svět“, píše 25. června 1905. Na úplném sklonku svého života, 23. ledna 1907, ještě píše: „Číňané nejsou nepřátelé křesťanského náboženství a pokud by byla Evropa dosud křesťanská, jak by mohla a měla být, jsem pevně přesvědčen, že celá Čína by se stala křesťanskou. Jaký triumf pro Svatou Církev! Ale vítr, který vane z Evropy, je velmi chladný a nepříznivý a proto je třeba se obávat, že nešťastní Číňané zůstanou pohany a stanou se ještě horšími než pohané. Je třeba se velmi modlit.“
Jestliže Čína dvacátého století postavila evangelium Marxe a Lenina proti evangeliu Krista, zodpovědnost za to nese především Západ. Výzva svatého Josefa Freinademetze k usilovným modlitbám za Čínu nabývá na ještě větší naléhavosti a nutnosti v dějinném údobí, v němž se nejvyšší církevní autority obrátily zády k misijní epoše a snaží se o neblahou dohodu s komunistickou Čínou, která dnes rozlévá svůj jed po celém světě. Svěřme tedy naše modlitby svatému Josefu Freinademetzovi.
Roberto de Mattei
Přeložil Roman Cardal
17.03.2025, RC Monitor 5/2025
Změna (či úprava, jak chcete) ritu mše svaté vstoupila v účinnost o první neděli adventní 30. listopadu 1969. Někde se na to připravovali s dychtivostí, jinde s nechutí, ne-li docela věcnými výhradami. Já tomu tehdy jako čtrnáctiletý ještě tak moc nerozuměl, ale připadlo mi divné, když se v sobotu 29. listopadu po ranní mši svaté misál odnesl s tím, že už nebude potřeba. Jak to? říkal jsem si už tehdy. Po nějaké době to vyjádřil kardinál Ratzinger mnohem fundovaněji: není přece možné, aby to, co ještě včera bylo tím správným, ba jediným, se nyní považovalo za škodlivé a touha po tom za něco nepatřičného? Leč byli jsme vycepování k poslušnosti, a tak se začalo „po novu“.
19.06.2025, RC Monitor 11/2025
Slavnost Těla a Krve Páně (lat. Corpus Domini) byla ustanovena v roce 1264 papežem Urbanem IV. Její příběh odráží duchovní cestu jedné epochy, jež usilovala o znovuobjevení ústředního postavení Eucharistie v životě církve. Ve 13. století se svaté přijímání stalo natolik vzácným, že čtvrtý lateránský koncil (1215) musel přikázat alespoň jednou za rok účast na této svátosti. Z obavy před znesvěcením a kvůli přílišnému důrazu na bázeň místo na vroucnost víry se zaváděly přísné podmínky, které prakticky znemožňovaly lidem přístup k Eucharistii.
13.01.2025, The Catholic Thing
Stále častěji zjišťuji, že nejméně tolerantní lidé, se kterými se setkávám, jsou právě ti, kteří se neustále ohánějí slovem „tolerance“. Neměli bychom to považovat za pokrytectví. Není to jako chování farizeů, kteří si dávají záležet na tom, aby každý viděl, jak dávají almužnu. Tím z dobročinnosti dělají divadelní představení, aby si vysloužili chválu lidí, a pokud stojí především o ni, pak ji také dostanou. „Odpovídající odměnu,“ jak píše Milton, „prázdnou jako jejich skutky.“
16.06.2025, The Catholic Gentleman
Svěží vzduch podzimního rána mi plní plíce a dodává mi energii, když vycházím z příjemného pohodlí teplé postele ven do tmy. Čelovka osvětluje mlžný oblak, který se vytváří při každém mém výdechu. Studená fronta na konci listopadu a jemný svit ubývajícího měsíce naznačují to, co každý lovec cítí v kostech: v lese vrcholí říje.
23.06.2025, librinostri.catholica.cz
Je tichá noc. Betlém odpočívá, ponořen do sladkého spánku – i Svatá rodina. Náhle však Josef procitá: zjevuje se mu anděl a přikazuje, aby ještě té noci uprchl do Egypta a ochránil život malého Ježíše. Bez přípravy, bez otálení, vydává se Svatá rodina na dalekou cestu do cizí země, obývané pohanským národem. Panna Maria tiše sedí na oslíku, v náručí drží Božské Dítě, po jejím boku kráčí Josef. Klid na jejich tvářích prozrazuje odevzdanost – tuto náhlou zkoušku svěřují nebeskému Otci pro spásu lidí.
10.03.2025, RC Monitor 4/2025
Náš život je tak trochu prašný, nemyslíte? Představuji si to takto: pokud moje matka někdy v létě 1968, v době Pelíšků a Vln, snědla třeba mrkev, některé atomy z pole, na kterém ta mrkev vyrostla, se prostřednictvím její dělohy a placenty, popř. později jejím mateřským mlékem, možná dostaly do mého těla. Takže se možná staly součástí mé malé dětské ručičky. Celý život však dýcháme, jíme, pijeme, vydechujeme a vyměšujeme atd., takže když se na svou ruku podívám dnes, tvoří ji jiné atomy, než byly v ručičce mého předškolního věku.