Týden ve světě katolickýma očima - 17. 10. 2021

„Jde o to, že chci být členem církve, která věřícím poskytuje jasnou nauku,“ vysvětluje svůj krok konvertita, který býval v anglikánské církvi kontroverzí postavou: „Zdá se, že tato instituce je pohlcena jednak zdlouhavými, nákladnými a  nepřesvědčivými ochrannými opatřeními před všemožnými nařčeními církevních prominentů, a jednak úsilím nepropásnout žádnou z právě módních davových psychóz ohledně identitární politiky, kulturní korektnosti a sypání si hlavy popelem za britskou imperiální minulost,“ vyjádřil se třeba před časem na adresu Anglikánské církve.

„Konverze takto prominentního intelektuála bude pro Ordinariát obrovskou vzpruhou,“ míní Thompson, podle nějž jde o nejvýznamnější konverzi od roku 1994, kdy byl do Katolické církve přijat Graham Leonard, bývalý anglikánský biskup Londýna. Díky této konverzi bude podle Thompsona pro katolické biskupy Anglie a Walesu obtížnější „marginalizovat Ordinariát, který se biskupové snaží ovládat, navzdory přání papeže Benedikta, aby byl na nich zcela nezávislý.“ Z kanonického hlediska má totiž ordinariát obdobné postavení jako diecéze.

Rod Dreher se pozastavuje nad kapitulací katolické univerzity Notre Dame před LGBT ideologií. Cituje z článku ve studentském časopise, kde Mary Frances Mylerová píše: „Notre Dame by měla ve světle katolické nauky uznat rozpornost své současné pozice. Její současný přístup není vyjádřením, nýbrž zmatením křesťanské nauky. Má-li být tento rozpor odstraněn, musí si univerzita vybrat jeden ze dvou neslučitelných pohledů: ten katolický, anebo ten sekulární. Důsledky volby jsou dramatické: každý odklon od věrouky podrývá katolický charakter univerzity. Pokud univerzita přijímá sekulární náhled na otázky LGBT, před čím dalším ještě hodlá kapitulovat? Když se pravda vzdá nepravdě, co zůstane stát?“

A Dreher komentuje: „Přesně tak. Jak to, že je to jasné studentce, ale ne prezidentovi univerzity, otci Johnu Jenkinsovi? Všichni studenti Notre Dame jsou nuceni podstoupit tzv. ’Vítací týden‘, kde se klade důraz na ’allyship‘ [aktivní podpora ze strany ’sociálně privilegovaných‘ ’sociálně neprivilegovaným‘] – což znamená, že univerzita vede studenty k naprosté zmatenosti ohledně toho, co obnáší katolická nauka a  co od nich jako od katolíků žádá, ne-li k jejímu naprostému odmítnutí. Jak zoufale naše elity selhávají ve své vůdčí roli vůči nám, pravověrným křesťanům! Patrně jim vůbec nedochází, v jaké krizi se nacházíme!“ zoufá si Dreher.

„Veřejné školy ve Spojených státech (a dokonce i některé soukromé) se staly nástrojem propagandy módních ideologií – z nichž většina je v rozporu s katolickou naukou,“ domnívá se právní analytička EWTN News Andrea Picciotti-Bayerová v článku nazvaném „Jde o soustředěné úsilí o umlčení rodičů?“ A volá: „My jsme ti, kdo mají na prvním místě vzdělávat své děti. Je třeba to dát jasně na srozuměnou!“

Americký magazín Natinal Catholic Reporter přináší článek o „Otci Anně“, která má být v episkopální katedrále sv. Jana v Albuquerque v Novém Mexiku vysvěcena na „katolickou kněžku“ („womenpriest“). Magazín cituje její vlastní vyprávění, v němž vyzdvihla jako rozhodující pro svoji cestu vliv jezuitů: „Přestěhovala jsem se do Portlandu spolu s hudební skupinou, kterou jsem vedla, a tam, v jezuitské farnosti, přišlo povolání. Jezuité mě vzali pod svá křídla. Naučili mě se modlit – a tu jsem pocítila povolání ne jen k tomu, být knězem, nýbrž specificky jezuitským knězem. Jak by mě mohl Bůh volat k něčemu nemožnému?“

Otec Zuhlsdorf komentuje: „Zamysleme se nad tím. Jezuité přijímají pouze muže. Jezuité jsou tím nejzřejmějším příkladem diskriminace žen v Církvi! Je požadavkem sociální spravedlnosti, diverzity, doprovázení, rozlišování, ba dokonce ’společné cesty‘, aby jezuité toto svěcení přivítali, zúčastnili se ho a zařídili, aby nějaký jezuitský biskup toto svěcení v episkopální katedrále provedl – ve jménu ekumenismu mezi… ehm… nekatolíky!“

Robert Royal vyjadřuje své pochybnosti o současném synodálním procesu v Církvi: „Jeden z důvodů, proč současný tlak prosazující synodalitu dělá mnoha lidem starosti, je to, že, jak se zdá, nemá žádný jasný cíl – ani meze. Oficiální dokumenty a výroky vyjadřují naději, že synodální proces se svojí proklamovanou ambicí zapojit do diskuse široké spektrum lidí z celého světa (s jakým úspěchem, to se ještě uvidí) jaksi sám od sebe a navzdory vší pravděpodobnosti vygeneruje program odpovídající nynějším globálním potřebám Církve. Není cynismem, nýbrž realismem domnívat se, že proces tohoto druhu nemůže reflektovat odlišnosti situace Církve v Evropě a v Americe, v Africe a v Asii, v Latinské Americe a na Předním Východě. Kdo by si tedy chtěl vsadit na výsledek, udělá patrně nejlíp, bude-li předpokládat, že Synodní výbor nakonec dojde k závěrům obdobným těm, k nimž se právě dochází v Německu, jen o něco méně radikálním.“

Royal se však domnívá, že běžní katolíci mají ve skutečnosti úplně jiné problémy, a cituje slova svého přítele: „Pokud jde o mé každodenní povinnosti, shledávám, že nedokážu sehnat cenově dostupné a věrouce věrné katolické vzdělání pro své děti. Nemůžu najít farnost, kde by se liturgie slavila důstojně a kde bych si z kázání mohl něco odnést. Mezi biskupy nedokážu najít někoho, kdo by byl pro mé děti příkladem osobnosti, jakou bych chtěl, aby se staly. Zdá se, že hierarchie je zcela ve vleku sekulárních trendů a autorit. To, co potřebujeme, je pevnost a trpělivá aplikace plánu Jana Pavla II. pro nové milénium – a ne neustále se měnící agenda a oživování těch nejnemožnějších interpretací ’ducha koncilu‘.“

Royal se dále vyjadřuje ke dvěma oficiálním dokumentům – Vademecum pro Synodu o synodalitě a Přípravnému dokumentu: „Oba vykazují onu známou směsici pochybné sociální vědy a  vágní eklesiologie, která je v poslední době typická pro církevní rokování. Nemůžete si ovšem také nevšimnout grafiky, která tomu celému dodává vzhled dětské knížky či onoho druhu ’umění‘, který se rozmohl po Druhém vatikánském koncilu. Na to, o jak vážný a ambiciózní podnik se jedná, a s ohledem na zásadní změnu, kterou svět od poloviny šedesátých let prodělal, nevěstí tyto reminiscence na nikterak zářné období nedávných církevních dějin pro plán obnovy Církve nic dobrého.“

Peter Kwasniewski rozebírá otázku legitimity svěcení kněží a biskupů proti vůli papeže. Poukazuje na dva případy všeobecně pokládané za legitimní a chvályhodné: (1) Tajná svěcení kněží z různých komunistických zemí (zejména Československa), která konal v  Krakově tehdejší kardinál Wojtyła přes zákaz papeže Pavla VI., vycházející z jeho politiky appeasementu vůči komunistickým režimům (tzv. „Ostpolitika“). (2) Tajná biskupská svěcení, která prováděl bez povolení papeže Pavla VI. kardinál Josef Slipyj, hlava Ukrajinské řeckokatolické církve a nyní kandidát svatořečení, v římském exilu.

Podle Kwasniewského tyto případy vrhají jiné světlo na na nepovolená biskupská svěcení, která provedl arcibiskup Lefebvre v roce 1988. „Je-li Církev předmětem útoku a v sázce je její přežití, anebo je-li vážně ohroženo společné dobro, flagrantní ’neposlušnost‘ příkazům papeže či zákonům může být oprávněná – ne-li dokonce správná, záslužná, známka svatosti. Nikdo nikdy nezpochybňoval, že papež má právo stanovit pravidla biskupského svěcení, a Wojtyła i Slipyj neoddiskutovatelně a vědomě porušili církevní právo – což by jim mělo vysloužit stejné odsouzení, jakého se dostalo arcibiskupu Lefebvrovi. A  přesto je naopak vynášíme jako hrdiny odporu proti komunismu,“ upozorňuje Kwasniewski a navrhuje hledět i na Lefebvrova svěcení analogicky jako na odpor vůči „Ostpolitice s modernitou“.

A Hans Jakob Bürger představuje novou knihu Dorothey Schmidtové „Církev Pipi Dlouhé Punčochy. Moje zážitky ze Synodální cesty“. Schmidtová na Synodální cestě reprezentuje iniciativu „Maria 1.0“ (reakci na iniciativu „Maria 2.0“) a podle Bürgera je „mladá, a proto píše ostrým perem“: „Pipi by si nemohla svůj životní styl udržet do dospělosti, aniž by sama sebe učinila zákonem. Dětský svět bez školy, s dortíky k snídani pojídanými z podlahy, koněm v domě, opicí poskakující kolem a stálým dostatkem peněz od mámy a táty, či od koho vlastně – to je skvělé; ale funguje to jen na půdoryse etiky Villy Villekuly. O té řečníme a vedeme jedání na Synodální cestě.“

Lukáš Novák