03.02.2025, RC Monitor 2/2025
„V praxi dnešní svět převážně uvažuje jen se dvěma rozdělujícími rozměry: oni a my, dobří a zlí, chytří a hloupí, praví a leví... kde jeden ,rozměr‘ vylučuje (eliminuje) druhý... Vznikají spory na nejnižší úrovni a války na světové úrovni... Třetí prvek (rozměr), který je může rozlišit, ale i spojit, je spravedlivá vzájemná dohoda, kdy každá ze dvou stran se ochotně zúčastní na společném hledání pravdy i za cenu velkých obětí. Tím se vloží do procesu třetí prvek založený na pochopení druhé strany, které je možné jen v lásce. Nezůstane prostor pro kompromisy a může se nenásilně jít proti proudu. Je zřejmé, že to zpočátku narazí na velký odpor: bude se argumentovat, že je naší povinností prosazovat své myšlenky, o kterých jsme nesprávně přesvědčeni, že jsou naše, ale ve skutečnosti jsou Boží, máme od něj jen poslání, které věrně chceme splnit... Takže jak je to vlastně? V tomto světle se začne více ozřejmovat situace, ve které se při svém vtělení nacházel náš Pán. Přikázání lásky k Bohu a k bližním se spojuje v jeho přikázání vzájemné lásky. To je Ježíšovo vlastní přikázání: ,Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy.‘ (Jn 13,34) To je jeho ,třetí‘ prvek. ,Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tam i já.‘ Kde je vzájemná láska, tam je i On, jako ten, který spojuje, jako ,třetí prvek‘. Věříme ještě Bohu (nejen v jeho existenci!)? Křesťané vyznávající Boha – Trojici by to měli jasně chápat a chovat se jinak, než jak se obyčejně chovají ostatní lidé. Máme se v lásce, dobrovolně, a nejen z povinnosti obětovat pro druhé, jak nám to ukázal Kristus a dává nám k tomu milost a odpuštění.“
V době jeho aktivního přispívání do našeho časopisu psal také rubriku Slovo biskupa. Vždy bylo nejen duchovní inspirací, ale také pobídkou k větší svatosti v běžných každodenních rutinách a podmínkách, které všichni zažíváme. V jednom z čísel v roce 2019 čtenářům napsal: „Sebezapření. Tento druh askeze se v současnosti (ale, žel, ani v minulosti, až na výjimky) moc nepěstuje a spíše mnoho odpuzuje. Svět se řídí zásadou: Co jsem si dnes odepřel, o to jsem přišel navždy. Proto carpe diem, využij čas, a co máš na tomto světě k dispozici, abys o to nepřišel. Touto zásadou se řídí dnes (a také v minulosti se řídilo) mnoho lidí, především ti, kteří nepřipouštějí věčnou perspektivu. Pro ty všechno začíná a končí tady. Kdybychom se jich ale dnes zeptali, jestli je to učinilo šťastnými, jsem přesvědčen, že ani jeden z nich by nakonec plně s tím nesouhlasil a často vyjádří hluboké zklamání nad tím, co prožili. Chyba je často i v tom, že nikdo jim neukázal pravý vzor šťastného života, který i v chudobě, nemoci, ponížení je možné prožívat. Pravý vzor a cestu nám ukázal Ježíš Kristus a pak mnozí světci v průběhu celých dějin až do dnešních dnů.“
Requiescat in pace.
Zdeňka Rybová
šéfredaktorka RC Monitoru
11.04.2025, RC Monitor 6/2025
Nelze zamlčet, že jedním z nově nastražených lákadel se po roce 1989 stala i pro katolické kněze možnost osobního sebezviditelňování v médiích. To však s sebou nese nemalé riziko ohrožení vlastní kněžské svátostné identity.
22.04.2025, The European Conservative
Politika na podporu porodnosti je nezbytná, ale nestačí: kultura, která uvěřila, že nejvyšším cílem je individuální štěstí, míří k zániku. Celosvětová populační krize – tedy prudký pokles porodnosti, který zasáhl téměř všechny země světa, s výjimkou (zatím) subsaharské Afriky – je možná největší hrozbou, které civilizace čelí. Jenže o ní téměř nikdo nechce mluvit. Ale to vlastně není tak docela pravda. V Evropě, kde porodnost už dlouhá léta nedosahuje úrovně prosté reprodukce, se političtí představitelé tomuto tématu nemohou vyhnout. Problém spočívá v tom, že většina z nich chce říkat a slyšet jen jedno: že jediným možným řešením je masová migrace z plodnějších zemí.
29.11.2024, The Dispatch
Učení katolické církve vychází z touhy zachovat hodnotu lidského života. Máloco vyvolává tolik emocí jako plození potomstva. Potřeba mít dítě není jen osobní touha, ale často základní instinkt – touha vidět, jak něco z nás zůstává na planetě a nese naše dílo i náš odkaz dlouho poté, co zemřeme.
21.04.2025, Vatican News
Jeho Eminence kardinál Farrell dnes se zármutkem oznámil úmrtí papeže Františka těmito slovy: „Drazí bratři a sestry, s hlubokým zármutkem musím oznámit úmrtí našeho Svatého otce Františka. Dnes ráno v 7:35 se římský biskup František vrátil do domu Otce. Celý svůj život zasvětil službě Bohu a jeho Církvi. Učil nás žít hodnoty evangelia s věrností, odvahou a univerzální láskou, zejména ve prospěch těch nejchudších a odstrčených na okraj společnosti. S nesmírnou vděčností za jeho příklad opravdového učedníka Pána Ježíše svěřujeme duši papeže Františka nekonečné milosrdné lásce Trojjediného Boha.“
18.12.2024, RC Monitor 22/2024
Čteme-li dnes téměř jakoukoli stať o stavu lidstva, jeho hodnot, myšlení a směřování, sotva se vyhneme narážce, že žijeme v nějaké post–době. My křesťané s jistou dávkou nostalgie žehráme na postkřesťanskou dobu. Jako občané trneme, zda už nenastala doba postdemokratická. Informační zmatek, plynoucí z využití technologií pro šíření nepravd, označujeme jako dobu postfaktickou. Jednu zelenou hlavu jsem slyšel zaníceně hovořit o době postindustriální... A někteří si i dnes dokáží uvědomit, že už nějaký pátek žijeme v době postkomunistické, i když už tento pojem poněkud ztratil glanc.
17.03.2025, RC Monitor 5/2025
Změna (či úprava, jak chcete) ritu mše svaté vstoupila v účinnost o první neděli adventní 30. listopadu 1969. Někde se na to připravovali s dychtivostí, jinde s nechutí, ne-li docela věcnými výhradami. Já tomu tehdy jako čtrnáctiletý ještě tak moc nerozuměl, ale připadlo mi divné, když se v sobotu 29. listopadu po ranní mši svaté misál odnesl s tím, že už nebude potřeba. Jak to? říkal jsem si už tehdy. Po nějaké době to vyjádřil kardinál Ratzinger mnohem fundovaněji: není přece možné, aby to, co ještě včera bylo tím správným, ba jediným, se nyní považovalo za škodlivé a touha po tom za něco nepatřičného? Leč byli jsme vycepování k poslušnosti, a tak se začalo „po novu“.
Čtrnáctideník Monitor
Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.