Proč byly debaty rané církve záživnější

02.11.2021, Catholic Culture / RC Monitor 20/2021

Když jsem působil jako šéfredaktor arcidiecézních novin, moji kritici z řad duchovních si někdy stěžovali, že na úkor zpravodajství o dění uvnitř církve věnuji příliš velkou redakční pozornost veřejným záležitostem. Říkali, že zatímco se soustředím na společenský zápas o ochranu života, rodiny a manželství ve stále více nepřátelském prostředí, opomíjím dobré zprávy ze života církve a (jak to nezapomenutelně vyjádřil jeden pomocný biskup) o „vzrušujícím novém vývoji v teologii“. Projevil jsem nesouhlas – a brzy na to jsem už šéfredaktorem arcidiecézních novin nebyl.

V jednom smyslu měli moji kritici nepochybně pravdu. Svátostný život církve je mnohem důležitější než každodenní příběhy, které jsem představoval v přehledu hlavních událostí uplynulého týdne. Pokaždé, když se slaví eucharistická liturgie, když se křtí malé dítě nebo když kající hříšník přijímá odpuštění, je to nekonečně důležitější než společenské a politické spory. Avšak, tvrdil jsem, není to vhodná látka pro týdeník. Transcendentní význam svátostí by se měl objasňovat na jiných fórech. (Brzy na toto téma napíšu víc.)

Naproti tomu v argumentech, které poukazovaly na teologii, jsem ovšem valnou hodnotu nespatřoval. Popravdě jsem neviděl, že by v teologii katolické církve docházelo k nějakému „vzrušujícímu novému vývoji“. Chápu, že pro ty, kdo se v něčem silně angažují, je vzrušující všechno, ale já redigoval noviny pro laické čtenáře, nikoli pro profesionální teology. Zpravidla nebylo pravděpodobné, že by nejnovější diskuse mezi katolickými teology toto široké publikum zaujaly.

V životě církve byly chvíle, kdy by teologické debaty vydaly na opravdu poutavé novinové titulky: chvíle, kdy preláti chrlili kletby a někdy také rozdávali rány. To byl vskutku „vzrušující vývoj“ a takové příběhy by u čtenářů jistě upoutaly zájem. Nynější teologické rozpravy jsou však uměřenější, abstraktnější. Neshody mohou být úplně stejně zásadní, ale otevřeným slovním soubojům se dnes teologové vyhýbají.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Celkově je v současné době diskuse v církvi mnohem mírumilovnější než rázné debaty prvních ekumenických koncilů. Biskupové se snaží omezit své neshody na minimum, alespoň před zraky veřejnosti. Jen velmi zřídka nějaký přední církevní představitel naplno řekne, že podle jeho názoru se jeho kolega absolutně mýlí.

Aby tedy člověk pochopil, jaké zásadní neshody se za diplomatickou fasádou skrývají, potřebuje alespoň trochu znát danou problematiku a také zvyklosti diskuse mezi kněžími. Vlastně se od doby, co jsem odešel z redakce oněch arcidiecézních novin, léta snažím pomáhat katolickým čtenářům vykládat si výroky církevních představitelů, číst mezi řádky a porozumět, oč se ve skutečnosti jedná. Ani teď, po desítkách let zkušeností, si nemyslím, že bych v novinách mohl širokou čtenářskou obec zaujmout „vzrušujícím novým vývojem v teologii“ – pokud bych to neredukoval na prosté, přímočaré pojmy, které rozviřovaly debatu uvnitř rané církve.

Přemýšlím, zda jsme si polepšili, když se dnes vnitrocírkevní debaty vedou uhlazeněji. Nasazení, s jakým církevní otcové hájili své názory a útočili na své oponenty, svědčilo o tom, že jim na pravdě hluboce záleželo. V ničem podstatném by nepřistoupili na kompromis; nehodlali tolerovat nejednoznačnost. Laiky mohla jejich urputnost někdy děsit, ale nebyli zmatení ani neteční. Po chalcedonském koncilu se někteří křesťané vyhrnuli z církve pryč. Dnes lidé odcházejí po desetitisících, a přesto se to zdráháme označit jako krizi víry.

Při čtení spisů raných církevních otců si člověk rychle všimne, že jejich „teologický vývoj“ byl opravdu vzrušující. Ta živost a nadšení se však neomezovaly jen na abstraktní debatu. Projevovaly se i v jejich přímém, bezprostředním přístupu k evangelizaci. Neočekávali u potenciálních konvertitů porozumění pro nuance víry (byť v rozhovorech mezi sebou projevovali velký smysl pro detail a jemné odstíny). Nové posluchače zasahovali zpříma prostým, ohromujícím poselstvím – týmž, jaké vždy zdůrazňují úspěšní evangelisté – úžasnou zprávou, že smrtelní lidé mohou získat věčný život.

A domnívám se, že právě tuto zprávu potřebují katolíci (i nekatolíci) slyšet i dnes. Běžně to není zpráva, kterou by měly předávat noviny, protože nejde o nic nového; Dobrá zpráva je stará zpráva. Určitě to ale je vhodná látka pro jakékoli kázání. Jak jsem se již zmínil, každé vysluhování svátostí – a zejména mše svaté – je důležitá událost. Potřebujeme si neustále připomínat, proč jsou tyto události významné, o co všechno v nich jde a jak neuvěřitelné dary zde přijímáme.

Kdyby se nám podařilo dospět k správnému pochopení těchto tajemství – a kdybychom dokázali třeba jen zrcadlit nadšení otců rané církve –, nepochybuji o tom, že teologický vývoj by byl více vzrušující a redaktoři diecézních novin by o nich psali s větší pravděpodobností.

Phil Lawler
Přeložila Alena Švecová

Další články

Pedagogika touhy

25.03.2026, RC Monitor 5/2026

Aristoteles označil člověka za tvora společenského – zoon politikon. A je to pravda, bez vztahů nelze žít ani růst. Přesto se zdá, že ještě hlubší vrstvou lidské existence je touha. Dříve než člověk vstoupí do polis, už po něčem sahá. Dříve než si věci vyloží rozumem, už je miluje – nebo odmítá. Člověk je bytost, která je neustále nasměrovaná k nějakému dobru, skutečnému, či domnělému. Chtě nechtě je člověk také živočich touhy – zoon epithymetikon. Postní doba tuto skutečnost nemilosrdně odhaluje. Když si člověk něco odřekne, neodhalí se jen síla či slabost vůle. Odkryje se struktura srdce. Jak rychle hledáme útěchu, jak těžko snášíme prázdnotu, jak instinktivně zaplňujeme každé ticho hlukem, obrazem, činností. Náhle se ukáže, že půst není především o odříkání si masa nebo dezertu ani o disciplíně. Je o touze.

Ten, který je Světlo světa

30.03.2026, RC Monitor 6/2026

Nedávno jsme měli duchovní cvičení a to byla možnost se na chvilku zastavit, pustit z hlavy běžné pastorační starosti a zabývat se otázkami, na které čas nezbývá, nebo se jim člověk podvědomě vyhýbá. Takových otázek má jistě každý z nás dostatek, až přehršel. Ale někdy chybí čas, jindy nálada či ochota se jimi hlouběji zabývat.

Půst a modlitba

01.05.2026, RC Monitor 8/2026

Letošní Pochod pro život je již minulostí, ale rád bych se k němu ještě vrátil, a to s ohledem na naši omladinu. Letos, žel Bohu, jsem neměl příležitost se ho osobně zúčastnit, což mne mrzí, ale díky různým informačním kanálům jsem ho alespoň sledoval z dáli a se zpožděním. Jednoho jsem si všiml, jakéhosi potvrzení lidového rčení, že „čert z nouze i mouchy lapá“, protože některé projevy odpůrců pochodu mi připadaly poněkud slaboduché, nelogické (takzvaně „mimo mísu“), pramenící z neinformovanosti, která byla nahrazena fanatickým nadšením pro spravedlivou věc, zkrátka převelice pitomé. Ale vlastně, proč ne? Vždyť se dnes a denně přesvědčujeme, jak málo stačí ke spokojenosti. Ke spokojenosti se sebou samým.

Předsevzetí a jiné neřesti

28.01.2026, RC Monitor 1/2026

Existuje zvláštní druh optimismu, který se pravidelně objevuje koncem prosince. Člověk ho pozná podle toho, že si koupí diář, který nikdy předtím nepoužíval, běžecké boty, kalhoty o číslo menší (protože „do léta to nějak půjde“) a s vážnou tváří oznámí, že „tentokrát už je to doopravdy“. Říkáme tomu novoroční předsevzetí – drobný liturgický úkon moderní doby, při němž se starý člověk symbolicky ukládá k ledu a nový se má narodit 1. ledna.

Recenze oblíbeného filmu papeže Lva XIV.

06.03.2026, Catholic Stand

Naše komunitní divadelní společnost získala pro svou sváteční inscenaci roku 2025 nečekanou a zcela neobvyklou reklamu – a to od samotného papeže. V listopadu papež Lev XIV. oznámil, že jeho oblíbeným filmem je Život je krásný, klasika Franka Capry ze čtyřicátých let minulého století, natočená podle povídky The Greatest Gift Philipa Van Dorena Sterna.

„Bůh je láska.“ (1Jan 4,16)

05.04.2026, RC Monitor 6/2026

Tváří v tvář tomu, co se kolem nás děje, může tvrzení, že Bůh je láska, znít pro mnohé téměř jako provokace.Vzpomínám si na svůj rozhovor s jedním hospodářem, který o sobě prohlašoval, že je nevěřící, a přesto občas navečer přicházel na kus řeči. Jednou mi řekl: „Míro, podívej se na to, co se děje, kdyby Pán Bůh byl, nemohl by se na to dívat.“ Chápal jsem ho a mnozí tuto námitku asi známe. Je pochopitelná. Jak ji ale uvést do souladu s inspirovanou větou sv. Jana Evangelisty, miláčka Páně, který ve svém prvním listě píše: „Bůh je láska“? Zkusme se na celou záležitost podívat skrze tajemství velikonočních svátků.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.