Proč byly debaty rané církve záživnější

V jednom smyslu měli moji kritici nepochybně pravdu. Svátostný život církve je mnohem důležitější než každodenní příběhy, které jsem představoval v přehledu hlavních událostí uplynulého týdne. Pokaždé, když se slaví eucharistická liturgie, když se křtí malé dítě nebo když kající hříšník přijímá odpuštění, je to nekonečně důležitější než společenské a politické spory. Avšak, tvrdil jsem, není to vhodná látka pro týdeník. Transcendentní význam svátostí by se měl objasňovat na jiných fórech. (Brzy na toto téma napíšu víc.)

Naproti tomu v argumentech, které poukazovaly na teologii, jsem ovšem valnou hodnotu nespatřoval. Popravdě jsem neviděl, že by v teologii katolické církve docházelo k nějakému „vzrušujícímu novému vývoji“. Chápu, že pro ty, kdo se v něčem silně angažují, je vzrušující všechno, ale já redigoval noviny pro laické čtenáře, nikoli pro profesionální teology. Zpravidla nebylo pravděpodobné, že by nejnovější diskuse mezi katolickými teology toto široké publikum zaujaly.

V životě církve byly chvíle, kdy by teologické debaty vydaly na opravdu poutavé novinové titulky: chvíle, kdy preláti chrlili kletby a někdy také rozdávali rány. To byl vskutku „vzrušující vývoj“ a takové příběhy by u čtenářů jistě upoutaly zájem. Nynější teologické rozpravy jsou však uměřenější, abstraktnější. Neshody mohou být úplně stejně zásadní, ale otevřeným slovním soubojům se dnes teologové vyhýbají.

Celkově je v současné době diskuse v církvi mnohem mírumilovnější než rázné debaty prvních ekumenických koncilů. Biskupové se snaží omezit své neshody na minimum, alespoň před zraky veřejnosti. Jen velmi zřídka nějaký přední církevní představitel naplno řekne, že podle jeho názoru se jeho kolega absolutně mýlí.

Aby tedy člověk pochopil, jaké zásadní neshody se za diplomatickou fasádou skrývají, potřebuje alespoň trochu znát danou problematiku a také zvyklosti diskuse mezi kněžími. Vlastně se od doby, co jsem odešel z redakce oněch arcidiecézních novin, léta snažím pomáhat katolickým čtenářům vykládat si výroky církevních představitelů, číst mezi řádky a porozumět, oč se ve skutečnosti jedná. Ani teď, po desítkách let zkušeností, si nemyslím, že bych v novinách mohl širokou čtenářskou obec zaujmout „vzrušujícím novým vývojem v teologii“ – pokud bych to neredukoval na prosté, přímočaré pojmy, které rozviřovaly debatu uvnitř rané církve.

Přemýšlím, zda jsme si polepšili, když se dnes vnitrocírkevní debaty vedou uhlazeněji. Nasazení, s jakým církevní otcové hájili své názory a útočili na své oponenty, svědčilo o tom, že jim na pravdě hluboce záleželo. V ničem podstatném by nepřistoupili na kompromis; nehodlali tolerovat nejednoznačnost. Laiky mohla jejich urputnost někdy děsit, ale nebyli zmatení ani neteční. Po chalcedonském koncilu se někteří křesťané vyhrnuli z církve pryč. Dnes lidé odcházejí po desetitisících, a přesto se to zdráháme označit jako krizi víry.

Při čtení spisů raných církevních otců si člověk rychle všimne, že jejich „teologický vývoj“ byl opravdu vzrušující. Ta živost a nadšení se však neomezovaly jen na abstraktní debatu. Projevovaly se i v jejich přímém, bezprostředním přístupu k evangelizaci. Neočekávali u potenciálních konvertitů porozumění pro nuance víry (byť v rozhovorech mezi sebou projevovali velký smysl pro detail a jemné odstíny). Nové posluchače zasahovali zpříma prostým, ohromujícím poselstvím – týmž, jaké vždy zdůrazňují úspěšní evangelisté – úžasnou zprávou, že smrtelní lidé mohou získat věčný život.

A domnívám se, že právě tuto zprávu potřebují katolíci (i nekatolíci) slyšet i dnes. Běžně to není zpráva, kterou by měly předávat noviny, protože nejde o nic nového; Dobrá zpráva je stará zpráva. Určitě to ale je vhodná látka pro jakékoli kázání. Jak jsem se již zmínil, každé vysluhování svátostí – a zejména mše svaté – je důležitá událost. Potřebujeme si neustále připomínat, proč jsou tyto události významné, o co všechno v nich jde a jak neuvěřitelné dary zde přijímáme.

Kdyby se nám podařilo dospět k správnému pochopení těchto tajemství – a kdybychom dokázali třeba jen zrcadlit nadšení otců rané církve –, nepochybuji o tom, že teologický vývoj by byl více vzrušující a redaktoři diecézních novin by o nich psali s větší pravděpodobností.

Phil Lawler
Přeložila Alena Švecová