Proč byly debaty rané církve záživnější

02.11.2021, Catholic Culture / RC Monitor 20/2021

Když jsem působil jako šéfredaktor arcidiecézních novin, moji kritici z řad duchovních si někdy stěžovali, že na úkor zpravodajství o dění uvnitř církve věnuji příliš velkou redakční pozornost veřejným záležitostem. Říkali, že zatímco se soustředím na společenský zápas o ochranu života, rodiny a manželství ve stále více nepřátelském prostředí, opomíjím dobré zprávy ze života církve a (jak to nezapomenutelně vyjádřil jeden pomocný biskup) o „vzrušujícím novém vývoji v teologii“. Projevil jsem nesouhlas – a brzy na to jsem už šéfredaktorem arcidiecézních novin nebyl.


V jednom smyslu měli moji kritici nepochybně pravdu. Svátostný život církve je mnohem důležitější než každodenní příběhy, které jsem představoval v přehledu hlavních událostí uplynulého týdne. Pokaždé, když se slaví eucharistická liturgie, když se křtí malé dítě nebo když kající hříšník přijímá odpuštění, je to nekonečně důležitější než společenské a politické spory. Avšak, tvrdil jsem, není to vhodná látka pro týdeník. Transcendentní význam svátostí by se měl objasňovat na jiných fórech. (Brzy na toto téma napíšu víc.)

Naproti tomu v argumentech, které poukazovaly na teologii, jsem ovšem valnou hodnotu nespatřoval. Popravdě jsem neviděl, že by v teologii katolické církve docházelo k nějakému „vzrušujícímu novému vývoji“. Chápu, že pro ty, kdo se v něčem silně angažují, je vzrušující všechno, ale já redigoval noviny pro laické čtenáře, nikoli pro profesionální teology. Zpravidla nebylo pravděpodobné, že by nejnovější diskuse mezi katolickými teology toto široké publikum zaujaly.

V životě církve byly chvíle, kdy by teologické debaty vydaly na opravdu poutavé novinové titulky: chvíle, kdy preláti chrlili kletby a někdy také rozdávali rány. To byl vskutku „vzrušující vývoj“ a takové příběhy by u čtenářů jistě upoutaly zájem. Nynější teologické rozpravy jsou však uměřenější, abstraktnější. Neshody mohou být úplně stejně zásadní, ale otevřeným slovním soubojům se dnes teologové vyhýbají.

Celkově je v současné době diskuse v církvi mnohem mírumilovnější než rázné debaty prvních ekumenických koncilů. Biskupové se snaží omezit své neshody na minimum, alespoň před zraky veřejnosti. Jen velmi zřídka nějaký přední církevní představitel naplno řekne, že podle jeho názoru se jeho kolega absolutně mýlí.

Aby tedy člověk pochopil, jaké zásadní neshody se za diplomatickou fasádou skrývají, potřebuje alespoň trochu znát danou problematiku a také zvyklosti diskuse mezi kněžími. Vlastně se od doby, co jsem odešel z redakce oněch arcidiecézních novin, léta snažím pomáhat katolickým čtenářům vykládat si výroky církevních představitelů, číst mezi řádky a porozumět, oč se ve skutečnosti jedná. Ani teď, po desítkách let zkušeností, si nemyslím, že bych v novinách mohl širokou čtenářskou obec zaujmout „vzrušujícím novým vývojem v teologii“ – pokud bych to neredukoval na prosté, přímočaré pojmy, které rozviřovaly debatu uvnitř rané církve.

Přemýšlím, zda jsme si polepšili, když se dnes vnitrocírkevní debaty vedou uhlazeněji. Nasazení, s jakým církevní otcové hájili své názory a útočili na své oponenty, svědčilo o tom, že jim na pravdě hluboce záleželo. V ničem podstatném by nepřistoupili na kompromis; nehodlali tolerovat nejednoznačnost. Laiky mohla jejich urputnost někdy děsit, ale nebyli zmatení ani neteční. Po chalcedonském koncilu se někteří křesťané vyhrnuli z církve pryč. Dnes lidé odcházejí po desetitisících, a přesto se to zdráháme označit jako krizi víry.

Při čtení spisů raných církevních otců si člověk rychle všimne, že jejich „teologický vývoj“ byl opravdu vzrušující. Ta živost a nadšení se však neomezovaly jen na abstraktní debatu. Projevovaly se i v jejich přímém, bezprostředním přístupu k evangelizaci. Neočekávali u potenciálních konvertitů porozumění pro nuance víry (byť v rozhovorech mezi sebou projevovali velký smysl pro detail a jemné odstíny). Nové posluchače zasahovali zpříma prostým, ohromujícím poselstvím – týmž, jaké vždy zdůrazňují úspěšní evangelisté – úžasnou zprávou, že smrtelní lidé mohou získat věčný život.

A domnívám se, že právě tuto zprávu potřebují katolíci (i nekatolíci) slyšet i dnes. Běžně to není zpráva, kterou by měly předávat noviny, protože nejde o nic nového; Dobrá zpráva je stará zpráva. Určitě to ale je vhodná látka pro jakékoli kázání. Jak jsem se již zmínil, každé vysluhování svátostí – a zejména mše svaté – je důležitá událost. Potřebujeme si neustále připomínat, proč jsou tyto události významné, o co všechno v nich jde a jak neuvěřitelné dary zde přijímáme.

Kdyby se nám podařilo dospět k správnému pochopení těchto tajemství – a kdybychom dokázali třeba jen zrcadlit nadšení otců rané církve –, nepochybuji o tom, že teologický vývoj by byl více vzrušující a redaktoři diecézních novin by o nich psali s větší pravděpodobností.

Phil Lawler
Přeložila Alena Švecová


Další články



Všechno je tak, jak má být

02.06.2025, RC Monitor 10/2025

Jsou chvíle, kdy si člověk říká, že nemá to, co by chtěl a po čem touží. A tak stále hledá něco jiného, lepšího. Hodně lidí na světě cítí jakousi neúplnost, ne–celost a podvědomě cítí nenaplnění, i kdyby třeba vyhráli milion ve sportce nebo dostali nejprestižnější světovou cenu. Pořád má takový člověk pocit, že mu něco chybí a není nikdy spokojený.

Technologie nejsou neutrální

09.07.2025, Crisis Magazine

Bůh viděl, že všechno, co stvořil, je dobré. Jako křesťané se z tohoto dobra radujeme. Těšíme se z krásy Slunce a Měsíce, z vůně rozkvetlého olivovníku, z chuti masa, ptactva a obilí, z nápojů, které povznášejí našeho ducha, z manželského svazku, který plodí nový život. Všeho s mírou, říkáme, střídmost nevyjímaje. A i když se ke střídmosti stavíme poněkud moralisticky, máme pravdu, když říkáme, že Bůh nám dal dobrotu svého stvoření jako cestu milosti, díky níž se my sami stáváme dobrými.

Tančící oblaka prachu. Životní rozhodnutí ve věcech zřejmých až samozřejmých

10.03.2025, RC Monitor 4/2025

Náš život je tak trochu prašný, nemyslíte? Představuji si to takto: pokud moje matka někdy v létě 1968, v době Pelíšků a Vln, snědla třeba mrkev, některé atomy z pole, na kterém ta mrkev vyrostla, se prostřednictvím její dělohy a placenty, popř. později jejím mateřským mlékem, možná dostaly do mého těla. Takže se možná staly součástí mé malé dětské ručičky. Celý život však dýcháme, jíme, pijeme, vydechujeme a vyměšujeme atd., takže když se na svou ruku podívám dnes, tvoří ji jiné atomy, než byly v ručičce mého předškolního věku.

Bůh je věčný a nepodléhá volebním obdobím

21.02.2025, RC Monitor 3/2025

„Bůh dokáže psát i na křivých řádcích,“ je jedno z okřídlených úsloví užívaných v církvi, když přijde řeč na lidi, případně situace, které jsou takzvaně kontroverzní. Jako jedna z takových kontroverzních osob se nám může jevit znovu zvolený prezident USA. Asi se shodneme, že tento pán není žádný Mirek Dušín, který by byl vzorem hodným následování. Ale též musíme uznat to, že ne všechny jeho kroky jsou zavrženíhodné. Jeden z jeho kroků, který osobně považuji za chvályhodný, je pozastavení financování USAIDu, které rozpoutalo v určitých kruzích velké zděšení.

Polsko: pokus prosadit zákaz zpovědí dětí do 18 let

13.01.2025, RC, Misyjne.pl, pillarcatholic.com

Katolický arcibiskup Stanisław Gądecki z Poznaně kritizuje petici předloženou dolní komoře polského parlamentu požadující zákaz zpovědi pro děti mladší 18 let. Arcibiskup Gądecki popsal petici předloženou parlamentu jako „obnovu toho, čemu jsme čelili během stalinismu“.

Alkohol, erotika a Ježíš

14.04.2025, RC Monitor 6/2025

Volné pokračování článku Pívečko a Eucharistie: Praha je zdá se pro našeho Pána Ježíše Krista poněkud ošidnou půdou. V početných kostelích stověžaté matičky hlavy účastnící se bohoslužeb šednou a ubývají. Dostat mladší ročníky na mši svatou to chce „velikej hever“, jak zpívá Vladimír Mišík (ten ovšem hned dodává, že ho slušně řečeno nemá). Jeden z panáčků si proto řekl, že když nejdou lidi za Pánem, že musí Pán za lidmi (asi poučen horou a Mohamedem), a tak zkusil hrát (rozuměj celebrovat) v hospodě, jenže arcibiskup mu pískl ofsajd. Pozorný rozhodčí. Vždyť Ježíš přece řekl: „Následuj mě.“ A ne: „Následuji tě.“ A až ten, kdo následoval, došel do večeřadla a teprve tam přijal Eucharistii. Už ten Břevnov ale nechme...


načíst další


Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2025 Res Claritatis, z.s.