Jiří Strach: Když se podíváte do historie Církve, vždycky se to mlelo

Na co nechcete, aby se vás lidé ptali?
Fajn, tak si toho Anděla Páně odbydeme hned na začátku. Ano, připouštím, že už jsem drobet zahlcen nekončícími otázkami: „Pane režisére, bude Anděl Páně 3?“ Rád bych odpověděl, ale já opravdu nevím. Nápad bychom měli, finance také, ale ještě tu jsou některé drobné překážky, které budeme muset překonat. A já se pořád ptám v debatách s nebeským Otcem a čekám na signál, na odpověď. Pokaždé Pán Bůh nějak promluví, naznačí, co po mně chce, abych udělal.

Máme být světlem světa, solí země. Je to o pojmech, které se teď skloňují nejčastěji – i v církevních kruzích – solidarita, altruismus, obětování vlastní svobody pro druhé, požadavky jako nevyčnívat nebo věřit v upřímnost mocných? Je to hrdinství nebo naivita?
Já bych raději, aby se častěji skloňovaly pojmy jako spása duší, vzkříšení, uzdravení slepce nebo Ježíš Kristus. Teprve těm když porozumíme a zakotví opravdu v našem srdci, tak pak zjistíme, že návazné pojmy jako oběť a svoboda už vůbec skloňovat nemusíme, protože je najednou přesně chápeme. Naše civilizace je příliš vědecká, snaží se definovat pojmy tohoto světa, aby pak na Wikipedii bylo vše jasné. Ale jak říká Dostojevský – vědecký člověk je jako někdo, kdo si staví zámek ze skla, kde je všechno průzračné a jasné a co jasné není, to se vyhodí ven. Bydlí tam a je nadšený – něco tak krásného, to Církev nikdy nemůže dát. Jenže pak zjistí, že tam není láska a že tam není svoboda, protože ty dvě věci nebudou nikdy jasné. My v Písmu čteme: Bůh je láska. A kolikrát v kázáních slyšíme: Jedině v Bohu člověk zažije, co je skutečná svoboda. No jo, ale stejně tak tam stojí, že Boha nikdo nikdy neviděl. A on se nám ukrývá v Eucharistii, musíme věřit tomu tajemství. Teprve když přijmeme Tajemství a nabydeme pokoru před Ním, přijmeme malost člověka, která vlastně nic nezná, nic nechápe a musíme se vysmát pýše lidského ega, které všechno ví, všude bylo, a proto může všechny o všem poučovat. Je toto hrdinství nebo naivita? Napřed bychom měli být strážci Božích tajemství, jak píše svatý Pavel do Korintu, stát se divadlem světu – lidem i andělům. Být blázny pro Krista. Všichni ti univerzitní intelektuálové se vám sice vysmějí, budou se nad vás povyšovat a urážet – no a co? Je toto hrdinství nebo naivita? Jsou mi úplně fuk, jak to nazveme podle soudů světa, hlavně, že smím být blízko Tajemství.

Když myslím na některé scény z Vašich filmů, pamatuji si, že přinesly důležitá témata. Třeba, zda ještě rozumíme smyslu bolesti? Jaký je pro Vás osobně?
Víte, mně se na jaře do nebe přestěhoval tatínek. Bylo mu skoro 84 a tak těžko Pánu Bohu něco vyčítat, že si ho zavolal. Mohl jsem být u něj a doprovodit ho. Tatínek toho do kostela nikdy moc nenachodil, ale mou víru mi nijak nerozporoval. Byl z generace rokenrolu, poválečné mládí, které hltalo svět a užívalo si jej. A Boha měl někde v kategorii „možná“. A najednou v jistém okamžiku toho umírání, možná v posledním dechu, se na tatínkově tváři objevil výraz překvapení. A já si řekl: Ano, to byl ten moment, kdy tatínek uviděl Boha. Že jsem měl pravdu já a ne jeho pochybnosti. Bylo to vlastně úžasné, duchovně silné a doslova fantastické. Měl jsem v tu chvíli asi zažívat bolest – ale věřte nevěřte, mně se rozlil pocit radosti a štěstí a duše zpívala „Christus vincit!“ Bůh umí přetavit bolest v radost, když se skutečně umíme sklonit před Jeho vůlí a přijmout ji.

V čem spočívá podle Vás důstojnost člověka? A jak s ní koresponduje ten neomarxistický a věčně se opakující požadavek rovnosti?
Důstojnost člověka spočívá v jeho pokoře. Že se umí umenšit, upozadit, sám od sebe si sedne na poslední místo svatebního stolu. Mnohokrát jsem takové skvělé lidi potkal ve své branži – Josefem Somrem počínaje a nevím kým konče. Vidíte, že ti největší jsou zdánlivě ti nejmenší. Ti nevykřikují po médiích svůj věhlas, nepoukazují na své zásluhy či vyznamenání, nepředvádí se. Tohle jsou mnohokrát ti anonymní svatí, o kterých mluví papež František. Je naše chyba, že je nevidíme. Doba nás naučila, že popularita vyžaduje reflektory a ohňostroj. Přitom ty největší věci se ukrývají v tichu a mlčení. Podívejte se na tu nádhernou pokoru betlémské noci, kdy se Bůh stává člověkem. Myslíte, že by dnes k chlévu poslali televizní štáby a vysílali to live? Naopak – svědectví pastýřů by považovali za fakenews! Důstojnost člověka tedy osobně hledám v úplně jiných vodách, než kde je nám často manipulativně podsouvána a kladena za vzor. A rovnost? Jak je možné, že někoho Pán Bůh stvořil s geniálním hudebním sluchem, třeba Mozarta, zatímco já nerozpoznám Fis od Ges? „Hanba Ti, Pane Bože, ty jsi ale zlej a nespravedlivej Stvořitel,“ můžeme se vztekat spolu se Salierim a užírat se závistí. A opět jsme u toho verše z Otčenáše: Buď vůle Tvá. Každý máme nějaké dary, někdo takové, někdo onaké. Máme ale povinnost jimi obdarovávat svět, protože zase někdo jiný mě třeba obdaruje tím, co sám nemám. Zdarma jste dostali, zdarma dávejte.

Jednota. Motto doby minulé, motto současnosti. Co je jednota? Nemá vyšší level než jen ten, že sklouzne k výprodeji s cílem unifikovat svět? V čem je podstata jednoty? Dneska o ní mluvíme často – máme se semknout, máme držet spolu. Má to mantinely? Rizika? Má jednota i vyšší level než jen jednoduše se vším raději pro klid souhlasit a souznít?
Stvořit si sen z touhy po jednotě je takový úsměvný naivismus. Když se podíváte do historie Církve, vždycky se to mlelo. Tu na koncilech, tu svatý Dominik proti Katarům, tu trojpapežství... Nemusíme chodit daleko a připomeňme si Husovské pře. Tehdy se alespoň hádali o Pána Boha, zatímco dnes mám pocit, že se hádáme pro vlastní ego. Tihle všichni rádobyteologové na Twitteru dnes, co jedním dechem urážejí svého arcibiskupa a v druhém zbožně volají po jednotě? Směšné! Chceme-li dosáhnout jakési svornosti – neříkám jednoty, ale svornosti – tak všichni zaklekněme s růžencem, přemýšlejme o svých chybách a ne chybách toho druhého. A když už nás bude svrbět prst na klávesnici, abychom bratra nakopali a veřejně zneuctili, radši vytrhněme kabel počítače ze zásuvky. A tento návod bych doporučil i mnohým našim prelátům. Svatost ticha je kolikrát víc než zdánlivá brilantnost našich argumentů.

Pan kardinál Dominik Duka ve svém posledním listě krásně upozornil na jednu skutečně smutnou věc naší (mj. kovidové) reality: rozdělení. Rozdělená společnost, rozdělené farnosti, rozdělené rodiny. Existuje účinný tmel?
Tmel nevím, ale lék s dlouhodobým účinkem snad ano. Pojďme si zacitovat z úkonu kajícnosti: „...Je to má vina, má veliká vina. Proto prosím Matku Boží, Pannu Marii, všechny anděly a svaté, i vás, bratři a sestry, abyste se za mě u Boha přimlouvali.“ Možná bychom se místo symbolického bití v prsa měli mlátit do hlavy, aby se nám v ní konečně rozsvítilo. Přestaňme tuhle větu zvykově drmolit a přednesme ji Bohu i bližním upřímně. Vždyť co znamená? Já a moje vina – a ne chyba někoho druhého. Přimlouvejte se za mě u Boha, stejně jako prosím já za vás. Proto často říká papež František: modlete se za mě. To není tyjátr pro média, aby vypadal lepší, pokorný a svatý. Jsem přesvědčen, že když se opravdu naučíme si odpouštět, začneme si zase v jinakosti naslouchat, a bude méně rozdělení. V posledních letech jsem blízko panu kardinálovi Dukovi. A mohu svědčit, kolik on, chudák dnes už starý pán, kolik on dostal od vlastních ran na veřejnosti a kolikrát je nevrátil zpátky. Vše se zapisuje do Knihy života – i ty rány, i ta odpuštění.

Mimochodem, s odchodem pražského arcibiskupa je spojena i skutečnost, že v České republice už nebude žádný, který byl za totality uvězněn. Další byli vyslýcháni a měli jiné nepříjemnosti, ale mříže nepoznali. Pan kardinál Dominik Duka byl odsouzen za vydávání samizdatu, když komunisté přišli na kadaňskou dílnu. Máme dneska svobodu médií? Nemáme náhodou dnes paradoxně kvůli hypertrofovanému požadavku korektnosti svobody méně?
Hlavně se vytrácí humor. Dneska už zase přemýšlíte, kde říct jakou anekdotu, aby se do vás okamžitě nepustili aktivisti zleva zprava. Doba korektnosti je příšerná a vraždící svobodu. Kolikrát si vzpomenu na pana kardinála Špidlíka, který mi říkal: „Totalita nesnáší žerty. Všimněte si, nacisti ani komunisti je nesnesli. Totalita nesnese jakýkoli žert.“ Ano, humor je pro mě ten barometr, podle kterého poznávám plíživě se vracející totalitární myšlení lidí. Přitom žert má úžasnou schopnost vážné věci zjemnit a pomoct nám k nadhledu, který ztrácíme.

Jak byste zrežíroval obsah listů našim pastýřům? Jaký by měl být takový hezký, účinný a s misijním zápalem pak i předávaný pastýřský list?
Anděl Páně mě naučil, že český národ umí přijmout i vážné věci, když nejsou tesané do mramoru, když je říkáte s laskavým humorem a nadhledem. Vzpomeňme na Jiřího Reinsberga nebo Tomáše Špidlíka. Takže lidskost, laskavost a vtip. Cesta není z katedry povojensku zakazovat to či ono a tvářit se přitom vážněji než všechna vážnost. Jsem přesvědčen, že Pán Bůh má velký smysl pro humor. Věřím, že humor je velký rozměr Božího obrazu, ke kterému jsme byli stvořeni. A toto často do vlastních katolických řad vyčítám, že máme málo humoru, že se bereme moc vážně, že se málo radujeme. Vždycky říkám: „Lidi! Kristus přemohl smrt a vstal z mrtvých! Radujte se! Vy byste měli prožít život jak na kolotoči a prochechtat se až do hrobu, protože vás smrt už nedožene! Lidé bez této naděje – ti ať jsou smutní a vytvařují se jak škarohlídi, ale my přece máme naději!“ A naděje neklame! Takže by to asi bylo zrežírováno s touto nadějí.

Jako režisér pracujete podle Vašich slov rád s tématy, která jsou nadčasová, obecně platná. Od pohádky umíte přejít k detektivce, lidským postavám jdete hluboko pod kůži, nebojíte se přenesení existenciálních otázek na plátno. Umíte pracovat s tajemnem. Moje otázka tam míří a nebude to (L)labyrint, ale mše svatá. Není liturgie zbavena smyslu, když je jí zcela upřeno tajemství? Vše nám je vysvětleno, okomentováno, množství slov převládá nad tichem, dbá se na nízkoprahovost toho, co má mířit lidem do uší a pak i do duše. A přece, člověk jako by toužil po tichu, jemného svitu svíček místo zářivých reflektorů, studené paní zimě, která může za to, že citelně bdíme, místo účinné klimatizace.
V září nebo v říjnu vyšlo nové motu proprio, které opět upravuje předkoncilní mše. Tak jsem si řekl, že než to zakážou úplně, měl bych se alespoň jednou jít podívat, jak to podle starého misálu vypadá. A musím říct, že stará mše má velikou sílu. Právě v tom tajemství, v tom nevysloveném, nepojmenovatelném. Nebojte, nestane se ze mě lefebvrista, já už jsem vychován na pokoncilním ritu. Ale jsem rád, že trident zůstane. Vzpomínám si, že když jsem zamlada neměl rozum, tak jsem ohrnoval nos nad těmi babičkami, co se modlily růženec. „Co to tady furt drmolí, stejně ani neví, co říkají,“ říkal jsem si nafoukaně. Stejně tak mně lezly na nervy kytarové mše pro mládež. Když jsem slyšel ten kotlíkářský popěvek, že Ježíš žije, vždycky jsem měl pocit, že Pán Ježíš právě umřel, když to slyšel. Až když jsem dostal rozum, musel jsem si nafackovat. „Co se tady nad někoho povyšuješ, ty estéte blbej, vždyť ti lidé se modlí! Kdo jsi ty, abys komukoli diktoval, jak se má modlit správně?“ Vždycky si na svou hloupost vzpomenu, když jde při Navalis svatojánské procesí z katedrály na Karlův most a všichni se modlí, zatímco někteří se této upřímné lidové zbožnosti vysmívají jako přežité barokní šaškárně. No, on si nás Pán Bůh všechny jednou porovná...

Nejde o tom nemluvit, takže pandemie: nebudu se ptát, zda a kolikrát jste očkován, jak jste spokojen s vládními opatřeními a tak dále. Ale nabízí se jiná věc: zdá se, že nám byla dána taky jako šance. A ukázaly se lidské charaktery mnohdy v neuvěřitelném světle a nahotě, která šokovala. Vnímáte to taky?
Každá krize obnaží charaktery – ať už je to válka, totalita nebo covid. Lidé ze strachu odhodí své zkrášlující masky, za které se do té doby skrývali, a projeví se v dobrém i ve zlém. Upřímně, já osobně jsem docela rád, že mě Pán Bůh nenechává vidět jen v zrcadle a hádance, že můžu vidět ty charaktery tváří v tvář. Alespoň těm nedobrým se pak lze vyhnout. A očkován jsem. Už dokonce třetí dávkou. Osobně se můžu plně ztotožnit s přípisem otce arcibiskupa Graubnera. Zároveň bych ale nikdy nebral kalašnikov na ty, kteří se očkovat nenechávají.

Pracujete zřejmě v převážně nekatolickém prostředí, tím myslím na Vaše spolupracovníky a kolegy. Zákonitě musíte vyčnívat. Jaké to je? Dokážete vysvětlit své motivace a jednání nevěřícím? Jsou tomu otevřeni? Ptám se mimo jiné také proto, že v církvi jede naplno synoda o synodalitě a jedna z otázek míří do důležité oblasti, když se ptá „co nám brání dělat misie“? Podle mého soudu snad jen my sami můžeme být překážkou, ale Vaše zkušenost bude bohatší. Jak autenticky hlásat Krista? Ukřižovaného nejdřív, poté teprve ve slavném vzkříšení!
O synodě a jejím obsahu či smyslu nemám zatím tolik informací, abych si k ní troufal zaujmout jakákoli stanoviska. Jen doufám, že z toho nebude nakonec nějaká intercírkevní Potěmkinova vesnice... A jak ale autenticky vyrazit na misie svého okolí? Těžká otázka do dnešní doby, která má klapky na očích i uších. Přesto myslím, že už jsem ten návod dal kdesi v předchozí odpovědi. Radujte se! Buďte veselí. Mějte dobrou náladu a rozdávejte ji druhým. Ti lidé si po čase řeknou: „Safraporte, jak to tihle dělají, že se pořád smějou? Kde furt berou tu dobrou náladu? Jaktože mají stále dobité baterky?“ A po čase sami zjistí, že my máme tu nebeskou jadernou elektrárnu, které nikdy nedojde palivo. Protože je všemohoucí a nekonečná. A že stačí se jen v modlitbě a svátostech připojit do téhle virtuální duchovní zásuvky.

Když se blíží svátky Narození Spasitele, víme, že je to vždy ta nejlepší zpráva jaká vůbec může být. Narodil se, aby nám otevřel nebe. Na co se v nebi těšíte? A jaké je peklo?
Neschopnost milovat, to je peklo, říká Dostojevskij. A na co se těšit do nebe? Vzpomínám si, jak mi mladí bratři dominikáni vyprávěli, když doprovázeli do nebe otce Jiřího Maria Veselého OP. Ptali se ho: „Otče a na co se těšíte do nebe?“ A očekávali, že dostanou nějakou zbožnou odpověď, třeba jako na věčný pohled do Boží tváře nebo fanfáry andělských trubek... A víte, co jim odpověděl? „Na Aničku. Měla oči jak stará laň!“

Za rozhovor děkuje Zdeňka Rybová