Kořeny a důsledky ukrajinské krize

03.06.2022, Katholisches

Název Ukrajina etymologicky souvisí se slovanským výrazem „kraj“ a znamená cosi jako „pohraničí“. Ve skutečnosti je Ukrajina rozlehlá rovina s nejistými hranicemi, hustě osídlená a bohatá na zemědělské a nerostné zdroje. Historický původ této země je starověký: Řekové ji nazývali Skýtie a Římané Sarmatia. Od středověku až do pádu rakouské monarchie byla na Západě známa jako Rus, zatímco v Rusku se jí říkalo Malorusko, aby se potvrdila její příslušnost k carské říši.


Ukrajina je skutečnou kolébkou Ruska, jehož zrod se datuje od konverze knížete Vladimíra I. (980–1015), zvaného svatý, ke křesťanství. Kyjevské knížectví (Kyjevská Rus), které založil, bylo nejstarším slovansko–křesťanským státem, který se rozkládal od Baltského moře k Černému moři a až ke Karpatům a tvořil jeden z nejvýznamnějších státních svazků ve středověké Evropě. V roce 1240 však byla tato rozsáhlá říše téměř zcela zničena Mongoly, jejichž nadvláda trvala více než 250 let.

Kyjevská říše, ačkoli následovala východní schizma (1054), byla součástí západního křesťanstva. Moskevský stát, který vznikl v 16. století po osvobození od Mongolů, rozvíjel dědictví Byzance v protievropském smyslu. Přestože se Rusko za Petra Velikého stalo součástí evropského státního systému, carská říše byla ostatními státy Starého světa vždy vnímána jako hrozba kvůli svým asijským konotacím a autokratickému charakteru.

V průběhu staletí byla Ukrajina několikrát rozdělena a podrobena nejprve litevským velkoknížatům a polským králům, poté ruské a rakouské říši, ale zůstala kulturně spojena se Západem a její obyvatelé vždy odmítali označení, která používali carové a která nyní znovu navrhuje Putin, tedy původní byzantské označení „Malorusko“ a „Novorusko“ („Novorossija“). [Pro historické podklady viz: „Historické“ setkání Františka a Kyrila].

Po rozpadu carského impéria během první světové války donutily Ústřední mocnosti bolševiky uznat nezávislost Ukrajiny Brestlitevskou smlouvou z 3. března 1918. Rudá armáda, která se snažila exportovat revoluci na Západ, zaútočila na Polsko, ale v srpnu 1920 byla na Visle poražena generálem Józefem Piłsudským (1867–1935), který přešel do protiútoku a pokusil se získat zpět území bývalé Polsko–litevské unie. Rižská smlouva, podepsaná 18. března 1921 Polskem na jedné straně a Ruskem a Ukrajinou na straně druhé, znamenala ztroskotání Piłsudského projektu a, jak napsal hrabě Emmanuel Malinsky (1875–1938), lze ji považovat za skutečný zrod bolševického státu (Les Problèmes de l'Est et la Petite–Entente, Librairie Cervantes, Paris 1931, s. 300). V roce 1922 se Ukrajina oficiálně stala součástí SSSR kromě východní Haliče a západní Volyně, které připadly Polsku. Od té doby, s výjimkou nacistické okupace v letech 1941–1943, zůstalo sovětské až do vyhlášení nezávislosti 8. prosince 1991.

Postsovětská Ukrajina se snaží vstoupit do NATO a Evropské unie, aby se ubránila ruské hegemonii, zatímco Moskva si chce udržet vliv nad zemí, s níž sdílí nejen více než 1500 kilometrů dlouhou hranici. Současný konflikt je také „plynovou válkou“, v níž jde o budoucnost energetiky v Evropě. Na jedné straně stojí Rusko, hlavní dodavatel na náš kontinent, na straně druhé Spojené státy, jež se chtějí prosadit na evropském trhu se svým zkapalněným zemním plynem (LNG), který se přepravuje lodí a je dražší než ruský plyn dodávaný plynovodem.

Tento problém však není jenom ekonomický. Putin chce dát Rusku nové imperiální vědomí a po vstupu pobaltských republik a zemí bývalé Varšavské smlouvy do NATO je odhodlán nepřipustit další rozšiřování Severoatlantického paktu na východ. Jak poznamenává politolog Alexandre Del Valle, „celá zahraniční politika Vladimira Putina je součástí tohoto silného sklonu ruské geopolitiky, tradičně orientované na územní dobývání oblastí kolem historického evropského jádra. V tomto systému je Ukrajina zřejmě svorníkem, který Rusku umožňuje stát se opět euroasijskou velmocí, protože z této země Rusko může získat přístup k Černému moři a východnímu Středomoří, ale také do střední Evropy a na Balkán. Proto je americkou strategií podporovat na Ukrajině, stejně jako v Gruzii a jinde, politické síly nepřátelské Moskvě“ (La mondialisation dangereuse, L'Artilleur, Paris 2021, s. 99).

Prof. Massimo de Leonardis připomíná slova Zbigniewa Brzezinského (1928–2017), která se týkají podstaty problému. „Bez Ukrajiny Rusko přestává být impériem, ale pokud si Ukrajinu podmaní, automaticky se impériem stane.“ (Předmluva ke knize Giorgio Cella: Storia e geopolitica della crisi ucraina, Carocci, Řím 2021, s. 12). Z tohoto pohledu Rusko přesouvá své vojáky k ukrajinským hranicím, aby se vyhnulo obklíčení ze strany NATO, ale NATO uvádí své vojáky do pohotovosti, aby chránilo Ukrajinu před obklíčením ze strany Ruska.

Pro ty, kdo se na věci dívají očima víry, je kromě protichůdných geopolitických zájmů Bidena a Putina první otázkou, která se jim naskýtá, blaho duší. Z tohoto hlediska, které je pro nás nejdůležitější, nesmíme zapomínat, že Ukrajina je centrem Ukrajinské řeckokatolické církve byzantského obřadu, která má své sídlo v Kyjevě, kde byl arcibiskupovi Svjatoslavu Ševčukovi svěřen arcibiskupský stolec, jenž kdysi patřil neohroženému kardinálu Josifu Slipému (1892–1984), který byl deportován a 18 let vězněn v komunistických lágrech. V ukrajinské Zakarpatské oblasti působí také rusínská řeckokatolická církev byzantského obřadu, mezi jejíž mučedníky patří eparcha Teodor Romža, který byl zavražděn 1. listopadu 1947 na příkaz Nikity Chruščova a 27. června 2001 blahořečen papežem Janem Pavlem II. Dnes je tato církev tvořena Mukačevskou eparchií, která je přímo podřízena Svatému stolci.

Ruský expanzionismus je v souladu nejen s Putinovými geopolitickými ambicemi, ale také s přáním moskevského patriarchátu uplatňovat svou náboženskou autoritu v celém bývalém sovětském prostoru proti tomu, co považuje za nepatřičné vměšování konstantinopolského patriarchátu a zejména Vatikánu. Putin si je zase vědom toho, že Rusko se neobejde bez vztahů s pravoslavnou církví, která dává režimu morální legitimitu a podporu. Putinova anexe Ukrajiny by znamenala rusifikaci země, což by posílilo roli ruské pravoslavné církve na úkor katolické církve byzantského obřadu. Politické zájmy katolíků se neshodují se zájmy Putina ani Bidena, ale na náboženské úrovni, která je nejvyšší, musíme odmítnout jakoukoli formu expanze moskevského patriarchátu na slovanská území a v budoucnu možná i na Západ. Katolická církev se v současné době nachází ve vážné vnitřní krizi, ale řešení této krize může přijít pouze ze slova pravdy římské církve, rozhodně ne z prosazování pravoslavné autokefalie směrem na Západ.

Roberto de Mattei
Přeložil Pavel Štička


Další články



Liturgické vzpomínky stárnoucího faráře

17.03.2025, RC Monitor 5/2025

Změna (či úprava, jak chcete) ritu mše svaté vstoupila v účinnost o první neděli adventní 30. listopadu 1969. Někde se na to připravovali s dychtivostí, jinde s nechutí, ne-li docela věcnými výhradami. Já tomu tehdy jako čtrnáctiletý ještě tak moc nerozuměl, ale připadlo mi divné, když se v sobotu 29. listopadu po ranní mši svaté misál odnesl s tím, že už nebude potřeba. Jak to? říkal jsem si už tehdy. Po nějaké době to vyjádřil kardinál Ratzinger mnohem fundovaněji: není přece možné, aby to, co ještě včera bylo tím správným, ba jediným, se nyní považovalo za škodlivé a touha po tom za něco nepatřičného? Leč byli jsme vycepování k poslušnosti, a tak se začalo „po novu“.

Lidský život se nedá nahradit

03.04.2025, RC Monitor 6/2025

Nedávné slavnosti sv. Josefa a Zvěstování Páně, jsou připomínkou nejen významné události pro naši spásu a Pěstouna Páně, ale také nám okrajově připomínají, že jaro, alespoň to astronomické, je tady, a kdo si nenatrhal včas kočičky, bude mít na Květnou neděli v průvodu odkvetlé kocoury. Ale to není to nejdůležitější, kočičky se dají nahradit jakoukoli jinou větví nebo palmovým lupenem zakoupeným v květinářství.

Notre Dame a budoucnost církve

11.02.2025, RC Monitor 2/2025

Notre Dame byla vzkříšena v celé své nádheře a slávě. Díky Bohu, protože původně byly plány zcela jiné. Dobře, nějaké lapsy se najdou – podivně řešený bronzový minimalistický oltář, který neladí s majestátností katedrály, kovová sedadla, křtitelnice, která nevypadá jako křtitelnice, chórová čepička, která jako by byla vypůjčená od klauna, a podivné kalichy – ale celek se vyznačuje velkou krásou. Důstojné byly i liturgické obřady provázející znovuotevření Notre Dame. Díky nim se věřící povznášejí nad všednost až k nadpřirozenu. Právě to druhé je tolik zapotřebí v naší době, v době, kdy všechno musí být srozumitelné. Latina byla nesrozumitelná a nudná. Posvátné ustoupilo mezilidskému.

Osm málo známých skutečností o katedrále Notre-Dame

06.02.2025, National Catholic Register

Tento středověký gotický klenot – který byl až do svého uzavření nejnavštěvovanějším místem Francie se zhruba 13 miliony návštěvníky ročně, tedy mnohem více, než kolik jich přijde na Eiffelovu věž – je nerozlučně spjata s velkolepými dějinami Francie a s duší jejího lidu.

Za biskupem Andreasem Launem. R.I.P.

23.01.2025, RC Monitor 1/2025

Dr. Andreas Laun, emeritní pomocný biskup salcburské arcidiecéze, zemřel 31. prosince 2024 ve věku 82 let. Jeho život se vyznačoval neúnavnou oddaností církvi a živému svědectví žité katolické víry i věrnému naplňování biskupského povolání.

Proč muži loví

16.06.2025, The Catholic Gentleman

Svěží vzduch podzimního rána mi plní plíce a dodává mi energii, když vycházím z příjemného pohodlí teplé postele ven do tmy. Čelovka osvětluje mlžný oblak, který se vytváří při každém mém výdechu. Studená fronta na konci listopadu a jemný svit ubývajícího měsíce naznačují to, co každý lovec cítí v kostech: v lese vrcholí říje.


načíst další


Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2025 Res Claritatis, z.s.