Kořeny a důsledky ukrajinské krize

03.06.2022, Katholisches

Název Ukrajina etymologicky souvisí se slovanským výrazem „kraj“ a znamená cosi jako „pohraničí“. Ve skutečnosti je Ukrajina rozlehlá rovina s nejistými hranicemi, hustě osídlená a bohatá na zemědělské a nerostné zdroje. Historický původ této země je starověký: Řekové ji nazývali Skýtie a Římané Sarmatia. Od středověku až do pádu rakouské monarchie byla na Západě známa jako Rus, zatímco v Rusku se jí říkalo Malorusko, aby se potvrdila její příslušnost k carské říši.


Ukrajina je skutečnou kolébkou Ruska, jehož zrod se datuje od konverze knížete Vladimíra I. (980–1015), zvaného svatý, ke křesťanství. Kyjevské knížectví (Kyjevská Rus), které založil, bylo nejstarším slovansko–křesťanským státem, který se rozkládal od Baltského moře k Černému moři a až ke Karpatům a tvořil jeden z nejvýznamnějších státních svazků ve středověké Evropě. V roce 1240 však byla tato rozsáhlá říše téměř zcela zničena Mongoly, jejichž nadvláda trvala více než 250 let.

Kyjevská říše, ačkoli následovala východní schizma (1054), byla součástí západního křesťanstva. Moskevský stát, který vznikl v 16. století po osvobození od Mongolů, rozvíjel dědictví Byzance v protievropském smyslu. Přestože se Rusko za Petra Velikého stalo součástí evropského státního systému, carská říše byla ostatními státy Starého světa vždy vnímána jako hrozba kvůli svým asijským konotacím a autokratickému charakteru.

V průběhu staletí byla Ukrajina několikrát rozdělena a podrobena nejprve litevským velkoknížatům a polským králům, poté ruské a rakouské říši, ale zůstala kulturně spojena se Západem a její obyvatelé vždy odmítali označení, která používali carové a která nyní znovu navrhuje Putin, tedy původní byzantské označení „Malorusko“ a „Novorusko“ („Novorossija“). [Pro historické podklady viz: „Historické“ setkání Františka a Kyrila].

Po rozpadu carského impéria během první světové války donutily Ústřední mocnosti bolševiky uznat nezávislost Ukrajiny Brestlitevskou smlouvou z 3. března 1918. Rudá armáda, která se snažila exportovat revoluci na Západ, zaútočila na Polsko, ale v srpnu 1920 byla na Visle poražena generálem Józefem Piłsudským (1867–1935), který přešel do protiútoku a pokusil se získat zpět území bývalé Polsko–litevské unie. Rižská smlouva, podepsaná 18. března 1921 Polskem na jedné straně a Ruskem a Ukrajinou na straně druhé, znamenala ztroskotání Piłsudského projektu a, jak napsal hrabě Emmanuel Malinsky (1875–1938), lze ji považovat za skutečný zrod bolševického státu (Les Problèmes de l'Est et la Petite–Entente, Librairie Cervantes, Paris 1931, s. 300). V roce 1922 se Ukrajina oficiálně stala součástí SSSR kromě východní Haliče a západní Volyně, které připadly Polsku. Od té doby, s výjimkou nacistické okupace v letech 1941–1943, zůstalo sovětské až do vyhlášení nezávislosti 8. prosince 1991.

Postsovětská Ukrajina se snaží vstoupit do NATO a Evropské unie, aby se ubránila ruské hegemonii, zatímco Moskva si chce udržet vliv nad zemí, s níž sdílí nejen více než 1500 kilometrů dlouhou hranici. Současný konflikt je také „plynovou válkou“, v níž jde o budoucnost energetiky v Evropě. Na jedné straně stojí Rusko, hlavní dodavatel na náš kontinent, na straně druhé Spojené státy, jež se chtějí prosadit na evropském trhu se svým zkapalněným zemním plynem (LNG), který se přepravuje lodí a je dražší než ruský plyn dodávaný plynovodem.

Tento problém však není jenom ekonomický. Putin chce dát Rusku nové imperiální vědomí a po vstupu pobaltských republik a zemí bývalé Varšavské smlouvy do NATO je odhodlán nepřipustit další rozšiřování Severoatlantického paktu na východ. Jak poznamenává politolog Alexandre Del Valle, „celá zahraniční politika Vladimira Putina je součástí tohoto silného sklonu ruské geopolitiky, tradičně orientované na územní dobývání oblastí kolem historického evropského jádra. V tomto systému je Ukrajina zřejmě svorníkem, který Rusku umožňuje stát se opět euroasijskou velmocí, protože z této země Rusko může získat přístup k Černému moři a východnímu Středomoří, ale také do střední Evropy a na Balkán. Proto je americkou strategií podporovat na Ukrajině, stejně jako v Gruzii a jinde, politické síly nepřátelské Moskvě“ (La mondialisation dangereuse, L'Artilleur, Paris 2021, s. 99).

Prof. Massimo de Leonardis připomíná slova Zbigniewa Brzezinského (1928–2017), která se týkají podstaty problému. „Bez Ukrajiny Rusko přestává být impériem, ale pokud si Ukrajinu podmaní, automaticky se impériem stane.“ (Předmluva ke knize Giorgio Cella: Storia e geopolitica della crisi ucraina, Carocci, Řím 2021, s. 12). Z tohoto pohledu Rusko přesouvá své vojáky k ukrajinským hranicím, aby se vyhnulo obklíčení ze strany NATO, ale NATO uvádí své vojáky do pohotovosti, aby chránilo Ukrajinu před obklíčením ze strany Ruska.

Pro ty, kdo se na věci dívají očima víry, je kromě protichůdných geopolitických zájmů Bidena a Putina první otázkou, která se jim naskýtá, blaho duší. Z tohoto hlediska, které je pro nás nejdůležitější, nesmíme zapomínat, že Ukrajina je centrem Ukrajinské řeckokatolické církve byzantského obřadu, která má své sídlo v Kyjevě, kde byl arcibiskupovi Svjatoslavu Ševčukovi svěřen arcibiskupský stolec, jenž kdysi patřil neohroženému kardinálu Josifu Slipému (1892–1984), který byl deportován a 18 let vězněn v komunistických lágrech. V ukrajinské Zakarpatské oblasti působí také rusínská řeckokatolická církev byzantského obřadu, mezi jejíž mučedníky patří eparcha Teodor Romža, který byl zavražděn 1. listopadu 1947 na příkaz Nikity Chruščova a 27. června 2001 blahořečen papežem Janem Pavlem II. Dnes je tato církev tvořena Mukačevskou eparchií, která je přímo podřízena Svatému stolci.

Ruský expanzionismus je v souladu nejen s Putinovými geopolitickými ambicemi, ale také s přáním moskevského patriarchátu uplatňovat svou náboženskou autoritu v celém bývalém sovětském prostoru proti tomu, co považuje za nepatřičné vměšování konstantinopolského patriarchátu a zejména Vatikánu. Putin si je zase vědom toho, že Rusko se neobejde bez vztahů s pravoslavnou církví, která dává režimu morální legitimitu a podporu. Putinova anexe Ukrajiny by znamenala rusifikaci země, což by posílilo roli ruské pravoslavné církve na úkor katolické církve byzantského obřadu. Politické zájmy katolíků se neshodují se zájmy Putina ani Bidena, ale na náboženské úrovni, která je nejvyšší, musíme odmítnout jakoukoli formu expanze moskevského patriarchátu na slovanská území a v budoucnu možná i na Západ. Katolická církev se v současné době nachází ve vážné vnitřní krizi, ale řešení této krize může přijít pouze ze slova pravdy římské církve, rozhodně ne z prosazování pravoslavné autokefalie směrem na Západ.

Roberto de Mattei
Přeložil Pavel Štička


Další články


Jak reagovat, když lidé říkají, že Ježíš měl bratry a sestry?

22.09.2022, National Catholic Register

Od prvních dnů po zmrtvýchvstání církev věří, že Marie byla vždy panna a že Ježíš neměl žádné biologické bratry ani sestry. „Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás?“ (Mk 6,3) Měl Ježíš bratry a sestry? Někteří lidé se domnívají, že Markovo evangelium právě to tvrdí.

Proč chodit do kostela? Anebo slovo k našim hledajícím bližním

26.09.2022, RC Monitor 18/2022

Kostel je zvláštní místo. Obvykle ho v obci najdeme na nějakém centrálním nebo jinak privilegovaném pozemku, a přitom není příliš využitý. Nemluvím tady přitom o dnešku a o sekularizaci, kdy do kostela chodí jen málo lidí. Ani v dobách rozvinuté zbožnosti nebývaly kostely nějak zvlášť využívané. Mše sv. byly v neděli možná 3, ale ve všední den 1–2. Přidejme k tomu nějakou tu farní modlitbu růžence a vyjde nám, že využití kostela bylo a je tak maximálně 3 hodiny denně. V práci a podnikání jsme zvyklí na úplně jiná čísla efektivity. Mít provozovnu na nejlukrativnějším místě ve středu nebo poblíž středu obce a přitom ji využívat maximálně 3 hodiny denně? Co je vlastně ten kostel za místo, když je takto jakoby zbytečný a neefektivní? Proč vlastně kostel mít a proč do něj chodit?

Jak se připravit na nebe

01.09.2022, Catholic Exchange

Svatý Jan měl vidění nebeské liturgie, při níž všechna stvoření na nebi i na zemi, andělé i lidé, neustále chválili a uctívali vzkříšeného a oslaveného Krista: „Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení... Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!“ (Zj 5,12.13).

Dům ze skla: Požadavky pro světovou církev a Druhý vatikánský koncil

20.09.2022, RC Monitor 17/2022

Papež Jan Pavel II. vydal roku 1983 pokoncilní Kodex kanonického práva. Velmi trefně o něm prohlásil, že je vlastně „posledním dokumentem Druhého vatikánského koncilu“. A měl pravdu. Vždyť koncilní dokumenty neobsahují pouze abstraktní snění o lepším světě a krásnější církvi, nýbrž často vyjadřují jednoznačně formulovaná přání, podněty, ba striktní požadavky, které by mohly zůstat „viset ve vzduchu“, pokud by se jich znovu neujala nejvyšší, tedy papežská autorita církve, a nepřevedla je do jednoznačně formulovaných norem, stanovících konkrétní práva a povinnosti.

Hlásit se ke Kristu, ale ne k církvi znamená, že Ježíši nerozumíme

15.09.2022, Aleteia

Ježíš vůbec nezpochybňuje Zákon, nýbrž výklad tohoto Zákona a zkostnatělé uplatňování tradice. Velkou část Ježíšova veřejného života provází určité nepochopení: představa, že napadal Zákon, jako by byl heretik, který nebezpečně ohrožoval lid a tradici. V dnešním textu z evangelia Ježíš jednou provždy vysvětluje, jaká je jeho skutečná úloha: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit“ (Mt 5,17).

On je zbraní a štítem proti nepříteli

12.09.2022, RC Monitor 17/2022

Asi každý z nás má svého oblíbeného světce, bylo by asi divné kdyby neměl, na kterého se obrací s důvěrou v jeho přímluvu u Božího trůnu. Sice nám to naši tzv. odloučení bratři (normálně zvaní heretici) vyčítají a někteří se nám i (asi v rámci ekumenismu) pošklebují, ale to by nám zase tak příliš nemělo vadit, neb už jsme měli mnoho desítek, ba stovek, let čas si zvyknout. Pravda, někdy to i zabolí, neboť to z jejich strany můžeme vnímat i jako určitou nespravedlnost. A přitom by se nám mohli pošklebovat i oprávněně a u mnoha z nás by důvod našli celkem snadno „na první dobrou“.


načíst další


Články e-mailem

Týdenní přehled nových článků přímo do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2022 Res Claritatis, z.s.