Kněžství žen znemožňuje jednotu

17.06.2022, Catholic Herald

Po zveřejnění dohody anglikánsko–římskokatolické mezinárodní komise o duchovenské službě a kněžském svěcení – přestože se již začala konat první kanonická svěcení žen na kněze – nastalo období, kdy mnozí s optimismem očekávali, že se na otázku platnosti anglikánských svěcení bude moci pohlížet v novém světle.


Dobře si však vzpomínám na útrpnou korespondenci mezi papežem Pavlem VI. a arcibiskupem Cogganem, mezi papežem Janem Pavlem II. a arcibiskupem Runciem a také na korespondenci mezi posledně jmenovaným a kardinálem Willebrandsem (tehdejším předsedou vatikánské Rady pro jednotu křesťanů). Z korespondence je patrné, že papež a kardinál arcibiskupa žádají, aby zabránil provinciím anglikánského společenství v jednostranných krocích týkajících se svěcení žen na kněze. Domnívali se, že by to ohrozilo dohodu o kněžské službě a ukázalo, že je spíše zdánlivá než skutečná, čímž by se ztížila, ne-li znemožnila, jakákoli možnost přehodnocení anglikánských svěcení.

Arcibiskup Runcie ve svých odpovědích sice zopakoval některé argumenty ve prospěch svěcení žen, ale vyjádřil neschopnost zabránit kterékoli provincii anglikánského společenství, aby v této otázce jednala samostatně. Runcieho argumentace odhalila roztržku v anglikánském společenství, která se měla ještě výrazněji projevit v dalších otázkách, jako jsou rozvedení a znovu sezdaní duchovní a svěcení aktivních homosexuálů na kněze a biskupy. Měl Runcie pravdu, když zastával tak radikální názor na autonomii provincií? Neprohlásila snad Lambethská konference v roce 1920, že provincie jsou skutečně „nezávislé“, ale nezávislé v rámci křesťanské svobody, která uznává omezení kladená pravdou a láskou?

Nejsem sám, komu taková důsledná víra v autonomii provincií vadila. Bohužel však nepřevládl názor, který se přikláněl spíše ke vzájemné závislosti mezi jednotlivými církvemi ve společenství.

Scénář týkající se kněžství žen se pak opakoval v souvislosti se svěcením žen na biskupy, když kardinál Kasper jako prezident Papežské rady pro jednotu křesťanů (PCPCU) přišel na Generální shromáždění biskupů anglikánské církve. Vycházel z cypriánského pravidla episcopatus unus est a požádal anglikánskou církev jakožto „mateřskou církev“ anglikánského společenství, aby v této věci nepodnikala jednostranné kroky.

Byl jsem tehdy na jednání přítomen a udivilo mě, že někteří z anglikánských biskupů jeho argumentaci ve skutečnosti nepochopili, natož aby ji podpořili. Když jsem působil jako předseda Rochesterské komise, která byla jmenována, aby posoudila všechny otázky týkající se navrhovaného svěcení žen na biskupy, obdržel jsem k této otázce řadu písemných podání. Jedno z nich bylo od Katolické biskupské konference Anglie a Walesu, která se dotazovala, jak mohou anglikáni tvrdit, že se podílejí na apoštolské službě s katolickou, pravoslavnou a východními církvemi, a přesto jsou ochotni provést tak zásadní změnu bez jakéhokoli ekumenického konsensu. Vzpomínám si, že mě to tehdy zasáhlo a vedlo k přehodnocení vlastních názorů a praxe.

Svěcení žen na biskupy je dnes v mnoha částech anglikánského společenství již zavedenou skutečností, přičemž to ovlivňuje i názory na službu jimi vysvěcených mužů. Například v canterburské provincii, jak jsem se dozvěděl, bývá nyní londýnská biskupka Sarah Mullallyová při biskupských svěceních často hlavním světitelem. Domnívám se, že v takových případech se canterburský arcibiskup účastní, ale nesvětí. Tato praxe nepochybně ovlivní názory na platnost těchto svěcení u lidí uvnitř anglikánského společenství – i mimo ně –, kteří nevěří, že jednostranný postup při svěcení žen na biskupy byl oprávněný.

Argumenty pro kontinuitu v předmluvě k Ordinálu z roku 1550, v Saepius Officio, v odpovědi arcibiskupů z Canterbury a Yorku na Apostolicae Curae a v dohodě ARCIC jsou oslabeny, ne-li znehodnoceny v očích těch, kteří věří, že řádně kvalifikovaný muž tvoří součást „materie“ svěcení a že žena takovouto součástí být nemůže.

Podle takových lidí ochota anglikánské církve a některých protestantských církví světit ženy prozrazuje, že nesdílejí stejný pohled na kněžství, jaký zastává katolická církev. Pro ně je zbytečné klást si otázky o platnosti v katolickém smyslu, když se ukazuje, že chápání toho, co představuje kněžská služba, je natolik odlišné. Tuto obtíž ještě zhoršuje nejednoznačnost v rámci anglikanismu, pokud jde o to, zda je svěcení svátostí, či nikoli. Ani 39 článků ani katechismus Book of Common Prayer nemají v tomto bodě jasno a samotné obřady tento termín nezmiňují. Je jisté, že mnozí anglikáni je za svátost nepovažují, ale někteří ano, a dohoda o službě a svěcení stanoví kvalifikovaný způsob, jak by někteří anglikáni mohli svěcení považovat za „svátostné“. Tváří v tvář takové nejednoznačnosti je těžké si představit, jak by katolická církev byla ochotna se k této otázce vrátit, a to i když pomineme otázku svěcení žen.

Anglikánské ekumenické dohody s církvemi, které si nezachovaly apoštolskou posloupnost, rovněž odhalují odlišnosti od víry a praxe katolické církve. V dohodě z Porvoo s luteránskými skandinávskými církvemi se uvádí, že apoštolská posloupnost je kontinuitou apoštolské víry a kontinuitou křesťanských společenství v historických církvích, a to i tam, kde se posloupnost vzkládání rukou nepochybně vytratila. Nebyl zde vznesen žádný požadavek, aby biskupové takovýchto stolců obnovili to, co bylo ztraceno. Zdá se, že dohoda z Porvoo skutečně toleruje svěcení osobami, které nejsou biskupy, světit tak mohou například katedrální děkani. Není jasné, jak lze takový názor sladit s tím, co se o svěcení říká v dohodě ARCIC. Pokud není zřejmé, že apoštolská posloupnost zahrnuje i vzkládání rukou těmi, kteří se nacházejí v této posloupnosti, nechápu, jak by se katolická církev mohla s anglikány shodnout na učení o svěcení.

Ostatně sami anglikáni se neshodnou na významu svěcení a na tom, zda je nutná výše zmíněná posloupnost. Mnozí by svátostnou kněžskou službu považovali za pouhé rozšíření kněžství všech věřících a možná i za reprezentaci církve. Zpochybnili by tím však názor vyjádřený v ARCIC, že „patří do jiné oblasti darů Ducha“ a odkazuje na Krista, Velekněze. Dokud není jasné, že církev a její obřady právě toto formálně zamýšlejí, je těžké si představit, jak by mohlo dojít k revizi Apostolicae Curae.

Sorores in Spe – ekumenická diskusní skupina, která reviduje odsouzení anglikánských kněžských svěcení papežem Lvem XIII. v roce 1896 – zmiňuje, že katolická církev uznala za platnou anaforu Addaie a Mariho (starobylý eucharistický obřad východní církve), i když neobsahuje slova ustanovení jako taková, protože bylo usouzeno, že intence těchto slov se nachází rozptýlena v celém obřadu. Nejsem si jist, jak se to vztahuje na intenci v anglikánském ritu: chtějí tím říct, že intenci požadovanou bulou Apostolicae Curae lze nalézt rozptýlenou v celém obřadu? Pokud ano, je třeba to prokázat. Metoda ARCIC spočívala v tom, že se ptala, jak nyní obě tradice chápou kněžství a zda se takové chápání odráží v obřadech užívaných při svěcení. Právě to by mohlo poskytnout nový kontext pro přehodnocení Apostolicae Curae, kdyby však nezasáhl jiný vývoj.

Dokument oživuje myšlenku, která se poprvé objevila při rozhovorech v Mechelenu, že anglikánské společenství by mělo být v budoucím uspořádání s katolickou církví „sjednoceno, ale ne pohlceno“. To se nyní v ekumenických kruzích stalo konvenčním názorem na modely organické unie. Je však překvapivé, že jako vzory této plodné myšlenky nebo alespoň jejího částečného naplnění nejsou nikde zmiňovány ordinariáty.

Co lze tedy říci o budoucnosti anglikánsko–katolického dialogu o duchovenské službě a kněžském svěcení? Lumen gentium učí, že i mimo viditelné struktury katolické církve lze nalézt mnoho prvků posvěcení a pravdy, které jako dary vlastní Kristově církvi vybízejí ke katolické jednotě. Podobně Dekret o ekumenismu II. vatikánského koncilu uvádí, že mnohé prvky a obdarování, které směřují k budování církve a oživují ji, mohou existovat i ve společenstvích oddělených od katolické církve.

Jejich služba může být použita jako prostředek spásy a jejich účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi. Papež Jan Pavel II. ve své encyklice Ut Unum Sint prohlašuje, že všude tam, kde jsou přítomny prvky posvěcení a pravdy, je v ostatních křesťanských společenstvích přítomna jediná Kristova církev. Dekret o ekumenismu také mezi odloučenými společenstvími s původem na Západě vyzdvihuje anglikánské společenství, kde se zčásti zachovávají „katolické tradice a struktury“. Nyní je otázkou, zda síla tohoto prohlášení nebyla snížena vývojem v anglikánském společenství, který jej nasměroval nikoliv k větší katolické jednotě, ale k liberálně protestantskému modelu volně propojených rozmanitých společenství.

Ve světle výše uvedeného mohou být konstruktivní dva směry jednání: jedním z nich je pokračovat v dialogu s anglikánským společenstvím (a ostatně i s dalšími denominacemi) o tom, jak lze uznat a podporovat jejich přínosnost ve službě a jak to může vést k větší jednotě s katolickou církví. Druhou možností je podporovat „specifický dialog“ s ortodoxními anglikány, kde lze stále uznávat to, co bylo uvedeno v dekretu o ekumenismu.

Jedním z dalších bodů, na který nutno poukázat, je otázka, zda by se neměla věnovat určitá pozornost tomu, jakým způsobem lze v budoucnu sladit duchovenské služby, jakmile k tomu bude existovat dostatečná věroučná a eklesiologická shoda. To může zahrnovat – jak to dnes činí katolická praxe – uznání přínosnosti služby těch, kteří vcházejí do plného společenství s katolickou církví, a také udělení plnosti katolického svěcení těmto osobám.

Dr. Michael Nazir-Ali
Přeložil Pavel Štička


Další články


On je zbraní a štítem proti nepříteli

12.09.2022, RC Monitor 17/2022

Asi každý z nás má svého oblíbeného světce, bylo by asi divné kdyby neměl, na kterého se obrací s důvěrou v jeho přímluvu u Božího trůnu. Sice nám to naši tzv. odloučení bratři (normálně zvaní heretici) vyčítají a někteří se nám i (asi v rámci ekumenismu) pošklebují, ale to by nám zase tak příliš nemělo vadit, neb už jsme měli mnoho desítek, ba stovek, let čas si zvyknout. Pravda, někdy to i zabolí, neboť to z jejich strany můžeme vnímat i jako určitou nespravedlnost. A přitom by se nám mohli pošklebovat i oprávněně a u mnoha z nás by důvod našli celkem snadno „na první dobrou“.

Proč chodit do kostela? Anebo slovo k našim hledajícím bližním

26.09.2022, RC Monitor 18/2022

Kostel je zvláštní místo. Obvykle ho v obci najdeme na nějakém centrálním nebo jinak privilegovaném pozemku, a přitom není příliš využitý. Nemluvím tady přitom o dnešku a o sekularizaci, kdy do kostela chodí jen málo lidí. Ani v dobách rozvinuté zbožnosti nebývaly kostely nějak zvlášť využívané. Mše sv. byly v neděli možná 3, ale ve všední den 1–2. Přidejme k tomu nějakou tu farní modlitbu růžence a vyjde nám, že využití kostela bylo a je tak maximálně 3 hodiny denně. V práci a podnikání jsme zvyklí na úplně jiná čísla efektivity. Mít provozovnu na nejlukrativnějším místě ve středu nebo poblíž středu obce a přitom ji využívat maximálně 3 hodiny denně? Co je vlastně ten kostel za místo, když je takto jakoby zbytečný a neefektivní? Proč vlastně kostel mít a proč do něj chodit?

Jediná oběť a jediné kněžství: Rozjímání o Kristově oběti a kněžství a naší účasti na nich podle listu Židům a sv. Augustina

05.09.2022, RC Monitor 16/2022

Nedávná kněžská svěcení nás vedou k úvaze o velké hodnotě kněžství. Ta je dána především tím, že kněz reprezentuje samotného Krista velekněze. Jedině Kristus je knězem v plnosti a jedině jeho oběť na kříži je dokonalá. A kněz při slavení mše sv. tuto jedinou dokonalou oběť znázorňuje a zpřítomňuje.

Hlásit se ke Kristu, ale ne k církvi znamená, že Ježíši nerozumíme

15.09.2022, Aleteia

Ježíš vůbec nezpochybňuje Zákon, nýbrž výklad tohoto Zákona a zkostnatělé uplatňování tradice. Velkou část Ježíšova veřejného života provází určité nepochopení: představa, že napadal Zákon, jako by byl heretik, který nebezpečně ohrožoval lid a tradici. V dnešním textu z evangelia Ježíš jednou provždy vysvětluje, jaká je jeho skutečná úloha: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit“ (Mt 5,17).

Jak reagovat, když lidé říkají, že Ježíš měl bratry a sestry?

22.09.2022, National Catholic Register

Od prvních dnů po zmrtvýchvstání církev věří, že Marie byla vždy panna a že Ježíš neměl žádné biologické bratry ani sestry. „Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás?“ (Mk 6,3) Měl Ježíš bratry a sestry? Někteří lidé se domnívají, že Markovo evangelium právě to tvrdí.

Dům ze skla: Požadavky pro světovou církev a Druhý vatikánský koncil

20.09.2022, RC Monitor 17/2022

Papež Jan Pavel II. vydal roku 1983 pokoncilní Kodex kanonického práva. Velmi trefně o něm prohlásil, že je vlastně „posledním dokumentem Druhého vatikánského koncilu“. A měl pravdu. Vždyť koncilní dokumenty neobsahují pouze abstraktní snění o lepším světě a krásnější církvi, nýbrž často vyjadřují jednoznačně formulovaná přání, podněty, ba striktní požadavky, které by mohly zůstat „viset ve vzduchu“, pokud by se jich znovu neujala nejvyšší, tedy papežská autorita církve, a nepřevedla je do jednoznačně formulovaných norem, stanovících konkrétní práva a povinnosti.


načíst další


Články e-mailem

Týdenní přehled nových článků přímo do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2022 Res Claritatis, z.s.