Kněžství žen znemožňuje jednotu

17.06.2022, Catholic Herald

Po zveřejnění dohody anglikánsko–římskokatolické mezinárodní komise o duchovenské službě a kněžském svěcení – přestože se již začala konat první kanonická svěcení žen na kněze – nastalo období, kdy mnozí s optimismem očekávali, že se na otázku platnosti anglikánských svěcení bude moci pohlížet v novém světle.


Dobře si však vzpomínám na útrpnou korespondenci mezi papežem Pavlem VI. a arcibiskupem Cogganem, mezi papežem Janem Pavlem II. a arcibiskupem Runciem a také na korespondenci mezi posledně jmenovaným a kardinálem Willebrandsem (tehdejším předsedou vatikánské Rady pro jednotu křesťanů). Z korespondence je patrné, že papež a kardinál arcibiskupa žádají, aby zabránil provinciím anglikánského společenství v jednostranných krocích týkajících se svěcení žen na kněze. Domnívali se, že by to ohrozilo dohodu o kněžské službě a ukázalo, že je spíše zdánlivá než skutečná, čímž by se ztížila, ne-li znemožnila, jakákoli možnost přehodnocení anglikánských svěcení.

Arcibiskup Runcie ve svých odpovědích sice zopakoval některé argumenty ve prospěch svěcení žen, ale vyjádřil neschopnost zabránit kterékoli provincii anglikánského společenství, aby v této otázce jednala samostatně. Runcieho argumentace odhalila roztržku v anglikánském společenství, která se měla ještě výrazněji projevit v dalších otázkách, jako jsou rozvedení a znovu sezdaní duchovní a svěcení aktivních homosexuálů na kněze a biskupy. Měl Runcie pravdu, když zastával tak radikální názor na autonomii provincií? Neprohlásila snad Lambethská konference v roce 1920, že provincie jsou skutečně „nezávislé“, ale nezávislé v rámci křesťanské svobody, která uznává omezení kladená pravdou a láskou?

Nejsem sám, komu taková důsledná víra v autonomii provincií vadila. Bohužel však nepřevládl názor, který se přikláněl spíše ke vzájemné závislosti mezi jednotlivými církvemi ve společenství.

Scénář týkající se kněžství žen se pak opakoval v souvislosti se svěcením žen na biskupy, když kardinál Kasper jako prezident Papežské rady pro jednotu křesťanů (PCPCU) přišel na Generální shromáždění biskupů anglikánské církve. Vycházel z cypriánského pravidla episcopatus unus est a požádal anglikánskou církev jakožto „mateřskou církev“ anglikánského společenství, aby v této věci nepodnikala jednostranné kroky.

Byl jsem tehdy na jednání přítomen a udivilo mě, že někteří z anglikánských biskupů jeho argumentaci ve skutečnosti nepochopili, natož aby ji podpořili. Když jsem působil jako předseda Rochesterské komise, která byla jmenována, aby posoudila všechny otázky týkající se navrhovaného svěcení žen na biskupy, obdržel jsem k této otázce řadu písemných podání. Jedno z nich bylo od Katolické biskupské konference Anglie a Walesu, která se dotazovala, jak mohou anglikáni tvrdit, že se podílejí na apoštolské službě s katolickou, pravoslavnou a východními církvemi, a přesto jsou ochotni provést tak zásadní změnu bez jakéhokoli ekumenického konsensu. Vzpomínám si, že mě to tehdy zasáhlo a vedlo k přehodnocení vlastních názorů a praxe.

Svěcení žen na biskupy je dnes v mnoha částech anglikánského společenství již zavedenou skutečností, přičemž to ovlivňuje i názory na službu jimi vysvěcených mužů. Například v canterburské provincii, jak jsem se dozvěděl, bývá nyní londýnská biskupka Sarah Mullallyová při biskupských svěceních často hlavním světitelem. Domnívám se, že v takových případech se canterburský arcibiskup účastní, ale nesvětí. Tato praxe nepochybně ovlivní názory na platnost těchto svěcení u lidí uvnitř anglikánského společenství – i mimo ně –, kteří nevěří, že jednostranný postup při svěcení žen na biskupy byl oprávněný.

Argumenty pro kontinuitu v předmluvě k Ordinálu z roku 1550, v Saepius Officio, v odpovědi arcibiskupů z Canterbury a Yorku na Apostolicae Curae a v dohodě ARCIC jsou oslabeny, ne-li znehodnoceny v očích těch, kteří věří, že řádně kvalifikovaný muž tvoří součást „materie“ svěcení a že žena takovouto součástí být nemůže.

Podle takových lidí ochota anglikánské církve a některých protestantských církví světit ženy prozrazuje, že nesdílejí stejný pohled na kněžství, jaký zastává katolická církev. Pro ně je zbytečné klást si otázky o platnosti v katolickém smyslu, když se ukazuje, že chápání toho, co představuje kněžská služba, je natolik odlišné. Tuto obtíž ještě zhoršuje nejednoznačnost v rámci anglikanismu, pokud jde o to, zda je svěcení svátostí, či nikoli. Ani 39 článků ani katechismus Book of Common Prayer nemají v tomto bodě jasno a samotné obřady tento termín nezmiňují. Je jisté, že mnozí anglikáni je za svátost nepovažují, ale někteří ano, a dohoda o službě a svěcení stanoví kvalifikovaný způsob, jak by někteří anglikáni mohli svěcení považovat za „svátostné“. Tváří v tvář takové nejednoznačnosti je těžké si představit, jak by katolická církev byla ochotna se k této otázce vrátit, a to i když pomineme otázku svěcení žen.

Anglikánské ekumenické dohody s církvemi, které si nezachovaly apoštolskou posloupnost, rovněž odhalují odlišnosti od víry a praxe katolické církve. V dohodě z Porvoo s luteránskými skandinávskými církvemi se uvádí, že apoštolská posloupnost je kontinuitou apoštolské víry a kontinuitou křesťanských společenství v historických církvích, a to i tam, kde se posloupnost vzkládání rukou nepochybně vytratila. Nebyl zde vznesen žádný požadavek, aby biskupové takovýchto stolců obnovili to, co bylo ztraceno. Zdá se, že dohoda z Porvoo skutečně toleruje svěcení osobami, které nejsou biskupy, světit tak mohou například katedrální děkani. Není jasné, jak lze takový názor sladit s tím, co se o svěcení říká v dohodě ARCIC. Pokud není zřejmé, že apoštolská posloupnost zahrnuje i vzkládání rukou těmi, kteří se nacházejí v této posloupnosti, nechápu, jak by se katolická církev mohla s anglikány shodnout na učení o svěcení.

Ostatně sami anglikáni se neshodnou na významu svěcení a na tom, zda je nutná výše zmíněná posloupnost. Mnozí by svátostnou kněžskou službu považovali za pouhé rozšíření kněžství všech věřících a možná i za reprezentaci církve. Zpochybnili by tím však názor vyjádřený v ARCIC, že „patří do jiné oblasti darů Ducha“ a odkazuje na Krista, Velekněze. Dokud není jasné, že církev a její obřady právě toto formálně zamýšlejí, je těžké si představit, jak by mohlo dojít k revizi Apostolicae Curae.

Sorores in Spe – ekumenická diskusní skupina, která reviduje odsouzení anglikánských kněžských svěcení papežem Lvem XIII. v roce 1896 – zmiňuje, že katolická církev uznala za platnou anaforu Addaie a Mariho (starobylý eucharistický obřad východní církve), i když neobsahuje slova ustanovení jako taková, protože bylo usouzeno, že intence těchto slov se nachází rozptýlena v celém obřadu. Nejsem si jist, jak se to vztahuje na intenci v anglikánském ritu: chtějí tím říct, že intenci požadovanou bulou Apostolicae Curae lze nalézt rozptýlenou v celém obřadu? Pokud ano, je třeba to prokázat. Metoda ARCIC spočívala v tom, že se ptala, jak nyní obě tradice chápou kněžství a zda se takové chápání odráží v obřadech užívaných při svěcení. Právě to by mohlo poskytnout nový kontext pro přehodnocení Apostolicae Curae, kdyby však nezasáhl jiný vývoj.

Dokument oživuje myšlenku, která se poprvé objevila při rozhovorech v Mechelenu, že anglikánské společenství by mělo být v budoucím uspořádání s katolickou církví „sjednoceno, ale ne pohlceno“. To se nyní v ekumenických kruzích stalo konvenčním názorem na modely organické unie. Je však překvapivé, že jako vzory této plodné myšlenky nebo alespoň jejího částečného naplnění nejsou nikde zmiňovány ordinariáty.

Co lze tedy říci o budoucnosti anglikánsko–katolického dialogu o duchovenské službě a kněžském svěcení? Lumen gentium učí, že i mimo viditelné struktury katolické církve lze nalézt mnoho prvků posvěcení a pravdy, které jako dary vlastní Kristově církvi vybízejí ke katolické jednotě. Podobně Dekret o ekumenismu II. vatikánského koncilu uvádí, že mnohé prvky a obdarování, které směřují k budování církve a oživují ji, mohou existovat i ve společenstvích oddělených od katolické církve.

Jejich služba může být použita jako prostředek spásy a jejich účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi. Papež Jan Pavel II. ve své encyklice Ut Unum Sint prohlašuje, že všude tam, kde jsou přítomny prvky posvěcení a pravdy, je v ostatních křesťanských společenstvích přítomna jediná Kristova církev. Dekret o ekumenismu také mezi odloučenými společenstvími s původem na Západě vyzdvihuje anglikánské společenství, kde se zčásti zachovávají „katolické tradice a struktury“. Nyní je otázkou, zda síla tohoto prohlášení nebyla snížena vývojem v anglikánském společenství, který jej nasměroval nikoliv k větší katolické jednotě, ale k liberálně protestantskému modelu volně propojených rozmanitých společenství.

Ve světle výše uvedeného mohou být konstruktivní dva směry jednání: jedním z nich je pokračovat v dialogu s anglikánským společenstvím (a ostatně i s dalšími denominacemi) o tom, jak lze uznat a podporovat jejich přínosnost ve službě a jak to může vést k větší jednotě s katolickou církví. Druhou možností je podporovat „specifický dialog“ s ortodoxními anglikány, kde lze stále uznávat to, co bylo uvedeno v dekretu o ekumenismu.

Jedním z dalších bodů, na který nutno poukázat, je otázka, zda by se neměla věnovat určitá pozornost tomu, jakým způsobem lze v budoucnu sladit duchovenské služby, jakmile k tomu bude existovat dostatečná věroučná a eklesiologická shoda. To může zahrnovat – jak to dnes činí katolická praxe – uznání přínosnosti služby těch, kteří vcházejí do plného společenství s katolickou církví, a také udělení plnosti katolického svěcení těmto osobám.

Dr. Michael Nazir-Ali
Přeložil Pavel Štička


Další články



Je to tady: obrovská naděje

11.12.2023, RC Monitor 23/2023

Miluji adventní dobu. Dříve jsem se spíše těšil z přípravy na Slavnost Narození našeho Pána, ale od svého povolání ke kněžství intenzivně vnímám Boží zaslíbení, které betlémské Dítě přináší. Zejména když pohlížím na sebe, svou nedokonalost a na současný svět, ve kterém žijeme, kterému mnohdy nerozumím a s jeho směřováním se často nedokážu ztotožnit, mě Boží zaslíbení přináší vjem obrovské naděje.

Jak se něco stává někým

18.12.2023, RC Monitor 23/2023

Známý katolický kněz a publicista, místopředseda etické komise Ministerstva zdravotnictví, přednosta Ústavu etiky a humanitních studií 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a externí spolupracovník Katedry zdravotnického práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy Marek (Orko) Vácha vyjádřil 28. listopadu 2023 na serveru iROZHLAS.cz svůj názor na bytostný status lidského plodu. Doslova řekl: „Zda je embryo něco nebo někdo, je otázkou nerozřešitelných debat. Ve chvíli porodu se již jedná o osobu, oocyt (vajíčko – pozn. red.) ani spermie osobami nejsou. Někdy v těch 280 dnech se něco stane, nenastane ovšem žádná magická transformace z bytosti na osobu, proces je kontinuální.“

Požehnané Vánoce!

24.12.2023, RC

"Dávejte si pozor, abyste neodmítli dát lidem almužnu slova o Nejvyšším." (Řehoř Veliký)
Přejeme požehnané a milostiplné Vánoce a vytrvejte i v novém roce v dobrém.
Děkujeme, milí čtenáři, za vaši věrnost a veškerou podporu!

Pět každodenních dobrodiní od našeho anděla strážného

08.02.2024, TAN Direction

1. Chrání nás v nebezpečí
Z Písma svatého, ze života světců i z každodenních zkušeností obyčejných lidí lze uvést bezpočet případů, kdy andělé někoho ochránili uprostřed fyzického nebezpečí. K těm zmíněným v Písmu patří záchrana Lota a jeho rodiny ze Sodomy, ochrana tří hebrejských mládenců v babylonské ohnivé peci, pomoc poskytnutá Judovi Makabejskému a jeho vojsku a vysvobození sv. Petra z vězení.

Ex orbe et Urbe - 4. 3. 2024

04.03.2024, RC

V Miláně se bývalý prezident Papežské rady pro legislativní texty kardinál Francesco Coccopalmerio spolu s milánským arcibiskupem Mariem Delphinim, prezidentem Papežské teologické akademie Antoniem Staglianem a františkánským teologem Zbigiewem Sucheckim zúčastnili celodenního setkání za zavřenými dveřmi se třemi velmistry největších italských zednářských lóží.

I mistr soudce se někdy utne

03.01.2024, Právo v děšti

Není pravda, že žádná srovnatelná ústava v Evropě nezná ústavní zakotvení manželství jako svazku muže a ženy.


načíst další


Články e-mailem

Týdenní přehled nových článků přímo do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2024 Res Claritatis, z.s.