15.07.2022, Homiletic & Pastoral Review
Zde se zaměřím na almužnu, a to ze čtyř důvodů. Za prvé proto, že si myslím, že někdy není vnímána jako součást našeho duchovního života, našeho života „v Duchu“. Za druhé proto, že je podstatným prvkem našeho duchovního života. Za třetí proto, že si myslím, že v zemích prvního světa, kde ji nejvíce potřebujeme, ji velmi zanedbáváme. Za čtvrté proto, že almužna je stejně jako půst formou modlitby. Je to také forma postu.
Obvykle tyto tři formy řadíme za sebou takto: modlitba, půst a almužna, ale pořadí, v němž se jim Ježíš věnuje ve svém kázání, je takovéto: almužna, modlitba a půst. Almužna je na prvním místě, nikoli na posledním (srov. Mt 6,1–18). O všech třech Ježíš mluví jako o „praktikování dikaiosunen“, česky spravedlnosti (Mt 6,1). Mohli bychom si myslet, že učí něco nového, ale není tomu tak. V knize Tobiáš anděl Rafael říká Tobiášovi a Tobitovi: „Dobrá je modlitba, když je doprovázena postem, almužnou a spravedlností“ (Tob 12,8).
Ježíš svým posluchačům říká, že almužna se má dávat ve skrytosti a že Bůh takovouto almužnu odmění. Jakou odměnu dostaneme? Jednou z těch, které jsou konkrétně zmíněny, je očištění od našich hříchů. Ježíš říká farizeům:
Vy farizeové očišťujete číše a mísy zvenčí, ale vaše nitro je plné hrabivosti a špatnosti. Pošetilci! Což ten, který stvořil zevnějšek, nestvořil také to, co je uvnitř? Rozdejte chudým, co je v mísách, a hle, všechno vám bude čisté. Ale běda vám farizeům! Odevzdáváte desátky z máty, routy a ze všech zahradních rostlin, ale nedbáte na spravedlnost a lásku, kterou žádá Bůh. Toto bylo třeba činit a to ostatní neopomíjet (L 11,39–42).
Stejně jako modlitba a půst je almužna nedílnou součástí našeho odvracení se od hříchu a obrácení k Bohu. Když Zacheus činil pokání a obrátil se, dal polovinu svého majetku chudým (srov. L 19,8).
Opět se nejedná o nové učení, neboť totéž čteme v Tobiášovi: „Dobrá je modlitba v pravdě a milosrdenství se spravedlností je lepší než bohatství s bezprávím. Je lépe prokazovat milosrdenství než shromažďovat zlato. Milosrdenství vytrhuje ze smrti a očišťuje od každého hříchu. Ti, kdo prokazují milosrdenství, budou nasyceni životem. Ti, kdo páchají hřích a nespravedlnost, jsou nepřátelé vlastní duše“ (Tob 12,8–10). Sirachovec říká, že „voda uhasí planoucí oheň a milosrdenství usmíří hříchy (Sir 3,30). A v knize Přísloví čteme: „Hospodinu půjčuje, kdo se nad nuzným smilovává, on mu odplatí jeho dobročinnost“ (Př 19,17). Bůh dává za almužnu náležitou odměnu. Jako dárce almužny zachraňuje chudé před fyzickou smrtí, tak Bůh zachraňuje dárce almužny před smrtí duchovní.
Dříve jsme se zmiňovali o desátcích, a proto je nyní vhodná chvíle vysvětlit, čím se liší od almužny. Desátek je to, co dáváme církvi na její fungování a poslání, co „dáváme do košíku“ při nedělní mši. Almužna je to, co dáváme těm, kteří to vážně potřebují, jako v případě darů lidem v Bejrútu po strašlivém výbuchu v roce 2020. Je důležité chápat rozdíl mezi desátkem a almužnou, abychom si nemysleli, že dáváme almužnu, když dáváme pouze desátek.
Farizeové na desátcích lpěli a Ježíš je za to neodsuzoval. Naopak je nabádal, že by měli dávat desátky (srov. L 11,42). Desátky jsou nutné, ale nestačí. V podobenství o farizeovi a celníkovi se farizeus v chrámu modlí takto: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám“ (L 18,11–12). Farizeus se modlí. Postí se. Dává desátky. O almužně se však nezmiňuje. Zdá se, že jeho duchovní trojnožce chybí jedna noha, takže se převrací. V evangeliích není nikdy zmínka o tom, že by farizeus dával almužnu, přestože almužnu přikazoval Zákon (srov. Dt 15,11). Spíše se dozvídáme, že farizeové byli lakomí. Milovali peníze (srov. L 16,14).
Almužna je v první řadě hmotná: peníze, jídlo, oblečení a další věci, které lidé nutně potřebují. Svatý Jan Zlatoústý nám však říká, že almužna zahrnuje vše, co může pomoci druhým, „jako když lékař léčí a moudrý člověk dává radu“. Sv. Beda Ctihodný říká, že dárce almužny je ten, kdo nejen „dává hladovému jídlo a podobné věci, ale také ten, kdo dává hříšníkovi odpuštění, modlí se za něj a kárá ho, navštěvuje ho nějakým nápravným trestem“. Můžeme dávat těm, kdo jsou chudí duchovně, stejně jako těm, kdo jsou chudí hmotně. Neměli bychom však používat výmluvy typu: „Věnuji svůj čas a nadání. Proto už nemusím dávat ze své peněženky.“
Jak již bylo řečeno, almužna je formou postu a modlitby. Almužna je formou postu, protože by od nás měla vyžadovat, abychom se něčeho vzdali, abychom přinesli „oběť“. A protože je to oběť, je to také forma modlitby. Tobit říká, že „Milosrdenství je výborným darem pro všechny, kdo je prokazují před tváří Nejvyššího“ (Tob 4,11), a anděl, který se zjevil setníkovi Kornéliovi, mu řekl: „Bůh přijal tvé modlitby a almužny a pamatuje na tebe“ (Sk 10,4). Almužna je formou uctívání, která může působit proti „modlářství“ chamtivosti (srov. Ef 5,5; Ko 3,5).
Budeme tedy dávat almužnu. Další otázky jsou následující: Kolik bychom měli dávat a jaká míra chudoby nás omlouvá, když nebudeme dávat? Na tyto otázky nejsou nikde v Písmu svatém uvedeny přesné odpovědi, pouze některé obecné náznaky. Tak Tobit radí svému synovi Tobiášovi takto: „Prokazuj milosrdenství podle toho, jak hodně máš; máš-li málo, neboj se prokazovat milosrdenství i z mála“ (Tob 4,8). Svatý Pavel nám říká, abychom byli ve svých darech velkorysí (srov. Ř 12,8), ale „každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl“ (2K 9,7). Zásadní rada zní: důvěřujte Bohu a nebojte se být štědří.
Kdy je člověk příliš chudý na to, aby dával almužnu? V Lukášově evangeliu Ježíš s uznáním mluví o chudé vdově, která dala do chrámové pokladnice dvě lepta, měděné mince (srov. L 21,1–4). V té době měl vdovin dar hodnotu jednoho kvadránu, jedné čtvrtiny asu, jedné čtyřiašedesátiny stříbrného denáru, což byla denní mzda dělníka. A vdova dávala dobrovolně desátek, dokonce se ani nejednalo o almužnu. To, co bylo vhozeno do třinácti pokladnic ve dvoraně žen, do nichž se přijímaly příspěvky do chrámové pokladny, bylo určeno na údržbu a poslání chrámu, nikoliv pro chudé. Není zajímavé, že chudá vdova dávala nejprve Hospodinu?
Sám Ježíš dával almužnu, i když lišky mají nory a nebeské ptactvo hnízda, ale Syn člověka neměl kam hlavu složit (srov. Mt 8,20). Když Ježíš v Janově evangeliu řekl Jidášovi, aby rychle udělal to, co se chystá udělat, někteří z ostatních apoštolů se domnívali, že Jidášovi říká, aby koupil něco na velikonoční svátky, nebo aby něco dal chudým (srov. J 13,29), přičemž druhá domněnka je nesmyslná, pokud to nebyla běžná Pánova praxe. Možná se tak Jidášovi podařilo strčit ruku do pokladny, aniž by byl přistižen (srov. J 12,6). Místo aby dal peníze chudým, mohl si je vložit do vlastní kapsy.
Dávání almužny není vyhrazeno jenom laikům. V podobenství o milosrdném Samařanovi mohli kněz a levita, kteří šli kolem, udělat to, co Samařan. Biskupové, kněží, jáhni a řeholníci mohou a mají dávat almužnu. Římský biskup má svého almužníka. Možná by ho měli mít i ostatní biskupové.
Kdy je tedy člověk tak chudý, že se na něho nevztahuje povinnost dávat almužnu? Pro mě platí, že nemohu klesnout pod úroveň, kterou stanovili pákistánští metaři. Když jsem studoval teologii, navštívil nás na hodině řečtiny muž z Biblické společnosti a každému z nás dal zdarma výtisk Nového zákona v řečtině. Také nám vyprávěl příběh, a ač si nepamatuji, proč nám ho vyprávěl, na příběh samotný nikdy nezapomenu.
Několik pákistánských metařů se obrátilo ke Kristu. Následně se z Bible dozvěděli, že křesťané mají dávat almužnu chudým. Rozhodli se tedy, že část svých skromných příjmů vloží do fondu, z něhož budou darovat peníze lidem chudším než oni. Nevím teď přesně, kolik vydělával pákistánský metař, ale pochybuji, že to bylo o mnoho víc, než kolik bylo potřeba na udržení těl a duší jich samotných a jejich rodin, pokud si vůbec mohli dovolit rodinu založit.
V té době jsem byl „chudý student teologie“, dost chudý na to, abych bydlel v malém karavanu na něčí příjezdové cestě. Ale od té chvíle byla jakákoli výmluva, že jsem příliš chudý na to, abych dával almužnu, zcela vyvrácena. Měl jsem totiž jídlo, oblečení, střechu nad hlavou a dostatek peněz na všechny ostatní základní potřeby. Mohl jsem si „něco“ dovolit.
Každý z nás potřebuje začít s „něčím“, ať už je to jakkoli málo. Za dvě lepta chudé vdovy bychom si nekoupili ani jednoho vrabce (srov. Mt 10,29). Ale stejně jako v případě modlitby a půstu bychom se měli snažit růst i v dávání almužny. Pokud chceme růst v dávání almužny, pak stejně jako bychom se měli pravidelně modlit a postit, měli bychom se rozhodnout pravidelně dávat. Určete si, co budete dávat ze svého pravidelného příjmu a kterým příjemcům to věnujete. Nejprve plaťte Bohu a chudým, teprve potom ostatním. Pokud dostanete „neočekávaný příjem“, část z něj rozdejte.
Jako vysokoškolský učitel v zemi prvního světa bych měl být z celosvětového hlediska počítán mezi bohaté. Nebydlím sice ve vile, ale Bůh mi stále dává více peněz. Rozdáním části z nich se mohu stát „bohatým v Božích očích“ (L 12,21). Když někteří moji přátelé prodali svůj dům, věnovali na charitu deset procent ze zisku. Buďte ochotni dát něco navíc, když se objeví nečekané, příležitostné potřeby.
Ještě více než částka, kterou dáváme, je pro získání jakéhokoli duchovního užitku rozhodující „ochota“, s níž dáváme. Jak napsal svatý Pavel: „Radostného dárce miluje Bůh“ (2K 9,7). V tom jen opakuje Tobita, který řekl svému synovi, „když prokazuješ milosrdenství, ať tvé oko nezávidí“ (Tob 4,7).
Almužna je služba, která v nás posiluje všechny teologické ctnosti. Roste v nás víra v Boží prozřetelnost, naděje v jeho věčnou odměnu a láska k němu i k bližním. Modlete se za to, kolik byste měli dávat. Možná budete překvapeni, jak moc při dávání almužny poroste vaše víra, naděje v odměnu a láska k Bohu a chudým.
Almužna je součástí naší cesty ke svatosti. Může být rozhodujícím krokem k hlubšímu obrácení k Bohu. Tak tomu bylo u svatého Martina z Tours, když byl ještě katechumenem, než se stal mnichem a poté dokonce i biskupem. Všichni bychom měli znát slavný příběh o jeho plášti. Martin byl římský kavalerista. Jednoho dne, když se uprostřed zimy blížil k branám města Amiens, potkal „chudáka bez oděvu“ a rozřízl svůj vojenský plášť napůl, aby se s ním rozdělil. Té noci se mu zdálo o Ježíši, který měl na sobě stejný poloviční plášť. Slyšel, jak Ježíš říká andělům: „Martin, který je zatím jen katechumenem, mě oblékl do tohoto pláště.“ Podle jeho životopisce Sulpicia Severa bylo Martinovi v době této události pouhých 18 let!
Ba co víc, pokud nebudeme dávat almužnu, můžeme na sebe přivolat věčný trest (srov. Mt 25,31–46). Často a výmluvně o tom kázal svatý Jan Zlatoústý.
Chcete uctít Spasitelovo tělo? Nepohrdejte jím, když je nahé. Neuctívejte ho v kostele hedvábným rouchem, zatímco venku je nahé a otupělé zimou. Ten, který řekl: „Toto je mé tělo“ a učinil je tak svým slovem, je tentýž, který řekl: „Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst. Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mě jste neudělali.“ Uctěte ho tedy tím, že se o svůj majetek podělíte s chudými. Bůh totiž nepotřebuje zlaté kalichy, ale zlaté duše.
Na jiném místě v komentáři k podobenství o boháči a Lazarovi říká: „Nedělit se s chudými o vlastní bohatství znamená okrádat chudé a připravovat je o živobytí; a to, co vlastníme, není jen naše, ale i jejich.“
Staňme se tedy Božími almužníky a dávejme almužnu podle vzoru jeho štědrosti k nám. Čiňme tak s vírou a bez obav, neboť „Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo... Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří“ (2K 9,8 a 11).
Peter McGregor
Přeložil Pavel Štička
30.01.2025, Zrcadlo církve 12/2024
Dne 17. září 2024 z tohoto světa odešla zakládající členka Společnosti pro církevní právo a blízká přítelkyně nás všech paní Ing. Marta Peroutková, rozená Šťastná, ekonomka, kdysi pracovnice v zahraničním obchodu, poté zástupkyně Naumannovy nadace v České republice. Ing. Peroutková pozorně provázela životem nejen svého manžela i celou svou rodinu, ale i své přátele a přátele svého manžela. Po řadu let nevynechala ani jednu z akcí Společnosti pro církevní právo; v roce 2008, kdy společnost byla pro nedostatek místa v dominikánském klášteře z jeho prostor vypovězena, se rozhodným způsobem zasloužila o její další trvání tak, že zajistila pro Společnost pro církevní právo dvě krásné místnosti v domě svém a své rodiny na Žižkově v Sudoměřské ulici č. 25.
29.04.2025, RC Monitor 8/2025
Když roku 1934 malíř Evžen Kazimirowski dokončil obraz Božího Milosrdenství podle pokynů sestry Faustyny a ona ho poprvé spatřila, byla zklamaná a dala se do pláče. Ježíš totiž dle jejího vyjádření nebyl tak krásný, jak ho vídala. Dá se totiž pochopit obojí, jak zklamání sestry Faustyny, tak nedokonalou práci pana malíře. Není totiž v našich lidských silách popsat či jinak ztvárnit něco, co nás přesahuje. Jeví se to takřka nemožné.
16.06.2025, The Catholic Gentleman
Svěží vzduch podzimního rána mi plní plíce a dodává mi energii, když vycházím z příjemného pohodlí teplé postele ven do tmy. Čelovka osvětluje mlžný oblak, který se vytváří při každém mém výdechu. Studená fronta na konci listopadu a jemný svit ubývajícího měsíce naznačují to, co každý lovec cítí v kostech: v lese vrcholí říje.
30.06.2025, Catholic News Agency
Francouzské Národní shromáždění schválilo kontroverzní návrh zákona legalizujícího tzv. „asistenci při umírání“, což katoličtí biskupové označují za vážnou hrozbu pro důstojnost lidského života i pro samotnou soudržnost národa. Upravená verze zákona byla přijata 27. května poměrem 305 hlasů pro a 199 proti. Zatímco ustanovení o paliativní péči získala širokou podporu, článek zavádějící právní nárok na asistovanou sebevraždu a eutanazii vyvolal výraznou kritiku ze strany církevních představitelů, bioetiků i řady organizací občanské společnosti.
12.05.2025, RC Monitor 7/2025
Vždycky jsem ráda poslouchala názory, které se s mými rozcházely. Zvláště mě zajímala krajní řešení, protože jsem měla za to, že tak dojdu k nějaké objektivní pravdě.
25.04.2025, KSA
Klub sv. Athanasia obnovuje pouť ke cti sv. Athanasia. Letošní pouť se koná 3. května a povede patnáctikilometrovou trasou z Českých Budějovic do Římova.