Proč by měl každý katolík, který netrpí nouzí, dávat almužnu

15.07.2022, Homiletic & Pastoral Review

V kázání na hoře Ježíš hovoří o třech praktikách, které tvoří základ celého duchovního života: modlitba, půst a almužna. Neříká: „Jestli se modlíte... postíte... dáváte almužnu“, ale: „Když se modlíte... postíte... dáváte almužnu“ (Mt 6,2.5 a 16). O žádném z těchto tří bodů nemluví tak, jako by byl nepovinný. Všechny jsou nutné. Mohli bychom tyto tři praktiky považovat za jakousi trojnožku, a dobře víme, co se stane s trojnožkou, pokud je jedna z nohou slabá nebo chybí.


Modlitba, půst a almužna nám pomáhají překonávat situace, které dusí náš duchovní život a brání nám přinášet dobré ovoce. V Lukášově verzi podobenství o rozsévači jsou tři věci, které dusí slovo: starosti tohoto světa, bohatství a radosti života (srov. L 8,14). Modlitba, almužna a půst jsou pak tři konkrétní léky na tento problém. Modlitba nás zaměřuje na Boha, a ne na starosti našeho života. Almužna nám pomáhá nesoustředit se na bohatství. A půst je lékem proti tomu, abychom se nechali unášet radostmi života. Společně nás chrání před tím, abychom vedli bezvýsledný křesťanský život.

Zde se zaměřím na almužnu, a to ze čtyř důvodů. Za prvé proto, že si myslím, že někdy není vnímána jako součást našeho duchovního života, našeho života „v Duchu“. Za druhé proto, že je podstatným prvkem našeho duchovního života. Za třetí proto, že si myslím, že v zemích prvního světa, kde ji nejvíce potřebujeme, ji velmi zanedbáváme. Za čtvrté proto, že almužna je stejně jako půst formou modlitby. Je to také forma postu.

Obvykle tyto tři formy řadíme za sebou takto: modlitba, půst a almužna, ale pořadí, v němž se jim Ježíš věnuje ve svém kázání, je takovéto: almužna, modlitba a půst. Almužna je na prvním místě, nikoli na posledním (srov. Mt 6,1–18). O všech třech Ježíš mluví jako o „praktikování dikaiosunen“, česky spravedlnosti (Mt 6,1). Mohli bychom si myslet, že učí něco nového, ale není tomu tak. V knize Tobiáš anděl Rafael říká Tobiášovi a Tobitovi: „Dobrá je modlitba, když je doprovázena postem, almužnou a spravedlností“ (Tob 12,8).

Ježíš svým posluchačům říká, že almužna se má dávat ve skrytosti a že Bůh takovouto almužnu odmění. Jakou odměnu dostaneme? Jednou z těch, které jsou konkrétně zmíněny, je očištění od našich hříchů. Ježíš říká farizeům:

Vy farizeové očišťujete číše a mísy zvenčí, ale vaše nitro je plné hrabivosti a špatnosti. Pošetilci! Což ten, který stvořil zevnějšek, nestvořil také to, co je uvnitř? Rozdejte chudým, co je v mísách, a hle, všechno vám bude čisté. Ale běda vám farizeům! Odevzdáváte desátky z máty, routy a ze všech zahradních rostlin, ale nedbáte na spravedlnost a lásku, kterou žádá Bůh. Toto bylo třeba činit a to ostatní neopomíjet (L 11,39–42).

Stejně jako modlitba a půst je almužna nedílnou součástí našeho odvracení se od hříchu a obrácení k Bohu. Když Zacheus činil pokání a obrátil se, dal polovinu svého majetku chudým (srov. L 19,8).

Opět se nejedná o nové učení, neboť totéž čteme v Tobiášovi: „Dobrá je modlitba v pravdě a milosrdenství se spravedlností je lepší než bohatství s bezprávím. Je lépe prokazovat milosrdenství než shromažďovat zlato. Milosrdenství vytrhuje ze smrti a očišťuje od každého hříchu. Ti, kdo prokazují milosrdenství, budou nasyceni životem. Ti, kdo páchají hřích a nespravedlnost, jsou nepřátelé vlastní duše“ (Tob 12,8–10). Sirachovec říká, že „voda uhasí planoucí oheň a milosrdenství usmíří hříchy (Sir 3,30). A v knize Přísloví čteme: „Hospodinu půjčuje, kdo se nad nuzným smilovává, on mu odplatí jeho dobročinnost“ (Př 19,17). Bůh dává za almužnu náležitou odměnu. Jako dárce almužny zachraňuje chudé před fyzickou smrtí, tak Bůh zachraňuje dárce almužny před smrtí duchovní.

Dříve jsme se zmiňovali o desátcích, a proto je nyní vhodná chvíle vysvětlit, čím se liší od almužny. Desátek je to, co dáváme církvi na její fungování a poslání, co „dáváme do košíku“ při nedělní mši. Almužna je to, co dáváme těm, kteří to vážně potřebují, jako v případě darů lidem v Bejrútu po strašlivém výbuchu v roce 2020. Je důležité chápat rozdíl mezi desátkem a almužnou, abychom si nemysleli, že dáváme almužnu, když dáváme pouze desátek.

Farizeové na desátcích lpěli a Ježíš je za to neodsuzoval. Naopak je nabádal, že by měli dávat desátky (srov. L 11,42). Desátky jsou nutné, ale nestačí. V podobenství o farizeovi a celníkovi se farizeus v chrámu modlí takto: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám“ (L 18,11–12). Farizeus se modlí. Postí se. Dává desátky. O almužně se však nezmiňuje. Zdá se, že jeho duchovní trojnožce chybí jedna noha, takže se převrací. V evangeliích není nikdy zmínka o tom, že by farizeus dával almužnu, přestože almužnu přikazoval Zákon (srov. Dt 15,11). Spíše se dozvídáme, že farizeové byli lakomí. Milovali peníze (srov. L 16,14).

Almužna je v první řadě hmotná: peníze, jídlo, oblečení a další věci, které lidé nutně potřebují. Svatý Jan Zlatoústý nám však říká, že almužna zahrnuje vše, co může pomoci druhým, „jako když lékař léčí a moudrý člověk dává radu“. Sv. Beda Ctihodný říká, že dárce almužny je ten, kdo nejen „dává hladovému jídlo a podobné věci, ale také ten, kdo dává hříšníkovi odpuštění, modlí se za něj a kárá ho, navštěvuje ho nějakým nápravným trestem“. Můžeme dávat těm, kdo jsou chudí duchovně, stejně jako těm, kdo jsou chudí hmotně. Neměli bychom však používat výmluvy typu: „Věnuji svůj čas a nadání. Proto už nemusím dávat ze své peněženky.“

Jak již bylo řečeno, almužna je formou postu a modlitby. Almužna je formou postu, protože by od nás měla vyžadovat, abychom se něčeho vzdali, abychom přinesli „oběť“. A protože je to oběť, je to také forma modlitby. Tobit říká, že „Milosrdenství je výborným darem pro všechny, kdo je prokazují před tváří Nejvyššího“ (Tob 4,11), a anděl, který se zjevil setníkovi Kornéliovi, mu řekl: „Bůh přijal tvé modlitby a almužny a pamatuje na tebe“ (Sk 10,4). Almužna je formou uctívání, která může působit proti „modlářství“ chamtivosti (srov. Ef 5,5; Ko 3,5).

Budeme tedy dávat almužnu. Další otázky jsou následující: Kolik bychom měli dávat a jaká míra chudoby nás omlouvá, když nebudeme dávat? Na tyto otázky nejsou nikde v Písmu svatém uvedeny přesné odpovědi, pouze některé obecné náznaky. Tak Tobit radí svému synovi Tobiášovi takto: „Prokazuj milosrdenství podle toho, jak hodně máš; máš-li málo, neboj se prokazovat milosrdenství i z mála“ (Tob 4,8). Svatý Pavel nám říká, abychom byli ve svých darech velkorysí (srov. Ř 12,8), ale „každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl“ (2K 9,7). Zásadní rada zní: důvěřujte Bohu a nebojte se být štědří.

Kdy je člověk příliš chudý na to, aby dával almužnu? V Lukášově evangeliu Ježíš s uznáním mluví o chudé vdově, která dala do chrámové pokladnice dvě lepta, měděné mince (srov. L 21,1–4). V té době měl vdovin dar hodnotu jednoho kvadránu, jedné čtvrtiny asu, jedné čtyřiašedesátiny stříbrného denáru, což byla denní mzda dělníka. A vdova dávala dobrovolně desátek, dokonce se ani nejednalo o almužnu. To, co bylo vhozeno do třinácti pokladnic ve dvoraně žen, do nichž se přijímaly příspěvky do chrámové pokladny, bylo určeno na údržbu a poslání chrámu, nikoliv pro chudé. Není zajímavé, že chudá vdova dávala nejprve Hospodinu?

Sám Ježíš dával almužnu, i když lišky mají nory a nebeské ptactvo hnízda, ale Syn člověka neměl kam hlavu složit (srov. Mt 8,20). Když Ježíš v Janově evangeliu řekl Jidášovi, aby rychle udělal to, co se chystá udělat, někteří z ostatních apoštolů se domnívali, že Jidášovi říká, aby koupil něco na velikonoční svátky, nebo aby něco dal chudým (srov. J 13,29), přičemž druhá domněnka je nesmyslná, pokud to nebyla běžná Pánova praxe. Možná se tak Jidášovi podařilo strčit ruku do pokladny, aniž by byl přistižen (srov. J 12,6). Místo aby dal peníze chudým, mohl si je vložit do vlastní kapsy.

Dávání almužny není vyhrazeno jenom laikům. V podobenství o milosrdném Samařanovi mohli kněz a levita, kteří šli kolem, udělat to, co Samařan. Biskupové, kněží, jáhni a řeholníci mohou a mají dávat almužnu. Římský biskup má svého almužníka. Možná by ho měli mít i ostatní biskupové.

Kdy je tedy člověk tak chudý, že se na něho nevztahuje povinnost dávat almužnu? Pro mě platí, že nemohu klesnout pod úroveň, kterou stanovili pákistánští metaři. Když jsem studoval teologii, navštívil nás na hodině řečtiny muž z Biblické společnosti a každému z nás dal zdarma výtisk Nového zákona v řečtině. Také nám vyprávěl příběh, a ač si nepamatuji, proč nám ho vyprávěl, na příběh samotný nikdy nezapomenu.

Několik pákistánských metařů se obrátilo ke Kristu. Následně se z Bible dozvěděli, že křesťané mají dávat almužnu chudým. Rozhodli se tedy, že část svých skromných příjmů vloží do fondu, z něhož budou darovat peníze lidem chudším než oni. Nevím teď přesně, kolik vydělával pákistánský metař, ale pochybuji, že to bylo o mnoho víc, než kolik bylo potřeba na udržení těl a duší jich samotných a jejich rodin, pokud si vůbec mohli dovolit rodinu založit.

V té době jsem byl „chudý student teologie“, dost chudý na to, abych bydlel v malém karavanu na něčí příjezdové cestě. Ale od té chvíle byla jakákoli výmluva, že jsem příliš chudý na to, abych dával almužnu, zcela vyvrácena. Měl jsem totiž jídlo, oblečení, střechu nad hlavou a dostatek peněz na všechny ostatní základní potřeby. Mohl jsem si „něco“ dovolit.

Každý z nás potřebuje začít s „něčím“, ať už je to jakkoli málo. Za dvě lepta chudé vdovy bychom si nekoupili ani jednoho vrabce (srov. Mt 10,29). Ale stejně jako v případě modlitby a půstu bychom se měli snažit růst i v dávání almužny. Pokud chceme růst v dávání almužny, pak stejně jako bychom se měli pravidelně modlit a postit, měli bychom se rozhodnout pravidelně dávat. Určete si, co budete dávat ze svého pravidelného příjmu a kterým příjemcům to věnujete. Nejprve plaťte Bohu a chudým, teprve potom ostatním. Pokud dostanete „neočekávaný příjem“, část z něj rozdejte.

Jako vysokoškolský učitel v zemi prvního světa bych měl být z celosvětového hlediska počítán mezi bohaté. Nebydlím sice ve vile, ale Bůh mi stále dává více peněz. Rozdáním části z nich se mohu stát „bohatým v Božích očích“ (L 12,21). Když někteří moji přátelé prodali svůj dům, věnovali na charitu deset procent ze zisku. Buďte ochotni dát něco navíc, když se objeví nečekané, příležitostné potřeby.

Ještě více než částka, kterou dáváme, je pro získání jakéhokoli duchovního užitku rozhodující „ochota“, s níž dáváme. Jak napsal svatý Pavel: „Radostného dárce miluje Bůh“ (2K 9,7). V tom jen opakuje Tobita, který řekl svému synovi, „když prokazuješ milosrdenství, ať tvé oko nezávidí“ (Tob 4,7).

Almužna je služba, která v nás posiluje všechny teologické ctnosti. Roste v nás víra v Boží prozřetelnost, naděje v jeho věčnou odměnu a láska k němu i k bližním. Modlete se za to, kolik byste měli dávat. Možná budete překvapeni, jak moc při dávání almužny poroste vaše víra, naděje v odměnu a láska k Bohu a chudým.

Almužna je součástí naší cesty ke svatosti. Může být rozhodujícím krokem k hlubšímu obrácení k Bohu. Tak tomu bylo u svatého Martina z Tours, když byl ještě katechumenem, než se stal mnichem a poté dokonce i biskupem. Všichni bychom měli znát slavný příběh o jeho plášti. Martin byl římský kavalerista. Jednoho dne, když se uprostřed zimy blížil k branám města Amiens, potkal „chudáka bez oděvu“ a rozřízl svůj vojenský plášť napůl, aby se s ním rozdělil. Té noci se mu zdálo o Ježíši, který měl na sobě stejný poloviční plášť. Slyšel, jak Ježíš říká andělům: „Martin, který je zatím jen katechumenem, mě oblékl do tohoto pláště.“ Podle jeho životopisce Sulpicia Severa bylo Martinovi v době této události pouhých 18 let!

Ba co víc, pokud nebudeme dávat almužnu, můžeme na sebe přivolat věčný trest (srov. Mt 25,31–46). Často a výmluvně o tom kázal svatý Jan Zlatoústý.

Chcete uctít Spasitelovo tělo? Nepohrdejte jím, když je nahé. Neuctívejte ho v kostele hedvábným rouchem, zatímco venku je nahé a otupělé zimou. Ten, který řekl: „Toto je mé tělo“ a učinil je tak svým slovem, je tentýž, který řekl: „Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst. Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mě jste neudělali.“ Uctěte ho tedy tím, že se o svůj majetek podělíte s chudými. Bůh totiž nepotřebuje zlaté kalichy, ale zlaté duše.

Na jiném místě v komentáři k podobenství o boháči a Lazarovi říká: „Nedělit se s chudými o vlastní bohatství znamená okrádat chudé a připravovat je o živobytí; a to, co vlastníme, není jen naše, ale i jejich.“

Staňme se tedy Božími almužníky a dávejme almužnu podle vzoru jeho štědrosti k nám. Čiňme tak s vírou a bez obav, neboť „Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo... Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří“ (2K 9,8 a 11).

Peter McGregor
Přeložil Pavel Štička


Další články



Ex orbe et Urbe - 14. 12. 2023

14.12.2023, RC

Ed. Condon na portálu The Pillar přináší rozsáhlý exkluzivní rozhovor s Raffaelem Mincionem – obchodníkem, který patří mezi hlavní obžalované ve vatikánském procesu s kardinálem Becciu. Ed. Condon shrnuje: „Během naší mnohahodinové konverzace Mincione zodpověděl a vysvětlil každou myslitelnou otázku, kterou by mu někdo mohl položit ohledně jeho jednání s Vatikánem. Uvěřit mu znamená akceptovat příběh, který jej vykresluje nejprve jako terč skupiny lidí kolem Státního sekretariátu, a potom jako obětního beránka žalobců snažících se zažehnat průšvih a získat něco z peněz pro Vatikán zpět.“ Ale Condon se ptá: „Taková naivita jde těžko dohromady s jinak úspěšnou Mincioneho kariérou ve žraločím světě londýnských finančníků. Je tohle člověk, kterému měl Vatikán svěřit 200 milionů eur?“

Jaký život, taková smrt, jaká smrt, taková věčnost!

04.11.2023, burv.sk

Pastýřský list rožňavského biskupa Mons. Stanislava Stolárika. Napsal jej před slavností Všech svatých. Vřele doporučujeme jako vzdělávací dopis vaší pozornosti. Říká se tomu základní katecheze!

Víme vůbec, co je mše svatá?

29.01.2024, RC Monitor 2/2024

Jednou za čas je možná vhodné zamyslet se nad tím, co to je vůbec farnost, jaké má úkoly a jak by měla žít. Především je každá farnost součástí všeobecné Církve. A to není jen tak ledajaký spolek, ale je to společenství lidí, které založil sám Boží Syn.

Ex orbe et Urbe - 4. 3. 2024

04.03.2024, RC

V Miláně se bývalý prezident Papežské rady pro legislativní texty kardinál Francesco Coccopalmerio spolu s milánským arcibiskupem Mariem Delphinim, prezidentem Papežské teologické akademie Antoniem Staglianem a františkánským teologem Zbigiewem Sucheckim zúčastnili celodenního setkání za zavřenými dveřmi se třemi velmistry největších italských zednářských lóží.

Ex orbe et Urbe: Papež prohlásil, že nejošklivějším nebezpečím dneška je genderová ideologie

11.03.2024, RC

Anonymní dokument nadepsaný „Vatikán zítra“ a podepsaný pseudonymem „Démos II“ se objevil v magazínu Daily Compass. Autor – anonymní kardinál – navazuje na podobné memorandum nazvané „Vatikán dnes“ podepsané rovněž pseudonymem „Démos“, které v březnu 2022 publikoval vatikanista Sandro Magister a jehož autorem se ukázal být kardinál George Pell (jak Magister sdělil po kardinálově smrti v lednu 2023).

Trénink ctností

26.02.2024, Fatym.com

Slovo askeze nemá mezi lidmi dobrý zvuk. Chápe se to jako odpírání si kdečeho dobrého. Asketa je vyzáblý člověk, protože odmítá dobré jídlo, zamračený člověk, protože si odmítá kdejakou pohodu a spal by nejraději na hřebících, kdyby to uměl. Je to představa zkreslená. Řecké slovo askesis znamená v původním smyslu trénink, nacvičování určitého cviku. Tedy ne negativní odmítání něčeho dobrého, ale positivní nacvičování něčeho dobrého. Dobrého návyku. A dobrému návyku říkáme ctnost. Budeme se tedy zabývat askezí v kladném smyslu. Budeme se zabývat nácvikem dobrých vlastností, které, když je jednou získáme, neponechají v nás žádné místo pro staré nectnosti, zlozvyky.


načíst další


Články e-mailem

Týdenní přehled nových článků přímo do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2024 Res Claritatis, z.s.