25.07.2022, Denver Catholic
Anno Sjoerd Brandsma se narodil v roce 1881 v nizozemské provincii Frísko zbožným katolickým rodičům v tehdy převážně protestantské oblasti. V sedmnácti letech zahájil mladý Anno noviciát v karmelitánském klášteře v Boxmeeru na řece Máze a přijal řeholní jméno „Titus“ na počest svého otce, pojmenovaného po jednom ze společníků svatého Pavla: takříkajíc hlavním novináři rané církve. Na kněze byl otec Titus vysvěcen 7. června 1905, v roce 1909 získal doktorát na Gregoriánské univerzitě v Římě a poté se vrátil do Nizozemska, kde projevoval pozoruhodnou energii v různých oblastech.
Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.
Uprostřed těchto různých vzdělávacích snah působil otec Titus Brandsma i na poli katolické žurnalistiky a v roce 1935 se stal kaplanem Národního svazu [nizozemských] katolických novinářů. Zajímavé je, že ač ho jeden z nedávných životopisců vykreslil jako politicky naivního a teoreticky sympatizujícího s autoritářskými formami vlády, byl otec Brandsma nesmlouvavým nepřítelem nacistické ideologie, naléhal na katolické redaktory, aby se vyhýbali publikování propagandistických článků o národním socialismu, a rozhodně se stavěl proti antisemitismu, který byl v nacismu hluboce zakořeněn. Jeho oddanost pravdám katolické víry a nezávislosti tisku ho nakonec přivedla až k vlastní Via Crucis.
Po dobytí Holandska Německem v roce 1940 Brandsma naléhal na holandské biskupy, aby vystupovali proti porušování lidských práv nacisty, včetně pronásledování holandských Židů. Tím se stal terčem okupačního režimu a byl zatčen poté, co osobně rozeslal tajný dopis holandských biskupů katolickým redaktorům; dopis odvážně instruoval novináře, aby nerespektovali nové nařízení, podle něhož měly katolické noviny a časopisy otiskovat oficiální nacistické dokumenty a články. Titus Brandsma byl 19. ledna 1942 zatčen gestapem a vězněn na třech různých místech v Nizozemsku, než byl převezen do koncentračního tábora Dachau nedaleko Mnichova.
Podmínky v Dachau byly horší než mizerné a zdravotní stav jedenašedesátiletého karmelitána se rychle zhoršoval. V červenci 1942 byl umístěn do táborové „nemocnice“, kde byl podroben „lékařským pokusům“ a 26. července byl zabit smrtící injekcí. S vědomím, že má být popraven, se modlil, aby se Bůh nakonec dotkl svědomí zdravotní sestry (příslušnice SS), která vykonávala funkci ošetřovatelky–popravčí – a daroval jí svůj karmelitánský růženec, ačkoli ona protestovala, že je „zbloudilá katolička“. Podle brožury, kterou jsem si vyzvedl v karmelitánském kostele S. Maria v Traspontině nedaleko Vatikánu, se tatáž zdravotní sestra o několik let později vydala do karmelitánského kláštera, aby požádala o odpuštění, a podala svědectví při beatifikačním řízení, které se konalo v listopadu 1985 v Římě.
Veřejný život je dnes příliš často charakterizován tím, že se prosadí ten nejukřičenější a je bolestné si všímat, jak tato degradace debaty a komentářů pronikla do „nových médií“ – na katolické webové stránky, kanály YouTube, do příspěvků na Facebooku a Twitteru. Život a příklad tohoto holandského karmelitána, složité osobnosti, která někdy nakrátko vybuchla vztekem, ale která psala – a nabádala ostatní, aby psali – jako by katolická žurnalistika mohla být mocnou formou křesťanského svědectví a evangelizace, je vskutku vítaný. Svatý Tite Brandsmo, O. Carm., modli se za nás.
George Weigel
Přeložil Pavel Štička
30.06.2025, Catholic News Agency
Francouzské Národní shromáždění schválilo kontroverzní návrh zákona legalizujícího tzv. „asistenci při umírání“, což katoličtí biskupové označují za vážnou hrozbu pro důstojnost lidského života i pro samotnou soudržnost národa. Upravená verze zákona byla přijata 27. května poměrem 305 hlasů pro a 199 proti. Zatímco ustanovení o paliativní péči získala širokou podporu, článek zavádějící právní nárok na asistovanou sebevraždu a eutanazii vyvolal výraznou kritiku ze strany církevních představitelů, bioetiků i řady organizací občanské společnosti.
02.11.2025, RC Monitor 21/2025
Stojíš před branou hřbitova a na chvíli zaváháš. Nadechneš se chladného podzimního vzduchu a sevřeš kliku. Z korun stromů se spouští sprška barevného listí – tolik krásy, a přitom tolik ticha. Tolik života, a přitom tolik připomínek smrti. Možná právě proto člověk cítí zvláštní směs smutku a klidu. Jako by se nebe na chvíli sklonilo k zemi.
17.10.2025, Aleteia
Larry Sanger, jeden ze spoluzakladatelů Wikipedie, se narodil do křesťanské rodiny, ale během dospívání víru ztratil. Znovu ji našel takto… Cesty lidí k víře bývají značně odlišné. Někdo ji má hladkou a bez větších otřesů, jiní to mají složitější. Do té druhé skupiny patří i obrácení Larryho Sangera, který to podrobně popsal na svém blogu.
01.09.2025, RC Monitor 14/2025
Podle historických svědectví to byl už Sokrates, který se společně se sofisty jako první systematicky zamýšlel nad povahou lidské společnosti a došel přitom k závěru, že na ní lze uplatnit dva základní pohledy. V prvním přístupu se na ní díváme z čistě utilitaristického hlediska. V tom případě se ukazuje, že lidé se sdružují do společnosti a vzájemně se respektují, protože se vzájemně potřebují. Sokratovi a na něj navazující tradici se však tento přístup jeví jako nedostatečný. Neboť pokud by důvod, proč lidé vytvářejí společnost, a tedy primárně zakládají rodiny, spočíval na utilitaristických základech, znamenalo by to snížení druhého na pouhý prostředek k uspokojování mých potřeb. Člověk by se tím pro druhého člověka proměnil v pouhý prostředek a nástroj sloužící k realizaci jeho „osobních“ cílů.
08.09.2025, RC Monitor 16/2025
Realistická filosofie ukazuje, jak se v objektivně dané realitě jedno uskutečňuje v mnohém a mnohé se na různých úrovních sjednocuje. V sub–humánní sféře se jedná o prostou danost, jež nachází svůj výraz ve specifické, generické a analogické podobnosti mezi skutečnostmi světa. Specifikum člověka spočívá mimo jiné v tom, že si tyto souvislosti uvědomuje, že je poznává. Poznání je činností, jíž poznávající subjekt komunikuje s poznaným předmětem.
05.09.2025, Catholic Answers
Podle mých zkušeností jsou prohlášení církve o jejím poslání většinou spíše zdrojem problémů než přínosem. Co vlastně dělá naše farnost tak výjimečného, co nedělá farnost sousední? Inu, spoustu věcí... a zároveň nic. Možná jsme dobří v tom, jak dokážeme oslovit lidi mimo církev, zatímco v sousední farnosti mají krásnou liturgii – ale my bychom se měli snažit o lepší liturgii a oni by se měli trochu víc snažit pomáhat lidem, kdo v neděli do kostela nechodí. Zároveň má každé společenství nějaký zvláštní charakter – dokonce bychom mohli říct charisma – a stojí za to ho rozpoznat a rozvíjet.
Články e-mailem
Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky
Čtrnáctideník Monitor
Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.