Církev znamená společenství

16.01.2025, RC Monitor 24/2024

Slovo církev (ecclesia) znamená společenství, soudržnost, setkávání se. V běžném životě to chápeme tak, že jednou v týdnu, v neděli, zajdeme na mši svatou do kostela. A tam – podle farnosti – s ostatními lidmi, které buď známe, nebo neznáme, strávíme tu zhruba hodinku mše svaté. V některých farnostech jdou dál – pořádají po mši svaté třeba společnou snídani, po vzoru prvních křesťanů při agapé, nebo farní kafe.


V celkovém důsledku by ale mělo jít o vztahy mezi lidmi. Znám farnosti, kde si lidé sice před kostelem nebo po kostele podají ruku, ale za zády se pomlouvají. Kde jeden žárlí z různých důvodů na druhého. Kde jde spíše o určitou formu pokrytectví, protože dotyční se navzájem nějak nemusí.

Staly se mi v krátké době po sobě tři věci, díky kterým jsem tohle poněkud povrchní „setkávání“ a „Společenství“ trochu přehodnotil.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Nejprve jsem se přihlásil do ikonopiseckého kurzu. Lákalo mne to už delší dobu, kamarád jeden absolvoval a má svou ikonu Ježíše pověšenou na zdi své kanceláře. Takže jsem si řekl, že to také zkusím. Kurz probíhal tři dny, po dva dny po dobu deseti hodin, poslední den pět hodin.

První den jsem si říkal, že s psaním ikony seknu. (Jen pro informaci, ikony se nemalují, ale píší, protože do nich obrážíte, vpisujete svou víru, svůj aktuální stav duše.) Nešlo mi to, všichni měli hezčí linky a lépe nanesené barvy než já. Druhý den jsem měl podobné pocity. Kurzu se účastnilo zhruba čtyřicet lidí a ti, kteří seděli poblíž mne, mi začali radit, ačkoliv času na jednotlivé kroky bylo málo. S jejich pomocí a podporou jak slovní, tak praktickou, se mi podařilo ikonu dopsat. Je pravda poněkud abstraktní, ale je moje. A navíc jsem na kurzu zažil skutečnou pospolitost (včetně modliteb).

Podruhé se stalo, že mě syn přihlásil do soutěže Na lovu. Pravda, o žádnou věroučnou akci nejde. Před natáčením se rozřadí příchozí soutěžící do tří družstev – to první natáčí hned dopoledne, druhé po obědě a to třetí až odpoledne. Čeká se v unimo buňkách, kde je jen stůl, židle a přímotop. A tak se stalo, že jsem v jedné unimo buňce seděl se třemi pro mne neznámými lidmi. Seděli jsme tam spolu zhruba šest hodin, než na nás přišla řada. A tak jsme si začali povídat. Kluk byl z východních Čech, dělal lakros a brigádně prodával před jedním hradem ve stánku občerstvení, mladá dáma pracovala v neziskové organizaci, nu a starší paní z Karlovarska pomáhala v důchodu manželovi s jeho podnikáním. Povídali jsme si různé historky, zvláštní zážitky, dali si tipy na dovolenou, zahráli jsme si z nudy město – rostlina – zvíře... A najednou jsem opět cítil tu sounáležitost, takže když jsme pak nastoupili k natáčení, tzv. na plac, skutečně jsme fungovali jako sehraný tým.

Inu, a pak jsem začal studovat na stará kolena školu. Naštěstí tam nejsem jediný starší student. Ale i s těmi mladšími jsme si vytvořili docela fajn vztahy. Hodiny o počátcích církve pojímá paní profesorka jako volnější debatní kroužek. A na čtvrté hodině mi to najednou došlo – stal se z nás sehraný tým. Nikdo nikomu nezáviděl znalosti, když někdo něco nevěděl, udělal si ze sebe legraci a jelo se dál, nikdo neměl potřebu vyčnívat... Protože jsme po celou dobu na jedné lodi a jde nám o to samé. Stejně jako ve všech předchozích případech.

A tehdy mi došlo, že takhle by to mělo vypadat v (nejen) neděli i na mších svatý v kostelích.

Jan Lipšanský


Další články



Lidská sexualita a její eschatologické naplnění: Závěr

15.09.2025, RC Monitor 17/2025

Když se člověk na svůj život podívá z celostní perspektivy (filosoficky), nemůže nevidět, že v určitém momentě svoji tělesnost, a tedy i s ní spojené sexuální funkce, ztratí. Uzná-li, že smrtí se jeho život nekončí, vyjevuje se mu jeho tělesnost a sexualita jen jako něco dočasného, jen jako prostředek, díky němuž má dosáhnout svého cíle. Anebo jinak vyjádřeno, tyto skutečnosti je možné chápat jako součást cesty, po které má člověk doputovat ke své životní metě.

Vím, že nic nevím

15.12.2025, RC Monitor 23/2025

Viděla jsem před nedávnem český film s názvem Velký vlastenecký výlet. Jde mi o jeho protagonisty, které pan režisér vyvezl na Ukrajinu, aby na vlastní oči viděli, jak to tam vypadá a že je tam opravdu válka. Vybraní protagonisté byli totiž lidé, kteří věří tvrzením na internetu, že všecko je lež a fake, na Ukrajině žádná válka není, my posíláme peníze bůhví na co a všichni jsme ve vleku protiruské propagandy...

Papež Lev poklekl na prahu Svaté brány a ukončil jubileum

19.01.2026, Aleteia

Do Říma přišlo pro milosti Jubilea přibližně 32 000 000 lidí. Jsme zváni, abychom pokračovali v naději. Papež Lev XIV. zavřel Svaté dveře baziliky svatého Petra 6. ledna 2026 v 9:41, čímž uzavřel 28. jubileum v dějinách katolické církve.

Za Dominikem kardinálem Dukou

28.11.2025, RC Monitor 22/2025

Dost těžko se lze s osobností formátu kardinála Dominika Duky vypořádat v pár větách. Následující krátké reflexe od těch, kdo jej znali a měli ho skutečně rádi, nechtějí přinést nějakou senzaci, nečekaný objev ani provokativní názor, ale dát prostor pro osobní ohlédnutí za zesnulým člověkem. Člověk Dominik Duka je už v rukou Božích a vzpomínka na něj v rukou historiků. Nechť se každé vzpomínání na něj nese v duchu Pravdy, která byla jeho životním ideálem, a v duchu Lásky, která je závazkem všech křesťanů.

Svatý Valentin, patron zamilovaných

13.02.2026, RC Monitor 2/2026

Vážení a milí čtenáři Monitoru, v posledních letech se (především z komerčních důvodů) čím dál víc šíří připomínání si památky sv. Valentina 14. února jakožto dne zamilovaných. Dovolil bych si stručně připomenout několik zajímavostí spojených s touto postavou z dob dávno minulých.

Nejsou křídla jako křídla…

12.01.2026, RC Monitor 24/2025

Je teplé prosincové ráno, bezmračná obloha slibuje slunný den. Před odjezdem do práce otírám vydatnou rosu ze skel auta. Dávám se do přemítání. Včera večer děti při modlitbě opět prosily o sníh o Vánocích. Ten minulou zimu skoro vůbec nebyl, děti strávily s pekáčem leda půlden na dvou centimetrech mokré bílé nadílky padlé do blátivé trávy. V předchozích letech také žádná sláva. Zato v době covidu to bylo lepší – vlastně to byla jediná dobrá věc na té pandemické totalitě, že nelétala letadla.


načíst další


Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.





MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2026 Res Claritatis, z.s.