Církev znamená společenství

16.01.2025, RC Monitor 24/2024

Slovo církev (ecclesia) znamená společenství, soudržnost, setkávání se. V běžném životě to chápeme tak, že jednou v týdnu, v neděli, zajdeme na mši svatou do kostela. A tam – podle farnosti – s ostatními lidmi, které buď známe, nebo neznáme, strávíme tu zhruba hodinku mše svaté. V některých farnostech jdou dál – pořádají po mši svaté třeba společnou snídani, po vzoru prvních křesťanů při agapé, nebo farní kafe.

V celkovém důsledku by ale mělo jít o vztahy mezi lidmi. Znám farnosti, kde si lidé sice před kostelem nebo po kostele podají ruku, ale za zády se pomlouvají. Kde jeden žárlí z různých důvodů na druhého. Kde jde spíše o určitou formu pokrytectví, protože dotyční se navzájem nějak nemusí.

Staly se mi v krátké době po sobě tři věci, díky kterým jsem tohle poněkud povrchní „setkávání“ a „Společenství“ trochu přehodnotil.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Nejprve jsem se přihlásil do ikonopiseckého kurzu. Lákalo mne to už delší dobu, kamarád jeden absolvoval a má svou ikonu Ježíše pověšenou na zdi své kanceláře. Takže jsem si řekl, že to také zkusím. Kurz probíhal tři dny, po dva dny po dobu deseti hodin, poslední den pět hodin.

První den jsem si říkal, že s psaním ikony seknu. (Jen pro informaci, ikony se nemalují, ale píší, protože do nich obrážíte, vpisujete svou víru, svůj aktuální stav duše.) Nešlo mi to, všichni měli hezčí linky a lépe nanesené barvy než já. Druhý den jsem měl podobné pocity. Kurzu se účastnilo zhruba čtyřicet lidí a ti, kteří seděli poblíž mne, mi začali radit, ačkoliv času na jednotlivé kroky bylo málo. S jejich pomocí a podporou jak slovní, tak praktickou, se mi podařilo ikonu dopsat. Je pravda poněkud abstraktní, ale je moje. A navíc jsem na kurzu zažil skutečnou pospolitost (včetně modliteb).

Podruhé se stalo, že mě syn přihlásil do soutěže Na lovu. Pravda, o žádnou věroučnou akci nejde. Před natáčením se rozřadí příchozí soutěžící do tří družstev – to první natáčí hned dopoledne, druhé po obědě a to třetí až odpoledne. Čeká se v unimo buňkách, kde je jen stůl, židle a přímotop. A tak se stalo, že jsem v jedné unimo buňce seděl se třemi pro mne neznámými lidmi. Seděli jsme tam spolu zhruba šest hodin, než na nás přišla řada. A tak jsme si začali povídat. Kluk byl z východních Čech, dělal lakros a brigádně prodával před jedním hradem ve stánku občerstvení, mladá dáma pracovala v neziskové organizaci, nu a starší paní z Karlovarska pomáhala v důchodu manželovi s jeho podnikáním. Povídali jsme si různé historky, zvláštní zážitky, dali si tipy na dovolenou, zahráli jsme si z nudy město – rostlina – zvíře... A najednou jsem opět cítil tu sounáležitost, takže když jsme pak nastoupili k natáčení, tzv. na plac, skutečně jsme fungovali jako sehraný tým.

Inu, a pak jsem začal studovat na stará kolena školu. Naštěstí tam nejsem jediný starší student. Ale i s těmi mladšími jsme si vytvořili docela fajn vztahy. Hodiny o počátcích církve pojímá paní profesorka jako volnější debatní kroužek. A na čtvrté hodině mi to najednou došlo – stal se z nás sehraný tým. Nikdo nikomu nezáviděl znalosti, když někdo něco nevěděl, udělal si ze sebe legraci a jelo se dál, nikdo neměl potřebu vyčnívat... Protože jsme po celou dobu na jedné lodi a jde nám o to samé. Stejně jako ve všech předchozích případech.

A tehdy mi došlo, že takhle by to mělo vypadat v (nejen) neděli i na mších svatý v kostelích.

Jan Lipšanský

Další články

Jak to ti lidé zvládají?

24.04.2026, The Catholic Thing

Jak to ti lidé zvládají?“ ptala se. Jak si poradí lidé, kteří nevěří v Boha?“ Moje známá podávala na různé školy přihlášky na postgraduální studium. „Tahle rozhodnutí jsou v rukou lidí, které neznám a kteří neznají mě. A přitom ovlivní zbytek mého života – koho potkám, koho si vezmu, moje děti, moji kariéru. Kdyby člověk nevěřil, že na to všechno dohlíží prozřetelný Bůh,“ zvolala, „bylo by to prostě depresivní.“

„Bůh je láska.“ (1Jan 4,16)

05.04.2026, RC Monitor 6/2026

Tváří v tvář tomu, co se kolem nás děje, může tvrzení, že Bůh je láska, znít pro mnohé téměř jako provokace.Vzpomínám si na svůj rozhovor s jedním hospodářem, který o sobě prohlašoval, že je nevěřící, a přesto občas navečer přicházel na kus řeči. Jednou mi řekl: „Míro, podívej se na to, co se děje, kdyby Pán Bůh byl, nemohl by se na to dívat.“ Chápal jsem ho a mnozí tuto námitku asi známe. Je pochopitelná. Jak ji ale uvést do souladu s inspirovanou větou sv. Jana Evangelisty, miláčka Páně, který ve svém prvním listě píše: „Bůh je láska“? Zkusme se na celou záležitost podívat skrze tajemství velikonočních svátků.

Co je růženec a proč ho církev doporučuje?

03.04.2026, RC Monitor 6/2026

Podle tradice sahající do 13. století se počátky modlitby růžence připisují svatému Dominiku Guzmánovi, kterému se měla zjevit Panna Maria a naučit ho této zbožnosti. Později, v 16. století, papež Pius V. ustanovil jeho liturgickou památku na 7. října, den, který připomíná výročí vítězství v bitvě u Lepanta. Od té doby tuto modlitbu římští papežové neustále doporučují jako veřejnou a všeobecnou modlitbu tváří v tvář běžným i mimořádným potřebám svaté církve, národů i celého světa.

Pět způsobů, jak být jako Svatá rodina

27.12.2025, National Catholic Register

O Vánocích i po nich žijme a milujme jako Ježíš, Marie a Josef. Svátek Svaté rodiny je krásný způsob, jak během vánočního oktávu vzdát čest lidské rodině, do níž patřil Ježíš. Svatá rodina Ježíše, Marie a sv. Josefa je příkladem pro všechny křesťanské rodiny, z nichž je každá po právu povolána ke svatosti. Jak tedy dnes běžná rodina zrcadlí Svatou rodinu?

Proč se modlíme Otčenáš?

23.03.2026, RC Monitor 5/2026

Modlitba Otčenáš má přední místo mezi ostatními modlitbami, protože je to modlitba, kterou nás naučil sám Ježíš. Modlitba Páně je opravdu shrnutím celého evangelia (srov. KKC 2761). Je to modlitba důvěry, v níž Pánu vyjadřujeme svou lásku; prosíme ho o své potřeby a slibujeme odpustit těm, kdo se proti nám provinili, s nadějí, že On odpustí nám, když se dopustíme nějaké chyby.

Síť, která se trhá

01.04.2026, RC Monitor 5/2026

Někdy se zdá, že dějiny církve postupují zvláštním rytmem: zatímco jednou rukou připomínají utrpení a oběť, druhou ukazují nečekanou naději. Právě takový čas nyní prožíváme. Letos v červnu budou v Brně blahořečeni kněží Jan Bula a Václav Drbola, oběti komunistické zvůle padesátých let. Dva mladí faráři, jejichž životy byly násilně přervány režimem, který se snažil přetrhnout nejen lidské osudy, ale i samotnou paměť víry. Symbolické je, že relikviář k jejich poctě vzniká jako obraz „protržené sítě“.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.