Umění oblékat se: dva myšlenkové proudy

Zatímco směr prosazující umírněnost přináší důležité lekce o ochraně cudnosti, nedosahuje uměleckého úspěchu, neboť sotva vůbec uznává oblékání jako umění. Podobá se učiteli malířství, který nikdy nepokročí dál než k úvodní lekci o nebezpečích terpentýnu. Pro studenty této myšlenkové školy se oblékání stává určitou morální vědou, plnou nejrůznějších zkoušek, kde se vyhodnocuje hloubka výstřihu, mávání rukama, předklony a míra přiléhavosti. Neučí se tu nic o estetice a za úspěšné se považují, pokud splňují vatikánské směrnice. [Takzvané „vatikánské směrnice“ či „vatikánské standardy“ tvoří několik velice jasných vatikánských dokumentů, vydaných od konce dvacátých do konce šedesátých let 20. století. Ať už s nimi plně souhlasíme, nebo ne, stojí za vážnou úvahu.] Nenadchl nás však Dostojevskij tvrzením, že krása vykoupí svět? Bylo by hloupé, kdyby byl řekl, že toho dosáhne pouhá umírněnost! [Téma krásy a její moci se vine Dostojevského románem Idiot.]

Škola normálnosti vyrostla částečně jako výraz odporu proti škole umírněnosti a zčásti jako iluzorní pokus vyplenit Egypťany. [Tato iluze pramení z mylného předpokladu, že Egypťané skutečně mají něco, co stojí za vyplenění. Mohli bychom poukázat na to, že postmoderní oblékání nám dalo umělá vlákna, pružné látky a zkrátka veškeré divy, jimiž se může pochlubit plast, ale musíme si uvědomit, že představují technologický, nikoli umělecký vývoj a v převážné většině případů jsou opravdu poměrně ošklivé. Z hlediska užitečnosti tyto technologie mohou mít určitou hodnotu, ale je iluzorní se domnívat, že jsou postmoderním příspěvkem k umění oblékat se; většinou ho spíš ničí.] Studenti této školy se pokládají za nadřazené vůči svým zpátečnickým bratřím, kteří uvázli v bramborových pytlích umírněnosti. Nosí upnuté džíny a považují se díky tomu za lepší evangelisty, protože jsou „normální“ a „jdou s dobou“. Studenti ze školy normálnosti pohrdavě mávají na postoj umírněnosti, a zatímco tvrdí, že podporují krásu, zastávají natolik relativistický názor na ni, že se jejich oblékání nikdy nestane ničím víc než plevami ve větru ducha doby. Slušelo by se pro ně, aby si vzali k srdci naléhavé varování od Dietricha von Hildebranda:

Tento duch doby industrializovaného světa je sám o sobě lež. Protiřečí pravdě, pravému, platnému rytmu lidského života, rytmu, který je nerozlučně spjat s objektivní podstatou poezie lidského života. Proti tomuto duchu doby musíme bojovat a vykoupit člověka z této kletby.
[Dietrich von Hildebrand, Aesthetics, do angl. přel. Brian McNeil (Steubenville, Ohio: Hildebrand Project, 2018), II. Díl, 65.]

Pokládat v dnešní době, která se chlubí ohromujícím spojováním technologické sterility a fádní ledabylosti, normálnost za nejvyšší cíl člověka zdaleka nevykoupí a naopak jeho prokletí jen posílí; maří se tím obnova krásy a zásadně to poškozuje důstojnost člověka. Na rozdíl od školy umírněnosti, která, oprostí-li se od omylů skrupulóznosti a přistupujeme-li k nim jen jako k nutným předpokladům umění oblékat se, přináší určitá užitečná poučení, škola normálnosti nemá co hodnotného nabídnout a naopak předkládá mnoho škodlivého.

Jak se tedy máme oblékat? Uvážíme-li, že oblékání je opravdu umění a že tématem umění je krása, vyplouvá na povrch poměrně jasné řešené: hlavně a především se musíme zapsat do školy našich předků, do školy krásy. [Ibid., 47.] To neznamená, že musíme vytvářet přesné repliky historických oděvů, ale máme-li oblékání navrátit krásu, musíme se učit od těch, kdo to dělali dřív a dělali to podivuhodně dobře. To, co jim bylo dáno stejně přirozeně jako jazyk, jímž mluvili, se musíme učit používat v rámci pomalé a náročné rehabilitace jako slabí pacienti, kteří se zotavují z infarktu. Katoličtí umělci, filozofové, historici a spisovatelé se musí pustit do křížku s těžkými otázkami, aniž by se klaněli zavádějícím argumentům ve prospěch „duševního rozpoložení“ a „kulturních norem“. Co ve skutečnosti tvoří krásné oblečení? Jaký způsob oblékání je pro spásu člověka nejlepší? A co musíme udělat, abychom s tím začali?

Navzdory obrovitosti tohoto úkolu máme naději. Vždyť dva pilíře ze tří, jež musí podpírat umění oblékat se, už stojí na svém místě: díky učení církve o identitě člověka, o rozdílnosti a komplementaritě pohlaví, o dobrém rodinném životě, práci, volném čase a konečném účelu každého lidského života vidíme, že pilíř pravdy už stojí pevně. Navíc jasné učení církve o potřebě cudnosti, umírněnosti a bratrské lásce tvoří pilíř dobroty. Celá stavba se naklání do strany, protože jí chybí třetí opěrný sloup, pilíř krásy. [Za myšlenku o trojici pilířů vděčím dr. Peteru Kwasniewskému, který se o ni se mnou podělil v osobní korespondenci.] Tento stav však není neměnný. My katolíci, synové a dcery nejkrásnějšího kulturního dědictví, jaké kdy svět vytvořil, se nemusíme spokojit s tím, že se budeme oblékat ošklivě a zbídačeně. Čas začít s rehabilitací už dávno nastal, a i když jsme závislí na vedení ze strany umělců a intelektuálů s dobrým vkusem, všichni jako každodenní provozovatelé umění oblékat se neseme obrovskou zodpovědnost. A pokud nám náš úkol nahání hrůzu, měli bychom si prostě připomenout Kristův příslib, že když ho nepřestaneme hledat, obleče nás lépe než polní lilie.

Anna Kalinowska
Přeložila Alena Švecová