Jediná oběť a jediné kněžství: Rozjímání o Kristově oběti a kněžství a naší účasti na nich podle listu Židům a sv. Augustina

05.09.2022, RC Monitor 16/2022

Nedávná kněžská svěcení nás vedou k úvaze o velké hodnotě kněžství. Ta je dána především tím, že kněz reprezentuje samotného Krista velekněze. Jedině Kristus je knězem v plnosti a jedině jeho oběť na kříži je dokonalá. A kněz při slavení mše sv. tuto jedinou dokonalou oběť znázorňuje a zpřítomňuje.


Nezměrná hodnost kněžství?
Přelom června a července je jakousi (para)liturgickou dobou kněžských a jáhenských svěcení a primicí, protože obojí, svěcení i primice, se nejčastěji odehrávají právě v této době: nejinak to bylo i letos. Dovolím-li si být na úvod trochu osobní, také já jsem nebyl výjimkou, protože jsem byl spolu s dvěma dalšími bratry z našeho dominikánského řádu vysvěcen na kněze dne 24. června 1995, tedy již před 27 lety. Naším světitelem byl Mons. Giovanni Coppa, tehdejší apoštolský nuncius u nás a pozdější kardinál svaté římské Církve. Již před nějakou dobou, v roce 2016, si ho Pán povolal k sobě. Je příznačné, že to bylo dne 16. května, o svátku sv. Jana Nepomuckého, protože Mons. Coppa naši zemi velmi miloval a zanechal zde, jak sám tvrdíval, své srdce.

V kázání při našem svěcení – byl to opravdu vynikající kazatel – se na počátku obrátil na naše rodiče se slovy: „Obřad má zvláštní význam pro vás rodiče [...]: budete jej sledovat s jediným mocným pohnutím [...], protože uvidíte své syny korunované září nezměrné hodnosti kněžství.“ (Giovanni Coppa: Buďte věrní: Homilie, rozhovory, přednášky. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1998, s. 279.) A toto vyjádření můžeme vztáhnout i na letošní novokněze: byli „korunováni září nezměrné hodnosti kněžství“. Není to však poněkud přehnané? Není to projevem určité citové vypjatosti, v které si Italové někdy libují? Nebo dokonce projevem klerikalismu, tj. zavrženíhodného postoje, který vidí kněze ne jako služebníky věřících, jak to má být, nýbrž věřící jako služebníky kněží a jejich osobních zájmů?

Bůh jako jediný pramen naší blaženosti
Jak na tyto námitky reagovat? Zřejmě nejlépe tím, že se zahledíme na tajemství kněžství tím nejhlubším či nejvyšším způsobem, kterým je pohled ve světle kněžství samotného Pána Ježíše Krista. Avšak dříve, než se zaměříme na toto veliké tajemství Kristova kněžství, bude vhodné, když začneme více od základů, více „z gruntu“. Moudrým vůdcem nám zde může být osoba nad jiné povolaná, velký světec a učitel, sv. Augustin. Když v X. knize svého veledíla O Boží obci (De civitate Dei) (Srov. Aurelius Augustinus: O Boží obci (I). Přel. Julie Nováková. Praha: Karolinum, 2007, «Kniha X.», s. 313–353 [zkracujeme: O Boží obci X].) začíná pojednávat o oběti, píše: „Je rozhodným míněním všech, kdo jsou v užívání rozumu, že všichni lidé chtějí být blažení.“ (O Boží obci X, kap. 1: s. 313.) Nelze nesouhlasit: opravdu všichni lidé chtějí být blažení, tedy trvale šťastní.

Otázkou ovšem je – a na to sv. Augustin také poukazuje –, v čem člověk vidí své štěstí. Lidská touha po štěstí je neomezená, takže pokud si člověk mylně zvolí jako cíl své blaženosti něco omezeného, např. hmotné bohatství, hromadí a hromadí a nikdy nemá dost. Člověku je „dán cíl, k němuž má vztahovat všechno svoje konání, má-li být blažený [...]. Tímto cílem pak je spojení s Bohem,“ píše sv. Augustin o něco dále v X. knize svého díla O Boží obci (Tamtéž, kap. 3: s. 317.), a tím ukazuje na Boha jako na jediného, který může naplnit neomezenou lidskou touhu po štěstí: na Boha, o kterém proto praví, že je „pramenem naší blaženosti“ a „cílem všeho toužení“ (Tamtéž, s. 316.).

Důležitost oběti Bohu
Abychom k tomuto jedinému prameni naší blaženosti jednou dospěli a pili z něho plnými doušky, abychom jednou dosáhli Boha jako cíle všeho našeho snažení a patřili na něho v nebi tváří v tvář, máme v tomto životě Boha ctít a milovat, očišťovat se od poskvrny hříchů a posvěcovat se. (Srov. tamtéž.)

Tak jsme přiváděni k důležitosti oběti Bohu: oběti klanění a chvály, kterou uznáváme a velebíme nekonečný majestát Boha a naši úplnou závislost na něm v své existenci a činnosti; oběti díků, kterou děkujeme Bohu a všechny jeho dary, tak nesčetné; oběti smíru, kterou Boha odprošujeme a usmiřujeme za své hříchy; oběti prosby, kterou vyprošujeme od Boha sobě i druhým tak potřebné světlo, sílu a útěchu.

Pokaženost pohanských obětí
Přinášet Bohu oběti je pro člověka tak přirozené (Sv. Tomáš Akvinský učí, že přinášet Bohu oběti je podle přirozeného zákona: srov. Summa theologiæ II–IIae, q. 85, a. 1.), že se s obětmi setkáváme ve všech náboženstvích světa. Tak se také ve všech náboženstvích světa setkáváme s kněžími, protože kněz je ten, kdo Bohu/božstvu jménem lidu přináší oběť. List Židům tak píše, že kněz „je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby podával dary a oběti za hříchy“ (5,1).

Jakou podívanou nám však poskytují nekřesťanská, pohanská náboženství? Určitě jsou v jejich obětech a kněžství prvky pravdivé a dobré, ale ty jsou zde promíchány s mnohým, co je falešné a zlé. Týká se to nejprve samotného pojetí božstva, jemuž jsou tyto oběti přinášeny: často jsou to mnozí bohové místo jednoho Boha či je to božstvo s vlastnostmi, jež jsou s pravým Bohem neslučitelné. Týká se to dále způsobu přinášení oběti a jejího pojetí. Je to neutěšený stav daný prvotním hříchem a jeho následky.

Nedostatečnost starozákonních obětí
S obětmi a kněžími se setkáváme také ve Starém zákoně a jejich stav je nesrovnatelně lepší než v pohanských náboženstvích: i když ve svém vykonávání byly poskvrněny hříchy a slabostmi lidí – a to bylo často předmětem výtek ze strany proroků –, samotná instituce starozákonních obětí a starozákonního kněžství nebyla směsicí dobra a zla, ale byla pouze dobrá, protože byla chtěna a ustanovena samotným Bohem.

Přesto tyto starozákonní oběti samy o sobě – oběti zvířat a případně nekrvavé oběti, které přinášeli starozákonní kněží – a samozřejmě o to více pohanské oběti nebyly účinné: Nebyly hodny Božího majestátu, nebyly schopny nás očisťovat od hříchů a posvěcovat. Neotevíraly nám nebe a nemohly nás jednou dovést k vidění Boha tváří v tvář, tedy k tomu jedinému, co činí člověka trvale a plně blaženým a šťastným. Náš stav byl jako situace toho, kdo upadl do pohyblivých písků: čím více jsme se my, lidé, snažili dostat ven, tím více jsme se propadali dolů. (Srov. Tiziano Lorenzin: «L´unicità del sacrificio di Cristo (Eb 10, 1–18)». Parole di Vita, 59, no 2 (2014), s. 16–21 [zvl. s. 16].)

Jediná dokonalá oběť Krista
My ubozí! Kdo nám může pomoci? „Ale Bohu díky! On nám popřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista,“ volá radostně sv. Pavel (1 Kor 15,57) a my to můžeme volat s ním. List Židům tak slavnostně vyhlašuje: „Kristus podal za hříchy jednu jedinou oběť [...]. Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti ty, které posvětil“ (10,12.14).

Tentýž list také velmi zdůrazňuje vznešenost Kristovy oběti vzhledem k starozákonním obětem: Kristus neobětoval zvířata, ale sám sebe; není pouhým člověkem, ale Bohočlověkem – Bůh sám, který se pro naši spásu stal člověkem; „odlesk božské slávy a výrazná podoba Boha“, který „všechno udržuje svým mocným slovem“ (Žid 1,3).

Tedy samotný Bůh se za nás na kříži obětuje. To, čeho starozákonní oběti – a mnohem radikálněji pohanské oběti – nebyly schopny, to tato oběť dosahuje: vzdává Bohu náležitou úctu, očišťuje nás od hříchů, posvěcuje a nakonec přivádí do nebe. Připomeňme si v této souvislosti opět slova listu Židům: „Když máme, bratři, důvěru, že můžeme vejít do svatyně Ježíšovou krví, cestou novou a živou, kterou nám otevřel skrze oponu, to znamená skrze své tělo, a když máme tak vynikajícího kněze nad Božím domem, přistupme s upřímným srdcem a s plnou vírou; naše srdce je očištěné od zlého svědomí a tělo omyté v čisté vodě“ (10,19–22).

Kristova oběť na kříži je toho všeho víc než schopna; nejenom to dosahuje, ale s božskou velkodušností nesmírně přesahuje. Sv. Tomáš Akvinský ve svém známém hymnu Klaním se ti vroucně (Adoro te devote) zpívá o Kristově krvi: „vždyť jediná krůpěj její stačila, aby všeho světa viny obmyla.“

List Židům ve svém zdůrazňování vznešenosti Kristovy oběti dále podtrhává, že je oproti starozákonním obětem, neustále opakovaným, jediná (srov. 10,11–14). Kristova oběť – oběť vtěleného Boha, zpečetěná jeho slavným zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením – nemohla nebýt jediná a nemohla se opakovat. Kristova oběť je jediná – jediná oběť, která je zcela dokonalá –, tak jako je Kristus jediný kněz, jediný kněz v plnosti.

Všechny starozákonní oběti – a v určitém smyslu, i když mnohem více nepřímo, pozitivní prvky pohanských obětí – byly tak předobrazem, „stínem“ této jediné dokonalé oběti a, měly-li určitou účinnost, měly ji pouze jako tyto předobrazy Kristovy oběti. Nechme o tom opět zaznít hlasu sv. Augustina: „A rozmanité i složité starodávné oběti svatých byly náznaky této pravé oběti, jelikož tato jediná byla předobrazována mnoha věcmi, jako když se vyjadřuje jediná věc mnoha slovy, aby bez omrzení byla důkladně zdůrazněna.“ (O Boží obci X, kap. 20: s. 335.) Obdobně starozákonní kněží byli jen předobrazem Ježíše Krista velekněze.

Mše sv. jako zpřítomnění jediné Kristovy oběti
Právě jsme si uvedli, že Kristova oběť nemůže nebýt jediná a nemůže se opakovat. Zároveň však v jistém smyslu nemůže nebýt přítomna v různých dobách a na různých místech, aby lidé různých národů, míst a dob mohli být této oběti přítomni a mohli přijímat její plody. Jak to však zařídit, když tato oběť je jediná? Když Kristus byl jednou provždy podán v oběť? Odpověď nám dávají synoptická evangelia a I. list sv. apoštola Pavla Korinťanům, když přinášejí radostnou zprávu – evangelium o tom, jak Pán Ježíš při poslední večeři ustanovil eucharistii. (Srov. Mt 26,26–28; Mk 14,22–24; Lk 22,19–20; 1 Kor 11,23–26.) A právě eucharistie, mše sv., je tím obdivuhodným prostředkem, vymyšleným Boží moudrostí, který umožňuje jedinou Kristovu oběť znázorňovat a zpřítomňovat v různých dobách a na různých místech: mše sv., která je „názorný obraz Kristova utrpení“ (imago repræsentativa passionis Christi), jak řekne sv. Tomáš Akvinský; (Srov. Summa theologiæ III, q. 83, a. 1.) názorný obraz Kristovy oběti na kříži a přivlastnění jejích plodů jednotlivým věřícím.

Kněz reprezentuje Krista
A tím se vlastně dostáváme k odpovědi na námitky, které jsme si uváděli na počátku naší úvahy: Proč jsou kněží „korunovaní září nezměrné hodnosti kněžství“? Není to jistě na prvním místě dáno jejich osobními kvalitami, i když je určitě žádoucí, aby své osobní dary plně nasadili do výkonu své kněžské služby, ale nezměrnou velikostí toho, koho reprezentují – samotného Pána Ježíše Krista. To v Kristově jménu říkají – takřka mu propůjčují svá ústa –, když při mši sv. pronášejí slova: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává,“ a tak proměňují chléb v Kristovo tělo, v Krista samotného. To v Kristově jménu říkají, když při mši sv. pronášejí slova: „Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná,“ a tak proměňují víno v Kristovu krev, v Krista samotného. Tím zároveň v Kristově jménu a moci znázorňují a zpřítomňují Kristovu oběť na kříži.

A obdobně je to v Kristově jménu, když křtí, případně biřmují, odpouštějí hříchy ve svátosti pokání a mažou nemocné olejem ve svátosti pomazání nemocných; když učí a vedou věřící. Je-li tomu tak, nedivíme se jenom vyjádření Mons. Coppy o nezměrné hodnosti kněžství, ale také mnohem silnějším slovům sv. Jana Maria Vianneye, svatého faráře arského: „Kdyby člověk pochopil, čím je kněz na zemi, nezemřel by hrůzou, ale láskou.“ (Cit. in: Katechismus katolické Církve, č. 1589.)

Příklad a pomoc Panny Marie
Jak velikým Božím darem je kněžství! Jak jsme a máme být vděční Bohu za to, že máme kněze, kteří v Kristově jménu přinášejí jeho oběť, oběť mše sv.; kteří nám udílejí svátosti, kteří nás učí a vedou! Přejme jim i nám všem, abychom stále hlouběji pronikali do tajemství kněžství, do tajemství oběti mše sv.; abychom je stále plněji žili a jednou v jejich síle doputovali do nebeské vlasti!

Na závěr podle vzorů papežů nemůže chybět mariánská „tečka“: Ježíš Kristus je knězem od svého lidského početí, ale jeho kněžství se naplňuje na oltáři kříže. Obdobně Panna Maria jako ta, která dala Kristu Pánu jeho lidské tělo a aktivně spolupracovala na jeho formování a díle, dosahuje vrcholu své služby pod křížem. Tam jako nikdo jiný pronikla do hloubky Kristovy oběti – oběti svého vlastního dítěte –; tam jako nikdo jiný pronikla do hloubky Kristova kněžství. Proto nemůže chybět při mši sv., jak to při ní ostatně výslovně vyjadřujeme. Kéž nám tedy pomáhá svým příkladem, svou mateřskou péčí a svou přímluvou!

Maria, Matko kněží, Ženo eucharistie (Tento titul – Žena eucharistie – dává Panně Marii sv. Jan Pavel II. ve své poslední encyklice Ecclesia de Eucharistia.), oroduj za nás!

fr. Štěpán Maria Filip OP


Další články


Jak chápat očistec

07.11.2022, Integrated Catholic Life

„Boží milosrdenství nepřehlíží nedostatky a hřích; odstraňuje je a napravuje škody..., a my jsme povoláni k tomu, abychom se na jeho milosrdenství podíleli.“

Na tenké hraně: Jak je to s morálkou v oblasti plastické chirurgie a co vlastně znamená tetování? Sebezmrzačení?

22.11.2022, RC Monitor 22/2022

Dostali jsme dva zajímavé čtenářské dotazy. (Přidáte další? Co se vám honí hlavou? Rádi budeme hledat odpovědi s vámi!) Tentokrát jsme oslovili morálního teologa z Cyrilometodějské fakulty Univerzity Palackého P. ThLic. Jan Poláka, Ph.D. a na přímé dotazy přinášíme přímé odpovědi.

Kardinál Zen usvědčen u hongkongského soudu, má zaplatit pokutu

30.11.2022, Aleteia

Emeritní biskup a otevřený obhájce demokracie musí zaplatit 512 dolarů za to, že nezaregistroval charitativní organizaci.


načíst další


Články e-mailem

Týdenní přehled nových článků přímo do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2022 Res Claritatis, z.s.