Posilovat tvořivost nejširšího společenství věřících

Křesťanství bylo od svého vzniku hnutím nejširších vrstev. Ježíš ve svých podobenstvích často zmiňoval půdu, setbu a rostliny jako metafory pro duši, neboť věděl, jakým způsobem bude muset jeho církev růst: od kořenů a půdy místních společenství, srdcí a duší místních lidí.

Nejlepší organizovaná hnutí, apoštoláty, farnosti a vzdělávací instituce jsou ty, které nesou dobré ovoce v duších místních lidí. Tato myšlenka není církvi cizí. Ve skutečnosti církev už nějaký čas vyučuje o potřebě zavádět při uplatňování sociální spravedlnosti solidaritu a zároveň subsidiaritu, tedy poukazuje na důležitost malých společenství. Katechismus tento princip definuje takto:

„... nadřazená společnost nesmí zasahovat do vnitřního života podřízené společnosti tím, že by ji oloupila o její pravomoci. Má ji nanejvýš podporovat a pomáhat jí k tomu, aby sladila své jednání s jednáním ostatních společenských sil s ohledem na obecné blaho.“ (KKC 1883)

Řadový, místní, podřízený – všechna tato slova označují totéž: společenství, které je v našem bezprostředním okolí. Evangelium se naplňuje v sousedstvích, kde žijeme. Právě tam církev roste a tam také musí zapouštět kořeny víra v Kristovu reálnou přítomnost v eucharistii. Jak zajistíme, aby se to dělo? Tak, že budeme vyučování o reálné přítomnosti podporovat v místních hnutích, apoštolátech, farnostech a vzdělávacích institucích. Nemůžeme v tom však spoléhat jen na přebírání nauky od nadřízených orgánů, od představených, biskupů nebo papeže. Musíme dovolit, aby toto učení zakořenilo a vzkvétalo v našich vlastních srdcích a duších, abychom tuto pravdu mohli sdílet s lidmi přímo kolem nás.

Hnutí
Dnešní doba svádí k tomu, abychom hnutí považovali za nebezpečné, revolucionářské živly. Některá hnutí v naší společnosti skutečně mají kontroverzní pověst.

Avšak existují i dobrá hnutí. Je tu hnutí pro život, hnutí stoupenců tradiční latinské mše, hnutí katolické charismatické obnovy, Mariiny legie, Modlitby matek a další. Církev je bytelná loď, která proplouvá kulturou k svému cíli, nebeské zaslíbené zemi. Naše pozemská pouť představuje cestu na této lodi a na této cestě bychom měli doprovázet druhé. Církev je tedy samotnou svou povahou v pohybu. Dobré hnutí je nasměrované k tomuto cíli: doprovázet druhé na jejich cestě k nebi. Jejich úkolem je, řečeno obecně, ale výstižně, doprovázení chudých a zranitelných zvěstovat nauku o reálné přítomnosti Ježíše v Eucharistii. K tomu, aby hnutí nejširších vrstev takovým zůstalo, musí dál doprovázet lidi v každém společenství, do něhož vstupuje. Církev to už léta dělá prostřednictvím svých misionářů. Příběh katolické církve nelze vyprávět, aniž bychom poukázali na misijní dílo sv. Matky Terezy, sv. Kateřiny Sienské, sv. Františka Xaverského, sv. Anežky České, sv. Arnolda Janssena a mnoha dalších, kteří zasvětili svůj život šíření evangelia ve světě.

Apoštoláty
I apoštoláty církve podobně jako hnutí doprovázejí chudé a zranitelné, čímž následují příklad Ježíše a apoštolů. Apoštolát mohou tvořit řádoví bratři a sestry nebo laici, pokud se věnují službě druhým a šíření evangelia. Pokud jde o evangelizaci a doprovázení druhých, málokterý řád v tom má víc zkušeností než františkáni. Sv. František z Assisi byl tak oddaný doprovázení druhých, že s bratrem, pro kterého bylo těžké se postit, hodoval stejně jako on, jen aby se ten bratr necítil vyloučený.

Farnosti
Ve farnostech může církev skrze krásu své bohoslužby zvěstovat reálnou přítomnost Ježíše v Eucharistii. Tato spojitost mezi druhým a třetím pilířem eucharistické obnovy je životně důležitá, protože bez krásy se poselství evangelia může snadno ztratit ve svévolném hledání poznání a vlastní spravedlnosti. Právě krása nám umožňuje vystoupit ze sebe a poznat, jak maličcí jsme v Božím velkolepém plánu. Mše by tedy měla ve farnostech po celé církvi a v celém národě zrcadlit Boží krásu. Samozřejmě je správné, když farnost v různých oblastech své služby vyučuje pravdy víry a slouží druhým, zejména chudým a zranitelným. To vše by ale mělo pramenit z krásy mše, protože právě krása nás vede ke konání dobra a hledání pravdy.

Vzdělávací instituce
Účinným způsobem, jak podpořit tvořivost ve vzdělávacích institucích, je povzbuzovat všechny katolické školy a univerzity k tomu, aby do své praxe zavedly encykliku papeže Jana Pavla II. Ex corde ecclesiae (Ze srdce církve), kde papež píše:

„Je úkolem i ctí katolické univerzity bezpodmínečně se věnovat věci pravdy. To je vlastní důvod, proč slouží jak důstojnosti člověka tak úloze církve..“

Církev by měla zvěstovat reálnou přítomnost Ježíše v Eucharistii prostřednictvím katolických škol a univerzit, protože jsou naprosto bezkonkurenčně hned po rodinách nejvhodnějším místem pro sdílení pravdy církevního učení.

Podporou tvořivosti nás, tzv. obyčejných věřících, a partnerskou spoluprací s hnutími, apoštoláty, farnostmi a vzdělávacími institucemi – můžeme aktivně usilovat o to, co je tolik potřeba: o návrat ke kořenům církve. Rozkvět rané církve přinesla malá společenství, jako když se drobná semínka zasadí do dobré půdy – a tento proces se ve dvoutisícileté historii církve v civilizacích s velkým úspěchem znovu a znovu opakoval. Pomocí Eucharistické obnovy do naší kultury znovu rozhodíme setbu, v naději, že tentokrát lépe zakoření. A nejúžasnějším semenem k zasetí je zvěstování Kristovy reálné přítomnosti v Eucharistii.

David Kilby
Přeložila Alena Švecová