Věřím ve svatou církev

Ano jsme hříšníci. Věřím, že mezi námi žijí někteří svatě a půjdou rovnou do nebe, ale většina potřebuje „Lékaře – Ježíše“. Proto církev podle nařízení našeho Pána svátostně koná. Nabízí svátost smíření a Eucharistii. U samotné Eucharistie je vidět obrovské vědomí nedokonalosti už v pokynech samotného kněze. On hned na začátku spolu s ostatními přiznává svou hříšnost. Ale to není vše. Opakuje to ještě individuálně a hned dvakrát: Když si myje ruce, tak se modlí „Smyj ze mě, Bože, mou nepravost a očisť mě od hříchu.“ A před samotným svatým přijímáním (kdy se ostatní modlí „Beránku Boží“) kněz vyslovuje: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boha živého, tys naplnil Otcovu vůli a v Duchu Svatém jsi dal svou smrtí život celému světu. Skrze své tělo a svou krev vysvoboď i mě ze všech mých nepravostí a zbav mě všeho zlého, ať vždycky miluji tvá přikázání a nikdy se od tebe neodloučím“.

A co s farní komunitou na mši svaté? Může nás odradit kněz nebo ostatní věřící. Vzpomínám na jedno povídání, jak za knězem přišel mládenec a řekl, že už nebude chodit do kostela na mši. „Pane faráři, vy to nevíte, ale tady je plný kostel strašných lidí“. Farář mu řekl, že mu rozumí, ale že než odejde, má pro něj jeden úkol: „Vezmi tuto sklenici vody a třikrát obejdi náš kostel, aniž bys vylil nějakou kapku vody.“ Mládenec úkol splnil a vrátil se za knězem, a ten se ho zeptal: „Čeho sis všiml, když jsi nesl sklenici vody?“ „Ničeho, já jsem se plně soustředil, abych donesl celou sklenici.“ Farář mu řekl: „Vidíš i v kostele se musíme plně soustředit na našeho Pána. To ostatní už pro nás není tak důležité.“

R. D. Andrzej Urbisz