Dívejme se Pánu do tváře

20.01.2025, RC Monitor 1/2025

Když jsem byl malý kluk, brával mě táta s sebou na dlouhé procházky, někdy ulicemi Prahy, jindy krajinou venku. Někdy jsme spolu sedávali s pruty na břehu Sázavy, řeka šuměla a my mlčeli nebo si tiše povídali, dodnes vím, jak řeka voněla. Letos o Vánocích se mi vybavila jedna tátova raná vzpomínka.

Tátův děda, sedlák ze Slovácka, měl koně, tedy než mu je v padesátých letech sebrali. Jeden z nich byl plnokrevný hřebec, krásný, ale divoký, nikdo kromě pradědy se k němu nesměl přiblížit, i ve stáji řičel a kopal, že se ho lidé báli – prý býval i zlý. Stalo se to po válce, táta byl tenkrát maličký, hrál si na dvoře stavení a dospělí se věnovali svému. Po čase si všimli, že dítě na dvoře už není. Začali ho hledat a ve dveřích stáje strnuli hrůzou: malý kluk vlezl do stání k tomu divokému koni! Batolil se kolem něj, tahal ho za žíně na ocasu, drbal na břiše, chytal za nohy a strkal mu prstíky do nozder, sem tam zakopl a svalil se do slámy mezi jeho okovanými kopyty – trnuli, kdy se kůň vztekne a kluka skope k smrti, neměl by šanci.

Jenže nic takového se nestalo. Divoký hřebec trpělivě stál, nechal si všechno líbit, opatrně zvedal nohy a ustupoval, aby dítě nepřimáčkl ke stěně, aby si neublížilo... Co se s ním stalo? Poznal mládě? Probudil se v něm „otec“ a ochránce? Vycítil tu naprostou zranitelnost? Bezelstnou odvahu dítěte? Přestal se sám bát?

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Vzpomněl jsem si na to, když jsme letos v kostele stavěli Betlém – Bůh k nám poslal svého Syna. Své milované Dítě nechal přijít do naší stáje, do našeho světa, krásného i pokopaného všemi možnými vzteky a bolestmi, nechal ho narodit se nám, s našimi ryzími touhami a talenty i zlobou, strachy, sobectvím a hříchy.

Nad naším kamenným či divokým srdcem totiž nakonec nemá trvalou moc přesvědčování druhých ani sebepevnější uzdy či ohrady kolem... to jen Bůh, jako Dítě i Ukřižovaný, přicházející v odzbrojující zranitelnosti i bezelstné odvaze, v Betlémě jako před Pilátem, Vzkříšený.

Dává nám setkat se se svou Svatostí – ona září, dává život, probouzí zodpovědnost, je tak krásná a pravdivá, svobodná, ryzí, spravedlivá a dobrá, že si získává lidská srdce a táhne všechno k sobě. To je zázrak modlitby, slov Písma, svátostí i zázrak setkání s Božími lidmi, zázrak služby bližnímu a dobrého díla.

Epifanie, odhalená tvář našeho Pána stojí na začátku všech cest spásy. Dívejme se Pánu do tváře a jděme za ním v tomto Svatém roce.

P. Mgr. Jan Kotas S.L.L.

Další články

Co je modlitba a proč se někdy nedaří

27.02.2026, RC Monitor 3/2026

„Pro mne je modlitba vzlet srdce, je to prostý pohled k nebi, je to zvolání vděčnosti a lásky ve zkoušce i v radosti“ píše sv. Terezie od Dítěte Ježíše (Autobiografické spisy, C 25r.). Mnozí z nás si ale vybaví hodiny náboženství a definici modlitby jako „povznesení duše k Bohu nebo prosba k Bohu o vhodná dobra“ (KKC 2559). Možná mohou být obě vyjádření pro většinu z nás nesrozumitelná a vzdálená.

Co je růženec a proč ho církev doporučuje?

03.04.2026, RC Monitor 6/2026

Podle tradice sahající do 13. století se počátky modlitby růžence připisují svatému Dominiku Guzmánovi, kterému se měla zjevit Panna Maria a naučit ho této zbožnosti. Později, v 16. století, papež Pius V. ustanovil jeho liturgickou památku na 7. října, den, který připomíná výročí vítězství v bitvě u Lepanta. Od té doby tuto modlitbu římští papežové neustále doporučují jako veřejnou a všeobecnou modlitbu tváří v tvář běžným i mimořádným potřebám svaté církve, národů i celého světa.

Poručíme větru dešti?

16.03.2026, RC Monitor 5/2026

Tak se nám za přispění Evropského parlamentu zase pomalu otvírá další Overtonovo okno. Poslední dobou ze všech možných stran slyším povzdech, že svět se zbláznil. Jenže jediný ze všech tvorů pohybujících se po povrchu (občas i pod povrchem) planety Země, který se může zbláznit, je člověk. Svět jako takový je zcela v pořádku, dělá, co má.

Zaprášené katolictví

18.03.2026, RC Monitor 5/2026

Minule jsem se v Monitoru zamýšlel nad tím, proč a čím některé z nás, římských katolíků, láká křesťanská tradice Východu. Uvědomil jsem si přitom, že problém je možná složitější. Že ta skutečná otázka nejspíš zní: Proč mnozí katolíci nezakoušejí hloubku vlastní tradice? Proč nám katolictví připadá nudné a zaprášené?

Bojíte se pekla? Už v něm jste, aniž o tom víte. Škoda, že jsme tady

12.03.2026, RC 4/2026

Když v roce 2006 vyšla Benatarova kniha Nebýt či být. O utrpení, které přináší příchod na tento svět, vyvolala v akademických kruzích i mimo ně nebývalý ohlas. Do té doby snad žádný myslitel nevěnoval tak velké systematické úsilí tomu, aby prokázal nesmyslnost lidské existence. David Benatar vychází ze základního faktu nahodilosti lidského života, tedy z vědomí, že sice existujeme, ale nikoliv nutně. Mohli jsme totiž také nebýt a z této neexistence, která byla ostatně mnohonásobně pravděpodobnější než naše existence, jsme byli vrženi do nehostinného světa, v němž jdeme vstříc nepředvídatelnému a mnohdy naprosto brutálnímu osudu.

Zpověď katolické konzervy

23.02.2026, RC Monitor 3/2026

„Ty jsi, babi, taková katolická konzerva,“ konstatoval před nedávnem můj vnuk. „A jak jsi na to přišel?“ – Nevěděl, ale rychle se zamyslel. „Modlíš se růženec... promiň, to je teda hodně out. A ty tvý mariánský zjevení, to už dávno psychiatři diagnostikovali... prof. Vondráček třeba, tu jeho knížku jsem našel u vás v knihovně!“ Mávla jsem nad diskusí rukou, protože znám svého anarchistu a věčného rejpala.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.