Dívejme se Pánu do tváře

20.01.2025, RC Monitor 1/2025

Když jsem byl malý kluk, brával mě táta s sebou na dlouhé procházky, někdy ulicemi Prahy, jindy krajinou venku. Někdy jsme spolu sedávali s pruty na břehu Sázavy, řeka šuměla a my mlčeli nebo si tiše povídali, dodnes vím, jak řeka voněla. Letos o Vánocích se mi vybavila jedna tátova raná vzpomínka.

Tátův děda, sedlák ze Slovácka, měl koně, tedy než mu je v padesátých letech sebrali. Jeden z nich byl plnokrevný hřebec, krásný, ale divoký, nikdo kromě pradědy se k němu nesměl přiblížit, i ve stáji řičel a kopal, že se ho lidé báli – prý býval i zlý. Stalo se to po válce, táta byl tenkrát maličký, hrál si na dvoře stavení a dospělí se věnovali svému. Po čase si všimli, že dítě na dvoře už není. Začali ho hledat a ve dveřích stáje strnuli hrůzou: malý kluk vlezl do stání k tomu divokému koni! Batolil se kolem něj, tahal ho za žíně na ocasu, drbal na břiše, chytal za nohy a strkal mu prstíky do nozder, sem tam zakopl a svalil se do slámy mezi jeho okovanými kopyty – trnuli, kdy se kůň vztekne a kluka skope k smrti, neměl by šanci.

Jenže nic takového se nestalo. Divoký hřebec trpělivě stál, nechal si všechno líbit, opatrně zvedal nohy a ustupoval, aby dítě nepřimáčkl ke stěně, aby si neublížilo... Co se s ním stalo? Poznal mládě? Probudil se v něm „otec“ a ochránce? Vycítil tu naprostou zranitelnost? Bezelstnou odvahu dítěte? Přestal se sám bát?

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Vzpomněl jsem si na to, když jsme letos v kostele stavěli Betlém – Bůh k nám poslal svého Syna. Své milované Dítě nechal přijít do naší stáje, do našeho světa, krásného i pokopaného všemi možnými vzteky a bolestmi, nechal ho narodit se nám, s našimi ryzími touhami a talenty i zlobou, strachy, sobectvím a hříchy.

Nad naším kamenným či divokým srdcem totiž nakonec nemá trvalou moc přesvědčování druhých ani sebepevnější uzdy či ohrady kolem... to jen Bůh, jako Dítě i Ukřižovaný, přicházející v odzbrojující zranitelnosti i bezelstné odvaze, v Betlémě jako před Pilátem, Vzkříšený.

Dává nám setkat se se svou Svatostí – ona září, dává život, probouzí zodpovědnost, je tak krásná a pravdivá, svobodná, ryzí, spravedlivá a dobrá, že si získává lidská srdce a táhne všechno k sobě. To je zázrak modlitby, slov Písma, svátostí i zázrak setkání s Božími lidmi, zázrak služby bližnímu a dobrého díla.

Epifanie, odhalená tvář našeho Pána stojí na začátku všech cest spásy. Dívejme se Pánu do tváře a jděme za ním v tomto Svatém roce.

P. Mgr. Jan Kotas S.L.L.

Další články

Vánoční a novoroční přání

24.12.2025, RC

„V záplavě slov, hudby, malicherných zpráv vydávaných za životně důležité mnohdy člověk přeslechne Boží hlas. Proto je dobré alespoň občas zmlknout, ztišit se a zkusit naslouchat. Ujišťuji, že i ti, kdo Boha neznají, neprohloupí. Naučí se naslouchat svým nejbližším, zjistí, co je skutečně důležité. A možná i ocení tichou lásku těch, kdo jsou kolem nás a s námi.“ (+ Dominik kardinál Duka, Radiožurnál, duben 2014)

Předsevzetí a jiné neřesti

28.01.2026, RC Monitor 1/2026

Existuje zvláštní druh optimismu, který se pravidelně objevuje koncem prosince. Člověk ho pozná podle toho, že si koupí diář, který nikdy předtím nepoužíval, běžecké boty, kalhoty o číslo menší (protože „do léta to nějak půjde“) a s vážnou tváří oznámí, že „tentokrát už je to doopravdy“. Říkáme tomu novoroční předsevzetí – drobný liturgický úkon moderní doby, při němž se starý člověk symbolicky ukládá k ledu a nový se má narodit 1. ledna.

Recenze oblíbeného filmu papeže Lva XIV.

06.03.2026, Catholic Stand

Naše komunitní divadelní společnost získala pro svou sváteční inscenaci roku 2025 nečekanou a zcela neobvyklou reklamu – a to od samotného papeže. V listopadu papež Lev XIV. oznámil, že jeho oblíbeným filmem je Život je krásný, klasika Franka Capry ze čtyřicátých let minulého století, natočená podle povídky The Greatest Gift Philipa Van Dorena Sterna.

Konkretizace abstraktní manželky

22.10.2025, RC Monitor 19/2025

Setkávám se s mladými lidmi, kteří přemýšlejí o své životní cestě. Často hledají opěrné body, a tak jim říkám, co o tom vím. Když jsem před asi 35 lety přemýšlel já, zda mě Bůh volá k manželství nebo kněžství, ptal jsem se různých lidí na jejich zkušenosti. Každý odpovídal trochu jinak. Jedním z lidí, na které jsem se tehdy obrátil, byl Mons. Josef Socha, v té době sekretář biskupa Karla Otčenáška. Byl spolužákem mé matky na kroměřížské konzervatoři a oba rodiče si ho velmi vážili.

Co je modlitba a proč se někdy nedaří

27.02.2026, RC Monitor 3/2026

„Pro mne je modlitba vzlet srdce, je to prostý pohled k nebi, je to zvolání vděčnosti a lásky ve zkoušce i v radosti“ píše sv. Terezie od Dítěte Ježíše (Autobiografické spisy, C 25r.). Mnozí z nás si ale vybaví hodiny náboženství a definici modlitby jako „povznesení duše k Bohu nebo prosba k Bohu o vhodná dobra“ (KKC 2559). Možná mohou být obě vyjádření pro většinu z nás nesrozumitelná a vzdálená.

Královský rod a kněžské poslání

13.11.2025, RC Monitor 21/2025

„Lidi sou různý a různý koníčky maj...“ Tato slova písně z alba Pražského výběru z roku 1988 mi vytanula na mysli, když jsem zaregistroval novou zábavu začínající na západ od našich hranic. Po hobby horsingu, kdy člověk osedlá tyčku s koňskou hlavou a hopsá přes překážky, tu máme tzv. vyšší level, a tím je hobby dogging. Je to vpravdě zábava méně fyzicky náročná – nikdo vás nenutí hopsat a podávat sportovní výkony. Stačí, když si pořídíte vodítko a obojek a budete venčit vzduch a po návratu domů stačí, když pověsíte vodítko na věšák a ani z něj netřeba odpoutávat psa. No, neberte to.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.