Na tenké hraně: Jak je to s morálkou v oblasti plastické chirurgie a co vlastně znamená tetování? Sebezmrzačení?

Nikdy jsem nad (ne)moralitou plastické chirurgie nepřemýšlel. Ale dává mi smysl, že „oprava deformací“ je z hlediska morálky žádoucí, zatímco „vylepšování“ pomocí plastiky je morálně špatné. Moje otázka zní: Kam patří liposukce?
Nejprve je třeba od sebe jasně odlišit dva hlavní typy zákroků, jimiž se plastická chirurgie zabývá. Jde o rekonstrukci vrozené anomálie (např. rozštěp patra) nebo získaného defektu (např. popálenina nebo znetvořený obličej po autohavárii). V této souvislosti hovoříme o plastické rekonstrukční chirurgii, která je z etického hlediska naprosto v pořádku. Složitější je, když se někdo nechá operovat čistě z estetických důvodů. Ani tady však není vše černobílé. Pokud někdo svým vzhledem trpí, je třeba to brát vážně. Nikdy nepronikneme do toho, co druhý prožívá. Na druhou stranu je ale nutné si položit zásadní otázku, odkud se toto utrpení bere a z čeho vzniká. Každou vnitřní bolest chirurgický zásah nevyřeší. Řezat do těla by mělo být vždy až to poslední řešení, když se psychoterapie ukázala neúčinná.

A nyní k liposukci. Obecně se každý lidský skutek z hlediska morálky posuzuje podle tří faktorů: matérie (předmětu) konání, úmyslu a okolností. Co se týká matérie, je důležité vzít na vědomí lékařská rizika: invazivitu zákroku (je rozdíl např. mezi suchou a tumescentní liposukcí), množství odsátého tuku, konkrétní zdravotní rizika spojená s danou osobou (např. různé alergie, je-li kuřák apod.) nebo finanční zátěž pro daného jedince. Úmysl musí být vždy správný – tzn., mělo by jít především o terapii. Nelze ospravedlnit, když se někdo nechá operovat např. proto, aby si zvýšil sex appeal a poté jako pornoherec vydělal spoustu peněz s tím, že finančně zajistí svoje děti. Tady platí důležitá zásada: „Cíl nesvětí prostředky“. Stejně tak nemohu podstoupit operaci za okolností, které jsou pro mě a pro celou moji rodinu nepřijatelné. Např. není správné, abych dal za facelift obrovskou sumu (v USA i na splátky) a zadlužil tím svou rodinu, když mám tři děti a splácím hypotéku na byt. Liposukci by se rovněž neměl podrobovat ten, kdo se nedokáže ovládat v příjmu potravy a žije sedavým způsobem života. Tímto zákrokem se totiž nedá léčit ani běžná obezita ani např. strie. Odsátí tuku je však rozhodně na místě, jedná-li se o patologickou obezitu (lipedém, elefantiáza). Záleží tedy na konkrétním případu.

Pomůckou při praktické rozvaze může být i informace, které zákroky proplácí zdravotní pojišťovna a které nikoliv. Většinou proplácí ty, jež jsou eticky přijatelné, tzn. takové, které vnímá jako skutečnou (nikoliv diskutabilní) patologii. V případě liposukce se nejedná o malé vady na kráse (celulitida, strie, malý nadbytek tuku), jež nejsou spojeny s žádným orgánovým deficitem, ale jde o zásadnější potíže. Výše zmíněný lipedém může např. provázet bolest, problémy s chůzí apod. Podíváme-li se na statistiky estetických zákroků ve světě, zjistíme, že liposukce se nachází dlouhodobě na předních místech nejžádanějších zákroků. Nelze se tedy ubránit podezření, že estetičtí chirurgové ji provádějí i tehdy, když by neměli. Celá záležitost je pak i otázkou svědomí operatéra, který by měl mít na paměti především dobro pacienta, tzn. sledovat terapeutický cíl; snažit se odhalit skutečný motiv, kvůli němuž je konkrétní člověka v jeho ordinaci a především odolat finančnímu pokušení a to i tehdy, když např. ve své ordinaci nemá splacené nové vybavení apod. Z Hippokratovy přísahy je stále platná zásada: Primum non nocere (Především neškodit).

Obecně lze říci, že jakákoliv estetická operace by měla mít za cíl podtrhnout autenticitu konkrétní osoby, nikoliv ji zastřít. Jejím cílem je dát vyniknout lidskému tělu v jeho přirozené kráse, ne vytvořit chodící monstrum. Každý sám si tedy musí zodpovědět, jestli liposukce v jeho případě sleduje tento cíl. Z tohoto důvodu je velmi důležitá hluboká sebereflexe, případně doplněná dialogem s životním partnerem nebo psychologem. Základem je holistický přístup ke kráse lidského těla, k níž Tomáš Akvinský vedle integrity a proporce řadí i (vnitřní) jas.

Je tetování (sebe)zmrzačení?
Místo odpovědi „ano“ či „ne“ se pokusím upozornit na několik aspektů, které je třeba vzít při etickém zhodnocení tohoto fenoménu na vědomí. V současné době existuje několik druhů tetování (základní rozlišení: černé, barevné, henou). Každé z nich se provádí jinou technikou (použití jehel, vláskování) a je spojeno s jinou mírou invazivity, a tím i zdravotní rizikovosti. Je rozdíl nechat se tetovat např. černou tuší nebo barevným pigmentem, přičemž druhá možnost je ze zdravotního hlediska mnohem riskantnější. V této souvislosti je na místě položit si otázku, jestli někdo kontroluje skutečný obsah tetovacího barviva. Evropská unie vydala v této záležitosti několik nařízení (např. EU 2020/2081), v nichž omezuje používání látek, které jsou potenciálně karcinogenní. Tetovací barviva, vpravená do těla, sice zůstanou na zvoleném místě, avšak jejich rozpustné složky se v relativně krátkém čase roznesou do celého těla. V dlouhodobém horizontu pak tyto částice mohou představovat hrozbu pro vnitřní orgány nebo pro kůži. Člověk, který uvažuje o tetování, by si tak měl uvědomit, že se jedná o zákrok, který může negativně ovlivnit celý jeho další život. Je rovněž nutné vzít v potaz, že každý organismus na tetování nereaguje stejně. Žádný tatér není schopen zaručit, že tělo konkrétního klienta nebude na cizí látku reagovat alergií, ekzémem, špatným hojením nebo že daná procedura bude mít optimální estetický výsledek.

V morálce platí zásada proporcionality, tzn. čím invazivnější zásah do těla, tím větší by mělo být jeho ospravedlnění. Jestli se tedy někdo rozhoduje nechat se tetovat, měl by si na prvním místě zjistit, jaké zdravotní riziko podstupuje a to v dlouhodobém horizontu. Tetování může být vyloučené už jen na základě těžké alergie na určitou látku.

V současné době roste počet mladých lidí, kteří mají zájem o body art. Nechá-li se někdo tetovat ve dvaceti letech, je možné, že si to ve čtyřiceti rozmyslí a svého činu bude litovat. Proto je též nutné vědět, jak se „kérka“ odstraňuje a co je s tímto zákrokem spojeno. Nabízí se zde v zásadě tři možnosti, přičemž žádná z nich není zcela bez vedlejších účinků. První způsob je nechat si tetování odstranit chirurgicky. V tomto případě je ale třeba počítat s jizvou, která po zákroku zůstane. Do určité míry je možné ji „vyretušovat“ laserem, ale vždy na kůži zůstane nějaká „památka“. Další variantou je nechat si tetované místo zbrousit. Výsledkem je však kromě odstranění ornamentu i „výbrus“, který na kůži zůstane. Třetí možností je nechat si podkožní pigment odstranit laserem. Podstata tohoto zákroku spočívá v tom, že laser roztříští podkožní pigment na mikročástice a tělo je poté vstřebá. Po zásahu tak sice nevznikne žádná jizva, otázkou ale znovu zůstává, co vstřebané barvivo způsobí v lidském těle po několika desetiletích? Zatím na to dost dobře neumíme odpovědět, protože nemáme k dispozici dostatek studií, které by tento problém mapovaly v dlouhodobém horizontu.

Kdybychom zkoumali celkovou etickou (ne)přijatelnost tetování, museli bychom se ptát i po dalších věcech, např. jaký ornament si kdo nechává vytetovat (u věřícího křesťana také v návaznosti na Lv 19,28 a na 1 Kor 6,19) a z jakého důvodu. Museli bychom řešit i otázku finanční náročnosti u konkrétních jedinců. Bylo by třeba se ptát, jestli tyto osoby tetováním nevyvolávají ve svém okolí pohoršení či skandál (zdravotní sestra, farář) a vhodně působí na malé děti (učitelka v mateřské školce) apod.

P. Jan Polák