Lidská sexualita a její eschatologické naplnění: Závěr

1. Za hranicí tělesnosti a sexuality
Tím však v žádném případě nechceme snižovat lidskou tělesnost a lidskou sexualitu na úroveň utilitaristicky pojatého prostředku. Uznáváme naopak jejich vnitřní hodnotu. Určité skutečnosti mohou odkazovat k jiným skutečnostem, když k nim mají nějaký poměr a jak jsme viděli, lidská tělesnost i lidská sexualita se vztahují ke svému Tvůrci tím, co se ve filosofii (a teologii) označuje jako relatio originis (vztah původu). Něco, co se nachází ve Stvořiteli, se v umenšené podobě nachází též v naší tělesnosti a sexualitě. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by zde žádné odkazování mimo ně. Hodnoty, které jsou transcendentní (přesažné), se uskutečňují imanentním způsobem (v oblasti stvořeného) tak, že zde neexistují ve své plnosti, ale jen v omezené (participativní) formě. A jelikož částečné (parciální) svou samotnou povahou odkazuje k celostnímu, týká se tento poměr i zmíněných dimenzí lidského života.

Co je onou skutečností, jež se nachází v Tvůrci i v lidské tělesnosti a sexualitě, již víme. Jde o schopnost být pro druhé, o umění darovat se. [Snad přesněji by bylo lepší říci, že se to jejich prostřednictvím vyjevuje, neboť tělo samo o sobě ani sexualita sama o sobě neexistují. Jsou součástí komplexu „člověk“, a proto o nich ve vlastním smyslu nelze tvrdit, že mohou být pro něco jiného od sebe. Je to celý člověk, který se jejich prostřednictvím může vztahovat k jinému od sebe.] V oblasti, která leží pod člověkem, se tato realita uskutečňuje „automaticky“ tím, že věci si vzájemně slouží, jsou si vzájemně užitečné, vzájemně se svým bytím podmiňují a tvoří složitý systém závislostních vztahů, kde narušení jedné vazby dopadá negativně na celou řadu vazeb ostatních (např. eko–systém). Člověk je bytostí s vlastním sebevědomím, má schopnost sebevlády, a proto se též může svobodně oddat jinému od sebe. Když Jan Pavel II. mluví o tajemství stvoření, má na mysli Tvůrčí Lásku Boha. O ní nám sděluje, že „může být vnímána ve všech svých dimenzích a svých profilech ve stvořených věcech, a především v člověku“. [JAN PAVEL II., op. cit., s. 87.]

Člověk je někdy ve filosofii označován jako locus entis, jako místo, v němž se skutečnost v hmotném světě odhaluje vrcholným způsobem. Lidská bytost je mikrokosmem, neboť to, co je v univerzu rozptýleno distributivně – určité skutečnosti jsou anorganické, jiné organicko-vegetativní a další organicko-animální –, se v člověku sbíhá dohromady, a ten je tak syntézou uvedených rovin reality. Zároveň v něm i charakter bytí pro jiné nabývá mimořádné podoby. Osoba je tím, čím je, povolána k životu v pravdě a lásce. Že pravda a láska představují základní hodnoty pro lidskou existenci si můžeme uvědomit z toho, že nikdo nechce být obelháván a nenáviděn, neboli nikdo nechce být těchto hodnot zbaven. Vztah k druhému, o němž víme, že nám lže a podvádí nás, není žitelný.

2. Obětní profil lásky
Zamyslíme-li se nad život osmyslňující hodnotou lásky, nahlížíme, že má obětní povahu. Láska k druhému člověku (bytí pro druhého) nemá striktně vzato nějakou jasně stanovitelnou mez. [Nemá ji sama ze sebe, ale získává ji z jiného hlediska, například z toho, o jaký „předmět“ lásky se jedná. Z této perspektivy lidem, jež nám jsou rodem, zájmem či vírou bližší, náleží větší láska než těm, kteří s námi tak úzce spojeni nejsou.] Láska je totiž perfectio pura, čistou dokonalostí, a jako taková v sobě nenese žádné omezení. Kdo někoho opravdu miluje, je pro něj ochoten zajít až do krajnosti. Vyžaduje-li si to situace, neváhá za něj položit svůj vlastní život. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Nestojíme však před neřešitelným paradoxem? Láska jako dávání se druhému je přece vrcholným projevem života, a přitom ve své nejčistší podobě vede k obětování–ztrátě tohoto samého života! Neskrývá se v ní zásadní rozpor, který signalizuje její neuskutečnitelnost v praktickém životě? Je-li sebe–darování osob z lásky vzájemné, je ztráta vázaná na oběť vždy vyrovnávána odpovídajícím darem milované protistrany. Dám-li ale svůj život za milovanou osobu, co za to přijmu nazpět? Neztrácí se tím reciprocita lásky? Nebo je tomu nakonec tak, že ta nejčistší láska za svůj čin nepožaduje vůbec nic nazpět? Někdo by mohl poukázat na úkon lásky zvaný stvoření a tvrdit, že právě na něm se tyto poměry jasně ukazují. Bůh dává účast na bytí tvorům a nemůže za to od nich dostat adekvátní protihodnotu. Proto koná z nezištné benevolence. Pravdou je nicméně fakt, že Tvůrce po rozumných tvorech lásku k Sobě vyžaduje (red–amatio). Vždyť osoby tvoří proto, aby se svobodně dovršily životem vedeným v lásce a z lásky. Nechce, aby vůči Jeho přízni zůstaly lhostejné.

3. Neprolomitelné zakletí v samotě?
Z těchto úvah vyplývá, proč je i láskyplný vztah mezi dvěma lidmi, včetně manželů, jaksi z principu poznamenán určitým defektem, který nejsou schopni překonat. Oscar Wilde jednou řekl, že pokud chce někdo zakusit opravdovou samotu, má se oženit nebo vdát. Byl to jen vtip, anebo tím bylo vyjádřeno něco z reality manželského vztahu? Obojí. Jak jsme již zmínili, každý člověk je jedinec, individuum, tedy skutečností v sobě bytostně nerozdělenou (indivisus in se) a oddělenou od ostatních (divisus ab aliis). Jedinost, jedinečnost, individualita jsou vlastně metafyzickou samotou, jež se týká každé jednotlivé věci, ale člověk si ji jakožto sebe–vědomá bytost uvědomuje a hluboce ji ve svém nitru prožívá. Vztah lásky, zvláště té manželské, pak vede k překonávání této samoty. Problém spočívá v tom, že toto překonávání samoty není nikdy úplné. Žádný tvor, ani ten, který mi je nejblíže a vstupuje do mé intimity (manžel, manželka) nikdy nepronikne až na samé „dno“ mého já. V hlubině mého vnitřního já zůstávám jen a pouze sám se sebou a musím žít nezastupitelně sám za sebe. Ani ten nejbližší člověk mě nemůže podepřít „od základu“, můj osud musím prožít jen a pouze sám. Za různých okolností to můžeme zakusit s větší nebo menší intenzitou. Nejmarkantněji se poslední opuštěnost lidského jedince projevuje v jeho utrpení a smrti. Naši blízcí nás sice mohou všemožně podporovat, naši bolest a smrt však na sebe vzít nemohou.

Joseph Ratzinger v jednom ze svých spisů rozvíjí úvahy, které se týkají právě tohoto dramatického rozměru lidské existence. Ať milujeme druhého člověka sebevíc, posledního cíle naší obětavé lásky tím stejně nedosáhneme. „Osamocenost může člověk prožívat v různých stupních. Může být do určité míry nasycena, když člověk najde doplnění v přátelském Ty. Ale je v tom určitý paradox. Podle Claudela, každé Ty, které člověk najde, se nakonec zjeví jako nesplněné a nesplnitelné zaslíbení. Každé lidské Ty je v základě zklamáním, protože existuje okamžik, kdy žádné setkání nemůže překonat nejzazší osamocenost... všechna setkání mezi lidmi zůstávají v základě jen na povrchu; žádný člověk nemá přístup k vlastní hloubce druhého. Nikdo dle toho nemůže skutečně proniknout do nitra druhého; každé setkání, ať je sebekrásnější, v podstatě jenom ohlušuje nezhojitelnou ránu samoty. V nejhlubším základě bytosti nás všech by tedy bydlelo peklo, beznaděje – samota, která je právě tak nevyhnutelná, jak je strašná“. [Joseph RATZINGER, Úvod do křesťanství, Křesťanská akademie, Řím 1982, s. 55 a 205]

Uvedené řádky, jež se zdají významně korigovat pasáže o úniku člověka ze samoty navazováním blízkých vztahů s druhými, zvláště pak s bytostí opačného pohlaví v manželském svazku, v nás mohou vyvolat vzpomínku na pozoruhodnou pasáž z Platónova dialogu Lysis: „Neplatí snad táž úvaha o přátelství? Neboť při všech věcech, o kterých říkáme, že nám jsou milé za účelem něčeho druhého milého, je to patrně jen slovo; ve skutečnosti však je podle všeho přátelsky milé to samo, co je cílem všech těchto tak řečených přátelství“. [PLATON, Lysis, 219 a–b. Platón zde hovoří o přátelství, takže obrat „první milé“ je tím, co je primárně milování hodné a co se jako první příčina skrývá za všemi přátelstvími. Jde o Prvního Přítele.]

Z textu je patrné, že láska jakožto klíčová hodnota lidského života má sama indikativní charakter, poukazuje na svůj vlastní cíl, který není totožný s milovanou lidskou osobou. A to samé platí o lidské sexualitě, která je u člověka vnitřním momentem jeho lásky. Úkony lásky člověka včetně jeho úkonů sexuálních jsou sice vždy adresovány zcela konkrétním jedincům, ale nenachází v nich cílovou destinaci, míří „nad ně“. [Což samozřejmě neznamená, že by jim tato láska nebyla adresovaná. Bytostně se jich dotýká, ale proniká „skrze ně“ ještě „dále“. Nicméně toto „pronikání dále“ je důvodem, proč nás intimní vztah k druhému člověku nemůže nikdy zcela uspokojit.] V tom se vlastně vyjevuje, že kdo miluje člověka, miluje Boha. A Boha v něm miluje na prvním místě, zatímco milovaný tvor je touto dynamikou lásky milujícího zasažen „sekundárně“, tj. má na ní „jen“ reálný podíl.

4. Sexualita na věčnosti
Poslední cíl a smysl lásky ve všech jejích projevech (i sexuálních) spočívá v dosažení Tvůrce, v láskyplném spojení s Ním. Bůh je Osoba, [V křesťanském pohledu dokonce společenstvím Osob.] a je tudíž možné s Ním vstoupit do interpersonálního vztahu. Intimita tohoto spojení však nemůže být uskutečňována prostřednictvím pohlavního styku. Ne snad proto, že by to při vztahování se člověka k Bohu bylo něčím nemravným, mravně nepatřičným, [Sexualita je Bohem chtěná, a tedy dobrá. Z principu proto myšlenka na sexuální spojení s Bohem nepředstavuje nic mravně skandálního.] nýbrž jednoduše proto, že Bůh není bytostí mající tělo s pohlavní výbavou. A přesto je Bohem umožněný vstup do Jeho intimního života, Jeho láskyplné přijetí a „objetí“, nepochybně mnohem hlubší, intenzivnější, radostnější a extatičtější „zážitek“ než to nejvášnivější sexuální opojení pohlavně spojených osob zde na Zemi. Lidská tělesnost se svým sexuálním profilem patří pouze „poutníkovi do Věčnosti“. Jakmile Ji dosáhne, přestává mít pro něj smysl. Průnik Tvůrce do nás a náš průnik do Něj (perichoreze) se neodehrává prostřednictvím pohlavních orgánů. Slovy svatého Augustína, Bůh je intimior intimo meo, je mi vnitřnější, než jsem já sobě samotnému, [Poněvadž jako Tvůrce působí mou existenci ve všech jejích rozměrech.] a proto mě Jeho Dobro může naplnit zcela a naprosto až do nejzazších končin mého já. Tvůrce tedy svou láskou dokáže učinit to, čeho není schopen žádný tvor, to, co i v sexuálním vztahu mezi manželi zůstává nedosažitelnou a stále pouze předjímanou metou – naprosté naplnění Dobrem Druhého a bezvýhradné oddání se Mu. Pozemská sexualita je jen stínovitou předehrou láskyplných vztahů na Věčnosti, takže její vyhasnutí po smrti není žádnou ztrátou, nýbrž jejím překypujícím naplněním.

Na závěr ještě jedna myšlenka, jíž se vracíme k problému zdánlivé rozpornosti lásky. Na jedné straně se jeví jako vrcholně intenzivní projev života v jeho expanzivním rozlévání se mimo sebe, na straně druhé se popírá tím, že na sebe bere smrt pro milovaného. Po celé dějiny si lidé vyprávěli příběhy, v nichž si láska a smrt podávaly ruce. Jak je to možné? V těchto příbězích byla skryta předtucha, že lidská láska se v posledním důsledku týká Toho, který je Životem. Jak jsme viděli, kdo položí život za své přátele, obětuje svůj život božskému Životu. A protože je láska „výměnou darů“, kdo umírá za Život, zákonitě ho dostává zpět. Kdo miluje Boha až do krajnosti, jde vstříc zmrtvýchvstání. Když se Kristus na kříži obětoval Otci, nemohlo to skončit jinak než jeho slavným vítězstvím nad smrtí.

Tajemství lidské smrti je vázáno na vykreslenou „logiku lásky“. V tomto náhledu se smrt nejeví jen jako něco čistě negativního a tragického, nýbrž jako „vnitřní moment lásky“, který je nutnou podmínkou nového života. Ostatně i samotný pohled na Boha se tím může zásadně proměnit. Podle křesťanského zjevení je Bůh Láska a existuje ve třech Osobách. Ty se vzájemně dávají Jedna Druhé. To ale znamená, že i v rámci vnitřního Božího života existuje radikální oběť, která ovšem neústí do smrti. Jedna božská Osoba se plně odevzdává té Druhé, „umírá“ sobě samé, nicméně toto sebeobětování, tato „smrt sebe“ neznamená propad do nicoty, nýbrž je okamžitě eliminována darem druhé Osoby, která je Životem. Vnitřní Život Boha musí být něco mimořádného, Básní a Písní Lásky – jde o vzájemné obětování se Osob „až do krajnosti“ a tento akt extrémního sebeobětování pro Druhé je okamžitě „vykupován“ láskyplným vstupem těch Druhých do „sebe–vyprázdněného“ prostoru milující Osoby – Otce, Syna a Ducha svatého. Člověk je učiněn k tomuto obrazu Boha, a proto i lidská láska v sobě nese podobu svého věčného vzoru. V sexualitě se takový život obětavé vzájemnosti osob jen vzdáleně naznačuje, a jeho konečné dosažení na věčnosti proto nutně vede k vyhasnutí pohlavního života a k jeho překonání něčím tak nevýslovným, že to „lidské oko nevidělo, lidské ucho neslyšelo a na lidskou mysl ani nevstoupilo“. [Srov. 1 Kor 2, 9–10.]

Lidská sexualita a její eschatologické naplnění: Přípravné úvahy

Lidská sexualita a její eschatologické naplnění – 2. část

Lidská sexualita a její eschatologické naplnění – 3. část

Lidská sexualita a její eschatologické naplnění – 4. část

Lidská sexualita a její eschatologické naplnění – 5. část

Mgr. Roman Cardal Ph.D.