Klanění předpokládá víru

Mlčenlivá usměvavá Ukrajinka, která k nám utekla před válkou mi řekla: píší nám synové z fronty a neprosí o peníze, ale o modlitby.

Jistě bude naším předsevzetím pro dobu postní nejen odříci si nějaké potěšení, omezit se v jídle a pití, trávit méně času s mobilem či na počítači, ale hlavně obnovit a upevnit osobní modlitbu.

Jako přípravu si dejme půst od zpráv ať těch senzačních, rádoby seriózních, ale i zaručeně pravdivých a katastrofických. Potom v množství potřeb, za které cítíme povinnosti modlit se, odložme aktivismus a hledejme pevný bod. Tím je kříž – stat Crux dum volvitur orbis – a ten, který na něm visel, zemřel, a z mrtvých vstal... a který zůstává s lidmi v Nejsvětější Svátosti.

V mnoha způsobech modliteb zůstává klanění (adorace) formou nejkrásnější. Klaníme se Bohu přítomnému ve svatostánku, klaníme se Bohu sestupujícímu na oltář při mši svaté.

Klanění – nejen v duchu, ale i fyzické: pokleknutí a sklonění hlavy až k zemi – má jeden předpoklad: víru, že v prosté způsobě chleba a vína je zde opravdu Ten, kterému jedinému se musíme klanět: jediný Bůh pravý a nejvýš Svatý, který je osobní a v Trojici. Ano, v eucharistii je plnost bytí, Ježíš Kristus, život sám, v němž je lidství součástí božství.

Jediným vůdcem je Ježíš. Nenabízí cestu jednoduchou, ale cestu přímou, uskutečnitelnou: milovat. Odpovědět na lásku, upřením zraku na Něj, který je Láska. Hodina klanění před Nejsvětější svátostí je časem očisty, proměny, posily. Objevme pevný bod našeho života. Znovuobjevme klanění se Bohu.

P. Marek Miškovský