Dům ze skla: Biskupská synoda a Druhý vatikánský koncil

Nejprve totiž vydal Pavel VI. své motu proprio „Apostolica sollicitudo“ o biskupských synodách, a teprve poté odsouhlasili koncilní otcové dekret o pastýřské službě biskupů „Christus Dominus“, ve kterém se na tento předchozí papežský zákon odvolávají. Ve všem ostatním tomu bylo naopak: nejprve otcové vyjádřili své úmysly v koncilních dokumentech a teprve posléze se jejich požadavky přetavovaly a transformovaly do závazných právních norem. Zajímavé by však bylo, kdyby to, co se stalo s biskupskými synodami, se přihodilo také liturgické reformě: totiž že by nejprve vyšel nový misál (ten je až z roku 1970) a teprve následně by byla odsouhlasena jemu odpovídající koncilní konstituce o liturgii. Taková konstituce by pak musela vyjít s pravdou ven a na rozdíl od skutečné konstituce z roku 1963 by musela přiznat, že veškeré ubezpečování o latině jako bezvýjimečném liturgickém jazyku bylo jen naoko a že skutečným cílem reformátorů bylo latinu zrušit a zavést další neslýchané, koncilními otci neprodiskutované, nenavrhované a neodsouhlasené dalekosáhlé změny: že totiž eucharistickou modlitbu bude kněz recitovat nahlas a že se celebrant otočí čelem k lidu, bude sloužit na nově zřízeném oltářním stole a (tím logicky také) zády ke svatostánku. Něco takového by otcové roku 1963 ještě nebyli schopni uznat, vlastně by v tom nerozpoznávali církev, které dosud sloužili.

Vraťme se však k biskupským synodám. Od ekumenického koncilu se taková synoda liší tím, že jejími účastníky nejsou všichni biskupové katolické církve, nýbrž pouze část světového episkopátu vybraná podle předem stanoveného klíče. Navíc nemá synoda pravomoc rozhodovat, vydávat závazné normy. Po ukončení některých synod nechá papež sepsat jakési klasobraní z proběhlých jednání a vydá dokument, který se nazývá apoštolská exhortace či adhortace (povzbuzení). Dosud synody jednaly vždy na konkrétní předem stanovená témata (evangelizace, katecheze, rodina, pokání, laici, biskupové, slovo Boží) nebo projednávaly situaci církve na jednotlivých kontinentech či v některých vymezených oblastech (Střední Východ, Amazonie). Kněžství se týkaly již dvě synody (konané roku 1971 a 1990), rovněž Evropa byla předmětem jednání již dvakrát (roku 1991 a 1999). Dvě synody se týkaly jen jedné konkrétní země, kde církev působí. Zatímco církev v Libanonu (synoda roku 1995) prožívala těžké období následkem strádání způsobeného zvnějšku, v Nizozemí (synoda roku 1980) si tamní církev těžce škodila sama opouštěním samotných základů v dogmatické i disciplinární sféře, takže se synoda pokusila se zpožděním hasit požár vnitřního rozkladu této dokonale zmodernizované místní církve.

Novou skutečností je ovšem současné slavení synody o synodě, respektive o synodalitě. Co je vlastně tématem jednání? Jistě, někdy se píší básně o básnění, a vůbec: existuje jev, kterému se říká „l’art pour l’art“, čili umění pro umění. Často se setkáváme s činnostmi, které se vykonávají jen proto, aby se navenek vykonávaly. Ale cítíme, že se to vše jen otáčí v kruhu, ze kterého se nelze dostat ven. Povážlivý deficit dosavadního průběhu synodální cesty vyjádřil pražský arcibiskup Graubner ve své homilii u příležitosti zahájení evropského synodálního setkání: „...nezjistili jsme sensus fidei (smysl po víru) věřícího lidu. Ukázalo se, že i mnozí lidé v církvi aktivní neznají Bibli, ani nauku církve“. Na arcibiskupova slova lze zvolna navázat, například poukazem na setkání Zmrtvýchvstalého s emauzskými učedníky. Tajuplný neznámý Kleofášovi a jeho druhovi neříká: „To je hezké, že spolu rozmlouváte“, nýbrž „O čem jste to cestou spolu rozmlouvali?“. Jedná se mu o konkrétní obsah rozhovoru, nikoli o samotný rozhovor jakožto prostředek vzájemné komunikace. Následný Ježíšův výklad o trpícím a zmrtvýchvstalém Mesiáši je pak vzorovým návodem pro realizaci arcibiskupova požadavku, aby ti, kteří se v církvi jakkoli angažují, měli znalost živého Božího slova, Bible. Celé vyústění příběhu, kdy se nakonec emauzští setkávají s apoštoly a zazní zde vyznavačská formule „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi“, je pak samotnýmjádrem rovněž předpokládané znalosti katechismu, závazné nauky katolické církve.

Prakticky atematický synodální proces působí jako katalyzátor procesů, které v církvi probíhají již po dlouhá desetiletí. Jazyková bariéra a občas i milosrdná cenzura nás poněkud chrání od šokujících setkání s požadavky svěcení žen, zrušení celibátu, permisivní „milosrdné“ pastorace LGBT+, upozadění hierarchického charakteru církve apod., tedy od snů, kvůli jejichž destruktivním následkům se například musela konat již zmíněná synoda o nizozemské církvi.

U nás si tyto požadavky troufnou veřejně vyjadřovat pouze vybraní jedinci z katolických „elit“, jejichž funkční či mediální postavení jim zjednává faktickou beztrestnost. Máme zde však hluboce zakořeněnou a všeobecně rozšířenou představu o jakési wellness církvi, tedy o církvi, která obslouží, vyhoví, poskytne, vyjde vstříc požadavkům, bude se líbit. Taková církev nesmí hlásat nic nepříjemného, věrouka i mravouka je vedlejší, nejdůležitější je poskytnutí servisu a následkem toho i vzbuzení pocitu pohody u obsloužených. Zatímco dříve bylo důležité správně věřit (ortodoxie) a konat (ortopraxe), dnes je důležité dobře se cítit (ortopatie). A právě tímto směrem se většinou ubírají požadavky našich diskutérů a synodálů.

Nežijeme ve vzduchoprázdnu. Ústavy dnešních demokratických států obsahují rozsáhlé katalogy práv, z nichž se již dávno vytratily povinnosti. To je odrazem celkové atmosféry ve společnosti, jíž je katolický křesťan součástí. Jestliže stát představuje obslužný mechanismus, na který si občas zanadávám, ale po němž vždy znovu něco požaduji, podobně tomu tak má být i s církví. Málokterý katolík ovšem ví, že i sama církev pro něj stanovila v Kodexu kanonického práva katalog, podobný například české Listině základních práv a svobod. Avšak již samotný název tohoto církevního seznamu nás ubezpečuje o tom, že v katolické církvi tomu má být podstatně jinak než ve státě. Vnímejme správné pořadí: „Povinnosti a práva všech křesťanů“ a „Povinnosti a práva laiků“. Nejprve povinnosti, potom práva. Každý katolický křesťan je zván, aby především pro církev konal, aby se o ni zasazoval, aby se za ni modlil a aby za sebe pro ni vydával maximum tak, jako se zcela vydal za církev samotný její Zakladatel. Jenže například takový biblický výrok „Do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme“ (Sk 14) by v sérii synodálních wellness požadavků působil jako naprosto cizorodé těleso. A přesto je to živé Boží slovo, které má udávat směr. Seznamme se nejprve s ním, poznávejme a milujme také nauku církve. O to pak bude ryzejší i ta společná synodální cesta, na níž necháme podobně jako kdysi emauzští učedníci především promlouvat vzkříšeného Pána v našem středu.

P. Stanislav Přibyl