Dům ze skla: Biskupská synoda a Druhý vatikánský koncil

15.03.2023, RC Monitor 5/2023

Biskupská synoda se odlišuje od všeho, co Druhý vatikánský koncil stanovil tím, že než byla zařazena jako novinka do koncilního dokumentu, již byla předem papežem uzákoněna.


Nejprve totiž vydal Pavel VI. své motu proprio „Apostolica sollicitudo“ o biskupských synodách, a teprve poté odsouhlasili koncilní otcové dekret o pastýřské službě biskupů „Christus Dominus“, ve kterém se na tento předchozí papežský zákon odvolávají. Ve všem ostatním tomu bylo naopak: nejprve otcové vyjádřili své úmysly v koncilních dokumentech a teprve posléze se jejich požadavky přetavovaly a transformovaly do závazných právních norem. Zajímavé by však bylo, kdyby to, co se stalo s biskupskými synodami, se přihodilo také liturgické reformě: totiž že by nejprve vyšel nový misál (ten je až z roku 1970) a teprve následně by byla odsouhlasena jemu odpovídající koncilní konstituce o liturgii. Taková konstituce by pak musela vyjít s pravdou ven a na rozdíl od skutečné konstituce z roku 1963 by musela přiznat, že veškeré ubezpečování o latině jako bezvýjimečném liturgickém jazyku bylo jen naoko a že skutečným cílem reformátorů bylo latinu zrušit a zavést další neslýchané, koncilními otci neprodiskutované, nenavrhované a neodsouhlasené dalekosáhlé změny: že totiž eucharistickou modlitbu bude kněz recitovat nahlas a že se celebrant otočí čelem k lidu, bude sloužit na nově zřízeném oltářním stole a (tím logicky také) zády ke svatostánku. Něco takového by otcové roku 1963 ještě nebyli schopni uznat, vlastně by v tom nerozpoznávali církev, které dosud sloužili.

Vraťme se však k biskupským synodám. Od ekumenického koncilu se taková synoda liší tím, že jejími účastníky nejsou všichni biskupové katolické církve, nýbrž pouze část světového episkopátu vybraná podle předem stanoveného klíče. Navíc nemá synoda pravomoc rozhodovat, vydávat závazné normy. Po ukončení některých synod nechá papež sepsat jakési klasobraní z proběhlých jednání a vydá dokument, který se nazývá apoštolská exhortace či adhortace (povzbuzení). Dosud synody jednaly vždy na konkrétní předem stanovená témata (evangelizace, katecheze, rodina, pokání, laici, biskupové, slovo Boží) nebo projednávaly situaci církve na jednotlivých kontinentech či v některých vymezených oblastech (Střední Východ, Amazonie). Kněžství se týkaly již dvě synody (konané roku 1971 a 1990), rovněž Evropa byla předmětem jednání již dvakrát (roku 1991 a 1999). Dvě synody se týkaly jen jedné konkrétní země, kde církev působí. Zatímco církev v Libanonu (synoda roku 1995) prožívala těžké období následkem strádání způsobeného zvnějšku, v Nizozemí (synoda roku 1980) si tamní církev těžce škodila sama opouštěním samotných základů v dogmatické i disciplinární sféře, takže se synoda pokusila se zpožděním hasit požár vnitřního rozkladu této dokonale zmodernizované místní církve.

Novou skutečností je ovšem současné slavení synody o synodě, respektive o synodalitě. Co je vlastně tématem jednání? Jistě, někdy se píší básně o básnění, a vůbec: existuje jev, kterému se říká „l’art pour l’art“, čili umění pro umění. Často se setkáváme s činnostmi, které se vykonávají jen proto, aby se navenek vykonávaly. Ale cítíme, že se to vše jen otáčí v kruhu, ze kterého se nelze dostat ven. Povážlivý deficit dosavadního průběhu synodální cesty vyjádřil pražský arcibiskup Graubner ve své homilii u příležitosti zahájení evropského synodálního setkání: „...nezjistili jsme sensus fidei (smysl po víru) věřícího lidu. Ukázalo se, že i mnozí lidé v církvi aktivní neznají Bibli, ani nauku církve“. Na arcibiskupova slova lze zvolna navázat, například poukazem na setkání Zmrtvýchvstalého s emauzskými učedníky. Tajuplný neznámý Kleofášovi a jeho druhovi neříká: „To je hezké, že spolu rozmlouváte“, nýbrž „O čem jste to cestou spolu rozmlouvali?“. Jedná se mu o konkrétní obsah rozhovoru, nikoli o samotný rozhovor jakožto prostředek vzájemné komunikace. Následný Ježíšův výklad o trpícím a zmrtvýchvstalém Mesiáši je pak vzorovým návodem pro realizaci arcibiskupova požadavku, aby ti, kteří se v církvi jakkoli angažují, měli znalost živého Božího slova, Bible. Celé vyústění příběhu, kdy se nakonec emauzští setkávají s apoštoly a zazní zde vyznavačská formule „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi“, je pak samotnýmjádrem rovněž předpokládané znalosti katechismu, závazné nauky katolické církve.

Prakticky atematický synodální proces působí jako katalyzátor procesů, které v církvi probíhají již po dlouhá desetiletí. Jazyková bariéra a občas i milosrdná cenzura nás poněkud chrání od šokujících setkání s požadavky svěcení žen, zrušení celibátu, permisivní „milosrdné“ pastorace LGBT+, upozadění hierarchického charakteru církve apod., tedy od snů, kvůli jejichž destruktivním následkům se například musela konat již zmíněná synoda o nizozemské církvi.

U nás si tyto požadavky troufnou veřejně vyjadřovat pouze vybraní jedinci z katolických „elit“, jejichž funkční či mediální postavení jim zjednává faktickou beztrestnost. Máme zde však hluboce zakořeněnou a všeobecně rozšířenou představu o jakési wellness církvi, tedy o církvi, která obslouží, vyhoví, poskytne, vyjde vstříc požadavkům, bude se líbit. Taková církev nesmí hlásat nic nepříjemného, věrouka i mravouka je vedlejší, nejdůležitější je poskytnutí servisu a následkem toho i vzbuzení pocitu pohody u obsloužených. Zatímco dříve bylo důležité správně věřit (ortodoxie) a konat (ortopraxe), dnes je důležité dobře se cítit (ortopatie). A právě tímto směrem se většinou ubírají požadavky našich diskutérů a synodálů.

Nežijeme ve vzduchoprázdnu. Ústavy dnešních demokratických států obsahují rozsáhlé katalogy práv, z nichž se již dávno vytratily povinnosti. To je odrazem celkové atmosféry ve společnosti, jíž je katolický křesťan součástí. Jestliže stát představuje obslužný mechanismus, na který si občas zanadávám, ale po němž vždy znovu něco požaduji, podobně tomu tak má být i s církví. Málokterý katolík ovšem ví, že i sama církev pro něj stanovila v Kodexu kanonického práva katalog, podobný například české Listině základních práv a svobod. Avšak již samotný název tohoto církevního seznamu nás ubezpečuje o tom, že v katolické církvi tomu má být podstatně jinak než ve státě. Vnímejme správné pořadí: „Povinnosti a práva všech křesťanů“ a „Povinnosti a práva laiků“. Nejprve povinnosti, potom práva. Každý katolický křesťan je zván, aby především pro církev konal, aby se o ni zasazoval, aby se za ni modlil a aby za sebe pro ni vydával maximum tak, jako se zcela vydal za církev samotný její Zakladatel. Jenže například takový biblický výrok „Do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme“ (Sk 14) by v sérii synodálních wellness požadavků působil jako naprosto cizorodé těleso. A přesto je to živé Boží slovo, které má udávat směr. Seznamme se nejprve s ním, poznávejme a milujme také nauku církve. O to pak bude ryzejší i ta společná synodální cesta, na níž necháme podobně jako kdysi emauzští učedníci především promlouvat vzkříšeného Pána v našem středu.

P. Stanislav Přibyl


Další články



Ex orbe et Urbe - 12. 1. 2024

12.01.2024, RC

H. W. Crocker popisuje svůj tajný recept na evangelizaci mladých bezvěrců. „Až příliš často slyším: ‚Děkuju, ale dávám přednost satanským silám temnot, vůbec nejsou tak špatný‘. Na to odpovídám: ‚Pak Pán Bůh s tebou, idiote‘. To poslední slovo je klíčové. Myslím, že je to jeden z nejužitečnějších, byť opomíjených, obratů efektivní evangelizační strategie.“

Ex orbe et Urbe - 15. 1. 2024

15.01.2024, RC

Přestože odstavec 41 deklarace Fiducia supplicans uvádí, že „to, co bylo řečeno v této deklaraci o žehnání stejnopohlavních párů, je pro vysvěcené služebníky dostatečným vodítkem k uvážlivému a otcovskému rozlišování“, a proto „mimo výše uvedené pokyny nelze očekávat další odpovědi specifikující podrobnosti a praktické záležitosti ohledně žehnání tohoto typu, Dikasterium pro nauku víry vydalo 4. ledna „Tiskovou zprávu ohledně přijetí Fiducia supplicans“, v níž se obsah deklarace dále vysvětluje.

Kolik je na světě katolíků?

15.11.2023, cirkev.cz

U příležitosti 97. světového misijního dne, který se slavil v neděli 22. října, přinesla agentura Fides několik statistických údajů, které se týkají katolické církve ve světě.

Ex orbe et Urbe - 4. 1. 2024

04.01.2024, RC

Papež František prý zvažuje reformu volby papeže – měla by získat více „synodní“ povahu a v konkláve by měli zasednout i laici. „Není pochyb o tom, že změnit složení volitelů v papežském konkláve by byla jedna z nejradikálnějších změn Františkovy vlády a jeden z nejvýznamnějších kroků v dějinách Církve,“ komentuje Eric Sammons, upozorňuje však, že „neexistuje žádný božsky ustanovený způsob výběru papeže či jakéhokoliv jiného biskupa. Dějiny Církve dokládají, že biskupové, a to včetně toho římského, nabývali svého úřadu nejrůznějšími způsoby: od losování po úplatkářství a nepotismus.“ Pro platnost papežské volby tudíž není nutná nějaká specifická hlasovací metoda.

I mistr soudce se někdy utne

03.01.2024, Právo v děšti

Není pravda, že žádná srovnatelná ústava v Evropě nezná ústavní zakotvení manželství jako svazku muže a ženy.

Požehnán budiž ten, kdo nejdříve pozdvihne ratolest olivovou

25.03.2024, RC Monitor 6/2024

Asi každý z nás se již několikrát v životě přesvědčil o pravdivosti lidového moudra Panská láska po zajících skáče, a tudíž i na vlastní kůži i okusil, jaké je to býti oním pověstným zajícem. A nyní v době nedávné se této cti dostalo i Svatému otci Františkovi. A to od nikoho jiného, než od tzv. Sedmé velmoci, tedy od médií. K této velmoci se samozřejmě přidali i jiní drobní páni a též veřejnost (žel Bohu i někteří katolíci) statečně komentující papežovo vyjádření o bílé vlajce na sociálních sítích.


načíst další


Články e-mailem

Týdenní přehled nových článků přímo do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2024 Res Claritatis, z.s.