Osm málo známých skutečností o katedrále Notre-Dame

Dne 8. prosince, na slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie, pařížská katedrála Notre–Dame otevřela znovu dveře pro návštěvníky. Od chvíle, kdy strašlivý požár zničil její střechu, krov a věž, což šokovalo celý svět, o katolických věřících nemluvě, uplynulo pět let.

O Notre–Dame již bylo řečeno a napsáno téměř vše, ale mnoha návštěvníkům, včetně katolíků, uniká její zvláštní podstata. K zajímavostem a zlatým hřebům její osmisetleté historie patří skutečnost, že tam král sv. Ludvík uložil v roce 1239 svatou trnovou korunu, francouzská revoluce, druhá světová válka i požár z roku 2019. Zde je několik faktů, která jsou často málo známá, ale odlišují ji od ostatních.

1. Katedrála Notre-Dame je postavena na čtyřech chrámech a její presbyterium má tvar Kristovy svěšené hlavy
Tato největší budova Evropy 12. století (o ploše téměř 6000 m2), postavená roku 1163 z iniciativy pařížského biskupa Maurice de Sully na ostrově Île de la Cité, údajně stojí na troskách čtyř dřívějších kostelů, z nichž první pocházel ze čtvrtého století a byl postaven v raně křesťanském stylu. Po něm následovaly budovy v merovejském, karolinském a románském slohu, přičemž několik jejich částí bylo při stavbě nynější gotické katedrály zachováno. Podobně jako většina francouzských katedrál byla Notre–Dame vybudována v půdorysu latinského kříže, ale její presbyterium se od hlavní lodi mírně odchyluje doleva a vytváří tak svěšenou hlavu ukřižovaného Krista.

2. Její architektura má zrcadlit „zlatý řez“
Dokonalý soulad a vytříbenost gotické architektury Notre–Dame nemohou uniknout ani úplně lhostejnému pozorovateli. Málokdo si však uvědomuje, že estetická dokonalost tohoto monumentu je výsledkem sofistikovaného matematického pravidla zlatého řezu či „posvátné geometrie“, které často uplatňovali středověcí stavitelé katedrál i antičtí stavitelé takových mistrovských děl, jako je například Parthenon. Aby budova mohla dosáhnout této dokonalosti, musí se poměr mezi výškou průčelí a jeho šířkou co nejvíc blížit číslu fí (zhruba 1,618). Průčelí Notre–Dame má poměr přibližně 1,725 a je považováno za „zlatý obdélník“.

3. Má katedrála bránu, kterou utvořil ďábel?
To je jedna z nejtrvalejších legend, které se s Notre–Dame pojí. Vlastně jak lze vysvětlit ohromující dokonalost kovářské práce na hlavním portálu tohoto gotického monumentu? Podle publikace z Národní francouzské knihovny jsou svary na kování „tak četné a tak dobře provedené, že ani nelze určit jejich množství“, a nějaký čas se dokonce tvrdilo, že železo bylo odlito, nikoli vykováno. Díky tomu se mezi lidmi rozšířila fáma, že kovář známý jako Biscornet prodal svou duši ďáblovi, aby ve stanoveném čase dosáhl tohoto pozoruhodného technického výkonu. Podle legendy se ďáblův zásah do plánů pro chrám zasvěcený Panně Marii sice týkal jen portálu, ale způsobil zablokování jeho vchodu, když byl kolem roku 1345 slavnostně otvírán. Legenda také uvádí, že brána musela být pokropena velkým množstvím svěcené vody, než se odpor zámku zlomil. Pokud jde o Biscorneta, ten údajně po slavnostním otevření katedrály tajemně zmizel. Metodu, kterou středověký řemeslník použil, se podařilo napodobit až v 19. století Pierru Boulangerovi po dvanácti letech usilovné práce na zhruba půl tuně železa.

4. Katedrála byla ve francouzských dějinách místem, kde se přijímaly zákony
Roku 1302 se klenby katedrály, která ještě nebyla úplně dostavěna, staly dějištěm velice světské události: král Filip Sličný, který byl tehdy kvůli daňovým otázkám a řízení zdrojů mezi Římem a Francií ve sporu s papežem Bonifácem VIII., svolal představitele tří stavů francouzského království – šlechty, duchovních a „třetího stavu“ – a vytvořil tak úplně první „generální stavy“, jakýsi parlament. Filip Sličný je pak požádal, aby ve světských otázkách uznaly jeho nadřazenost nad papežem, čímž předznamenal posun Francie k sekularismu.

5. Notre–Dame je ve Francii výchozím bodem všech cest
Zatímco slavné středověké přísloví praví, že „všechny cesty vedou do Říma“, protože ho císař Augustus učinil nulovým bodem silnic v římské říši, Notre–Dame je místem, kde se téměř tři sta let sbíhaly všechny francouzské cesty. Epicentrem všech silnic v zemi ji roku 1769 učinil král Ludvík XV. vydáním královských patentů. Hmotnou podobu však tento bod, od něhož se počítají vzdálenosti mezi městy, dostal rozhodnutím městské správy až v roce 1924. Tato deska ve tvaru kompasové růžice je na nádvoří katedrály dosud k vidění.

6. Během francouzské revoluce byla Notre–Dame „chrámem Rozumu“
Za vlády teroru, což byla zvlášť temná stránka francouzských dějin, kdy revoluce dosáhla svého vrcholu, se po celé zemi rozpoutalo vražedné násilí jejích stoupenců a členy duchovenstva nešetřilo. Většinu bohoslužebných míst revolucionáři zničili, vydrancovali nebo konfiskovali. Notre–Dame byla přeměněna v chrám Rozumu pro kult Nejvyšší bytosti. Z vypleněné, vandalsky poničené a zapomenuté katedrály se později stal sklad sudů na víno a roku 1802 byla konečně navrácena k bohoslužebným účelům. Napoleonova korunovace roku 1804 znamenala první etapu její rehabilitace, neboť císař pro tuto událost nařídil, aby byla opravena. Z pokraje zapomnění však tento kostel definitivně vyvedl Victor Hugo a jeho význačný román Chrám Matky Boží v Paříži z roku 1831; ten katedrále zajistil mezinárodní věhlas a dal vzniknout velkému projektu její obnovy, která od roku 1843 probíhala pod vedením Eugèna Viollet–le–Duca.

7. Katedrála byla místem obrácení oslavovaného básníka Paula Claudela
Jde o jednu z nejslavnějších konverzí v novodobých francouzských dějinách. Legendární básník a spisovatel Paul Claudel (1868–1955), který první část svého života strávil jako agnostik, známý svou málomluvností, prožil náhlé a mocné setkání s Bohem, když 25. prosince 1886 poslouchal vánoční nešpory. Bylo mu teprve osmnáct let. „Stál jsem v davu, blízko druhého sloupu u vstupu do presbyteria vpravo od sakristie. A tehdy přišla událost, která ovládá celý můj život,“ vzpomínal v knize Oeuvres en prose. „V jediném okamžiku se něco dotklo mého srdce a uvěřil jsem. Uvěřil jsem s takovou silou přilnutí, kdy povstala celá moje bytost, s tak silným přesvědčením, s takovou jistotou, která neponechávala prostor pro jakékoli pochybnosti, že od té doby žádné knihy, žádné úvahy ani žádná nebezpečí uprostřed těžkého života nedokázaly mou vírou otřást a popravdě ani se jí dotknout.“

8. Na konci druhé světové války byla katedrála symbolem osvobození Paříže
Tato událost zůstává nesmazatelně vryta do paměti Francie. Den poté, co se německá okupační vojska 25. srpna 1944 vzdala, generál Charles de Gaulle vstoupil do osvobozeného hlavního města, obklopen jásajícími davy pochodoval po Champs–Elysées a mířil přímo na nádvoří slavné katedrály, jejíž zvony ohlašovaly osvobození. Navzdory neúspěšnému pokusu připravit ho při příchodu o život se generál mohl při zpěvu Magnificat připojit k chrámovému sboru, jak o tom sám vypráví ve svých Mémoires de Guerre: „Rozeznělo se Magnificat. Zpívalo se kdy vroucněji?“ Dne 9. května 1945 se v katedrále za přítomnosti představitelů spojeneckých vojsk sloužilo také Te Deum na oslavu konečného vítězství nad nacistickým Německem.

Solème Tadié
Přeložila Alena Švecová