Et Verbum caro factum est

Biblický základ a vyznání víry
V evangeliu podle sv. Lukáše nalezneme vyprávění o setkání Panny Marie s archandělem Gabrielem, který jí sdělí, že Bůh si ji vyvolil za Matku svého Syna. Anděl vysvětluje tuto událost slovy: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní!“ (Lk 1,35) V prologu k evangeliu podle sv. Jana nalezneme slova: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ (Jan 1,14) Ve vyznání víry recitujeme: „Et incarnatus est de Spiritu Sancto ex Maria Virgine, et homo factus est.“ Latinský text rozlišuje předložkami „de/ex“ rozdílný původ Vtěleného Božího Slova s ohledem na Ducha svatého a na Pannu Marii. V češtině proto recitujeme: „Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem.“ Formulace vyznání víry je precizní formulací, která vysvětluje, co se vlastně stalo: Boží Slovo přijalo naše lidství, celou naši přirozenost, s výjimkou hříchu.

Největší zázrak od stvoření světa
Dějiny začínají stvořením světa. Nechci se pouštět do hledání řešení složitých otázek typu: „Kdy a jak se to stalo?“ Odpověď by nebyla jednoduchá, neboť před stvořením čas nebyl. Čas začal se stvořením, neboť čas je mírou změny, která u Boha není. Stvoření znamená, že se objevuje něco od Boha odlišného, co tu „dosud“ (čas nebyl...) nebylo. Lze to samozřejmě nazvat zázrakem, neboť to nemá přirozený původ. Bůh vložil do svého stvoření určitý řád, a co se tomuto přirozenému řádu nevymyká, zázrakem nenazýváme.

Vtělení Božího Slova určitě zázrakem nazývat musíme, protože se přirozenému řádu vymyká. A dokonce se jedná o zázrak na více úrovních či na více rovinách našeho chápání. V okamžiku Vtělení lze považovat za zázrak doplnění genetické informace, kterou v přirozeném řádu zajišťuje mužská pohlavní buňka, do Mariina vajíčka, které se tak stává zygotou a brzy poté lidským embryem, tedy člověkem. Tato událost byla podle Božího moudrého rozhodnutí připravena jiným zázrakem: neposkvrněným početím Panny Marie. Ta byla sice počata přirozeným způsobem z muže a ženy (tradice nám sděluje, že se jmenovali Jáchym a Anna), ale zde došlo k mimořádné události v tom, že lidská přirozenost, kterou při početí přijala, nebyla zatížena prvotní vinou.

Daleko větší zázrak lze ovšem vidět v tom, že při Vtělení Božího Slova se božství spojuje s lidstvím. Nic podobného se od stvoření světa nestalo. A je na místě připomenout, že tato událost je tak mimořádná, že se nelze divit, kolik se objevilo nauk, které tuto událost popíraly a které musela církev zavrhnout jako nauky heretické. Teologie tuto událost vysvětluje asi takto: při přirozeném početí člověka z muže a ženy vzniká nejen nový lidský organismus, ale také nová osoba. Předává se lidská přirozenost, kterou máme, my lidé, všichni společnou a zároveň se zde objevuje zcela jedinečný člověk, neboli osoba. Při početí Božího Slova v lůně Panny Marie působením Ducha svatého se nová osoba nevytvořila, protože je zde od věčnosti. Jinými slovy, Druhá Božská Osoba, Syn, Boží Slovo, přijímá naši lidskou přirozenost nezatíženou hříchem, a stává se zároveň i lidskou osobou, protože má lidské tělo a lidskou duši. Lze to také nazvat spojením Božské a lidské přirozenosti v jediné osobě Božího Syna.

Tato událost je nezbytným předpokladem pro další Boží spásné působení. Boží Syn přijal naše lidství, abychom mohli být poučeni o skutečnostech týkajících se Božího království a aby mohl zástupně za nás přinést jako člověk smírnou oběť za naše hříchy, která má univerzální rozměr právě díky spojení obou přirezeností v jeho jediné Osobě. Mohli bychom popisovat Kristovy zázraky během jeho veřejného působení, ale zcela bezpochyby je dalším největším zázrakem Kristovo zmrtvýchvstání, kdy jeho oslavené lidství ukazuje cíl, který Bůh nabízí každému člověku. Koneckonců ve vyznání víry recitujeme, že „věříme ve vzkříšení těla a život věčný.“

Vtělení Božího Slova a Eucharistie
Pán Ježíš Kristus chtěl, abychom mohli čerpat milosti získané díky jeho smírné oběti na kříži, a proto ustanovil svátosti. Tou největší je samozřejmě Eucharistie, kde je on sám přítomen pod způsobami chleba a vína. Při slavení Eucharistie se připomíná a zpřítomňuje Kristova oběť nekrvavým svátostným způsobem na oltáři. To, co se děje při proměňování, ovšem velmi připomíná to, co se stalo při „vtělení“. Kristus je přítomen pod způsobami chleba a vína nejen se svým lidstvím ale i se svým Božstvím. Dává se nám jako člověk i Bůh. A určitě není v silách žádného člověka, aby tuto „konverzi“ či proměnu dokázal učinit svými silami. Zde by bylo na místě popsat „instrumentální kauzalitu“, tedy způsob, jakým biskup či kněz slouží jako nástroj Božího Ducha. Toto téma přesahuje rámec naší úvahy a možná o něm bude pojednáno někdy v budoucnu.

Angelus a slavení eucharistie
Přiznávám, že se rád modlím modlitbu Angelus („Anděl Páně“), která připomíná událost, nad kterou se zamýšlíme. Je to biblická modlitba založená na slovech Písma svatého. A je velmi působivé recitovat tuto modlitbu v chrámu Zvěstování Páně v Nazaretě, kde je jediné místo na světě, kde se říká: „Hic Verbum caro factum est“ („Zde se Slovo stalo tělem“). Naše úvaha připomíná spojení této modlitby i se slavením Eucharistie. Obě tyto skutečnosti připomínají, že Bůh se spojuje s tím, co je stvořené, aby se mohl spojit s každým z nás. Jeho účast na naší přirozenosti otevírá možnost našeho podílu na jeho přirozenosti. Chcete-li, můžeme to nazvat jako podíl na Božím království.

P. ThLic. RNDr. Tomáš Reschel, Ph.D.