Ministryně z Gabonu

Diplomatický protokol bývá neúprosný a bojuje se v něm často o každou minutu. Avšak bylo zřejmé, že nedělní mše svatá má pro ministryni přednost přede vším ostatním. Jako evidentně praktikující tradiční katolička znala všechny liturgické postoje, které jsou navíc ve „staré“ mši náročnější a vyžadují i určitou výdrž. K přijímání šla nejen ona, nýbrž také někteří členové jejího doprovodu. Něco takového bychom u nás asi těžko mohli spatřit. Bývá spíše trapné vidět politiky, kteří jsou pozváni na bohoslužby při některé ze služebních příležitostí, kdy se nesluší nepřijít, ale přitom nevědí, jak se v kostele chovat.

Návštěva paní ministryně byla především lekcí skutečné katolicity. Paní Onganoa byla totiž dojata, že měla možnost prožít při mši svaté přesně to, co zná z její země v rovníkové Africe, mnoho tisíc kilometrů vzdálené od České republiky. Cítila se v pražském kostele doma, úplně stejně jako v gabonském hlavním městě Libreville. Prožívala to, co bylo dáno katolíkům po dlouhá staletí jako samozřejmost. Od Nového Zélandu po Aljašku byl katolík ve „své“ mši doma. Ani druhý vatikánský koncil jej nechtěl o tuto katolicitu připravit a jednoznačně požadoval to, co se brzy začalo věřícím zamlčovat: „užívání latinského jazyka ať je zachováno; ... je třeba dbát, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu, které jim přísluší“ (srov. Sacrosanctum concilium 36 a 54). Přitom latinu není při tradiční mši svaté ani tolik hlasitě slyšet a ani jí není třeba až tolik umět. Většinu modliteb totiž pronáší kněz v tichosti, jež vládne celé vznešené a mystické atmosféře mše svaté, nejlépe též společně s tajuplně úchvatným gregoriánským chorálem, který měl mít podle téhož koncilu „čelné místo“ mezi všemi druhy církevní hudby (srov. Sacrosanctum concilium 116).

Tím, že se kostel Panny Marie na Karlově nachází v našem hlavním městě, přitahuje zájem katolických turistů a návštěvníků z celého světa, z nichž mnozí přednostně vyhledávají tradiční liturgii. O světové rozšířenosti a rostoucí oblibě právě tohoto obřadu svědčí nejen rostoucí množství těchto věřících z ciziny, nýbrž také jejich původ ze všech kontinentů zeměkoule. Jako by se zde v kostele, který založil náš Otec vlasti Karel IV., zpřítomňoval letniční zázrak, samozřejmě v podobě přizpůsobené dnešku: „My, Němci, Rakušané a Francouzi, obyvatelé zemí visegrádské čtyřky, Italové, Skandinávci, Brazilci, Indonésané, Hongkonžané, Tchajwanci, Američané od Texasu přes New York až po Kanadu, obyvatelé afrických krajů pod Saharou, přistěhovalí Britové, někdejší protestanté i charismatici, Australané a libanonští Maronité, ba i Trinidaďané a Tobažané: všichni společně prožíváme veliké skutky Boží!“

Letniční zázrak na seslání Svatého Ducha spočíval v porozumění cizím jazykům, jimiž byly hlásány veliké skutky Boží – magnalia Dei. A o ty právě jde. V samotných počátcích církve vyvstala naléhavá potřeba jejich zvěstování, k čemuž jsou národní jazyky nepochybně nezbytným médiem. Dnes ovšem vyvstává neméně naléhavá potřeba těmto Božím skutkům skutečně uvěřit. Kdo měl štěstí, že se mu dostalo nezkrácené katolické nauky o tajemství Eucharistie, ovšemže v mateřském jazyce, tomu pak přichází na pomoc tradiční latinská liturgie, v níž může tuto nauku opravdu niterně prožít. Je doslova ponořen do Božího tajemství, ve kterém se postupně vytrácí individualita kněze i potřeba nutně rozumět každému slovu. Tento katolík zkrátka ví, že na oltáři se skutečně dějí ona magnalia Dei: Kristus večeří s učedníky, trpí na kříži i z mrtvých vstává. Zde již nic nepomohou slova, nýbrž oddaná adorace. Pro katolické křesťany ze všech národů byl po mnohá staletí a dosud prokazatelně zůstává ideální právě latinský rámec mše svaté, při němž je katolicita a jednota univerzální církve doslova hmatatelná.

Lze ovšem namítnout, že církev také u nás, zejména v hlavním městě, zřizuje duchovní správy pro příslušníky některých národů, které zde mají početnější zastoupení katolických věřících. Pro ně se slouží mše slovensky, polsky, maďarsky, německy, anglicky, francouzsky a dalšími jazyky. Nicméně je třeba si přiznat, že taková církevní vstřícnost se stává spíše náboženským podkladem pro každonedělní krajanské setkávání přátel. To sice nepostrádá mezilidský a společenský význam, ale přesto je třeba ocenit ryzost úmyslu těch cizinců, kteří se chtějí setkávat přednostně s Kristem.

Již církevní otcové si povšimli obsahové spojitosti zprávy Skutků apoštolů o seslání Ducha svatého se starozákonním vyprávěním o babylónském zmatení jazyků. Babylonský pokus o bohorovnost vedl k rozdělení lidstva, které však Duch svatý na letnice opět spojil. Dnes býváme v naší církvi velmi často svědky opětovného zmatení jazyků, zejména pokud je třeba při bohoslužbách řešit přítomnost věřících z více národů, které byly před několika desetiletími od latiny v katolické církvi nerozumně odseknuty. Zkusme například sloužit mši při setkání katolíků ze zemí visegrádské čtyřky. Čeština, slovenština, polština – to je ještě dobré. Ale co s maďarštinou? Jak by se hned hodila byť jen znalost modlitby Páně v latině: Pater noster qui es in caelis...

Z dosavadního působení papeže Lva XIV. je již dostatečně zřejmé, že on osobně latinu za součást života církve považuje. Právě v době postupující světové globalizace by mohla mít církev k dispozici praktický nástroj, o který se někdejší „revoluční“ nerozvážností zbytečně připravila. Alespoň ve skromné podobě lze tak v kostele Nanebevzetí Panny Marie na Karlově zakusit plody takové globalizace, která vede k duchovnímu souznění národů propojených v Kristově eucharistickém tajemství.

P. doc. JUDr. Stanislav Přibyl Ph.D., Th.D., JC.D.