Dům ze skla: Druhý vatikánský koncil a média

Je to logické. V rozjitřené atmosféře šedesátých let se v souvislosti se slavením koncilu očekávalo, že z tuhého středověkého monstra, za které byla církev dosud považována, se stane atraktivní společnice moderního člověka, která přispěje k očekávanému světovému pokroku. Nebude již hlásat žádnou rigidní svazující morálku a bude doprovázet lidstvo na této zemi k dosažení světlých zítřků „lepšího světa“ (mondo migliore), jak se tehdy s oblibou říkalo. Samozřejmě, že očekávání budoucí spásy a věčného života v Boží přítomnosti před touto atraktivní světskou vizí bledne a do starého železa se pak definitivně odkládají přemnohá biblická varování, jako například Pavlovo napomenutí Římanům: „Svou tvrdostí a nekajícnou myslí si střádáš Boží hněv pro den hněvu, kdy se zjeví spravedlivý Boží soud“ (Ř 2,5). V atmosféře rozbředlosti, která ignoruje skutečnou vážnost Kristovy zvěsti, žijeme dodnes. Vždyť evangelium je „jen taková nabídka“, nesmíme proto lidi strašit, abychom je neodradili.

Pokud se podíváme na témata, která média v souvislosti s církví dodnes nastolují a rozebírají, nachází se snad mezi nimi věčná spása jako definitivní cíl člověka? Píše či hovoří se v nich o věčném životě, nebo například o Trojici, o vtělení, o spásném významu Kristovy oběti, o Kristově vzkříšení? Ve světských médiích rozhodně ne, ale co je horší: ani v médiích, která provozuje či podporuje církev nemají tyto základní pravdy křesťanské víry žádné trvalé a výhradní místo. Vezměme třeba slova „vtělení, spása, vykoupení, věčný život“ a porovnejme frekvenci jejich užívání například se slovy „dialog, rozlišování, milosrdenství, synodální cesta“. Co se donekonečna omílá a co naopak zůstává zatajeno i věřícím konzumentům těchto médií? Druhý vatikánský koncil však ve svém dekretu Inter mirifica o hromadných sdělovacích prostředcích jednoznačně žádal, aby katolická média sloužila především církevní nauce: „Katolickému vysílání, které zapojuje posluchače i diváky do života církve a seznamuje je s náboženskými pravdami, se má dostávat důrazné podpory“ (č. 14).

Co se pak týče morálního učení církve, tam je atmosféra ještě žalostnější. Světská i církevní média stačila ruku v ruce vytvořit postavu mediálně oblíbeného „populárního“ duchovního, který musí svoji popularitu udržet také zamlčováním nauky církve. Nikdy ji nebude veřejně hájit, a to nejen proto, že pro něj samotného a jeho kariéru není důležitá, ale proto, že by mu její hájení ve snaze o maximální osobní oblíbenost škodila. Proto v otázkách předávání života, ochrany nenarozeného života, monogamního manželství muže a ženy a dalších morálních aspektů, ve kterých se katolická církev s většinovým míněním neshodne, nebude nikdy zastávat a důsledně prosazovat jednoznačné církevní stanovisko. Buď tato témata umně vynechá nebo si po Pilátově vzoru umyje ruce s tím, že „nebude vstupovat do kulturních válek“. To je snad rozpoutala církev, když brání monogamní manželství, otce, matku a děti? Nezahájili snad tyto „války“ ti, kteří ve jménu dekonstrukce „utlačovatelských společenských struktur“ rodinu napadli a zpochybnili?

Mediálně populární duchovní mají oproti naprosté většině mediálně opomíjených kněží výhodu praktického vynětí z běžné církevní disciplíny. Přitom popularita, které se jim dostává, čpí prázdnotou, před níž kněze varuje Kodex kanonického práva: „Duchovní vedou prostý život a varují se všeho, co zavání marnivostí (vanitas)“ (kánon 282 § 1). Mediální oblíbenci z řad kněží jsou prakticky beztrestní, neboť jejich představení mají obavy z očekávaných útoků médií na církev, pokud by snad proti troufalosti oblíbenců a majitelů fanklubů důsledně zasáhli. Sami představení bohužel nebývají v soustavném styku se skutečným životem ve farnostech, spíše se již pohybují v bublině, kde se jim dostává mediálních zpráv od novinářů a reportérů, a to často i takových, kteří by církev raději ani neviděli.

Přitom je zřejmé, že vlivem mediální popularity, která se podle okolností může kdykoli zvrhnout v mediální nenávist, nemůže dojít k jedinému autentickému obrácení ke Kristu. Naslouchat lidem, kteří o církvi píší a přitom se s ní vnitřně neztotožňují, je navíc pošetilé. Mediální přízeň je přízní tohoto světa, před níž varuje Janova epištola: „Nemilujte svět, ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není“ (1J 2,15). Představa, že budeme-li mít populární kněze, biskupy či papeže, vrátí se rozptýlené Boží děti zpět mezi Kristovo stádce, naráží na jasné Ježíšovo slovo: „Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům“ (L 6,26).

V dekretu o hromadných sdělovacích prostředcích koncil nehovoří o přenosech katolických bohoslužeb, zato se jimi zabývá konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium: „Rozhlasový a televizní přenos posvátných úkonů, zvláště pokud jde o eucharistickou oběť, ať se děje taktně a důstojně, pod vedením a odpovědností odborníka, kterého tím úkolem pověří biskupové“ (č. 20). V době vydání dekretu Inter mirifica však nebyla mše tak „atraktivní“, že by se celebrující kněz díval na lid, tedy směrem do obrazovky. Byl totiž ještě nasměrován k Východu, směrem k Bohu, a tiše pronášel v jeho bezprostřední blízkosti proměňovací slova. Nebyla to zkrátka taková hezká vzájemná podívaná. Koncilní otcové by se asi velice divili, že přenosy mší svatých se jednou budou těšit takové oblibě, a to jak díky změněné podobě mše svaté, tak i kvůli pohodlnosti diváků, kteří často dávají přednost přenosům před skutečnou účastí na mši svaté a domnívají se, že koukání z kanape lze považovat za plnohodnotnou náhradu účasti na živé liturgii.

Avšak nejen diváci, nýbrž také celebranti rádi chybují. Přenosy bohoslužeb bývají často přehlídkou liturgických abúzů, které nám dávají názorně nahlédnout, jak nevyslyšeno zůstává také u nás v církvi jasné a jednoznačné varování koncilu: „Proto nikdo jiný, ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat, ani měnit“ (č. 22 § 3). Vynalézavost v přidávání, ubírání a měnění je skrze televizní kameru někdy ještě zesílena, vždyť posluchači se dívají v komfortní zóně národního jazyka na tvář hodného kněze na obrazovce, který jim například před požehnáním mnohonásobně popřeje příjemné zážitky a svoje expozé zakončí třebas upřímným přáním: „Mějte se fajn!“ Srovnává se ale taková žoviálnost s láskyplnou, přesto však tísnivou atmosférou skutečné poslední večeře, o které sám Pán s povzdechem praví: „S toužebností jsem si přál jíst tohoto beránka dříve než budu trpět“ (L 22,15)?

P. Doc. JUDr. Stanislav Přibyl, Ph.D., JCD., Th.D.