Je slučitelné být občanem a být křesťanem?

1. Sekulární povaha státu neznamená, že věřící občané nemohou mluvit do věcí veřejných. Znamená, že žádné náboženské vyznání není preferováno. Všichni, ať už se hlásíme k jakémukoli náboženství, jsme občané a všichni máme stejný hlas. Každý člověk má nějakou soustavu hodnot, nějaké vlastní přesvědčení, nějaké etické zásady apod., a každý je může uplatnit jak při veřejné debatě, tak při veřejném působení, nebo hlasování ve volbách. Žádá se pouze to, aby při tomto projevování vlastního přesvědčení nebylo pošlapáváno právo státu a důstojnost druhých občanů. Rozumné státy pak dokáží pracovat i se situací, kdy v některé věci dojde k zásadnímu střetu téhoto osobního přesvědčení a veřejného zákona. Jde o tzv. výhradu svědomí, kdy jedinec toleruje pro něj nepřijatelnou praxi státu a stát toleruje jedince, který se do této praxe sám nezapojuje (např. odpírači vojenské služby nebo lékaři odmítající provádět potraty). Existuje samozřejmě i možnost radikálnějšího odporu, kdyby stát nutil k něčemu, co nejde ani tolerovat (např. k rasovým vraždám), ale to asi není případ změny konceptu manželství, takže tuto možnost nechejme stranou.

Jestliže je křesťan přesvědčen, že manželství je ze své podstaty heterosexuálním svazkem, má to dávat ve veřejné debatě a ve svém hlasování (pokud na něj dojde) najevo. Má to samozřejmě dělat způsobem rozumným a společensky přijatelným. Podobně má jednat i ten, kdo chce instituci manželství rozšířit i na homosexuální páry. Politický (tedy veřejný) střet těchto pozic se pak případně rozhodne v nějakém zákonném ustanovení vyhlášeném Parlamentem. Všem se líbit nebude, ale kvůli veřejnému pořádku ho budou ti nespokojení tolerovat (a třeba usilovat o jeho zákonnou změnu). Nelze však nikoho vyřazovat z veřejné debaty pouze na základě toho, že jeho postoj vychází z náboženství. Jediné kritérium je, zda je jeho přesvědčení přesvědčivé i pro ostatní občany. Není důležité, jestli je založeno nábožensky, emočně, přírodovědně, psychologicky či kdovíjak ještě. Nepřijatelné by bylo vnucovat ho ostatním jinou silou, než je jeho přesvědčivost ve veřejné debatě.

Někomu se to nemusí líbit, ale takto je nastavena logika našeho společenského a politického demokratického systému. V něm mám možnost rozumně a mírumilovně přesvědčovat druhé o svém pohledu (bez ohledu na to, z čeho můj pohled vychází) a pokud je rozhodnuto, mám povinnost to respektovat (ať už nadšeným přijetím, nebo tolerancí). Z toho plyne první závěr: Jako křesťan mohu a měl bych (je to výraz odpovědné občanské participace) vysvětlovat to, co pokládám za společensky správné, a přesvědčovat o tom ostatní. Že je to inspirováno nábožensky, není pro tuto věc podstatné.

2. Jestliže se jako křesťan upínám na manželství jako svátost a o manželství jako občanskoprávní svazek se nestarám, pak radikálně odděluji přirozený základ a jeho nadpřirozené rozvinutí a naplnění. Existuje klasická teologická maxima, která říká, že to, co je nadpřirozené, nepopírá svůj přirozený základ, ale zdokonaluje ho. Jestliže tedy uvažuji o manželství pouze jako o nadpřirozené (svátostné) instituci a vůbec se nestarám o jeho přirozený základ, tak se tím jaksi stavím do pozice falešného angelismu, kdy se soustřeďujeme pouze na „nebeskou realitu“ a nedbáme o tento svět a jeho přirozené hodnoty a pravidla. Dostáváme se tak nebezpečně blízko extrémnímu dualismu, který tělesné a duchovní nebo přirozené a nadpřirozené nespojuje, ale staví proti sobě. To je ale zdravé křesťanské víře zcela cizí. Tím docházíme ke druhému závěru: Jako křesťané nesmíme podceňovat přirozený základ lidského života a světa vůbec. Milost a nadpřirozené rozvinutí života není totiž pro naši přirozenost něco naproto odlišného a cizího, ale je jejím rozvinutím a dovršením. Pro svátostný pohled na manželství je tedy přirozený manželský svazek naprosto zásadní věcí. A je velmi podstatné, jak tento přirozený svazek vypadá a jak je společností chápán.

Celá debata o manželství dnes povětšinou ani není debatou, ale spíše „dialogem“ hluchých. Pokud se rozhodneme rezignovat na vysvětlování v situaci, kdy všichni křičí a nikdo nenaslouchá, pak to má (na čas) asi své opodstatnění. Neměli bychom ale rezignovat na zapojení do debaty (v situaci, kdy to smysl má) kvůli nerozumnému oddělování občanské a náboženské stránky našeho života. Nejsou to oddělené a nekomunikující vrstvy naší osobnosti, ale obě si nárokují naši plnou pozornost.

prof. Tomáš Machula, Ph.D., Th.D.