22.09.2023, RC Monitor 17/2023
1. Sekulární povaha státu neznamená, že věřící občané nemohou mluvit do věcí veřejných. Znamená, že žádné náboženské vyznání není preferováno. Všichni, ať už se hlásíme k jakémukoli náboženství, jsme občané a všichni máme stejný hlas. Každý člověk má nějakou soustavu hodnot, nějaké vlastní přesvědčení, nějaké etické zásady apod., a každý je může uplatnit jak při veřejné debatě, tak při veřejném působení, nebo hlasování ve volbách. Žádá se pouze to, aby při tomto projevování vlastního přesvědčení nebylo pošlapáváno právo státu a důstojnost druhých občanů. Rozumné státy pak dokáží pracovat i se situací, kdy v některé věci dojde k zásadnímu střetu téhoto osobního přesvědčení a veřejného zákona. Jde o tzv. výhradu svědomí, kdy jedinec toleruje pro něj nepřijatelnou praxi státu a stát toleruje jedince, který se do této praxe sám nezapojuje (např. odpírači vojenské služby nebo lékaři odmítající provádět potraty). Existuje samozřejmě i možnost radikálnějšího odporu, kdyby stát nutil k něčemu, co nejde ani tolerovat (např. k rasovým vraždám), ale to asi není případ změny konceptu manželství, takže tuto možnost nechejme stranou.
Jestliže je křesťan přesvědčen, že manželství je ze své podstaty heterosexuálním svazkem, má to dávat ve veřejné debatě a ve svém hlasování (pokud na něj dojde) najevo. Má to samozřejmě dělat způsobem rozumným a společensky přijatelným. Podobně má jednat i ten, kdo chce instituci manželství rozšířit i na homosexuální páry. Politický (tedy veřejný) střet těchto pozic se pak případně rozhodne v nějakém zákonném ustanovení vyhlášeném Parlamentem. Všem se líbit nebude, ale kvůli veřejnému pořádku ho budou ti nespokojení tolerovat (a třeba usilovat o jeho zákonnou změnu). Nelze však nikoho vyřazovat z veřejné debaty pouze na základě toho, že jeho postoj vychází z náboženství. Jediné kritérium je, zda je jeho přesvědčení přesvědčivé i pro ostatní občany. Není důležité, jestli je založeno nábožensky, emočně, přírodovědně, psychologicky či kdovíjak ještě. Nepřijatelné by bylo vnucovat ho ostatním jinou silou, než je jeho přesvědčivost ve veřejné debatě.
Někomu se to nemusí líbit, ale takto je nastavena logika našeho společenského a politického demokratického systému. V něm mám možnost rozumně a mírumilovně přesvědčovat druhé o svém pohledu (bez ohledu na to, z čeho můj pohled vychází) a pokud je rozhodnuto, mám povinnost to respektovat (ať už nadšeným přijetím, nebo tolerancí). Z toho plyne první závěr: Jako křesťan mohu a měl bych (je to výraz odpovědné občanské participace) vysvětlovat to, co pokládám za společensky správné, a přesvědčovat o tom ostatní. Že je to inspirováno nábožensky, není pro tuto věc podstatné.
2. Jestliže se jako křesťan upínám na manželství jako svátost a o manželství jako občanskoprávní svazek se nestarám, pak radikálně odděluji přirozený základ a jeho nadpřirozené rozvinutí a naplnění. Existuje klasická teologická maxima, která říká, že to, co je nadpřirozené, nepopírá svůj přirozený základ, ale zdokonaluje ho. Jestliže tedy uvažuji o manželství pouze jako o nadpřirozené (svátostné) instituci a vůbec se nestarám o jeho přirozený základ, tak se tím jaksi stavím do pozice falešného angelismu, kdy se soustřeďujeme pouze na „nebeskou realitu“ a nedbáme o tento svět a jeho přirozené hodnoty a pravidla. Dostáváme se tak nebezpečně blízko extrémnímu dualismu, který tělesné a duchovní nebo přirozené a nadpřirozené nespojuje, ale staví proti sobě. To je ale zdravé křesťanské víře zcela cizí. Tím docházíme ke druhému závěru: Jako křesťané nesmíme podceňovat přirozený základ lidského života a světa vůbec. Milost a nadpřirozené rozvinutí života není totiž pro naši přirozenost něco naproto odlišného a cizího, ale je jejím rozvinutím a dovršením. Pro svátostný pohled na manželství je tedy přirozený manželský svazek naprosto zásadní věcí. A je velmi podstatné, jak tento přirozený svazek vypadá a jak je společností chápán.
Celá debata o manželství dnes povětšinou ani není debatou, ale spíše „dialogem“ hluchých. Pokud se rozhodneme rezignovat na vysvětlování v situaci, kdy všichni křičí a nikdo nenaslouchá, pak to má (na čas) asi své opodstatnění. Neměli bychom ale rezignovat na zapojení do debaty (v situaci, kdy to smysl má) kvůli nerozumnému oddělování občanské a náboženské stránky našeho života. Nejsou to oddělené a nekomunikující vrstvy naší osobnosti, ale obě si nárokují naši plnou pozornost.
prof. Tomáš Machula, Ph.D., Th.D.
18.12.2024, RC Monitor 22/2024
Čteme-li dnes téměř jakoukoli stať o stavu lidstva, jeho hodnot, myšlení a směřování, sotva se vyhneme narážce, že žijeme v nějaké post–době. My křesťané s jistou dávkou nostalgie žehráme na postkřesťanskou dobu. Jako občané trneme, zda už nenastala doba postdemokratická. Informační zmatek, plynoucí z využití technologií pro šíření nepravd, označujeme jako dobu postfaktickou. Jednu zelenou hlavu jsem slyšel zaníceně hovořit o době postindustriální... A někteří si i dnes dokáží uvědomit, že už nějaký pátek žijeme v době postkomunistické, i když už tento pojem poněkud ztratil glanc.
28.02.2025, National Catholic Register
Téměř všichni protestantští konvertité v příběhu o svém obrácení dosvědčují moc Eucharistie. Při svém pokusu prokázat nesprávnost katolicismu jsem si jen ověřil jeho správnost. S manželkou jsme byli členy jedné evangelikální „nedenominační“ církve a pracoval jsem na protestantské střední škole. Věděl jsem, že kdybych se připojil ke katolické církvi, nemohl bych na té škole dál působit. Vzpomínám si, jak jsem jeden týden seděl na bohoslužbě a říkal si: „Ve své teologii můžu být katolíkem a přitom dál chodit sem do protestantského sboru.“
21.04.2025, Vatican News
Jeho Eminence kardinál Farrell dnes se zármutkem oznámil úmrtí papeže Františka těmito slovy: „Drazí bratři a sestry, s hlubokým zármutkem musím oznámit úmrtí našeho Svatého otce Františka. Dnes ráno v 7:35 se římský biskup František vrátil do domu Otce. Celý svůj život zasvětil službě Bohu a jeho Církvi. Učil nás žít hodnoty evangelia s věrností, odvahou a univerzální láskou, zejména ve prospěch těch nejchudších a odstrčených na okraj společnosti. S nesmírnou vděčností za jeho příklad opravdového učedníka Pána Ježíše svěřujeme duši papeže Františka nekonečné milosrdné lásce Trojjediného Boha.“
06.01.2025, RC Monitor 24/2024
Tento článek by měl být publikován v souvislosti se slavností Zvěstování Páně, ale jistě není úvaha na téma Vtělení Božího Slova nevhodná ani v souvislosti s oslavou vánočních svátků. Rozhodl jsem se nabídnout čtenářům zamyšlení nad událostí, která má zcela zásadní význam v dějinách spásy. Proto také nepochybuji, že modlitby spojené s připomínkou této události jsou pro nás velmi důležité.
24.02.2025, RC Monitor 3/2025
Světový den nemocných, který připadá na svátek Panny Marie Lurdské, je připomínkou toho, že nikdo není ve svém utrpení sám. Kde je bolest, tam je Kristus. A kde je Kristus, tam je naděje. Povzbuzujme se navzájem, podejme pomocnou ruku a nesme světlo Kristovy lásky tam, kde ho nejvíce potřebují.
23.12.2024, RC Monitor 24/2024
Za pár dní se ve většině našich domácností rozzáří vánoční stromek a následně se rozzáří i oči, především ty dětské, až spatří pod onou osvícenou a rozzářenou zelení dárky. A radostí se rozzáří i oči těch, kteří ony dárky kupovali a balili, neboť, jak časem zjistí i ti letos nejmenší, větší radost je dávat než dostávat. Tedy, pokud máte opravdu rádi. A protože Bůh nás má opravdu rád, dal nám to nejvíc, co nám mohl dát. Sebe.