Věrnost a svědectví. Rozhovor s litoměřickým biskupem Stanislavem Přibylem

24.09.2024, RC Monitor 17/2024

Přinášíme rozhovor s novým litoměřickým biskupem Stanislavem Přibylem. Představujeme ho také jako hudebníka a znalce hudby, autora knih, obnovitele památek a v neposlední řadě člena Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele.


Co vás utvářelo ve víře a jak jste přišel na své povolání?
Rodina. Zvláště ze strany maminky, kde všichni byli věřící. Pak pan farář, ke kterému jsem chodil ministrovat. Zásadní byla hudba. Můj táta byl hudebník z povolání a já byl požádán, abych hrál na varhany. Každý den jsem tedy chodil do kostela. Bavilo mě působit v liturgii ještě jinak než se na to jenom koukat. Od toho všeho to byl už jenom krůček, abych zvolil službu kněze, vyrostlo z toho povolání.

Dnes není úplně zvykem brzy se „vázat“, činit rozhodnutí „na celý život“. Vy jste v 19 letech vstoupil do řádu redemptoristů, v pětadvaceti byl vysvěcen na kněze. Kde jste v sobě vzal v mladém věku odhodlání?
Mě to tak chytlo, že jsem vůbec nepřemýšlel, jestli se vážu, nebo nevážu. Prostě jsem to chtěl a šel jsem si za tím a hotovo. Později samozřejmě přijde situace, kdy si říkáte, jestli jste si to neměl víc rozmyslet. Ale to byla vždycky jen hypotetická otázka. Nekonaly se žádné pochybnosti – tak moc mě to chytlo za srdce. Stejně tak mě bavila teologie. Dneska je to můj způsob života. Kdyby se někdo zeptal, jestli bych do toho šel znova, tak úplně bez váhání ano.

Proč vaše volba padla právě na redemptoristy? Co z jejich spirituality jste chtěl především žít?
Na začátku to nebyla spiritualita, co mě přitáhlo, ale sympatický kněz, který se mi věnoval a pořád se v podstatě smál. Byl to takový radostný člověk. Byl v něčem jiný než můj pan farář, který byl také pozitivní, ale jinak, byl navíc takový velmi uspořádaný. A tohle byla taková exploze invence. Navíc bydlel na venkově a já za ním jezdil jako někam na chalupu. Časem jsem zjistil, že to je redemptorista. Seznamoval mě se svými spolubratry a takhle to přišlo. Spiritualita mě nejvíc oslovovala v noviciátu v Polsku. Polsky jsme se učil tak, že jsem si vzal knížku a překládal jsem si ji do češtiny. Byla to kniha o spiritualitě a historii řeholní společnosti a tam jsem pronikal víc do těchto tajů. Zakladatel řádu svatý Alfons byl velice vzdělaný. Napsal přes 120 knih, je to učitel církve – a přesto šel mezi nejchudší lidi a dokázal jim složité věci předat obyčejným a přitom nezjednodušujícím způsobem. A potom mě oslovil primát milosrdenství. On sám byl skrupulant, a hledal pro sebe nějakou cestu z úzkostnosti, jestli ho Pán Bůh přijme. Našel střední cestu – ani laxní, ani příliš přísnou. To mě asi nejvíc oslovovalo.

Máte nějaké vzory či oblíbené světce?
Velkými vzory jsou mi první redemptorističtí svatí – jako zmíněný svatý Alfons. Přiznám se, že mi není úplně blízká tehdejší dobová kultura: Neapole pozdního baroka. Ani v architektuře, ani v malířství, ani v hudbě. Je to takové načinčané, příliš ženské. Teď se nechci dotknout dam, ale pro chlapa je tam příliš mnoho krajek a to „čiší“ i z jeho textů. Sympatický je mi svatý Klement Maria Hofbauer, který dlouho nemohl být knězem, ale šel si za tím. Vypracoval se od řemesla až po respektovaného kněze ve Vídni, kde oslovoval široké spektrum lidí od posledních řemeslníků až po intelektuální elitu. Měl své chyby, ale ty nebránily tomu, aby byl svatým. Uměl dát někomu pár facek na ulici, ale pak se mu taky dokázal omluvit. A svatý Jan Nepomuk Neumann mi je vzorem biskupa. Ten šel za svým kněžstvím až na konec světa a umírá tam ve velice mladém věku. A dokázal přitom postavil celé katolické školství ve Spojených státech na nohy.

Co mohou dát dnešku?
Každý něco. U Alfonse je to vyvážená cesta milosrdenství a taky vzor vážně braného života – tedy, že zas není všechno jedno. Byl geniální hudebník, malíř, básník, polyhistor a to vše dal do služeb lidí, kteří by to správně neměli ani „pobrat“: rolníků, kteří neuměli číst, nevěstek někde v neapolském přístavu. Těmto lidem se začal věnovat a předával jim vše v neochuzené podobě a přitom tak prostě, aby to pochopili. Myslím, že to je nedostižný ideál každého hlasatele Božího království: nezjednodušovat a přitom být srozumitelný.

Znali jste se se skladatelem a také redemptoristou Karlem Břízou?
Karla Břízu jsem znal velmi dobře. Seznámili jsme se někdy v pětaosmdesátém roce, kdy jsem byl u něj doma. Pak jsme se sešli, když se vrátil na Svatou Horu a já byl čerstvý seminarista. Tam jsme spolu žili až do jeho smrti. Zemřel záhy poté, co odešel do Staré Boleslavi do charitního domova pro kněze. Můžu říct, že jsem s ním prožil celý závěr jeho života. Byl to člověk toho alfonsiánského ducha. Geniální a šikovný: varhaník, skladatel, varhanář, sbormistr. Dělal kolem chrámové hudby všechno od organizace přes postavení nástrojů až po hudební výkon. Byla to pro něj služebná disciplína pro pastoraci. Tam jsem si uvědomil, že je možné dělat velké umění, ale předat to lidem jako něco, co je potáhne. Tohle mě naučil. Člověk musí vyrůst oslněn Mozartem, Bachem, až k tomu, že zjistíte, že lidová píseň má svoji hodnotu, protože rozhýbe lidi a rozezpívá kostel. Takže já mám od něj v podstatě strašně moc. V hudebním životě mě ovlivnili dva lidé, on a Bohuslav Korejs, který působil v mé rodné farnosti ve Strašnicích a s nímž jsem zpíval možná ještě dřív, než jsem začal mluvit.

Jaká hudba je vám nejbližší?
Úplný vrchol je pro mě Bach. To je filozofie, matematika, hudba, geniální invence, teologie. Přitom je v jeho hudbě vnitřní dynamika, není tam jediná nota navíc ani „namíň“. Ale třeba též Olivier Messiaen. Jeho hudba na první poslech zní, že si tam někdo hraje, co chce. Jde ale o zpracování vysokých tajemství víry – je to v podstatě teologie oděná hudbou. Pro mě stále lákavá, stále neprobádaná. Taky mám rád obyčejné písně, když lidi zpívají bez „repráků“, hrají třeba na housle, na klarinet, na basu, jak jsem zažil nedávno na Chodsku. To je něco krásného.

Pop–music Vás neoslovila?
To mě nějak minulo. Spíš je to pro mě recese. Líbí se mi spíš určité humorné kvality textů, třeba u Ivana Mládka nebo kapely Buty. A zpětně v tom pak hledám hudbu. Ale že bych vyrostl na popíku, to ne.

Může hudba sama o sobě nést nějaké duchovní obsahy?
Jistě. Napadá mě jako příklad číst Sanctus z Bachovy Velké mše h–moll. Sama o sobě je nádherná, má komplikovanou polyfonii, dva sbory atd. Najdeme v ní ale také třeba hru s počty: devět andělských kůrů, které se různě proplétají, též symboliku Krista, jeho božství a lidství. Je to trošku jako ikona. Stále znovu a znovu na to hledíte a žasněte, jak v té Bachově hudbě jsou invence a hudební řemeslo naprosto podřízeny teologické myšlence a přitom zůstává zachována estetická krása i řemeslná dovednost. V Matoušových pašijích je pak spousta symboliky: kromě textu a dramatické hudby slyšíte třeba kapky potu, nesení kříže, pláč, najdete tam třeba dueta, v nichž rozeznáte dialog Božství s lidstvím v Kristově osobě. Bacha znám skrz naskrz, ale jsou i jiní skladatelé, kteří dokážou čistě hudebními prostředky vyjádřit duchovní skutečnosti. A to mě baví rozklíčovávat.

Jaké další umělecké žánry jsou vám blízké?
Výtvarné umění, architektura... mám to rád jako Gesamtkunstwerk, když to všechno dává nějaký smysl v celku. Vrcholem je gotická katedrála, kde se propojuje vše dohromady opravdu čistě k Boží slávě. Protože kdo by se chodil dívat na nějakou potvůrku vytesanou někde 70 metrů nad zemí, kam se ani nedá dostat. Je to prostě stavěné čistě pro Boha. Poslední dobou se zabývám „krásným slohem“ – krásnými madonami či pietami předhusitské doby. Ty v sobě nesou často složitou teologickou myšlenku, vycházející z určitých, významově nesmírně bohatých textů oné doby.

Co vás přivedlo k obnově církevních památek? Jaký v tom vidíte smysl, když věřících ubývá?
Vidím v tom nutnost, protože když jste za něco zodpovědný, tak se o to musíte postarat a člověk se samozřejmě rád pohybuje v hezkém prostředí. To je tedy první přirozená pohnutka. A pak hledám příběh, který je za tím – třeba donátora, který měl nějaký důvod dát vzniknout nějakému dílu, ale také příběh samotného umělce. Když se pak dostanete do hlav lidí, kteří stavbu tehdy vymýšleli, získáte k ní vztah. Na začátku je touha dát věcem další život a potom hledám právě ty příběhy. Pro mě nejsou „památky“, jen něco, co je staré, a proto se to musí chránit.

Kdesi jste se vyjádřil v tom smyslu, že litoměřická diecéze má „robustní infrastrukturu“, ale chybí lidi. Co s tím?
Tato diecéze byla konstruována na úplně jiné počty. Úbytek obyvatelstva nebyl přitom organický, ale daný historickými okolnostmi: mám na mysli zejména poválečné vyhnání německého obyvatelstva – přes veškerou složitost této problematiky – zde jednoznačně uškodil. Kostely v naší diecézi jsou obrovské monumenty bývalého života, dnes mnohde téměř bez života. Je to velice náročný pohled, když v kostele, kde žilo svou víru pět tisíc lidí, najednou vidíte dvacet lidí. Trochu depresivní. Potácíte se pak taky mezi utilitárním pohledem: „Skutečně tohle potřebujeme?“ – a mezi tím, že je to svědectví o křesťanské přítomnosti. A něco to stojí – ty kostely jsou symboly dosti luxusní. Na druhou stranu současný způsob vlastnictví a stát se svou památkovou péčí nám neumožňují tuto strukturu snadno opustit. Jsme přikováni k něčemu, nad čím můžeme buď celou dobu naříkat a nadávat, že je to špatné, anebo s tím budeme nějak pracovat jako s daností. Daří se jen malé postupné kroky. Vždy však je potřeba mít na zřeteli, že primát má člověk. Člověk je živý chrám Boží a Bůh v Kristu nepřišel spasit kostely, přestože jsou krásné a posvátné, ale přišel spasit člověka. V momentě, kdy struktura válcuje člověka, musíme s tím něco dělat.

Máte nějaké dílčí plány a cíle?
Čeká mě – dá-li Bůh – 23 let v biskupské službě. První cíl je tedy naprosto nedílčí: neuhnat se. Zvolit takové tempo, abychom se nezdecimovali v první zatáčce. Tahle disciplína není sprint, ale maraton. Musíme najít takové životní tempo, abychom nedělali aktivity pro aktivity a aby to uneslo ten počet lidí, kteří se angažují, a aby to uneslo rovněž onen geografický a časový prostor. Taky je potřeba brzdit a jít víc na hloubku. Dílčí plán je být s kněžími a tvořit s nimi presbyterium. Vidím, že to je těžké, protože doba a okolnosti nám nepřejí. Doba je individualistická, okolnosti jsou „jako když střelí do vrabců“ – v těchto malých počtech na velkém území s mnoha starostmi. Neustále jste nuceni podávat „výkony“. Vidím, že je potřeba být spolu, odpočívat a nezanedbávat odpočinek a duchovní péči o sebe. V letadle taky vždycky letuška školí: když poklesne tlak v kabině, nejprve si nasaďte dýchací masku vy a pak pomáhejte druhým. Vypadá to hrozně sobecky, ale co je nám platný uštvaný kněz, který je plný vlastních problémů, protože na sebe neměl čas. A tohle musíme zvládnou dohromady: abychom nebyli množina individualit, ale organismus. Den po dni si stále víc si uvědomuju, že toto je cesta, protože vidím, že mnozí ze spolubratří jsou na pokraji sil.

Oslovily Vás něčím významné osobnosti litoměřické diecéze – kardinál Štěpán Trochta a P. Ladislav Kubíček, od jehož smrti letos v září uplyne 20 let?
Patera Kubíčka jsem neznal. Od mnoha lidí jsem ale o něm slyšel a usuzuji na jeho kvality z kvalit těch lidí a jejich výpovědí. Byl to kněz, který mnoha a mnoha lidem pomohl. Že pro mnoho lidí v této diecézi a nejen v ní hodně znamená, ukazuje na to, že to byl mimořádný kněz. Ohledně Trochty: moje maminka zpívala ve sboru u již zmíněného Bohuslava Korejse a ten byl bratrem Jaromíra Korejse – sekretáře kardinála Trochty. Zpěváci jezdívali k biskupu Trochtovi na konci šedesátých a na začátku sedmdesátých let zpívat, takže v naší rodině se na kardinála Trochtu nějaké vzpomínky uchovaly. Když se zamýšlím nad jeho životem a postavím vedle sebe jeho věk a události, které zažíval tady v bezprostřední blízkosti – mám na mysli Terezínský koncentrační tábor – nedovedu si to představit. Trochta se ve dvaačtyřiceti letech stal v Litoměřicích biskupem a měl za sebou několik let v koncentráku. A po pár letech šel zase do vězení, tentokrát komunistického. Fakt, že tady v Litoměřicích můžu dneska být já, je taky díky tomu, že on něco obětoval a prolil nějakou tu kapku krve.

Co vůbec v současnosti znamená mučednictví? Jsme připraveni „nést kříž“?
Mučednictví je statečnost, která neuhne, ani když jsou překážky na úrovni hrdinských činů. Mučedník může být také někdo, kdo žije rovný, autentický život a normálně svědčí tím, že žije jako křesťan, tu a tam si nechá někde vynadat, někdo se mu za to posmívá. Pak ale může nastat doba, kdy být křesťanem znamená jít do vězení nebo na smrt a ten člověk nezmění směr. Mučednictví není strkání hlavy do oprátky, ale je to věrnost a svědectví. To je v podstatě podmínka sine qua non pro každý autentický křesťanský život. Nás se tady teď mučednictví Bohu díky netýká, ale je potřeba říct, že po celém světě je mnoho a mnoho mučedníků, možná víc než kdy jindy v historii.

Za rozhovor děkuje Jan Šindelka


Další články



Technologie nejsou neutrální

09.07.2025, Crisis Magazine

Bůh viděl, že všechno, co stvořil, je dobré. Jako křesťané se z tohoto dobra radujeme. Těšíme se z krásy Slunce a Měsíce, z vůně rozkvetlého olivovníku, z chuti masa, ptactva a obilí, z nápojů, které povznášejí našeho ducha, z manželského svazku, který plodí nový život. Všeho s mírou, říkáme, střídmost nevyjímaje. A i když se ke střídmosti stavíme poněkud moralisticky, máme pravdu, když říkáme, že Bůh nám dal dobrotu svého stvoření jako cestu milosti, díky níž se my sami stáváme dobrými.

K otázce udílení svátosti svěcení ženám

21.03.2025, RC Monitor 5/2025

Trocha teorie na úvod: Svátost svěcení má tři stupně. Každý stupeň svěcení je svátostí. Proto je velmi nepřesné a zavádějící pojmenování svátost kněžství. Jedná se pouze o lidové označení této svátosti, plynoucí z toho, že se nejčastěji uděluje svátost svěcení ve stupni kněžském.

Pouť ke cti sv. Athanasia

25.04.2025, KSA

Klub sv. Athanasia obnovuje pouť ke cti sv. Athanasia. Letošní pouť se koná 3. května a povede patnáctikilometrovou trasou z Českých Budějovic do Římova.

Kde jsou muži, kteří by odpověděli na Boží volání?

28.05.2025, The American Spectator

Muže neinspiruje diverzita, rovnost ani inkluze. Ať už tyto hodnoty představují cokoli, rozhodně to nejsou mužské vlastnosti. Mladí muži dnes zkrátka nemají ambice stát se kněžími – rozhodně ne v takovém počtu jako dříve. Podle vatikánské publikace Annuarium Statisticum Ecclesiae dochází v posledních dvanácti letech k trvalému poklesu počtu kněžských povolání. V roce 2023 bylo na celém světě jen 106 495 seminaristů, což je pokles oproti 108 481 v roce 2022. Od roku 2011 klesl počet mužů připravujících se na kněžství téměř o 12 %, přičemž od roku 2019 zájem poklesl o více než polovinu. Proč dnes tak málo mužů odpovídá na povolání ke kněžství?

Alkohol, erotika a Ježíš

14.04.2025, RC Monitor 6/2025

Volné pokračování článku Pívečko a Eucharistie: Praha je zdá se pro našeho Pána Ježíše Krista poněkud ošidnou půdou. V početných kostelích stověžaté matičky hlavy účastnící se bohoslužeb šednou a ubývají. Dostat mladší ročníky na mši svatou to chce „velikej hever“, jak zpívá Vladimír Mišík (ten ovšem hned dodává, že ho slušně řečeno nemá). Jeden z panáčků si proto řekl, že když nejdou lidi za Pánem, že musí Pán za lidmi (asi poučen horou a Mohamedem), a tak zkusil hrát (rozuměj celebrovat) v hospodě, jenže arcibiskup mu pískl ofsajd. Pozorný rozhodčí. Vždyť Ježíš přece řekl: „Následuj mě.“ A ne: „Následuji tě.“ A až ten, kdo následoval, došel do večeřadla a teprve tam přijal Eucharistii. Už ten Břevnov ale nechme...

Technická kontrola Boží

05.03.2025, RC Monitor 4/2025

Po Novém roce jsem si všiml řady článků, které řešily otázku, jak si v roce 2025 udržet pocit štěstí. Vědecké studie zjistily, že štěstí má tři hlavní pilíře: přátelství, žití v přítomném okamžiku a dobrovolnictví. Ty prý dokážou přeprogramovat náš mozek na optimističtější vlny.


načíst další


Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2025 Res Claritatis, z.s.