24.09.2024, RC Monitor 17/2024
Dnes není úplně zvykem brzy se „vázat“, činit rozhodnutí „na celý život“. Vy jste v 19 letech vstoupil do řádu redemptoristů, v pětadvaceti byl vysvěcen na kněze. Kde jste v sobě vzal v mladém věku odhodlání?
Mě to tak chytlo, že jsem vůbec nepřemýšlel, jestli se vážu, nebo nevážu. Prostě jsem to chtěl a šel jsem si za tím a hotovo. Později samozřejmě přijde situace, kdy si říkáte, jestli jste si to neměl víc rozmyslet. Ale to byla vždycky jen hypotetická otázka. Nekonaly se žádné pochybnosti – tak moc mě to chytlo za srdce. Stejně tak mě bavila teologie. Dneska je to můj způsob života. Kdyby se někdo zeptal, jestli bych do toho šel znova, tak úplně bez váhání ano.
Proč vaše volba padla právě na redemptoristy? Co z jejich spirituality jste chtěl především žít?
Na začátku to nebyla spiritualita, co mě přitáhlo, ale sympatický kněz, který se mi věnoval a pořád se v podstatě smál. Byl to takový radostný člověk. Byl v něčem jiný než můj pan farář, který byl také pozitivní, ale jinak, byl navíc takový velmi uspořádaný. A tohle byla taková exploze invence. Navíc bydlel na venkově a já za ním jezdil jako někam na chalupu. Časem jsem zjistil, že to je redemptorista. Seznamoval mě se svými spolubratry a takhle to přišlo. Spiritualita mě nejvíc oslovovala v noviciátu v Polsku. Polsky jsme se učil tak, že jsem si vzal knížku a překládal jsem si ji do češtiny. Byla to kniha o spiritualitě a historii řeholní společnosti a tam jsem pronikal víc do těchto tajů. Zakladatel řádu svatý Alfons byl velice vzdělaný. Napsal přes 120 knih, je to učitel církve – a přesto šel mezi nejchudší lidi a dokázal jim složité věci předat obyčejným a přitom nezjednodušujícím způsobem. A potom mě oslovil primát milosrdenství. On sám byl skrupulant, a hledal pro sebe nějakou cestu z úzkostnosti, jestli ho Pán Bůh přijme. Našel střední cestu – ani laxní, ani příliš přísnou. To mě asi nejvíc oslovovalo.
Máte nějaké vzory či oblíbené světce?
Velkými vzory jsou mi první redemptorističtí svatí – jako zmíněný svatý Alfons. Přiznám se, že mi není úplně blízká tehdejší dobová kultura: Neapole pozdního baroka. Ani v architektuře, ani v malířství, ani v hudbě. Je to takové načinčané, příliš ženské. Teď se nechci dotknout dam, ale pro chlapa je tam příliš mnoho krajek a to „čiší“ i z jeho textů. Sympatický je mi svatý Klement Maria Hofbauer, který dlouho nemohl být knězem, ale šel si za tím. Vypracoval se od řemesla až po respektovaného kněze ve Vídni, kde oslovoval široké spektrum lidí od posledních řemeslníků až po intelektuální elitu. Měl své chyby, ale ty nebránily tomu, aby byl svatým. Uměl dát někomu pár facek na ulici, ale pak se mu taky dokázal omluvit. A svatý Jan Nepomuk Neumann mi je vzorem biskupa. Ten šel za svým kněžstvím až na konec světa a umírá tam ve velice mladém věku. A dokázal přitom postavil celé katolické školství ve Spojených státech na nohy.
Co mohou dát dnešku?
Každý něco. U Alfonse je to vyvážená cesta milosrdenství a taky vzor vážně braného života – tedy, že zas není všechno jedno. Byl geniální hudebník, malíř, básník, polyhistor a to vše dal do služeb lidí, kteří by to správně neměli ani „pobrat“: rolníků, kteří neuměli číst, nevěstek někde v neapolském přístavu. Těmto lidem se začal věnovat a předával jim vše v neochuzené podobě a přitom tak prostě, aby to pochopili. Myslím, že to je nedostižný ideál každého hlasatele Božího království: nezjednodušovat a přitom být srozumitelný.
Znali jste se se skladatelem a také redemptoristou Karlem Břízou?
Karla Břízu jsem znal velmi dobře. Seznámili jsme se někdy v pětaosmdesátém roce, kdy jsem byl u něj doma. Pak jsme se sešli, když se vrátil na Svatou Horu a já byl čerstvý seminarista. Tam jsme spolu žili až do jeho smrti. Zemřel záhy poté, co odešel do Staré Boleslavi do charitního domova pro kněze. Můžu říct, že jsem s ním prožil celý závěr jeho života. Byl to člověk toho alfonsiánského ducha. Geniální a šikovný: varhaník, skladatel, varhanář, sbormistr. Dělal kolem chrámové hudby všechno od organizace přes postavení nástrojů až po hudební výkon. Byla to pro něj služebná disciplína pro pastoraci. Tam jsem si uvědomil, že je možné dělat velké umění, ale předat to lidem jako něco, co je potáhne. Tohle mě naučil. Člověk musí vyrůst oslněn Mozartem, Bachem, až k tomu, že zjistíte, že lidová píseň má svoji hodnotu, protože rozhýbe lidi a rozezpívá kostel. Takže já mám od něj v podstatě strašně moc. V hudebním životě mě ovlivnili dva lidé, on a Bohuslav Korejs, který působil v mé rodné farnosti ve Strašnicích a s nímž jsem zpíval možná ještě dřív, než jsem začal mluvit.
Jaká hudba je vám nejbližší?
Úplný vrchol je pro mě Bach. To je filozofie, matematika, hudba, geniální invence, teologie. Přitom je v jeho hudbě vnitřní dynamika, není tam jediná nota navíc ani „namíň“. Ale třeba též Olivier Messiaen. Jeho hudba na první poslech zní, že si tam někdo hraje, co chce. Jde ale o zpracování vysokých tajemství víry – je to v podstatě teologie oděná hudbou. Pro mě stále lákavá, stále neprobádaná. Taky mám rád obyčejné písně, když lidi zpívají bez „repráků“, hrají třeba na housle, na klarinet, na basu, jak jsem zažil nedávno na Chodsku. To je něco krásného.
Pop–music Vás neoslovila?
To mě nějak minulo. Spíš je to pro mě recese. Líbí se mi spíš určité humorné kvality textů, třeba u Ivana Mládka nebo kapely Buty. A zpětně v tom pak hledám hudbu. Ale že bych vyrostl na popíku, to ne.
Může hudba sama o sobě nést nějaké duchovní obsahy?
Jistě. Napadá mě jako příklad číst Sanctus z Bachovy Velké mše h–moll. Sama o sobě je nádherná, má komplikovanou polyfonii, dva sbory atd. Najdeme v ní ale také třeba hru s počty: devět andělských kůrů, které se různě proplétají, též symboliku Krista, jeho božství a lidství. Je to trošku jako ikona. Stále znovu a znovu na to hledíte a žasněte, jak v té Bachově hudbě jsou invence a hudební řemeslo naprosto podřízeny teologické myšlence a přitom zůstává zachována estetická krása i řemeslná dovednost. V Matoušových pašijích je pak spousta symboliky: kromě textu a dramatické hudby slyšíte třeba kapky potu, nesení kříže, pláč, najdete tam třeba dueta, v nichž rozeznáte dialog Božství s lidstvím v Kristově osobě. Bacha znám skrz naskrz, ale jsou i jiní skladatelé, kteří dokážou čistě hudebními prostředky vyjádřit duchovní skutečnosti. A to mě baví rozklíčovávat.
Jaké další umělecké žánry jsou vám blízké?
Výtvarné umění, architektura... mám to rád jako Gesamtkunstwerk, když to všechno dává nějaký smysl v celku. Vrcholem je gotická katedrála, kde se propojuje vše dohromady opravdu čistě k Boží slávě. Protože kdo by se chodil dívat na nějakou potvůrku vytesanou někde 70 metrů nad zemí, kam se ani nedá dostat. Je to prostě stavěné čistě pro Boha. Poslední dobou se zabývám „krásným slohem“ – krásnými madonami či pietami předhusitské doby. Ty v sobě nesou často složitou teologickou myšlenku, vycházející z určitých, významově nesmírně bohatých textů oné doby.
Co vás přivedlo k obnově církevních památek? Jaký v tom vidíte smysl, když věřících ubývá?
Vidím v tom nutnost, protože když jste za něco zodpovědný, tak se o to musíte postarat a člověk se samozřejmě rád pohybuje v hezkém prostředí. To je tedy první přirozená pohnutka. A pak hledám příběh, který je za tím – třeba donátora, který měl nějaký důvod dát vzniknout nějakému dílu, ale také příběh samotného umělce. Když se pak dostanete do hlav lidí, kteří stavbu tehdy vymýšleli, získáte k ní vztah. Na začátku je touha dát věcem další život a potom hledám právě ty příběhy. Pro mě nejsou „památky“, jen něco, co je staré, a proto se to musí chránit.
Kdesi jste se vyjádřil v tom smyslu, že litoměřická diecéze má „robustní infrastrukturu“, ale chybí lidi. Co s tím?
Tato diecéze byla konstruována na úplně jiné počty. Úbytek obyvatelstva nebyl přitom organický, ale daný historickými okolnostmi: mám na mysli zejména poválečné vyhnání německého obyvatelstva – přes veškerou složitost této problematiky – zde jednoznačně uškodil. Kostely v naší diecézi jsou obrovské monumenty bývalého života, dnes mnohde téměř bez života. Je to velice náročný pohled, když v kostele, kde žilo svou víru pět tisíc lidí, najednou vidíte dvacet lidí. Trochu depresivní. Potácíte se pak taky mezi utilitárním pohledem: „Skutečně tohle potřebujeme?“ – a mezi tím, že je to svědectví o křesťanské přítomnosti. A něco to stojí – ty kostely jsou symboly dosti luxusní. Na druhou stranu současný způsob vlastnictví a stát se svou památkovou péčí nám neumožňují tuto strukturu snadno opustit. Jsme přikováni k něčemu, nad čím můžeme buď celou dobu naříkat a nadávat, že je to špatné, anebo s tím budeme nějak pracovat jako s daností. Daří se jen malé postupné kroky. Vždy však je potřeba mít na zřeteli, že primát má člověk. Člověk je živý chrám Boží a Bůh v Kristu nepřišel spasit kostely, přestože jsou krásné a posvátné, ale přišel spasit člověka. V momentě, kdy struktura válcuje člověka, musíme s tím něco dělat.
Máte nějaké dílčí plány a cíle?
Čeká mě – dá-li Bůh – 23 let v biskupské službě. První cíl je tedy naprosto nedílčí: neuhnat se. Zvolit takové tempo, abychom se nezdecimovali v první zatáčce. Tahle disciplína není sprint, ale maraton. Musíme najít takové životní tempo, abychom nedělali aktivity pro aktivity a aby to uneslo ten počet lidí, kteří se angažují, a aby to uneslo rovněž onen geografický a časový prostor. Taky je potřeba brzdit a jít víc na hloubku. Dílčí plán je být s kněžími a tvořit s nimi presbyterium. Vidím, že to je těžké, protože doba a okolnosti nám nepřejí. Doba je individualistická, okolnosti jsou „jako když střelí do vrabců“ – v těchto malých počtech na velkém území s mnoha starostmi. Neustále jste nuceni podávat „výkony“. Vidím, že je potřeba být spolu, odpočívat a nezanedbávat odpočinek a duchovní péči o sebe. V letadle taky vždycky letuška školí: když poklesne tlak v kabině, nejprve si nasaďte dýchací masku vy a pak pomáhejte druhým. Vypadá to hrozně sobecky, ale co je nám platný uštvaný kněz, který je plný vlastních problémů, protože na sebe neměl čas. A tohle musíme zvládnou dohromady: abychom nebyli množina individualit, ale organismus. Den po dni si stále víc si uvědomuju, že toto je cesta, protože vidím, že mnozí ze spolubratří jsou na pokraji sil.
Oslovily Vás něčím významné osobnosti litoměřické diecéze – kardinál Štěpán Trochta a P. Ladislav Kubíček, od jehož smrti letos v září uplyne 20 let?
Patera Kubíčka jsem neznal. Od mnoha lidí jsem ale o něm slyšel a usuzuji na jeho kvality z kvalit těch lidí a jejich výpovědí. Byl to kněz, který mnoha a mnoha lidem pomohl. Že pro mnoho lidí v této diecézi a nejen v ní hodně znamená, ukazuje na to, že to byl mimořádný kněz. Ohledně Trochty: moje maminka zpívala ve sboru u již zmíněného Bohuslava Korejse a ten byl bratrem Jaromíra Korejse – sekretáře kardinála Trochty. Zpěváci jezdívali k biskupu Trochtovi na konci šedesátých a na začátku sedmdesátých let zpívat, takže v naší rodině se na kardinála Trochtu nějaké vzpomínky uchovaly. Když se zamýšlím nad jeho životem a postavím vedle sebe jeho věk a události, které zažíval tady v bezprostřední blízkosti – mám na mysli Terezínský koncentrační tábor – nedovedu si to představit. Trochta se ve dvaačtyřiceti letech stal v Litoměřicích biskupem a měl za sebou několik let v koncentráku. A po pár letech šel zase do vězení, tentokrát komunistického. Fakt, že tady v Litoměřicích můžu dneska být já, je taky díky tomu, že on něco obětoval a prolil nějakou tu kapku krve.
Co vůbec v současnosti znamená mučednictví? Jsme připraveni „nést kříž“?
Mučednictví je statečnost, která neuhne, ani když jsou překážky na úrovni hrdinských činů. Mučedník může být také někdo, kdo žije rovný, autentický život a normálně svědčí tím, že žije jako křesťan, tu a tam si nechá někde vynadat, někdo se mu za to posmívá. Pak ale může nastat doba, kdy být křesťanem znamená jít do vězení nebo na smrt a ten člověk nezmění směr. Mučednictví není strkání hlavy do oprátky, ale je to věrnost a svědectví. To je v podstatě podmínka sine qua non pro každý autentický křesťanský život. Nás se tady teď mučednictví Bohu díky netýká, ale je potřeba říct, že po celém světě je mnoho a mnoho mučedníků, možná víc než kdy jindy v historii.
Za rozhovor děkuje Jan Šindelka
19.08.2024, RC Monitor 15/2024
Nevím, kolikrát jsem musel odpovídat v posledních dnech na otázku: „A co říkáte, pane faráři, na zahájení olympiády v Paříži?“, ale vím, co jsem odpovídal. Odpovídal jsem slovy, která jsem si vypůjčil od francouzského prezidenta pana Macrona: „Toto je Francie!“.
23.08.2024, RC Monitor 15/2024
Ještě se na závodní dráhu nevydal jediný atlet, a už byla olympijská Paříž svědkem kolosálního přešlapu (velkého jak pověstná Maradonova ruka).
20.09.2024, Hnutí duchovní obnovy národa
Hnutí duchovní obnovy národa ve spolupráci s Kolegiátní kapitulou sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi a Arcibiskupstvím pražským pořádá v předvečer slavnosti sv. Václava a státního svátku Dne české státnosti Svatováclavské putování Prahou s Palladiem Země české, které se uskuteční v Praze dne 27. 9. 2024.
30.04.2024, RC
„Nikdy člověk není tak velký jako tehdy, když klečí." (sv. Jan XXIII.)
17.06.2024, RC Monitor 12/2024
Kardinál Štěpán Trochta zlobil. Nepochybně to byl člověk srdečný, „otevřený“, „člověk dialogu“, jak se dnes s oblibou říká. Ale taky důsledný. Muž Tradice a pevné víry.
08.10.2024, rkfzruc.cz
Režisér Jiří Strach reagoval na zprávu o dokonané sebevraždě pana Karla Heřmánka stručně: „Mávám ti do nebe, můj milovanej filmovej táto.“ Nejen jako kněz, ale i jako bývalý lékař a člověk, kterému podobným způsobem zemřel jeden z nejbližších lidí, si dovoluji zaprotestovat. Očekával bych totiž od věřícího jiný vzkaz. Budiž Jiřímu Strachovi omluvou, že se dneska často setkáme na parte zemřelých katolíků s texty, které vyjadřují jistotu, že dotyčný je v nebi. Vždyť byl tak hodný... Pokud je ale někdo určitě v nebi, tak se za něho nemusím už modlit. A co když v nebi ještě není? A tolik by naše modlitby potřeboval?