Misie otce Kolbeho

Tento hrdinný čin sv. Maxmiliána Kolbeho, který se stal v koncentračním táboře Osvětim, je většinou dobře znám. Můžeme říct, že je završením Maxmiliánova celoživotního snažení o spásu duší. Je to však jen špička ledovce. Jaký byl tedy Maxmiliánův celý život?

Životní nasměrování sv. Maxmiliána
Narodil se 8. ledna 1894 ve Zduńské Woli jako druhý syn Julia Kolbeho a Marianny, rozené Dąbrowské. Zde je pro českého čtenáře jedna perlička, totiž Rajmundův dědeček byl německého původu, ale pocházel z obce Štoky u Jihlavy. Juliusz Kolbe se však hlásil k polské národnosti a ve svých dětech povzbuzoval patriotické cítění, zvláště že Polsko bylo tehdy rozdělené mezi Rusko, Německo a Rakousko–Uhersko.

Malý Rajmund byl velmi živým a neposedným dítětem, kterého maminka musela často napomínat a usměrňovat. Jednou už si s ním nevěděla rady a tak si povzdechla: „Mundíku, Mundíku, co z tebe jen bude...?!“ Tato otázka malého chlapce tak zasáhla, že se začal modlit, aby poznal, co z něho má být. Zdá se, že tady nastal v jeho dětství významný obrat. Až po jeho smrti při sbírání materiálů k jeho blahořečení paní Marianna vyznala, že se mu tehdy, když se malý Mundík modlil za to „co z něho má být“, zjevila Panna Maria a nabídla mu dvě koruny – bílou a červenou. Bílá má být symbolem jeho řeholního zasvěcení a červená jeho mučednické smrti. Mundík je obě přijal. Jak konkrétně naplní jejich obsah, ještě nevěděl, avšak malý Rajmund nabral životní směr a jeho průvodkyní se stala Neposkvrněná.

Vstoupil do řádu minoritů, kde přijal jméno Maxmilián (při věčných slibech si přibral ještě jméno Maria). Maturitu složil ve Lvově (1912) a dále studoval v Krakově a Římě, kde získal doktorát z filozofie (1914) a teologie (1919). Kromě toho se velmi zajímal o matematiku a fyziku. Kněžské svěcení přijal taktéž v Římě roku 1918.

Rytířstvo Neposkvrněné
Během svých studií v Římě byl sv. Maxmilián Kolbe roku 1917 svědkem demonstrace svobodných zednářů, kteří slavili 300 let svého vzniku. V průvodu byly neseny transparenty s proticírkevními hesly, které se sv. Maxmiliána velmi dotkly. Hledal způsob, jak proti těmto nepřátelským postojům bojovat. Bylo mu jasné, že se zde vede duchovní boj a že proti silám zla je třeba postavit síly dobra, a k tomu je třeba použít i duchovní prostředky, kterými jsou modlitba, osobní obrácení, obnova mravů. Spolu s dalšími spolubratry založil hnutí, které nazval Militia Immaculatae (což polsky znělo Rycerstwo Niepokalanej a odtud do češtiny Rytířstvo Neposkvrněné, zkratka MI). Ačkoliv hnutí původně vzniklo jen jako iniciativa několika bohoslovců a zpočátku naráželo na opatrnost představených, tak postupně získalo požehnání církevních představených. Hnutí oficiálně potvrdil jménem církve kardinál Basilio Pompilj 2. ledna 1920.

Hlavním cílem MI mělo být osobní zasvěcení se Panně Marii, nošení a šíření Zázračné medailky, osobní obrácení a modlitba. Rytíři svým zasvěcením mají usilovat o obrácení hříšníků a těch, kdo ještě nepoznali Krista, zvláště o obrácení nepřátel Církve svaté a o posvěcení všech pod ochranou a prostřednictvím Panny Marie Neposkvrněné. Zvláštním způsobem sv. Maxmiliánovi záleželo na obrácení zednářů a explicitně je jmenoval v upravené modlitbě ze zázračné medailky: „Ó Maria, beze hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k Tobě utíkáme, i za všechny, kteří se k Tobě neutíkají, a zvláště za zednáře“ (současná verze zní „... zvláště za nepřátele Církve svaté a za ty, kdo jsou Ti svěřeni“). Nejde tedy o likvidaci nepřátel, ale o jejich obrácení, tedy jejich záchranu před peklem a získání pro Boží království. Krásně se tato myšlenka spojuje s poselstvím Panny Marie z Fatimy, kde Matka Boží vybízí k modlitbě za ubohé hříšníky. Dalo by se říci, že sv. Maxmilián odpověděl na fatimskou výzvu jako první.

Moderní doba, moderní nástroje
Maxmilián velmi dobře vnímal, že nestačí mluvit k lidem jen v kostele. Přesvědčoval své spolubratry, že je třeba používat moderní nástroje a jít k lidem až domů. „Vy kážete v neděli, a deníky dennodenně, každou hodinu. Vy hovoříte k věřícím v kostele, ale deník za nimi jde domů. Vy mluvíte půl hodiny nebo hodinu, a deník nezmlkne nikdy...“ Z toho důvodu také začal od roku 1922 vydávat časopis, který nazval Rycerz Niepokalanej tedy „Rytíř Panny Marie Neposkvrněné“. Usiloval v něm prohloubit a posilnit víru, ukázat pravou askezi i seznámit věřící s křesťanskou mystikou, a navíc v duchu Rytířstva Neposkvrněné snažit se o obrácení hříšníků. Časopis vznikal od nuly a musel překonat mnohé vážné obtíže, byl zaplacen velmi tvrdou prací nejprve samotného šéfredaktora sv. Maxmiliána a následně jeho spolupracovníků, ale brzy si získal důvěru mnoha čtenářů a postupem času vznikl velký vydavatelský podnik. Ten by se mohl stát velmi dobře prosperujícím byznysem, ale sv. Maxmiliánovi šlo především o záchranu duší, proto všechny získané prostředky věnoval na rozvoj a rozšíření činnosti. Jakmile od roku 1927 vznikl klášter–vydavatelství Niepokalanow, kde se vydával Rycerz ve stále rostoucích nákladech, začal plánovat rozšíření svého tiskového apoštolátu dál za hranice Polska. Mezitím mu také šlo o dobrou výchovu mladých generací, a proto se vynasnažil, aby Niepokalanow otevřel tzv. malý seminář čili jakési gymnázium, z něhož měli vycházet katolicky zformovaní mladí lidé a také měl být základnou pro nová povolání do řádu minoritů.

Misie k nekřesťanům
V roce 1930 se sv. Maxmilián spolu s dalšími čtyřmi spolubratry vydal na misie na Dálný východ. Kde se nakonec usídlí, nevěděl. Předpokládal, že to bude Čína nebo Vietnam, ale to se nepovedlo. Hledání místa bylo nakonec úspěšné až v Japonsku v Nagasaki. Zde už po měsíci od přistání vydali bratři misionáři první číslo katolického časopisu Seibo No Kishi a postupem času bratři misionáři vybudovali v Nagasaki „Mugenzai no Sono“ čili „Zahradu Neposkvrněné“ po vzoru polského Niepokalanova. Svatý Maxmilián osobně pracoval v Japonsku šest let, ale klášter, který založil, funguje dodnes.

Misie v Japonsku byla ještě v plenkách a sv. Maxmilián už plánoval velká misijní díla k pohanům a jinověrcům, kteří Krista neznají. Představoval si, jak vznikají misie v Indii a na Blízkém východě, odkud by se dalo evangelizovat miliony lidí. Ve svých plánech nebyl žádný troškař, ale svým srdcem objímal celý svět.

Osobní misie
Otec Maxmilián nebyl jen ředitelem velkého evangelizačního podniku schovaným někde v kanceláři. Každé své setkání s lidmi využíval ke sdílení víry. Velmi charakteristické jsou jeho rozhovory se spolucestujícími ve vlaku, v nichž vždycky došel k tématu víry a snažil se své protějšky přimět k zamýšlení, ne-li přímo ke konverzi ke křesťanství. Je znám případ, kdy v rozhovoru s jedním spolucestujícím se tak zapálil, že dokonce vystoupil o několik zastávek dříve, jen aby dokončil rozhovor, který by mohl daného člověka přimět ke změně smýšlení. Dobrým prostorem pro evangelizace byly také nemocnice a ozdravovny, v nichž Maxmilián Kolbe pobýval, jakožto člověk nemocný tuberkulózou. Organizoval v sanatoriu přednáškové a diskusní večery, a dokonce i některé posluchače pokřtil.

Poslední misie
Jako evangelizační misii chápal také prostor koncentračních táborů. Otec Maxmilián byl totiž zatčen dvakrát. Nejprve na začátku války v roce 1939, kdy Niepokalanov byl Němci zrušen a bratři odvezení do Lamsdorfu, Amtitzu a Ostřešova, ale brzy propuštěni. Podruhé byl zatčen roku 1941 a odvezen do Osvětimi, odkud už známe příběh nabídnutí života za spoluvězně. V koncentračním táboře, kde se mnozí hroutili pod tíhou práce, ponížení, hladu a bití, o. Maxmilián působil jako duchovní obr v bídném těle. Dokázal se dívat svým trýznitelů do očí, v nichž chtěl zahlédnout pod nánosem hrubosti lidskou duši, kterou by mohl zachránit pro věčnost. Za tuto drzost schytával bití a esesmani na něho křičeli: „Dívej se do země a ne na nás!“ Dělil se chlebem, povzbuzoval zlomené na duchu a nakonec neváhal využít i tu poslední šanci k evangelizaci a záchraně duší pro věčnost. V bunkru hladu povzbuzoval spoluvězně, aby své katy neproklínali a odpustili jim. Povzbuzoval k modlitbě a přípravě na smrt. Postupně všechny spoluvězně doprovodil na věčnost – zemřel po jednadvaceti dnech hladovění jako jeden z posledních dobit fenolovou injekcí dne 14. srpna 1941 v předvečer svátku jeho milované patronky Panny Marie Nanebevzaté.

V evangeliu se praví, že kdo není věrný v malých věcech, ten nebude věrný ani ve velkých (srov. Lk 16,10). Myslím, že to lze říci i o otci Kolbem. Nikdy by nedokázal v tak vypjaté situaci nabídnout svůj život, kdyby ho již předtím dennodenně nenabízel Bohu, aby ho mohl použít ke svým cílům.

br. Bohdan Heczko OFMConv.