Církev Kristova je apoštolská

Pán Ježíš završil své vykupitelské dílo na zemi svým slavným nanebevstoupením, avšak hodnoty, které nám takto získal, je třeba přijímat stále. Kristovo dílo našeho posvěcení je sice dokonáno jednou provždy, ale jeho přivlastnění, tedy posvěcování, zůstává pro každého věřícího trvalým úkolem. Stále je třeba přijímat milost Boží posvěcující, která, jak praví jedna ze základních pravd katolické víry, je pro spásu člověka nezbytně potřebná. Tato milost nám dává účast na Boží přirozenosti a je proto také zárukou spásy: „Z titulu milosti posvěcující jsme jednou nohou v nebi!“ (Z přednášek prof. ThDr. Václava Wolfa.)

Ovšem toto spojení nevychází od člověka, nýbrž od Boha. Člověk sám se nemůže spojit s nebem, pozvednout k Bohu na jeho úroveň. Avšak Pán Bůh se může snížit k člověku. Může člověka pozvednout k sobě, tedy dát člověku účast na Božské přirozenosti. To ovšem předpokládá určité dispozice ze strany člověka. Bůh je svatý, není tedy možné s ním spojit cokoli nesvatého, a proto bylo nezbytné zprostředkovat lidem posvěcení. V praxi to znamená odstranění překážek posvěcení, tedy hříchy, a ustanovit zdroje posvěcení, kterými jsou svátosti.

Oběť nekonečné ceny
Toto spojení s Bohem nám získal Pán Ježíš, když se obětoval za hříchy lidí a ustanovil svaté svátosti. On je tedy pravým a jediným prostředníkem mezi člověkem a Bohem. Toto prostřednictví Bohočlověka Ježíše Krista je zcela jedinečné a nezastupitelné, protože nikdo jiný nemůže přinést oběť nekonečné ceny a tím zadostiučinit nekonečné Boží spravedlnosti. Jakkoli je pozice Krista prostředníka nezastupitelná, lze toto prostřednictví vykonávat skrze posvěcené služebníky. Avšak stále se jedná o dílo Krista Velekněze, protože všechny milosti plynou z jeho od něj, z jeho oběti, a jiný zdroj milostí není! Rozdělování božských hodnot věřícím však svěřil sám Kristus až do konce světa své církvi. Kristus posílá apoštoly a svěřuje jim svoji moc: „Křtěte,“ „To konejte na mou památku,“ „Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny.“ Služba apoštolů je tedy pokračováním činnosti samotného Krista! On sám je primárním udělovatelem každé svátosti, když sám obětuje své tělo, odpouští hříchy a ve křtu uděluje svoji milost. Proto když apoštolové a jejich nástupci konají svátostné úkony, koná je sám Kristus. (PIUS XII., Encyklika Mediator Dei, čl. 42.) Konkrétně, například ve svaté zpovědi, když zpovědník uděluje rozhřešení a říká: „Já tě rozhřešuji,“ (ego te absolvo), tak ono „já“ není „já“ zpovědníka, nýbrž „já“ samotného Krista.“ (RATZINGER Josef, O víře dnes, Zvon, Praha 1994, s. 45.) Stejně tak ve mši svaté říká celebrant: „Toto je mé tělo,“ ale zcela samozřejmě se jedná o tělo Krista Pána.

Poslání
Pán Ježíš svěřil vykonávání svého díla apoštolům, když je posílá tak, jako byl on sám poslán Otcem (Jan 20,21). A právě tato návaznost poslání apoštolů na poslání samotného Krista je nejhlubším základem apoštolské důstojnosti, tedy svátostného kněžství. Poslání apoštolů má tak svůj nejvlastnější původ v samém nitru Nejsvětější Trojice! Z toho důvodu není možné v církvi jakožto v Božím lidu jiné poslání než od Krista. On sám se zcela ztotožňuje s činností apoštolů při plnění jejich poslání, když říká: „Kdo vás slyší, mne slyší; kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá, a kdo pohrdá mnou, pohrdá tím, který mě poslal“ (Lk 10,16). Poslání apoštolů je tedy v Božím plánu ztotožněno s posláním Kristovým, když jsou Kristem posláni tak, jak on sám byl poslán Otcem (Jan 17,18). Apoštolský úřad, jejich poslání, proto pramení z Nejsvětější Trojice. Cokoli, co nemá tento původ, není hodno jména apoštolů. Proto pověření službou ze strany církevního shromáždění, jak je běžné v protestantských komunitách, nemá s posláním od Krista vůbec nic společného!

Apoštolský úřad
Apoštolové si byli skutečnosti svého poslání jasně vědomi a odvolávali se na ni (Gal 1,1). Svoji autoritu neodvozují od církevní obce, nýbrž přímo od Krista, a toto své poslání vůči obci vymezují. Například apoštol Pavel napomíná Korinťany a uvádí: „Proto píši takto z dálky, abych při svém příchodu nemusel přísně použít své moci, kterou mi Pán dal na budování, ne na ničení“ (2 Kor 13,10). A protože také apoštolové odešli z tohoto světa k Bohu, bylo nezbytné, aby jejich poslání Kristem bylo zachováno. Jinak by nebylo možné naplnit Kristův příkaz: „Jděte do celého světa a učte všechny národy.“ To nebylo v silách samotných apoštolů. Kristus Pán také říká apoštolům, že je s nimi až do konce světa (Mt 28,20). Pokud by se tato slova týkala pouze samotných apoštolů, museli by být (alespoň do konce světa) nesmrtelní, což je samozřejmě nesmysl. To, co trvá, je apoštolský úřad, poslání, nikoli konkrétní osoby jednotlivých apoštolů. Proto svoje poslání od Krista a s ním spojenou moc předávají svým nástupcům, biskupům. V biskupech proto pokračuje činnost apoštolů, kteří toto své poslání konali nejen z Kristova pověření, nýbrž jeho mocí (Lk 22,19). Skrze biskupy (a jejich pomocníky kněze) tak Kristus stále působí ve světě.

Apoštolská posloupnost
Základem pokračování apoštolského úřadu v církvi je tzv. apoštolská posloupnost (succesio apostolica), která spočívá v tom, že apoštolové předali svůj úřad vkládáním rukou svým nástupcům (1 Tim 5,22), aby poslání apoštolů pokračovalo také po jejich smrti. Proto ustanovují jednotlivým církevním obcím představené, pro které žádají stejnou poslušnost, která náležela jim samotným. Tak apoštol Pavel, když posílá Timotea do Soluně a do Korinta, žádá, aby jej věřící přijali jako jeho samotného (1 Sol 3,2, 1 Kor 4,17). Na apoštoly a jejich poslání tak již navazuje další křesťanská generace, která své pověření přijímá přímo od apoštolů. Apoštolové tedy ztělesňují kontinuitu mezi Kristem a církevní tradicí. V biskupech tak stále trvá apoštolský sbor, v němž pokračuje dílo samotného Krista učitele, pastýře a velekněze.

Svatý Irenej z Lyonu uvádí ve svém díle Adversus haereses (Proti heretikům): „Biskupové jednotlivých obcí byli ustanoveni od apoštolů, apoštolové biskupům svěřili jednotlivé obce, odevzdali jim učitelské stolce a zanechali je jako své zástupce a nástupce pokračující v jejich díle.“ Dále uvádí, že „Linus v Římě a Polykarp, jeho svatý učitel, ve Smyrně přijali svůj úřad z rukou apoštolů.“ Tertulián ve své apologii (z roku 204) vyzývá bludaře, aby označili začátek svých „církví,“ tedy svůj apoštolský původ. A dále uvádí, že Kristově církvi „se řady biskupů rozvíjejí postupně od začátku, takže každý biskup má za ručitele a předchůdce jednoho z apoštolů nebo apoštolského muže, který znal apoštoly a žil s nimi.“

Nositelé apoštolského úřadu
Apoštolská posloupnost je proto základem Kristovy církve pro její postup dějinami. Bez ní nemá křesťanské společenství návaznost na Pána Ježíše, a proto není a nemůže být jeho církví. Žádné společenství nemá moc udělit úřad, který sám Kristus svěřil apoštolům. Boží lid není prostředníkem mezi sebou a Bohem. (PIUS XII., Encyklika Mediator Dei, čl. 83.) Tím je pouze Pán Ježíš, který toto své dílo posvěcování, tedy spojování nebe se zemí, koná skrze posvěcené služebníky. Jeho mocí posvěcovali apoštolové Boží lid a tuto moc předávají dalším generacím apoštolů, tedy biskupům, aby posvěcovali další generace křesťanů.

Nestačí tedy mít v názvu „církve“ slovo apoštolská, nestačí se na učení apoštolů odvolávat, dokonce nestačí s ním souhlasit, aby církev byla apoštolská. Je třeba mít nositele apoštolského úřadu, kteří přejali tento úřad od dřívějších nositelů, a tato návaznost musí dosahovat až k apoštolům, protože ti přijali své poslání a s ním svěřenou moc přímo od Krista. Skrze něj jak toto poslání dosahuje až k Bohu Otci. Od něj skrze Krista toto poslání pochází, skrze apoštoly a jejich nástupce se uskutečňuje po celé dějiny církve, tím že člověka posvěcuje, a tak vede zpět k Bohu.

P. ICLic. Mgr. Šimon Polívka, Ph.D.