Připraveni ke každému dobrému dílu

Jaká byla Vaše cesta k víře a formace ke kněžství?
Jak známe z teologie, existuje forma křtu vodou, krví a touhou. Já byl pokřtěný šmahem. A toť vše. Prostě taková venkovská tradice, která je chápaná spíše jako magický rituál. Až na vysoké škole v Praze jsem se setkal s věřícími spolužáky, věřícími profesory a otevírala se mi cesta k poznání křesťanské víry. Byli to především otcové jezuité, kteří mne silně ovlivnili a předávali mi zdravé a smysluplné pojetí víry. Po nich to byl opat želivského kláštera Vít Tajovský. Tam začala také moje cesta ke kněžství. Nabídky k tajnému svěcení jsem odmítal, necítil jsem se dost zralý a odvážný pro tajné působení.

Jste rovněž premonstrátským terciářem. Proč právě tento řád? Co je Vám blízké na jeho spiritualitě?
Po návratu ze studií, ze společenství věřících, jsem se vrátil na Vysočinu, kde jsem byl prakticky odříznutý od aktivní křesťanské party. Po mém setkání a navázaném přátelství s opatem Vítem Tajovským jsem vstoupil mezi želivské terciáře. Mimochodem, Želiv je blízko mého bydliště. Bylo mi blízké i takzvané premonstrátské patero a heslo řádu „Ad opus bonum parati.“

Jste rodák z Vysočiny, skoro celý život zde žijete a působíte. V kraji Otokara Březiny. Čím je pro vás Vysočina?
Tento básník mystik je mi blízký nejen tím, že je mým nejoblíbenějším, ale také proto, že naše rodné obce jsou čtyři kilometry od sebe. A Vysočina je prostě rodiště i domov.

Jak vzpomínáte na Bohumila Víta Tajovského, opata želivského kláštera, který Vás v roce 1984 tajně přijímal do řádu?
Nejen v mých očích, ale i v očích jiných lidí, kteří ho poznali, se jedná o světce. Muž bolesti, věrnosti a poctivosti. Nejen ve víře.

Které osobnosti Vás ovlivnily v životě i profesi?
Jak už jsem řekl, byli to jezuité a otec Vít po stránce duchovní. Po stránce lékařské to byl profesor psychiatrie, můj učitel Petr Zvolský. Všichni už jsou na věčnosti.

Jste člověk několika profesí a povolání. Když to řeknu ve zkratce: jak propojujete „ordinaci a kostel“?
Patnáct roků jsem měl ordinaci v jednom pelhřimovském kostele. Šlo skutečně o spojení obou pod jednou střechou. Pokud jsem v ordinaci, vidím člověka i po stránce duchovní, pokud sedím ve zpovědnici, tak i po stránce duševní.

Pozorujete za léta své profesní dráhy nějakou proměnu problémů lidí, co za Vámi chodí – ať po duševní, či duchovní stránce?
Nic nového pod sluncem. Lidé přichází se stejnými problémy jako dříve, ale v daleko větším počtu. Svět se zbláznil.

Jaká by měla být pro nás křesťany náležitá podoba evangelizace?
V první řadě být lidsky normální. Potom mít dobré teologické vědomosti a potřetí umět s lidmi smysluplně komunikovat. Být ke každému dobrému dílu připraven. To uměli moji jezuité i otec Vít.

Řada lidí katolické církvi vytýká, že je hierarchická, nedemokratická, „patriarchální“. Jsou tyto výtky oprávněné?
Také takové hlasy a silnou kritiku slýchávám. Jak od ateistů, tak od velikých a progresivních katolíků. Právě tato struktura vytváří řád. A jak se říká: zachovej řád a řád zachová tebe.

Může být rodič současně autoritou a vzorem i kamarádem?
Může a měl by být. Proto se rodiče musí svému rodičovství učit.

Věnujete se přednáškám pro rodiny a o rodině. Jaká je Vaše hlavní rada, aby rodina byla skutečně domovem, pro děti i rodiče?
Ve všech přednáškách na toto téma může být přednášející jen informátorem, nikoli formátorem. Vzhledem k tomu, že Bůh tvoří originály, není možné dávat obecné rady. A co dítě, to originál.

Na začátku rozhovoru jsem zmínil slovo „domov“. Vánoce si nejvíce propojujeme právě s domovem, přitom Marie, Josef a Ježíšek neměli kde hlavu složit. Co pro Vás znamená domov?
Domov by měl být v každém případě místem, jediným místem na světě, kam bych se mohl bez obav a s touhou vracet.

Toto číslo našeho časopisu vychází na Vánoce. Odpusťte tedy na závěr banální otázku: jak je slavíte a čím pro Vás jsou?
Nemám rád přeslazená vánoční klišé. Proto odpovím stručně. Slavím je jako kněz a jsou pro mne inspirací pro další rok.

Chtěl byste našim čtenářům něco vzkázat?
Především vzkaz čtenářkám. O Vánocích přijde Ježíšek, nikoli kontrola z hygieny.

Za rozhovor děkuje Jan Šindelka