A čemu vlastně věříš?

06.12.2024, RC Monitor 22/2024

Okřídlené úsloví: „To musíte odříkat, i když vás vzbudí o půlnoci,“ jsem poprvé asi slyšel ve škole, když jsme se učili malou násobilku. Za našich školních let se na tom dost bazírovalo, myslím znát věci zpaměti, a naši učitelé nás nikterak nešetřili a bylo jim jedno, zda nám tím způsobí nějakou újmu na psychickém zdraví. A u malé násobilky nezůstalo, nároky se stupňovaly a vědomostí, které jsme ukládali postupně do paměti, bylo stále více.

A tak se neznalost některých skutečností a pravidel probíraných v rámci základního školství v mé generaci bere doposud jako diskvalifikační. A u těch, kteří je sami neznají, vyvolává pocit studu.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Proč to píši? Již několikrát jsem si všiml, že u některých katolíků, u nichž van času zavál základní znalosti víry, neznalost nevyvolává stud, ale cosi, co lze nazvat okecáváním. Již několikrát se mi stalo, že reakcí na dotaz po šesteru základních pravd víry byla chvíle ticha a pak se otevřel splav výmluvnosti o tom, jak netřeba vše přesně vyjmenovat, ale je důležité věřit a o víře mluvit a víru vysvětlit. A byla to často slova vzletná, úžasná, hladící, jemná jako vánek či přímo vášnivá, která se rozlévala téměř bez hranic a připomněla mi má školní léta, když jsem byl zkoušen z látky, jejíž neznalost jsem se, pravda bez úspěchu, snažil maskovat právě oním okecáváním. A po zkoušení jsem nejen opouštěl stupínek se špatnou známkou, ale i s pocitem, že kdybych to uměl, nemusel jsem se tak trápit a být za blbce.

Ano, ono šestero bychom měli znát a odříkat, i když nás o půlnoci vzbudí, abychom měli pro svá vzletná vyjádření hranice, a pokud nemáme dar výmluvnosti, abychom alespoň jednoduše a stručně mohli odpovědět, až se nás někdo zeptá: „A čemu vlastně věříš?“

P. Evermod Jan Sládek O.Praem

Další články

Nobelovu cenu za literaturu za rok 2025 získal mistr apokalypsy

12.12.2025, The American TFP

Představte si literární svět plný temných dystopií, absurdních událostí a postav bloudících rozpadajícím se společenským řádem. Taková je tvorba maďarského spisovatele Lászla Krasznahorkaie, čerstvého držitele Nobelovy ceny za literaturu. Je známý těžkým stylem bez odstavců, mnohastránkovými větami a příběhy, v nichž se hranice mezi realitou a absurditou rozplývá. Jeden z jeho románů má čtyři sta stran a tvoří jedinou větu.

Mlčení, které koná: tajemství svatého Josefa

19.03.2026, RC Monitor 5/2026

Kdo z nás má tu odvahu, anebo tu nevědomost, aby mohl říct, že nepotkal svatého Josefa? Chodí všelijak přestrojen, zjevuje se ve všech „společenských vrstvách“, vždycky mlčí, nikdy neprozrazuje svou důstojnost, poněvadž tak je pokorný a poslušný, že o ní neví, a kdyby o ní věděl, nechce o ní vědět. Zacpi pramen dobra rukama: čím více na něj tlačíš, tím silněji jej utlačuješ, tím výše vystřikuje. Pramen a skutečná síla se utlačit nedá. „Já jsem, který jsem,“ takto sám sebe definuje Bůh. Zaniká to, co není; co není v Bohu, to vůbec není. Co jest, to nezrušitelné a neporušitelné jest v Tom, který jest.

Síť, která se trhá

01.04.2026, RC Monitor 5/2026

Někdy se zdá, že dějiny církve postupují zvláštním rytmem: zatímco jednou rukou připomínají utrpení a oběť, druhou ukazují nečekanou naději. Právě takový čas nyní prožíváme. Letos v červnu budou v Brně blahořečeni kněží Jan Bula a Václav Drbola, oběti komunistické zvůle padesátých let. Dva mladí faráři, jejichž životy byly násilně přervány režimem, který se snažil přetrhnout nejen lidské osudy, ale i samotnou paměť víry. Symbolické je, že relikviář k jejich poctě vzniká jako obraz „protržené sítě“.

V Libanonu vzniká největší socha Ježíše na Blízkém východě

15.04.2026, církev.cz

Ve východní části Libanonu vzniká monumentální socha Krista, která má být největší svého druhu na Blízkém východě. Projekt vzniká v oblasti poznamenané dlouhodobým napětím a místní jej vnímají jako znamení víry a naděje.

Pedagogika touhy

25.03.2026, RC Monitor 5/2026

Aristoteles označil člověka za tvora společenského – zoon politikon. A je to pravda, bez vztahů nelze žít ani růst. Přesto se zdá, že ještě hlubší vrstvou lidské existence je touha. Dříve než člověk vstoupí do polis, už po něčem sahá. Dříve než si věci vyloží rozumem, už je miluje – nebo odmítá. Člověk je bytost, která je neustále nasměrovaná k nějakému dobru, skutečnému, či domnělému. Chtě nechtě je člověk také živočich touhy – zoon epithymetikon. Postní doba tuto skutečnost nemilosrdně odhaluje. Když si člověk něco odřekne, neodhalí se jen síla či slabost vůle. Odkryje se struktura srdce. Jak rychle hledáme útěchu, jak těžko snášíme prázdnotu, jak instinktivně zaplňujeme každé ticho hlukem, obrazem, činností. Náhle se ukáže, že půst není především o odříkání si masa nebo dezertu ani o disciplíně. Je o touze.

Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce

26.01.2026, RC Monitor 1/2026

Jak jednoduše a jasně ta věta z Matoušova evangelia zní. A stejně nám dělá problémy. V poslední době mne hodně nemile překvapilo, kolik mých známých, kteří se cítí být věřícími, doslova čiší nenávistí, pokud dojde na politiku. Jako by zapomněli na Ježíšovo přikázání lásky i vůči nepřátelům.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.