Poděkování za krev života

27.12.2024, RC Monitor 24/2024

Dovolte, prosím, abych se vám představil. Jmenuji se Petr Piťha a je mi 86 let. Jsem emeritním profesorem dějin a teorie kultury na Karlově Univerzitě a emeritním proboštem Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě Pražském.


Trpím onemocněním, jehož léčení periodicky vyžaduje transfuze krve. Při poslední, která proběhla nedávno, jsem si uvědomil, že vám, dárcům, možná žádný pacient nikdy nepoděkoval. Jistě, dárce je anonymní, ale to je chabá formální výmluva. Já sám jsem se dozvěděl jen odběrové místo a číslo kapačky C 2003 24 010470 10. I kdybych nějakým obtížným způsobem docílil, že by se můj dopis dostal ke konkrétnímu dárci, nebyl bych spokojen. Byl by jediným ze všech, jejichž krev jsem přijal. Obracím se na vás tedy korporativně a zahrnuji i dárce, s nimiž mám společné jen to, že jsme lidé.

Přemýšlel jsem něco přes hodinu trvání transfuze a uvědomil jsem si mnohé. Předně, že solidarita nesmí být jednosměrná. Vždy musí být i solidarita chudých k bohatým, nemocných ke zdravým atp. Při každém darování rozkvete dárci pěst ve dlaň. A na to musí obdarovaný svobodně (nutit ho nesmíme) odpovědět.

V našem případě se jedná o dar života. Je to největší možný dar. Dar života dostaneme každý od svých rodičů. Bylo by pošetilé myslet si, že to rodiče stálo jen prožití krásného okamžiku lásky, a ženu pak dlouhou dobu těhotenství a dříve bolestný porod. Musí o své děti dlouho pečovat a do života je uvádět. Zcela odlišný tvar téhož daru má položení života za druhého. V dopise oslavujícím život vás nebudu trýznit apokalyptickými úvahami, že pole a vinice, které se na podzim stanou bojištěm a napojí se krví, příštího léta přinesou zrní na chléb a urodí hrozny pro víno. Příroda, která nemá paměť, je mocnější než člověk, který ji má.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Uvažoval jsem o krvi a srdci. Přišlo mi, že primitivní antropologie je velice moudrá, když živého člověka vidí jako rukáv, v němž nitro není ruka do něho strčená, ale tloušťka látky, z níž je ušit. Náš život neprobíhá v zažívací trubici, i když má velkou roli, ale v krevním oběhu. Bez jídla vydrží člověk řadu týdnů, bez krve ani pár minut.

Srdce je motorem života, protože přijme krev bez kyslíku, udušenou, tj. mrtvou, a vrátí jí život nádechem plic. Protože láska je jediným důvodem i smyslem života, je sama život ve vší jeho rozmanitosti, barvivosti i kráse. Nemusíme se divit, že srdce je prvým symbolem lásky a zároveň místem naší sebeidentifikace. Když s údivem klademe otázku Já?, nikdy neukážeme prstem na čelo (leda bychom chtěli dát najevo, že nejsme blázni), ale vždy se dotkneme dlaní levé části prsou. Druhým, rovněž transkulturálním symbolem lásky je Madona, žena–matka s dítětem v náručí.

Jako katolický kněz jsem bezpočtukrát opakoval s děsem a posvátnou úctou Kristova slova při poslední večeři s apoštoly: Vezměte a pijte z něho všichni. Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Jako Kristův kněz vidím dar krve jako milosrdenství navracející život. Zmínil jsem to již při popisu krevního oběhu.

Zastavme se ještě u jednoho citátu z Bible: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo by za druhého položil život. Známe příklady, kdy k této vrcholné lásce došlo, např. když někdo nabídl, že se postaví na místo spoluvězně odsouzeného k smrti (učitel Korczak, P. Maxmilian Kolbe). Nemysleme, že je nutné darovat celý zbytek života naráz. Každá návštěva nemocného, osamělého a podobně obětovaný čas jsou darem části života, protože bychom v té době mohli dělat věru něco příjemnějšího.

U vás jde ještě o daleko víc. Děkuji vám a hluboce se před vámi skláním. Jen nepatrný zlomeček z vás dá krev pro pár stovek, ale i v této pokleslé dimenzi tak činím. Při současné posedlosti majetkem se neznámému člověku sotva kdy dávají tak velké dary.

Omlouvám se, že vám píšu tak pozdě. Ale jsem rád, že mi to vůbec došlo. A ještě víc se raduji, že jsem snad zacloumal mříží netečnosti příjemců a alespoň tak se postavil po váš bok. Je velkým zlem, že nás musí ohlodat až téměř na kost, abychom si uvědomili hodnotu života a důstojnost svého člověčenství. Se zlem nelze vyjednávat, zlu se musí čelit!

Protože zanedlouho budou Vánoce, přeji vám, přátelé, abyste se, až budete zpívat naši nádhernou koledu Narodil se Kristus Pán, při slovech nám, nám, narodil se, opravdu radovali, jako by se vám narodila Láska.

Se srdečným pozdravem Váš Petr Piťha


Další články



Milost pokání

18.02.2026, RC Monitor 3/2026

Jedna postní antifona zní: „Kristova krev byla prolita za naši spásu, přinesla milost pokání celému světu.“ Ano. Doba postní, která opět po roce začíná, je velká milost. Bůh nám dává znovu příležitost polepšit se. Boží hlas zní: „Jako že jsem živ, praví Pán – Hospodin, nemám zalíbení v hříšníkově smrti, ale aby změnil své chování a byl živ“ (Ez 33,11).

Zamyšlení svatovojtěšské

29.04.2026, RC Monitor 8/2026

Milí čtenáři, v minulém týdnu jsme si připomínali sv. Vojtěcha, biskupa, mučedníka a hlavního patrona pražské arcidiecéze. Protože to je můj křestní patron, snažil jsem se přirozeně o něm dozvědět během svého života co nejvíce informací, ale když jsem se dostal do farnosti Rakovník, čekalo mě jedno milé překvapení, které se mého patrona týkalo. Byl jsem totiž požádán lidmi, kteří pracují v zemědělství, abych se pomodlil ke svatému Vojtěchovi s prosbou o déšť.

Co je růženec a proč ho církev doporučuje?

03.04.2026, RC Monitor 6/2026

Podle tradice sahající do 13. století se počátky modlitby růžence připisují svatému Dominiku Guzmánovi, kterému se měla zjevit Panna Maria a naučit ho této zbožnosti. Později, v 16. století, papež Pius V. ustanovil jeho liturgickou památku na 7. října, den, který připomíná výročí vítězství v bitvě u Lepanta. Od té doby tuto modlitbu římští papežové neustále doporučují jako veřejnou a všeobecnou modlitbu tváří v tvář běžným i mimořádným potřebám svaté církve, národů i celého světa.

Bojíte se pekla? Už v něm jste, aniž o tom víte. Škoda, že jsme tady

12.03.2026, RC 4/2026

Když v roce 2006 vyšla Benatarova kniha Nebýt či být. O utrpení, které přináší příchod na tento svět, vyvolala v akademických kruzích i mimo ně nebývalý ohlas. Do té doby snad žádný myslitel nevěnoval tak velké systematické úsilí tomu, aby prokázal nesmyslnost lidské existence. David Benatar vychází ze základního faktu nahodilosti lidského života, tedy z vědomí, že sice existujeme, ale nikoliv nutně. Mohli jsme totiž také nebýt a z této neexistence, která byla ostatně mnohonásobně pravděpodobnější než naše existence, jsme byli vrženi do nehostinného světa, v němž jdeme vstříc nepředvídatelnému a mnohdy naprosto brutálnímu osudu.

Jak rozlišovat Boží vůli

20.04.2026, RC Monitor 7/2026

Jako lidé jsme stvořeni k Božímu obrazu a jako křesťané jsme byli přijati za Boží děti. To definuje naši důstojnost Božího dítěte – dítěte, které miluje Bůh. Tento základní stavební kámen našeho života z víry si musíme často připomínat, protože poskytuje rámec našemu putování životem a hledání Boha: ať se stane, co se stane, jsme milovanými Božími dětmi.

Tři lekce od Eriky Kirkové

20.02.2026, Catholic Culture

Prohlášení Eriky Kirkové o tom, že vrahovi svého manžela odpustila, bylo za dlouhou dobu největším projevem oslavy Boha ze strany veřejně známé osobnosti. Kromě jejího hrdinského příkladu odpuštění, který mluví sám za sebe, se od ní, myslím, můžeme naučit ještě dvě další věci. V jednom rozhovoru řekla, že nechce být vtažena do snah o to, aby vrah jejího manžela dostal trest smrti.


načíst další


Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.





MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2026 Res Claritatis, z.s.