Poděkování za krev života

27.12.2024, RC Monitor 24/2024

Dovolte, prosím, abych se vám představil. Jmenuji se Petr Piťha a je mi 86 let. Jsem emeritním profesorem dějin a teorie kultury na Karlově Univerzitě a emeritním proboštem Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě Pražském.


Trpím onemocněním, jehož léčení periodicky vyžaduje transfuze krve. Při poslední, která proběhla nedávno, jsem si uvědomil, že vám, dárcům, možná žádný pacient nikdy nepoděkoval. Jistě, dárce je anonymní, ale to je chabá formální výmluva. Já sám jsem se dozvěděl jen odběrové místo a číslo kapačky C 2003 24 010470 10. I kdybych nějakým obtížným způsobem docílil, že by se můj dopis dostal ke konkrétnímu dárci, nebyl bych spokojen. Byl by jediným ze všech, jejichž krev jsem přijal. Obracím se na vás tedy korporativně a zahrnuji i dárce, s nimiž mám společné jen to, že jsme lidé.

Přemýšlel jsem něco přes hodinu trvání transfuze a uvědomil jsem si mnohé. Předně, že solidarita nesmí být jednosměrná. Vždy musí být i solidarita chudých k bohatým, nemocných ke zdravým atp. Při každém darování rozkvete dárci pěst ve dlaň. A na to musí obdarovaný svobodně (nutit ho nesmíme) odpovědět.

V našem případě se jedná o dar života. Je to největší možný dar. Dar života dostaneme každý od svých rodičů. Bylo by pošetilé myslet si, že to rodiče stálo jen prožití krásného okamžiku lásky, a ženu pak dlouhou dobu těhotenství a dříve bolestný porod. Musí o své děti dlouho pečovat a do života je uvádět. Zcela odlišný tvar téhož daru má položení života za druhého. V dopise oslavujícím život vás nebudu trýznit apokalyptickými úvahami, že pole a vinice, které se na podzim stanou bojištěm a napojí se krví, příštího léta přinesou zrní na chléb a urodí hrozny pro víno. Příroda, která nemá paměť, je mocnější než člověk, který ji má.

Uvažoval jsem o krvi a srdci. Přišlo mi, že primitivní antropologie je velice moudrá, když živého člověka vidí jako rukáv, v němž nitro není ruka do něho strčená, ale tloušťka látky, z níž je ušit. Náš život neprobíhá v zažívací trubici, i když má velkou roli, ale v krevním oběhu. Bez jídla vydrží člověk řadu týdnů, bez krve ani pár minut.

Srdce je motorem života, protože přijme krev bez kyslíku, udušenou, tj. mrtvou, a vrátí jí život nádechem plic. Protože láska je jediným důvodem i smyslem života, je sama život ve vší jeho rozmanitosti, barvivosti i kráse. Nemusíme se divit, že srdce je prvým symbolem lásky a zároveň místem naší sebeidentifikace. Když s údivem klademe otázku Já?, nikdy neukážeme prstem na čelo (leda bychom chtěli dát najevo, že nejsme blázni), ale vždy se dotkneme dlaní levé části prsou. Druhým, rovněž transkulturálním symbolem lásky je Madona, žena–matka s dítětem v náručí.

Jako katolický kněz jsem bezpočtukrát opakoval s děsem a posvátnou úctou Kristova slova při poslední večeři s apoštoly: Vezměte a pijte z něho všichni. Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Jako Kristův kněz vidím dar krve jako milosrdenství navracející život. Zmínil jsem to již při popisu krevního oběhu.

Zastavme se ještě u jednoho citátu z Bible: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo by za druhého položil život. Známe příklady, kdy k této vrcholné lásce došlo, např. když někdo nabídl, že se postaví na místo spoluvězně odsouzeného k smrti (učitel Korczak, P. Maxmilian Kolbe). Nemysleme, že je nutné darovat celý zbytek života naráz. Každá návštěva nemocného, osamělého a podobně obětovaný čas jsou darem části života, protože bychom v té době mohli dělat věru něco příjemnějšího.

U vás jde ještě o daleko víc. Děkuji vám a hluboce se před vámi skláním. Jen nepatrný zlomeček z vás dá krev pro pár stovek, ale i v této pokleslé dimenzi tak činím. Při současné posedlosti majetkem se neznámému člověku sotva kdy dávají tak velké dary.

Omlouvám se, že vám píšu tak pozdě. Ale jsem rád, že mi to vůbec došlo. A ještě víc se raduji, že jsem snad zacloumal mříží netečnosti příjemců a alespoň tak se postavil po váš bok. Je velkým zlem, že nás musí ohlodat až téměř na kost, abychom si uvědomili hodnotu života a důstojnost svého člověčenství. Se zlem nelze vyjednávat, zlu se musí čelit!

Protože zanedlouho budou Vánoce, přeji vám, přátelé, abyste se, až budete zpívat naši nádhernou koledu Narodil se Kristus Pán, při slovech nám, nám, narodil se, opravdu radovali, jako by se vám narodila Láska.

Se srdečným pozdravem Váš Petr Piťha


Další články



Senátor Zdeněk Hraba: Držme se více faktů a méně pocitů

29.10.2024, RC Monitor 20/2024

Opět zvolený (mnohým progrestivistickým aktivistům nepohodlný) senátor Zdeněk Hraba je otcem dvou dětí a žije v Říčanech u Prahy. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 2004 pracuje jako advokát. Je také předsedou senátní Komise pro Ústavu a zastupitel města Říčany. V lednu 2024 byl jedním ze senátorů, kteří iniciovali odmítnutí ratifikace tzv. Istanbulské úmluvy a aktivně proti ní vystupoval. Hlásí se k římskokatolické církvi. V době, kdy vzniká náš rozhovoru s panem senátorem, publikuje příspěvek na síti X v tomto znění: „Často progresivisté křičí, že tu konzervativci ‚prosazují středověk‘. Je to naopak. Pro ‚návrat do středověku‘ nejvíc dělají ti, kteří sem do Evropy neustále chtějí pouštět lidi z kultur právě ve středověku uvízlých...“

20. výročí kruté smrti P. Ladislava Kubíčka: „Nejde to? To slovo neznám!“

18.09.2024, RC Monitor 17/2024

Mezi lidmi se hovoří o jeho svatosti. Poslední den svého pozemského života P. Ladislav strávil v litoměřické vazební věznici, kde se každý pátek věnoval vězňům, v kapse svůj páteční oběd – suchý rohlík. Večer odsloužil mši svatou v kapli na faře, kde kázal o ceně mučednické krve. V noci z 10. na 11. září 2004 byl v místnosti nad touto kaplí ukopán, utlučen pěstmi a monstrancí, proboden nožem, polit hořlavinou a zaživa zapálen. Byl zabit dětmi, které chodily k němu na faru. Neumíral u oltáře, ale nad ním.

Města, vesnice a katolicita

22.11.2024, RC Monitor 21/2024

Obrazem církve je město, nebeský Jeruzalém.

Boj o poslední místo

23.08.2024, RC Monitor 15/2024

Ještě se na závodní dráhu nevydal jediný atlet, a už byla olympijská Paříž svědkem kolosálního přešlapu (velkého jak pověstná Maradonova ruka).

Normální je nehřešit

11.10.2024, RC Monitor 18/2024

Jedna čtenářka našeho časopisu se zamýšlí nad normálností i současným bláznivým světem. Když jsem její článek četl, vzpomněl jsem si na patera Hertze, dominikána, profesora na Angeliku, který nás měl na morálku, když jsme jeden semestr probírali spravedlnost.

Mávání do nebe Karlu Heřmánkovi?

08.10.2024, rkfzruc.cz

Režisér Jiří Strach reagoval na zprávu o dokonané sebevraždě pana Karla Heřmánka stručně: „Mávám ti do nebe, můj milovanej filmovej táto.“ Nejen jako kněz, ale i jako bývalý lékař a člověk, kterému podobným způsobem zemřel jeden z nejbližších lidí, si dovoluji zaprotestovat. Očekával bych totiž od věřícího jiný vzkaz. Budiž Jiřímu Strachovi omluvou, že se dneska často setkáme na parte zemřelých katolíků s texty, které vyjadřují jistotu, že dotyčný je v nebi. Vždyť byl tak hodný... Pokud je ale někdo určitě v nebi, tak se za něho nemusím už modlit. A co když v nebi ještě není? A tolik by naše modlitby potřeboval?


načíst další


Články e-mailem

Týdenní přehled nových článků přímo do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2024 Res Claritatis, z.s.