23.08.2024, RC Monitor 15/2024
Byl to vlastně dvojitý úder – znesvěcení Boha darujícího se nám v Eucharistii, znesvěcení člověka stvořeného k Božímu obrazu jako muž a žena. Výmluvná vizitka země, k jejíž současnosti patří podpálené kostely. Chyběl už jen monstrózní ohňostroj na střeše katedrály Notre Dame.
Nedovedu si představit, že by ceremoniál obsahoval obdobné rouhání vůči jakékoli jiné víře. To by těch 4500 vojáků, kteří olympiádu hlídají, asi mělo co dělat, aby se pod Eiffelovkou víc sportovalo, než vraždilo. Nám křesťanům samozřejmě nepřísluší bránit se mačetami nebo kalašnikovy, máme na prvním místě kající skutky – půst, modlitbu, almužnu. Pravdě ale také můžeme a máme posloužit odmítnutím zlého – jsem zvědav, zda někdo ze sportovců–křesťanů najde odvahu podat svědectví a odstoupit na protest ze závodu, na který se připravoval jako na vrchol své sportovní kariéry, nebo zda se nějak projeví solidarita sportovců–nekřesťanů. Doma se určitě nebudeme dívat na závěrečný ceremoniál. S dětmi si tu a tam pustíme jen přenos z některých sportů pro sport samý, pokud nám to nenaruší účast nějakého transsexuála.
Můžeme spekulovat, kdo nechal čertovo kopyto v ceremoniálu zatančit. Extrémní levice? Komunita příslušníků pseudopohlaví? Svobodní zednáři? Islamisté? Ruští agenti? Nebo jen extravagantní režisér? Myslím, že je vlastně jedno, kdo to zosnoval, pokušitel si svého spojence vždy někde sežene. Ale není jedno, kdo to neuhlídal. A u toho se chci trochu zastavit.
Patří k lidské praxi, dnešní zejména, že jedním ze způsobů, jak se zbavit méně charakterního člověka, je povýšení. Je to způsob veskrze špatný. Čím ambicióznější takový člověk je, tím více si situace o takové řešení „koleduje“. Děje-li se toto opakovaně nebo na více úrovních, pak se do řízení firmy, organizace či zeměkoule postupně propracovává velmi negativní výběr lidí. Vykazují-li takoví lidé podobné rysy, bezcharakterní přístup se jim stane společným jazykem a takto povýšení se utuží v komunitu, která je vůči tomu, co je charakterní, správné a sloužící skutečnému dobru věci velmi rezistentní. (To neznamená, že se na vyšších postech vyskytují pouze špatní lidé, ale pro solidního člověka je věcí osobní statečnosti zde obstát.)
„Komunitu povýšených“ najdeme v každých kruzích – politických, úřednických, církevních, nevládních, profesních, akademických, podnikatelských, vojenských... A můžeme být i konkrétní: politické strany, EU, OSN, „Vatikán“ nebo v tomto případě Mezinárodní olympijský výbor. Komunitě povýšených je pak nade vším zájem udržet si své pohodlí (koryto), což znamená: nedělat nepříjemná rozhodnutí, vyhýbat se konfrontacím, neříkat ne něčemu špatnému, lhostejně nechat věci běžet samospádem, zkrátka nepracovat. Takové pohodlí a nicnedělání je však zdrojem sžíravé nudy, kterou – nemá-li být zaháněna přirozeně, tedy prací či jinou užitečnou námahou – je potřeba ukájet něčím výstředním, peprným, hříšným, ba rouhavým. A jsme u toho – komunita povýšených ve svém pohodlí jednak nechce říkat ne špatnostem a jednak má postupně tendenci špatnosti pro svůj plezír dělat.
V tomto smyslu je pochopitelné, že si smetánka komunity povýšených při svém svátku, kterým astronomicky drahý olympijský ceremoniál je, naservírovala své rajcovní rouháníčko. Proto jsme v Paříži viděli to, co ze záznamu už raději vystřihnuli. Proto čelíme destrukci lidské sexuality. Proto vidíme snahu Bohu odebrat nejen první místo, o nějž v sekularizované společnosti už dávno přišel, ale i místo poslední – a z jeho poslední večeře udělat předposlední večeři. Jako by Bůh neměl mít poslední slovo, nebyl alfou i omegou.
Přitom chyba byla na začátku: Nesolidní člověk byl povýšen. Můžeme zpytovat svědomí, zda k tomu přispěla naše vlažnost. Můžeme přemítat, zda povýšení nesolidního člověka není zkouškou, v níž máme osvědčit svou statečnost a vzepřít se zlu. A jak jsme na tom se svou pýchou? Nešlapeme po daru poslední večeře Páně ve svém srdci? Ať je tedy ona nešťastná událost prostorem pro naši kajícnost. Kajícnost před tváří toho, kdo poslední slovo má.
Ing. Vojtěch Macek
22.05.2024, RC Monitor 10/2024
No, nejásejme příliš, neboť se nám nevrací věk, kterým jsme se mohli, my v šedesátých a sedmdesátých letech a před těmito narození, honosit. Spíše, alespoň já mám ten pocit, se vrací určité „lidové záliby“ s dobou minulou spojené. A jednou z takovýchto, někdy až příliš, rozšířenou zábavou bylo kádrování. Myslím, že mnozí mají osobní zkušenosti a netřeba tedy tuto zábavu podrobně popisovat. Snad jen že se kádrovalo téměř všude a málokdo, ani ti nejvýše postavení kádrováci, byl toho ušetřen. A díky církevním tajemníkům se kádrovalo i v církvi.
19.08.2024, RC Monitor 15/2024
Nevím, kolikrát jsem musel odpovídat v posledních dnech na otázku: „A co říkáte, pane faráři, na zahájení olympiády v Paříži?“, ale vím, co jsem odpovídal. Odpovídal jsem slovy, která jsem si vypůjčil od francouzského prezidenta pana Macrona: „Toto je Francie!“.
17.06.2024, RC Monitor 12/2024
Kardinál Štěpán Trochta zlobil. Nepochybně to byl člověk srdečný, „otevřený“, „člověk dialogu“, jak se dnes s oblibou říká. Ale taky důsledný. Muž Tradice a pevné víry.
15.08.2024, RC Monitor 15/2024
Slavnost Nanebevzetí Panny Marie: Protože lásku smrt nepřemůže. Tak bych nazval tuto slavnost. Boží touha zachránit člověka je nekonečná, jako On sám je nekonečný a tato slavnost nám připomíná, že se tato Boží touha naplňuje.
25.03.2024, RC Monitor 6/2024
Asi každý z nás se již několikrát v životě přesvědčil o pravdivosti lidového moudra Panská láska po zajících skáče, a tudíž i na vlastní kůži i okusil, jaké je to býti oním pověstným zajícem. A nyní v době nedávné se této cti dostalo i Svatému otci Františkovi. A to od nikoho jiného, než od tzv. Sedmé velmoci, tedy od médií. K této velmoci se samozřejmě přidali i jiní drobní páni a též veřejnost (žel Bohu i někteří katolíci) statečně komentující papežovo vyjádření o bílé vlajce na sociálních sítích.
02.09.2024, RC Monitor 16/2024
Ježíš Kristus jako dobrý Pastýř pracuje s dalšími zvěstovateli radostné zprávy, tedy s apoštoly. V evangeliu i jinde v Písmu je docela často použito obrazu dobrého pastýře. Jistý vliv na to asi má kulturní kontext. Asi se mnozí z nás kdysi ve školních škamnách v hodinách (zvláště řecké) literatury učili cosi o bukolické poezii. Tedy o textech, které idealizují život pastýřů v přírodě uprostřed zvířat a o pastýřském každodenním živobytí. Také v Novém zákoně, ale i v pozdějších vyobrazeních Krista (které můžeme spatřit v prvních kostelech), se tento příměr používá. My běžní lidé máme být ovcemi, které jsou chápany jako spíše hloupá a stádní zvířata.