Boj o poslední místo

23.08.2024, RC Monitor 15/2024

Ještě se na závodní dráhu nevydal jediný atlet, a už byla olympijská Paříž svědkem kolosálního přešlapu (velkého jak pověstná Maradonova ruka).


Ano, mám samozřejmě na mysli ohavnost v zahajovacím ceremoniálu, kdy byla scéna poslední večeře Páně zneužita k plivnutí na křesťanství a propagaci LGBT...HCHKRDTN ideologie. O tom, jak moc to bylo za čárou, svědčí odezva – vystřižení problematické scény ze záznamu ceremoniálu. (Posléze se režisér ceremoniálu Thomas Jolly od úmyslu zesměšnit křesťanství sice oficiálně distancoval, nicméně médii probleskly náznaky z režisérova okolí, že tam záměr s biblickým motivem přece jen byl – ostatně významová a postojová tekutost či ambivalentnost k dekadentní „kultuře“ patří...) Ale stalo se, a ten, kdo to zamýšlel, má splněno – obrázky kolují světem, diskuse se vedou, a to dnes stačí a funguje.

Byl to vlastně dvojitý úder – znesvěcení Boha darujícího se nám v Eucharistii, znesvěcení člověka stvořeného k Božímu obrazu jako muž a žena. Výmluvná vizitka země, k jejíž současnosti patří podpálené kostely. Chyběl už jen monstrózní ohňostroj na střeše katedrály Notre Dame.

Nedovedu si představit, že by ceremoniál obsahoval obdobné rouhání vůči jakékoli jiné víře. To by těch 4500 vojáků, kteří olympiádu hlídají, asi mělo co dělat, aby se pod Eiffelovkou víc sportovalo, než vraždilo. Nám křesťanům samozřejmě nepřísluší bránit se mačetami nebo kalašnikovy, máme na prvním místě kající skutky – půst, modlitbu, almužnu. Pravdě ale také můžeme a máme posloužit odmítnutím zlého – jsem zvědav, zda někdo ze sportovců–křesťanů najde odvahu podat svědectví a odstoupit na protest ze závodu, na který se připravoval jako na vrchol své sportovní kariéry, nebo zda se nějak projeví solidarita sportovců–nekřesťanů. Doma se určitě nebudeme dívat na závěrečný ceremoniál. S dětmi si tu a tam pustíme jen přenos z některých sportů pro sport samý, pokud nám to nenaruší účast nějakého transsexuála.

Můžeme spekulovat, kdo nechal čertovo kopyto v ceremoniálu zatančit. Extrémní levice? Komunita příslušníků pseudopohlaví? Svobodní zednáři? Islamisté? Ruští agenti? Nebo jen extravagantní režisér? Myslím, že je vlastně jedno, kdo to zosnoval, pokušitel si svého spojence vždy někde sežene. Ale není jedno, kdo to neuhlídal. A u toho se chci trochu zastavit.

Patří k lidské praxi, dnešní zejména, že jedním ze způsobů, jak se zbavit méně charakterního člověka, je povýšení. Je to způsob veskrze špatný. Čím ambicióznější takový člověk je, tím více si situace o takové řešení „koleduje“. Děje-li se toto opakovaně nebo na více úrovních, pak se do řízení firmy, organizace či zeměkoule postupně propracovává velmi negativní výběr lidí. Vykazují-li takoví lidé podobné rysy, bezcharakterní přístup se jim stane společným jazykem a takto povýšení se utuží v komunitu, která je vůči tomu, co je charakterní, správné a sloužící skutečnému dobru věci velmi rezistentní. (To neznamená, že se na vyšších postech vyskytují pouze špatní lidé, ale pro solidního člověka je věcí osobní statečnosti zde obstát.)

„Komunitu povýšených“ najdeme v každých kruzích – politických, úřednických, církevních, nevládních, profesních, akademických, podnikatelských, vojenských... A můžeme být i konkrétní: politické strany, EU, OSN, „Vatikán“ nebo v tomto případě Mezinárodní olympijský výbor. Komunitě povýšených je pak nade vším zájem udržet si své pohodlí (koryto), což znamená: nedělat nepříjemná rozhodnutí, vyhýbat se konfrontacím, neříkat ne něčemu špatnému, lhostejně nechat věci běžet samospádem, zkrátka nepracovat. Takové pohodlí a nicnedělání je však zdrojem sžíravé nudy, kterou – nemá-li být zaháněna přirozeně, tedy prací či jinou užitečnou námahou – je potřeba ukájet něčím výstředním, peprným, hříšným, ba rouhavým. A jsme u toho – komunita povýšených ve svém pohodlí jednak nechce říkat ne špatnostem a jednak má postupně tendenci špatnosti pro svůj plezír dělat.

V tomto smyslu je pochopitelné, že si smetánka komunity povýšených při svém svátku, kterým astronomicky drahý olympijský ceremoniál je, naservírovala své rajcovní rouháníčko. Proto jsme v Paříži viděli to, co ze záznamu už raději vystřihnuli. Proto čelíme destrukci lidské sexuality. Proto vidíme snahu Bohu odebrat nejen první místo, o nějž v sekularizované společnosti už dávno přišel, ale i místo poslední – a z jeho poslední večeře udělat předposlední večeři. Jako by Bůh neměl mít poslední slovo, nebyl alfou i omegou.

Přitom chyba byla na začátku: Nesolidní člověk byl povýšen. Můžeme zpytovat svědomí, zda k tomu přispěla naše vlažnost. Můžeme přemítat, zda povýšení nesolidního člověka není zkouškou, v níž máme osvědčit svou statečnost a vzepřít se zlu. A jak jsme na tom se svou pýchou? Nešlapeme po daru poslední večeře Páně ve svém srdci? Ať je tedy ona nešťastná událost prostorem pro naši kajícnost. Kajícnost před tváří toho, kdo poslední slovo má.

Ing. Vojtěch Macek


Další články



Pokrok? Ano, ale se selským rozumem

02.09.2024, RC Monitor 16/2024

Ježíš Kristus jako dobrý Pastýř pracuje s dalšími zvěstovateli radostné zprávy, tedy s apoštoly. V evangeliu i jinde v Písmu je docela často použito obrazu dobrého pastýře. Jistý vliv na to asi má kulturní kontext. Asi se mnozí z nás kdysi ve školních škamnách v hodinách (zvláště řecké) literatury učili cosi o bukolické poezii. Tedy o textech, které idealizují život pastýřů v přírodě uprostřed zvířat a o pastýřském každodenním živobytí. Také v Novém zákoně, ale i v pozdějších vyobrazeních Krista (které můžeme spatřit v prvních kostelech), se tento příměr používá. My běžní lidé máme být ovcemi, které jsou chápany jako spíše hloupá a stádní zvířata.

A čemu vlastně věříš?

06.12.2024, RC Monitor 22/2024

Okřídlené úsloví: „To musíte odříkat, i když vás vzbudí o půlnoci,“ jsem poprvé asi slyšel ve škole, když jsme se učili malou násobilku. Za našich školních let se na tom dost bazírovalo, myslím znát věci zpaměti, a naši učitelé nás nikterak nešetřili a bylo jim jedno, zda nám tím způsobí nějakou újmu na psychickém zdraví. A u malé násobilky nezůstalo, nároky se stupňovaly a vědomostí, které jsme ukládali postupně do paměti, bylo stále více.

Připraveni ke každému dobrému dílu

30.12.2024, RC Monitor 24/2024

Jaroslav Maxmilián Kašparů, jako spisovatel známý pod jménem Max Kašparů, je český řeckokatolický kněz, psychiatr, pedagog, premonstrátský terciář, člen Obce spisovatelů a esperantista. Max Kašparů působí v Pelhřimově. V roce 2015 byl v rodné obci Žirovnici vysvěcen na kněze v byzantském ritu. Svěcení přijal z rukou biskupa Apoštolského exarchátu Řeckokatolické církve Ladislava Hučka, jehož se stal členem. Je autorem řady knih s duchovní tematikou a věnuje se přednáškové činnosti. Má dvě dcery.

Zamlčování hříchů

24.10.2024, Slovo Boží

Každý hluchoněmý je člověkem, kterého musíme politovat. Neslyší, co se kolem něho děje, nevnímá sebekrásnější hudbu, a když vám chce něco povědět, namáhá se marně. Proto prokázal Spasitel veliké dobrodiní ubožákovi, o kterém vypravuje dnešní evangelium. Tato událost připomíná mi ještě větší ubožáky. Jsou také hluší a němí, ale svoji chorobu zavinili si sami, a prchají před lékařem, který by je mohl uzdravit. Snad již tušíte, koho míním. Jsou to lidé, kteří zamlčují ve zpovědi své hříchy. Nemluví, kde by mluvit měli, neslyší, kde by slyšet měli. Svatá zpověď, která mohla uzdravit rány, které jim zasadil hřích, stala se jim jedem, který otrávil jejich duši. Abych vás uchránil tohoto neštěstí, promluvím dnes o zamlčování hříchů. Ukáži vám, kdo se ho dopouští, zmíním se o důvodech, proč k němu dochází, a vyložím jeho smutné následky.

Rozhovor s Eugeniuszem Mrózem, přítelem z dětství papeže sv. Jana Pavla II.

13.11.2024, Catholic Culture

Eugeniusz Mróz žil ve Wadowicích ve stejném nájemním domě jako rodina Wojtyłových. Na gymnáziu studoval s Karolem Wojtyłou. Oba zůstali 70 let přáteli.

Služba dušičkám

01.11.2024, RC Monitor 20/2024

Často se, nejen poslední dobou, hovoří o finanční negramotnosti a o nutnosti boje proti ní. Výsledkem tohoto „šturmování“ je, že se situace poněkud lepší. Možná je to i tím, že synové tohoto světa jsou prozíravější než ti, kteří (doufám) si ukládají poklady v nebi. Ale čas od času se setkám s určitými projevy neznalosti toho, jak ony poklady v nebi zúročit. Možná je to tím, že si děláme starosti spíše o naši současnost, která však je v porovnání s naší budoucností (ať již bude jakákoli) více než kraťoulilinká.


načíst další


Články e-mailem

Týdenní přehled nových článků přímo do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2024 Res Claritatis, z.s.