Boj o poslední místo

23.08.2024, RC Monitor 15/2024

Ještě se na závodní dráhu nevydal jediný atlet, a už byla olympijská Paříž svědkem kolosálního přešlapu (velkého jak pověstná Maradonova ruka).


Ano, mám samozřejmě na mysli ohavnost v zahajovacím ceremoniálu, kdy byla scéna poslední večeře Páně zneužita k plivnutí na křesťanství a propagaci LGBT...HCHKRDTN ideologie. O tom, jak moc to bylo za čárou, svědčí odezva – vystřižení problematické scény ze záznamu ceremoniálu. (Posléze se režisér ceremoniálu Thomas Jolly od úmyslu zesměšnit křesťanství sice oficiálně distancoval, nicméně médii probleskly náznaky z režisérova okolí, že tam záměr s biblickým motivem přece jen byl – ostatně významová a postojová tekutost či ambivalentnost k dekadentní „kultuře“ patří...) Ale stalo se, a ten, kdo to zamýšlel, má splněno – obrázky kolují světem, diskuse se vedou, a to dnes stačí a funguje.

Byl to vlastně dvojitý úder – znesvěcení Boha darujícího se nám v Eucharistii, znesvěcení člověka stvořeného k Božímu obrazu jako muž a žena. Výmluvná vizitka země, k jejíž současnosti patří podpálené kostely. Chyběl už jen monstrózní ohňostroj na střeše katedrály Notre Dame.

Nedovedu si představit, že by ceremoniál obsahoval obdobné rouhání vůči jakékoli jiné víře. To by těch 4500 vojáků, kteří olympiádu hlídají, asi mělo co dělat, aby se pod Eiffelovkou víc sportovalo, než vraždilo. Nám křesťanům samozřejmě nepřísluší bránit se mačetami nebo kalašnikovy, máme na prvním místě kající skutky – půst, modlitbu, almužnu. Pravdě ale také můžeme a máme posloužit odmítnutím zlého – jsem zvědav, zda někdo ze sportovců–křesťanů najde odvahu podat svědectví a odstoupit na protest ze závodu, na který se připravoval jako na vrchol své sportovní kariéry, nebo zda se nějak projeví solidarita sportovců–nekřesťanů. Doma se určitě nebudeme dívat na závěrečný ceremoniál. S dětmi si tu a tam pustíme jen přenos z některých sportů pro sport samý, pokud nám to nenaruší účast nějakého transsexuála.

Můžeme spekulovat, kdo nechal čertovo kopyto v ceremoniálu zatančit. Extrémní levice? Komunita příslušníků pseudopohlaví? Svobodní zednáři? Islamisté? Ruští agenti? Nebo jen extravagantní režisér? Myslím, že je vlastně jedno, kdo to zosnoval, pokušitel si svého spojence vždy někde sežene. Ale není jedno, kdo to neuhlídal. A u toho se chci trochu zastavit.

Patří k lidské praxi, dnešní zejména, že jedním ze způsobů, jak se zbavit méně charakterního člověka, je povýšení. Je to způsob veskrze špatný. Čím ambicióznější takový člověk je, tím více si situace o takové řešení „koleduje“. Děje-li se toto opakovaně nebo na více úrovních, pak se do řízení firmy, organizace či zeměkoule postupně propracovává velmi negativní výběr lidí. Vykazují-li takoví lidé podobné rysy, bezcharakterní přístup se jim stane společným jazykem a takto povýšení se utuží v komunitu, která je vůči tomu, co je charakterní, správné a sloužící skutečnému dobru věci velmi rezistentní. (To neznamená, že se na vyšších postech vyskytují pouze špatní lidé, ale pro solidního člověka je věcí osobní statečnosti zde obstát.)

„Komunitu povýšených“ najdeme v každých kruzích – politických, úřednických, církevních, nevládních, profesních, akademických, podnikatelských, vojenských... A můžeme být i konkrétní: politické strany, EU, OSN, „Vatikán“ nebo v tomto případě Mezinárodní olympijský výbor. Komunitě povýšených je pak nade vším zájem udržet si své pohodlí (koryto), což znamená: nedělat nepříjemná rozhodnutí, vyhýbat se konfrontacím, neříkat ne něčemu špatnému, lhostejně nechat věci běžet samospádem, zkrátka nepracovat. Takové pohodlí a nicnedělání je však zdrojem sžíravé nudy, kterou – nemá-li být zaháněna přirozeně, tedy prací či jinou užitečnou námahou – je potřeba ukájet něčím výstředním, peprným, hříšným, ba rouhavým. A jsme u toho – komunita povýšených ve svém pohodlí jednak nechce říkat ne špatnostem a jednak má postupně tendenci špatnosti pro svůj plezír dělat.

V tomto smyslu je pochopitelné, že si smetánka komunity povýšených při svém svátku, kterým astronomicky drahý olympijský ceremoniál je, naservírovala své rajcovní rouháníčko. Proto jsme v Paříži viděli to, co ze záznamu už raději vystřihnuli. Proto čelíme destrukci lidské sexuality. Proto vidíme snahu Bohu odebrat nejen první místo, o nějž v sekularizované společnosti už dávno přišel, ale i místo poslední – a z jeho poslední večeře udělat předposlední večeři. Jako by Bůh neměl mít poslední slovo, nebyl alfou i omegou.

Přitom chyba byla na začátku: Nesolidní člověk byl povýšen. Můžeme zpytovat svědomí, zda k tomu přispěla naše vlažnost. Můžeme přemítat, zda povýšení nesolidního člověka není zkouškou, v níž máme osvědčit svou statečnost a vzepřít se zlu. A jak jsme na tom se svou pýchou? Nešlapeme po daru poslední večeře Páně ve svém srdci? Ať je tedy ona nešťastná událost prostorem pro naši kajícnost. Kajícnost před tváří toho, kdo poslední slovo má.

Ing. Vojtěch Macek


Další články



20. výročí kruté smrti P. Ladislava Kubíčka: „Nejde to? To slovo neznám!“

18.09.2024, RC Monitor 17/2024

Mezi lidmi se hovoří o jeho svatosti. Poslední den svého pozemského života P. Ladislav strávil v litoměřické vazební věznici, kde se každý pátek věnoval vězňům, v kapse svůj páteční oběd – suchý rohlík. Večer odsloužil mši svatou v kapli na faře, kde kázal o ceně mučednické krve. V noci z 10. na 11. září 2004 byl v místnosti nad touto kaplí ukopán, utlučen pěstmi a monstrancí, proboden nožem, polit hořlavinou a zaživa zapálen. Byl zabit dětmi, které chodily k němu na faru. Neumíral u oltáře, ale nad ním.

Nedělej ze sebe brouka Pytlíka

04.10.2024, RC Monitor 18/2024

Člověk se učí celý život. A pokud uvěří v Boha, zjistí, že je to cesta s dlouhou tratí.

Ex orbe et Urbe: Nová deklarace Dikasteria pro nauku víry Dignitas infinita

02.05.2024, RC

Katoličtí komentátoři se vyjadřují k nové deklaraci Dikasteria pro nauku víry, Dignitas infinita.

Pokrok? Ano, ale se selským rozumem

02.09.2024, RC Monitor 16/2024

Ježíš Kristus jako dobrý Pastýř pracuje s dalšími zvěstovateli radostné zprávy, tedy s apoštoly. V evangeliu i jinde v Písmu je docela často použito obrazu dobrého pastýře. Jistý vliv na to asi má kulturní kontext. Asi se mnozí z nás kdysi ve školních škamnách v hodinách (zvláště řecké) literatury učili cosi o bukolické poezii. Tedy o textech, které idealizují život pastýřů v přírodě uprostřed zvířat a o pastýřském každodenním živobytí. Také v Novém zákoně, ale i v pozdějších vyobrazeních Krista (které můžeme spatřit v prvních kostelech), se tento příměr používá. My běžní lidé máme být ovcemi, které jsou chápany jako spíše hloupá a stádní zvířata.

Svoboda

17.06.2024, RC Monitor 12/2024

Kardinál Štěpán Trochta zlobil. Nepochybně to byl člověk srdečný, „otevřený“, „člověk dialogu“, jak se dnes s oblibou říká. Ale taky důsledný. Muž Tradice a pevné víry.

Mávání do nebe Karlu Heřmánkovi?

08.10.2024, rkfzruc.cz

Režisér Jiří Strach reagoval na zprávu o dokonané sebevraždě pana Karla Heřmánka stručně: „Mávám ti do nebe, můj milovanej filmovej táto.“ Nejen jako kněz, ale i jako bývalý lékař a člověk, kterému podobným způsobem zemřel jeden z nejbližších lidí, si dovoluji zaprotestovat. Očekával bych totiž od věřícího jiný vzkaz. Budiž Jiřímu Strachovi omluvou, že se dneska často setkáme na parte zemřelých katolíků s texty, které vyjadřují jistotu, že dotyčný je v nebi. Vždyť byl tak hodný... Pokud je ale někdo určitě v nebi, tak se za něho nemusím už modlit. A co když v nebi ještě není? A tolik by naše modlitby potřeboval?


načíst další


Články e-mailem

Týdenní přehled nových článků přímo do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2024 Res Claritatis, z.s.