Boj o poslední místo

23.08.2024, RC Monitor 15/2024

Ještě se na závodní dráhu nevydal jediný atlet, a už byla olympijská Paříž svědkem kolosálního přešlapu (velkého jak pověstná Maradonova ruka).


Ano, mám samozřejmě na mysli ohavnost v zahajovacím ceremoniálu, kdy byla scéna poslední večeře Páně zneužita k plivnutí na křesťanství a propagaci LGBT...HCHKRDTN ideologie. O tom, jak moc to bylo za čárou, svědčí odezva – vystřižení problematické scény ze záznamu ceremoniálu. (Posléze se režisér ceremoniálu Thomas Jolly od úmyslu zesměšnit křesťanství sice oficiálně distancoval, nicméně médii probleskly náznaky z režisérova okolí, že tam záměr s biblickým motivem přece jen byl – ostatně významová a postojová tekutost či ambivalentnost k dekadentní „kultuře“ patří...) Ale stalo se, a ten, kdo to zamýšlel, má splněno – obrázky kolují světem, diskuse se vedou, a to dnes stačí a funguje.

Byl to vlastně dvojitý úder – znesvěcení Boha darujícího se nám v Eucharistii, znesvěcení člověka stvořeného k Božímu obrazu jako muž a žena. Výmluvná vizitka země, k jejíž současnosti patří podpálené kostely. Chyběl už jen monstrózní ohňostroj na střeše katedrály Notre Dame.

Nedovedu si představit, že by ceremoniál obsahoval obdobné rouhání vůči jakékoli jiné víře. To by těch 4500 vojáků, kteří olympiádu hlídají, asi mělo co dělat, aby se pod Eiffelovkou víc sportovalo, než vraždilo. Nám křesťanům samozřejmě nepřísluší bránit se mačetami nebo kalašnikovy, máme na prvním místě kající skutky – půst, modlitbu, almužnu. Pravdě ale také můžeme a máme posloužit odmítnutím zlého – jsem zvědav, zda někdo ze sportovců–křesťanů najde odvahu podat svědectví a odstoupit na protest ze závodu, na který se připravoval jako na vrchol své sportovní kariéry, nebo zda se nějak projeví solidarita sportovců–nekřesťanů. Doma se určitě nebudeme dívat na závěrečný ceremoniál. S dětmi si tu a tam pustíme jen přenos z některých sportů pro sport samý, pokud nám to nenaruší účast nějakého transsexuála.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Můžeme spekulovat, kdo nechal čertovo kopyto v ceremoniálu zatančit. Extrémní levice? Komunita příslušníků pseudopohlaví? Svobodní zednáři? Islamisté? Ruští agenti? Nebo jen extravagantní režisér? Myslím, že je vlastně jedno, kdo to zosnoval, pokušitel si svého spojence vždy někde sežene. Ale není jedno, kdo to neuhlídal. A u toho se chci trochu zastavit.

Patří k lidské praxi, dnešní zejména, že jedním ze způsobů, jak se zbavit méně charakterního člověka, je povýšení. Je to způsob veskrze špatný. Čím ambicióznější takový člověk je, tím více si situace o takové řešení „koleduje“. Děje-li se toto opakovaně nebo na více úrovních, pak se do řízení firmy, organizace či zeměkoule postupně propracovává velmi negativní výběr lidí. Vykazují-li takoví lidé podobné rysy, bezcharakterní přístup se jim stane společným jazykem a takto povýšení se utuží v komunitu, která je vůči tomu, co je charakterní, správné a sloužící skutečnému dobru věci velmi rezistentní. (To neznamená, že se na vyšších postech vyskytují pouze špatní lidé, ale pro solidního člověka je věcí osobní statečnosti zde obstát.)

„Komunitu povýšených“ najdeme v každých kruzích – politických, úřednických, církevních, nevládních, profesních, akademických, podnikatelských, vojenských... A můžeme být i konkrétní: politické strany, EU, OSN, „Vatikán“ nebo v tomto případě Mezinárodní olympijský výbor. Komunitě povýšených je pak nade vším zájem udržet si své pohodlí (koryto), což znamená: nedělat nepříjemná rozhodnutí, vyhýbat se konfrontacím, neříkat ne něčemu špatnému, lhostejně nechat věci běžet samospádem, zkrátka nepracovat. Takové pohodlí a nicnedělání je však zdrojem sžíravé nudy, kterou – nemá-li být zaháněna přirozeně, tedy prací či jinou užitečnou námahou – je potřeba ukájet něčím výstředním, peprným, hříšným, ba rouhavým. A jsme u toho – komunita povýšených ve svém pohodlí jednak nechce říkat ne špatnostem a jednak má postupně tendenci špatnosti pro svůj plezír dělat.

V tomto smyslu je pochopitelné, že si smetánka komunity povýšených při svém svátku, kterým astronomicky drahý olympijský ceremoniál je, naservírovala své rajcovní rouháníčko. Proto jsme v Paříži viděli to, co ze záznamu už raději vystřihnuli. Proto čelíme destrukci lidské sexuality. Proto vidíme snahu Bohu odebrat nejen první místo, o nějž v sekularizované společnosti už dávno přišel, ale i místo poslední – a z jeho poslední večeře udělat předposlední večeři. Jako by Bůh neměl mít poslední slovo, nebyl alfou i omegou.

Přitom chyba byla na začátku: Nesolidní člověk byl povýšen. Můžeme zpytovat svědomí, zda k tomu přispěla naše vlažnost. Můžeme přemítat, zda povýšení nesolidního člověka není zkouškou, v níž máme osvědčit svou statečnost a vzepřít se zlu. A jak jsme na tom se svou pýchou? Nešlapeme po daru poslední večeře Páně ve svém srdci? Ať je tedy ona nešťastná událost prostorem pro naši kajícnost. Kajícnost před tváří toho, kdo poslední slovo má.

Ing. Vojtěch Macek


Další články



Za Dominikem kardinálem Dukou

28.11.2025, RC Monitor 22/2025

Dost těžko se lze s osobností formátu kardinála Dominika Duky vypořádat v pár větách. Následující krátké reflexe od těch, kdo jej znali a měli ho skutečně rádi, nechtějí přinést nějakou senzaci, nečekaný objev ani provokativní názor, ale dát prostor pro osobní ohlédnutí za zesnulým člověkem. Člověk Dominik Duka je už v rukou Božích a vzpomínka na něj v rukou historiků. Nechť se každé vzpomínání na něj nese v duchu Pravdy, která byla jeho životním ideálem, a v duchu Lásky, která je závazkem všech křesťanů.

„Bůh je láska.“ (1Jan 4,16)

05.04.2026, RC Monitor 6/2026

Tváří v tvář tomu, co se kolem nás děje, může tvrzení, že Bůh je láska, znít pro mnohé téměř jako provokace.Vzpomínám si na svůj rozhovor s jedním hospodářem, který o sobě prohlašoval, že je nevěřící, a přesto občas navečer přicházel na kus řeči. Jednou mi řekl: „Míro, podívej se na to, co se děje, kdyby Pán Bůh byl, nemohl by se na to dívat.“ Chápal jsem ho a mnozí tuto námitku asi známe. Je pochopitelná. Jak ji ale uvést do souladu s inspirovanou větou sv. Jana Evangelisty, miláčka Páně, který ve svém prvním listě píše: „Bůh je láska“? Zkusme se na celou záležitost podívat skrze tajemství velikonočních svátků.

Jak se z liberála stal postupem času sociální inženýr

11.02.2026, syrzdarma.cz

Liberál byl v 18. století někdo, kdo byl přesvědčen, že práva jednotlivce mají přednost před státními zásahy bez ohledu na to, jak ušlechtilé jsou cíle státu. Pak se to zvrtlo a objevila se skupinová práva. Držitel medaile od Václava Havla za podporu disidentů v bývalém Československu, anglický filozof Roger Scruton, zemřel v roce 2020. Napsal desítky knih. V knize Výhody pesimismu: A nebezpečí falešných nadějí, v originále The Uses of Pessimism: And the Danger of False Hope, se zamýšlí nad tím, proč jsou najednou práva jednotlivce bezcenná tváří v tvář skupinovým právům, která se množí geometrickou řadou.

Svatý Valentin, patron zamilovaných

13.02.2026, RC Monitor 2/2026

Vážení a milí čtenáři Monitoru, v posledních letech se (především z komerčních důvodů) čím dál víc šíří připomínání si památky sv. Valentina 14. února jakožto dne zamilovaných. Dovolil bych si stručně připomenout několik zajímavostí spojených s touto postavou z dob dávno minulých.

Čtyři nečisté touhy, od nichž nás liturgie učí se postit

27.03.2026, Saint Dominic‘s Media

Každou postní dobu instinktivně saháme po známých praktikách. Vybereme si něco, čeho se vzdáme, něco, na čem přestaneme lpět, něco, co by mohlo zbystřit naše duchovní smysly. I tyto malé oběti jsou důležité, ale čtení na pátek po Popeleční středě nás vybízejí, abychom nahlédli pod povrch.

Co je růženec a proč ho církev doporučuje?

03.04.2026, RC Monitor 6/2026

Podle tradice sahající do 13. století se počátky modlitby růžence připisují svatému Dominiku Guzmánovi, kterému se měla zjevit Panna Maria a naučit ho této zbožnosti. Později, v 16. století, papež Pius V. ustanovil jeho liturgickou památku na 7. října, den, který připomíná výročí vítězství v bitvě u Lepanta. Od té doby tuto modlitbu římští papežové neustále doporučují jako veřejnou a všeobecnou modlitbu tváří v tvář běžným i mimořádným potřebám svaté církve, národů i celého světa.


načíst další


Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.





MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2026 Res Claritatis, z.s.