Senátor Zdeněk Hraba: Držme se více faktů a méně pocitů

Nedávno použil jeden liberální novinář pojem „hrabovský konzervatismus“ s varováním, že se šíří společností. Co si pod tím představit? Uměl byste to Vy sám nějak vymezit?
Přiznám se, že mě tento pojem hlavně pobavil, a proto jsem ho i sdílel na sítích. A taky se přiznám, že kdybych ho měl sám nějak definovat, bylo by to trochu sebestředné a přenechám to raději kolegům politologům. Zároveň to ale ukazuje na skutečnost, jaký „vítr“ z mého znovuzvolení některé kruhy měly. Ale přeci jen ve zkratce bych uvedl, že pod tímto označením vidím prosazování oprávněnosti existence normálních věcí jako jsou řád, autorita, tradice, vlast, rodina, náboženství, soukromé vlastnictví, hierarchizace společnosti (učitel–žák, rodič–dítě...), morálka.

Bývalý pan senátor Hilšer Vám v loňské diskusi předhazoval „dogmatické náboženské hledisko“, patriarchální postoje atd. Nepřipadá Vám, že proti Vám názoroví oponenti nasazují vyprázdněné fráze bez podstaty?
Samozřejmě, navíc tyto fráze jsou mimořádně trapné a tupé, protože nenesou žádný argument, žádné sdělení. Tento konkrétní příklad mě ale překvapil ve dvou rovinách. Tou první je, že se samozřejmě s dnes již bývalým kolegou Markem Hilšerem známe, tykáme si a jsme schopni se normálně bavit a nikdy mi nic podobného neřekl ani mezi čtyřma očima, ani na plénu Senátu. Použil to až v televizi. Z toho usuzuji, že šlo spíš o naučenou frázi, kterou mu někdo poradil v domnění, že se to jeho voličům bude líbit. A druhá věc je, že jsem v politice nikdy neargumentoval vírou ani náboženstvím. Jsem katolík, ale vždy se v politice snažím argumentovat věcně a právně. I proto jsou podobné výpady zcela mimo. Nicméně odpůrci podobné výpady zkouší často, obzvlášť teď před nedávnými volbami to jelo jako kolovrátek. Dalším mým oblíbeným „argumentem“, který tito lidé zkouší, jsou věty typu „měníte názory“. Moc rád se jich pak ptám na to, aby mi ukázali jediný názor, který jsem změnil. Kupodivu odpověď nikdy nepřichází. Není divu, protože takový příklad ani nalézt nejde. Když někdo podobné „argumenty“ používá, tak jen ukazuje, že je sám v argumentačních koncích.

Proč je tak obrovský tlak, aby byla přijata Istanbulská úmluva? Víme o nějakých negativních zkušenostech ze zahraničí, kde byla úmluva ratifikována, které by naplňovaly tato varování?
Za Istanbulskou úmluvou stojí obrovské peníze. Proto ten obrovský tlak ze strany těch, kteří se snaží tvářit, že bojuji za „dobro“, přitom bojuji maximálně tak za dobro svých vlastních peněženek. Ostatně samotná úmluva je právním základem pro téměř bezmezné a hlavně soudem vymahatelné financování různých účelových organizací. To je jeden argument, proč je nebezpečné ji ratifikovat. Druhým závažným nebezpečím je prolomení azylového práva a zavádění nových azylových důvodů, které jsou téměř nekontrolovatelné. Dalším z mnoha nebezpečí je pak závazek k oblbování dětí ve školách genderovou ideologií. A to fakt nechci. Ani jako rodič, ani jako člověk, co roky seděl ve školské radě, ani jako politik. A zkušenosti ze zahraničí? Stačí se podívat na to, za co jednotlivé země peskuje nikým nevolený aktivistický orgán GREVIO, který úmluva zřizuje. V Itálii mu vadí, že lidé volí konzervativní strany, v dalších zemích pak to, že stát razí politiku podporující rodiny a podobně...

Proč slovo gender není v rámci Istanbulské úmluvy „maličkost“, jak se snaží oponenti běžně podsunout?
Naše společnost a právní řád jsou postaveny na tom, že existují dvě pohlaví: žena a muž. To je ostatně jediné správné a hlavně jediné pravdivé. A pokud si zaneřádíme právní řád pojmy, jako je nějaký gender (tedy sociální role), nebo umělý konstrukt, kdy se každý může cítit a prohlásit se tím, čím chce být, bude to zárodek nejen společenského, ale i právního chaosu. Držme se více faktů a méně pocitů. Protože právní řád se má řídit podle toho, kdo kým je, ne podle toho, kdo se čím cítí být nebo jako roli přijímá.

Když se podíváte na současnou společnost, nade všechny ostatní hodnoty se cení především úspěch v byznysu. Na druhou stranu se až na sílu tlačí prosazování progresivistických hodnotových schémat, odporujících křesťanským hodnotám. Obchod už není jen o výrobcích – je to byznys se surogací, s potraty, ale i třeba s bílým masem či pornoprůmysl... čím méně hranic, tím větší zisky. Nemohou ty dvě věci spolu souviset?
V posledních letech začaly firmy naskakovat na různá progresivistická témata, protože se nechaly mediálním hlavním proudem přesvědčit, že to jsou věci, které trendují a které jim tedy – z jejich pohledu logicky – přinesou zisk. A tak jsme tu měli třeba bizarní situaci, kdy iniciativy za „manželství pro všechny“ byly sponzorovány a tlačeny dopředu mobilním operátorem. Pardon, ale co chceme od mobilního operátora? Cenově dostupné volání a rychlý internet, což je sice jeho primárním úkolem, ve kterém však selhal, nebo rádoby líbivé řeči o „manželství pro všechny“? Já – a hádám, že i většina lidí – si přeji spíš to první. Naštěstí se i tato situace i ve světě láme. Nedávno jsem například četl o jedné automobilce, která upouští od sponzorování všemožných woke aktivit. Takže se možná dočkáme opět chvíle, kdy i firmy pochopí, že většina zákazníků jsou naprosto normální lidé a ne žádní pomatení aktivisté.

Jak vnímáte nespokojenost řady lidí s pětikoaliční vládou? Jaké je Vaše hodnocení politiky vlády?
Současná vláda trpí tím, že v ní na začátku bylo pět a nyní tedy už jen čtyři subjekty. Takové množství subjektů ve vládě nutně tlačí jednotlivé strany ke krvavým kompromisům. Kompromisům, ze kterých pak vlastně stoprocentně není šťastný nikdo. Nutno ale dodat, že to je společné pro téměř všechny vlády, které tu od roku 1992 vládly. Zároveň je prostě fakt, že si během vládnutí současného kabinetu Česká republika prošla nelehkým obdobím, které bylo dáno vnějšími vlivy, ať už šlo o konec covidu, válku, energetickou krizi a teď povodně. Na to se nejde vymlouvat, ale je to prostě realita. Spousta věcí se ale povedla: ať už jde o razantní šlápnutí do pedálů s výstavbou dálnic a silnic, jednodušší povolování liniových staveb, digitalizace na ministerstvu práce taky běží dobře, chválím i snahu o důchodovou reformu, byť tady bych apeloval na nalezení široké shody, protože bez toho se žádná dlouhodobě fungující reforma udělat nedá. A mohl bych ve výčtu pozitivních věcí pokračovat, i když přiznávám, že v mnoha věcech, být to pouze na mně, bych byl razantnější, a naopak jsou kroky, které bych nedělal vůbec. Jako třeba současná debata o zvyšování koncesionářských poplatků. Ale tady se zase vracím k tomu, že koalice kvůli svému složení musí dělat velké kompromisy.

Existuje způsob pozitivního propojení mezi politikou a církví? Konkrétněji třeba mezi aktivním věřícím politikem a jeho úsilím v politice?
Jak víme z historie, je vždy dobré, když vztah mezi církví a politikou (a naopak) funguje, když funguje dialog. Největší chybou je, když tyto dvě složky spolu bojují. Společně se dá totiž udělat mnoho dobrého, protože mnohé úkoly církve i politiky jsou společné – například v sociální oblasti. A za sebe říkám, že se kontaktem s představiteli církve nijak netajím.

Jde to ustát, když musíte jako politik dělat kompromisy?
U každého kompromisu – v životě i v politice – je hlavně nutné si zachovat tvář. A je rozdíl mezi kompromisem, který se dělá v parametrech dané věci, a mezi kompromisem, který překračuje stránku hodnotovou. Ten první je logický a téměř nevyhnutelný, ten druhý by nastat neměl. A u mě je to právě ta hranice, za niž bych nešel.

Vy sám se hlásíte k římskokatolické církvi. Jak důležité to pro Vás je při orientaci a rozhodování v politice?
Jsem hrdý manžel, otec, Čech a křesťan. A tyto čtyři atributy naprosto logicky a přirozeně definují to, co dělám nejen v životě, ale i v politice. Jak už jsem zmínil: vírou a náboženstvím v politice nikdy neargumentuji, ale pokud chceme, abychom udrželi naši kulturu a společnost stabilní i do budoucna, musíme se držet toho, na čem je naše civilizace postavená. A jedním z těch stavebních kamenů je samozřejmě křesťanství. Nejen jako víra, ale i jako soubor hodnot, které jsou všeobecně přijímané.

Za rozhovor děkuje Jan Šindelka