Lidská sexualita a její eschatologické naplnění: Přípravné úvahy

1. Volba správné perspektivy
Na sexualitu je možné se dívat například z čistě biologického hlediska. V tom případě se popisuje pohlavní ústrojí muže a ženy a zohledňují se jejich funkce. Takový přístup se principiálně nijak neliší od deskripce částí a fungování nějakého přístroje. Nebo se lze na ni dívat pohledy psychologa, sociologa, kulturního antropologa atd. Pro každý z jejich oborů má sexualita svůj zvláštní význam, který však nepokrývá její celostní rozměr.

Jestliže si však klademe otázku, jak by měl vypadat autenticky lidský poměr k této dimenzi života, bylo by nedostatečné setrvávat na úrovni disciplín, které se nezabývají člověkem jakožto člověkem. Sexualitu nelze z tohoto rámce vyjmout. Analyzovat sexualitu abstraktně a obecně, tj. odděleně od subjektů, jež ji vykonávají, by znamenalo hovořit o něčem, co ve skutečnosti neexistuje. Sexualita je tím, co kvalifikuje zcela konkrétní a vzájemně odlišné subjekty, z nichž některé jsou zvířecí a některé lidské. Kdybychom problém sexuality od těchto subjektů separovali a zkoumali ji jako něco, co mají společného a v čem se shodují se zamlčením v ní přítomné rozdílnosti, nutně by nám uniklo, že u člověka nabývá sexualita zvláštní podoby, s níž se ve světě zvířat nesetkáváme.

Stojíme tedy před problémem, jaká disciplína nám otevře pohled na člověka jakožto člověka. Je zřejmé, že se jedná o starou sokratovskou otázku a pro její zodpovězení se hlásí ke slovu různí kandidáti. Jsou mezi nimi již jmenovaní biologové, psychologové nebo kulturní antropologové. Ať se do soutěže o poznání pravé bytostné povahy člověka přihlásí kdokoli z jakéhokoli odvětví, musí se kvalifikovaně vyjádřit k tomu, co charakterizuje člověka jakožto člověka. A tím je bezesporu (mimo jiné) i jeho myšlení. Zde ovšem začínají nemalé potíže.

Jakmile se začneme zabývat lidským myšlením, vyvstává problém jeho spolehlivosti. Poznáváme realitu objektivně (pravdivě), či nikoliv? Nemáme-li jasno v této věci, visí nad všemi našimi, byť sebeerudovanějšími výklady, temný mrak nepřekonatelné pochybnosti. Možná totiž není naše myšlení (a obecně poznání) spolehlivé, takže jeho aktivací žádných relevantních výsledků nedosáhneme a hrozí nám, že zůstaneme zakleti v jeskyni iluzí. Krátké zamyšlení nad dosahem speciálních věd se snadno dopracujeme k pochopení, že žádná z nich se na spolehlivost (pravdivost, objektivitu) myšlení neptá, poněvadž si ji ani jako problém neklade. Neexistuje žádná speciální (Aristoteles by řekl partikulární) věda, která by výše uvedenou hodnotu (pravdy – objektivity) nepředpokládala. Speciální vědci předpokládají, že oblast jejich výzkumu objektivně existuje a je přístupný racionální analýze. Nemají žádné metodické nástroje, které by téma objektivity myšlení proměnily v předmět jejich výzkumu.

Co to znamená vzhledem k otázce, kterou jsme si položili? Jednoduše to, že nám nemohou sdělit, kdo je člověk jakožto člověk. Člověk je totiž bytost, kterou tento problém hluboce znepokojuje a jeho řešení je součástí odpovědi na dotazování „kým vlastně je“. Neboť odpověď, podle níž nejsme schopni realitu objektivně poznávat zároveň znamená, že nemůžeme ani poznat, v čem spočívá naše identita člověka. Kdo zase tvrdí, že naše poznání je striktně omezeno horizontem smyslovosti, stlačuje člověka na úroveň zvířete, které je sice vyvinutější než zvířata ostatní, ale principiálně je nijak nepřevyšuje a je stejnou součástí hmotné přírody jako ona.

Z toho je patrné, že bez filosofie, k níž otázka objektivity neodmyslitelně patří, nelze dospět k poznání člověka jakožto člověka. Bez ní tedy není ani možné říct, jak bychom naši sexualitu měli skutečně lidsky provozovat.

2. Džungle filosofie a úniková cesta z ní
Po první kapitole se situace sice poněkud vyjasnila, ale z komplikovaného problémového labyrintu jsme se jí nedostali. Kdo se jen trochu pokusil o studium filosofie, záhy zjistil, že stojí před nepřehlednou změtí filosofií a filosofických názorů, takže odkaz, že se má orientovat na filosofii, mu nijak nepomůže. Jinak o sexualitě hovoří filosof materialistický, jinak vyznavač hegelovské dialektiky, jinak skepticky laděný myslitel, jinak postmoderní relativista, jinak platonský, aristotelský nebo tomistický realita. Kdo z nich je na správné cestě a kdo bloudí?

Trvalo by dosti dlouho, než bychom provedli základní kritiku hlavních filosofických pozic, na něž při studiu filosofie narážíme. Zde zaujmeme stanovisko realismu, který nalézá svou oporu v tradicích platonismu, aristotelismu a tomismu. Všechny tyto myšlenkové proudy jsou realistické a mají velmi těsnou spojitost.

3. Nejzazší kontext lidského života
Každý z filosofů, kteří se v těchto tradicích inspirují, by řekl, že skutečnost, která je mnohá, konečná a nahodilá, je zároveň, a právě z tohoto důvodu, nepůvodní, odvozená, derivovaná neboli že závisí na jiném od sebe. Jakkoli se zdá, že tím vybíháme mimo naše téma, musíme postupné získávání filosoficky kvalifikovaného vhledu do problematiky lidské sexuality odstartovat tvrzením, že existuje Absolutno. Absolutno je skutečnost, jež je ab–soluta, tj. vyvázaná a nezávislá na čemkoli jiném od sebe. I kdyby někdo tvrdil, že vše je relativní, že vše je propojeno vzájemnými závislostními vazbami, musel by připustit, že celek všech relativních skutečností už na ničem jiném od sebe nezávisí, a je tedy něčím absolutním. Zastánce relativistické teze by se neměl zdráhat to připustit.

Avšak při úvaze nad touto pozicí se přece jenom vynořuje jistá závažná komplikace. Skutečnost, která by sestávala jen z konečných, proměnných a mnohých entit, by ani ve svém souboru nemohla být Absolutnem. Absolutno nemůže mít žádný počátek, protože co vzniká, je kauzálně závislé na jiném od sebe. Vnitřně proměnné Absolutno by tak muselo existovat stále a díky jeho proměnnosti by existovalo v čase. Tento čas by musel být nutně nekonečný, bez počátku a konce. Naše vlastní současná existence by v tom případě nebyla ničím jiným než jepičím momentem v rámci kolosálního Absolutna (celku reality) a byla by nutně předcházena nekonečným časovým plynutím. Jenže naše současnost ukládá tomuto nekonečnému časovému plynutí limit (konec) a to je rozpor, poněvadž navozuje nemožnou situaci konečného nekonečna. Proto je třeba trvat na tom, že Absolutno, které nepopiratelně existuje, nemůže být totožné s naším, v čase trvajícím Vesmírem ani s žádnou jinou skutečností, která je mnohá a časově určená.

Absolutnu musí náležet existence bezčasová (věčná), neboť jen tak může být opravdu nezávislé, a mít tudíž charakter Absolutna. Filosofové, jenž si tento problém uvědomili, si následně nemohli nepoložit otázku, proč existuje proměnná a mnohá realita (například náš Vesmír), když Absolutno je naprosto soběstačnou realitou! Aby existovalo, nepotřebuje existenci ničeho jiného od sebe. Pokud však něco jiného od Něj existuje, musí to mít nějaký důvod v Něm a rozumem vybavená bytost se nemůže neptat, jaký důvod by to asi mohl být. Teprve po zodpovězení této otázky se nám naše existence, a tím pádem i naše sexualita, objeví v tom správném kontextu. Předběžně se to jeví tak, že odůvodnění struktury našeho lidského bytí leží v povaze Absolutna, díky jehož tvůrčí aktivitě existujeme. I naše sexualita je něčím, co má v Absolutnu svůj základ. Když vynaložíme patřičné myšlenkové úsilí a odhalíme, proč nás tato tajemná Skutečnost sexualitou vybavila, můžeme získat cenný klíč k její interpretaci. Tato složitá intelektuální oklika ve věci sexuality se sice může zdát naprosto zbytečná, ale chceme-li ji chápat opravdu nezkresleně, musíme na ní hledět sub specie aeternitatis, tedy z hlediska jejího věčného pramene. Bez toho nám její pravý účel zůstane skryt.

Mgr. Roman Cardal Ph.D.