Zima přináší novou hrozbu iráckým uprchlíkům před ISIS

Khaled a její rodina patří k několika stovkám dalších, kteří žijí v nedokončené betonové stavbě třípatrového nákupního centra v kurdském regionu Iráku, jelikož bojovníci Islámského státu (ISIS) obsadili jejich domovské město Karakoš ležící východně od Mosulu.

Ze dvou milionů lidí vysídlených ze svých domovů v Iráku téměř polovina uprchla do bezpečí v Kurdistánu a představuje obrovskou zátěž pro zdroje v regionu, což vedlo Organizaci spojených národů k tomu, aby zdejší situaci označila jako krizi 3. stupně, nejvyšší stupeň humanitární krize.

Murad Garesh ví, že krutá zima na kurdském severu Iráku může být pro jeho pět malých dětí osudná, ale sám nemůže dělat téměř nic, jen čekat, až budou přestěhováni do tábora, který se staví nedaleko. On se svou rodinou a tři další jezídské rodiny jako jinověrci čelí pronásledování ze strany militantních islamistů. Mají u sebe více než 20 dětí a poté, co v srpnu uprchli před náporem ISIS, se usadili na kopci nad městem Dohuk blízko tureckých hranic. „Nemáme elektřinu ani tekoucí vodu a nemyli jsme se již několik dní, ale aspoň jsme chráněni před Daesh,“ řekl pětatřicetiletý Murad. Použil výraz Daesh, což je hanlivé označení pro ISIS, zatímco o několik metrů dál se děti shromáždily kolem ohně, aby se zahřály.

Garesh je jedním z tisíce menšinových jezídů, kteří opustili své domovy v severozápadním Iráku poté, co je v srpnu napadli bojovníci ISIS, stovky jich zabili nebo zajali a ostatní v parném srpnovém vedru zahnali do hor.

„Nejnovější a nejnaléhavější výzvou je nástup zimy. Musíme zajistit vhodné přístřešky, topení, zimní oblečení a přikrývky. Stále přijímáme lidi ze Sýrie a z míst, jako je Anbar. Krize se zatím ani nestabilizuje,“ řekla Bayan Rahman, zástupkyně Velké Británie u regionální vlády Kurdistánu (KRG). Hornatá provincie Dohuk hostí více než 50 % všech vysídlených v Kurdistánu, k tomu asi 100 000 uprchlíků ze Sýrie, celkový počet uprchlíků se rovná téměř polovině původních obyvatel provincie.

Ulice jsou zacpané dopravními prostředky, vzrostly životní náklady a není dostatek vody a elektřiny pro všechny. Předtím, než se vnitřně vysídlené osoby 1. prosince přestěhovaly do nových táborů, byla většina z nich umístěna ve školách po celé provincii, což znamenalo, že místní studenti letos přišli o dva měsíce školního roku.

Ismail Mohammad Ahmed, asistent guvernéra Duhoku pro záležitosti vnitřně vysídlených osob, řekl, že provincie se během šesti měsíců stala z nejméně lidnaté v Iráku čtvrtou nejlidnatější. „Zoufale potřebujeme palivo, oblečení, potraviny a další služby pro vnitřně vysídlené.“

Ahmed řekl, že bylo postaveno sedm táborů pro vysídlence a dalších třináct je ve výstavbě, ale zdůraznil, že je třeba udělat víc, aby se běženci zachránili před zimou.

Kurdové vědí, jak smrtící zima může být. Během povstání proti bagdádské vládě v roce 1991 irácká armáda napadla kurdské oblasti včetně města Dohuku, aby povstání potlačila, a asi dva miliony lidí přinutila uprchnout k tureckým a íránským hranicím. Bez adekvátní pomoci od mezinárodního společenství umrznou tisíce civilistů, především dětí.

„Když prší, je život v tomto stanu strašný – všechno je mokré,“ řekla Hayat Semo, jedenadvacetiletá matka dvou dětí z tábora Khanke, kde je ubytováno více než 18 000 jezídů ze Sinjaru. „Situace je ještě horší pro děti. Když ráno vstávají, jejich tělíčka jsou tak ztuhlá zimou, že se nemohou hýbat. Nemáme pro ně žádné vhodné oblečení.“ Déšť proměnil zemi v bahno, a vyhaslé zbytky spáleného stanu jsou svědectvím o nebezpečí přeplněného tábora.

Navzdory veškeré snaze kurdských orgánů o zabezpečení vysídlenců celý region strádá, jelikož Bagdád počátkem roku snížil financování a ekonomický růst založený na prodeji ropy náhle ustrnul. Z toho důvodu zůstaly stovky rozestavěných bytových komplexů, kancelářských budov a supermarketů nedokončené – nyní slouží jako přístřešky vysídlenců.

Zatímco mnoho z vnitřních uprchlíků je zcela bez peněz a nemohou si dovolit ubytování ve městě, malá menšina si ze svých úspor platí pronájem bytů, protože říkají, že nemohou žít v táborech. Salam Juma, učitel z východního Mosulu, platí 600 dolarů měsíčně za malý byt. „Moje žena prodala své zlato, abychom mohli zaplatit nájem, ale teď už nemáme peníze a já nevím, co dělat,“ řekl tento otec pěti dětí. „Jen Bůh a Obama vědí, kdy se budeme moci vrátit do našich domovů. Chci, aby Američané dále bombardovali ISIS, ale aby nám také poslali potraviny.“

Zdá se, že syrští uprchlíci, kteří jsou v iráckém Kurdistánu od vypuknutí občanské války v roce 2011, se dokázali lépe přizpůsobit. Pracují na trhu, kde čistí obuv, prodávají cigarety a telefonní karty a našli v kurdské oblasti zaměstnání v kavárnách a restauracích.

Potřeby vysídlenců se také snaží uspokojit rozvojové agentury. „Zima je právě teď největší problém,“ řekla Jessica Hyba, pracovnice úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. „Je to otázka času. Všichni bez přestání pracujeme, abychom zajistili, že pomůžeme opravdu všem. Je to velmi tíživá a vleklá situace. A konec je v nedohlednu.“

V pondělí 8. prosince kurdská regionální vláda představila v Dolní sněmovně v Londýně Krizovou výzvu Kurdistánu, díky které chce získat peníze a zvýšit povědomí o neutěšené situaci vnitřně vysídlených osob a uprchlíků.

„Potřebujeme, aby mezinárodní společenství poskytlo OSN větší finanční prostředky a převzalo náležitou zodpovědnost za své bližní, kteří se vinou Islámského státu stali bezdomovci a traumatizovanými chudáky. Součástí celkového přístupu mezinárodního společenství ke krizi, kterou vytvořil ISIS, musí být humanitární reakce,“ řekla Bayan Rahman.