05.08.2021, Crisis Magazine / RC Monitor 15/2021
Mnozí konzervativní katolíci na tuto postkoncilní výchylku reagovali přijetím zásady, kterou papež Benedikt XVI. označoval jako „hermeneutika kontinuity“. Papež tu měl na mysli, že Druhý vatikánský koncil je třeba vykládat v souladu s předchozími 1 960 lety katolické tradice („hermeneutika“ neznamená nic jiného než „metoda výkladu“). Jinými slovy, nevykládejte tradici ve světle koncilu, nýbrž vykládejte koncil ve světle tradice.
To je solidní, katolická rada. Ekumenické koncily nepřinášejí nová zjevení z nebe, která by rušila platnost předchozích zjevení. Jsou organickou součástí života církve, a proto by měly být vnímány jako část většího celku, a nikoli jako průlom novým směrem.
Naneštěstí se dnes tento zcela přijatelný katolický princip „hermeneutické kontinuity“ postupně mění v něco ne zcela katolického. Místo aby sloužil k tomu, aby Druhý vatikánský koncil stavěl do správné historické perspektivy, dělá z něho „superkoncil“, čemuž tato hermeneutika měla přecházet. Abych byl konkrétnější, stala se z něho hůl na každého, kdo se opováží samotný koncil kritizovat.
Pokud například nějaký katolík naznačí, že určité závěry Druhého vatikánského koncilu jsou formulovány tak nezřetelně, že mohou snadno uvádět lidi na scestí, četa HK (hermeneutiky kontinuity) ihned přiskočí na obranu koncilu: „Pokud se to čte v kontinuitě s katolickým učením, pak to hereticky chápat nelze!“ U teologů, kteří znají všechny nuance katolické věrouky, tomu tak možná je, ale neznamená to, že dané formulace nejsou chabé a matoucí.
Nebo když katolík upozorní na to, že koncil nevyváženě zdůrazňoval pozitivní prvky jiných náboženství, aniž poukázal na jejich nedostatky, četa HK tuto kritiku sestřelí argumentem, že tyto výroky je nutno vyvažovat předchozím učením. Ano, i toto skvěle platí pro intelektuály, kteří tuto historii znají do hloubky, ale je jasné, že průměrný katolík přijme nový důraz jako znamení, že o omylech v nekatolických náboženstvích bychom se zmiňovat neměli. Jinými slovy, poukazovat na nevyváženost stanoviska Druhého vatikánského koncilu je naprosto oprávněné.
Mnozí katolíci však blednou už při pouhém pomyšlení na kritiku koncilu. Jak může být správné kritizovat nejvyšší (kromě papeže) autoritu v církvi? Abych tyto obavy zmírnil, dovolte mi podělit se zde o slova Josepha Ratzingera, který se později stal papežem Benediktem XVI.:
„Ne každý platný koncil v dějinách církve byl plodný; mnohé z nich byly v podstatě ztráta času.“
Tato slova mohou katolický jemnocit šokovat; vyznívají téměř, jako by vzešla z klávesnice protikatolického bojovníka těžké váhy, a nikoli jako slova budoucího papeže. Jde však o poctivé zhodnocení dějin.
Je třeba, aby katolíci pochopili, že někdy se koncily vydaří a někdy ne. Mezi katolíky panuje běžná mylná představa, že Duch svatý řídí každý aspekt ekumenických koncilů, a že tedy všechny koncily jsou „úspěšné“. To ale není katolické učení. Duch svatý působí především jako ochránce – chrání poklad víry tím, že zajišťuje, aby žádný koncil nemohl s konečnou platností prohlásit za katolickou víru herezi. Jde tu o negativně, nikoli pozitivně formulovanou ochranu.
Ano, je pravda, že Duch svatý může (a chce!) koncil vést, ale koncilní otcové mají svobodu toto vedení přijímat nebo odmítat – stejně jako všichni lidé ve veškerém počínání.
Na počátku 16. století, kdy církev zoufale potřebovala reformu, svolal papež Julius II. Pátý lateránský koncil. Svůj účel však tento koncil nesplnil a reformy, o něž usiloval, se neujaly; sedm měsíců po jeho ukončení vyvěsil Martin Luther svých 95 tezí, čímž podnítil protestantskou reformaci. Reformní proces nastartoval až Tridentský koncil o desítky let později. Neznamená to, že Pátý lateránský koncil nebyl platný; byl to jen bezvýznamný koncil (nebo „ztráta času“, jak by to označil Ratzinger).
A pokud se mohou vydařit či nevydařit celé koncily, platí totéž i o jednotlivých koncilních dokumentech: někdy jsou užitečné a jindy ne.
Pokud odmítneme uznat, že legitimní koncily – a legitimní koncilní dokumenty – mohou ve svém poslání selhat, chováme se jako sektáři, kteří přikrášlují a přepisují dějiny ve snaze namluvit světu, že církev nikdy neudělala žádný chybný krok. Tento postoj možná vznikl jako dobře míněná snaha ochránit jméno církve, ale ve skutečnosti útočí na náš Bohem daný rozum.
Je třeba také musí pochopit, že všechny koncily jsou zasazeny v době, ve které se konají. Pravdivost dogmatických prohlášení, která na nich vznikají, se tím nemění, ale umožňuje nám to správně vykládat – popřípadě dokonce později odmítnout – jejich praktické rady a tehdejší náhled na svět, pokud už nejsou relevantní. Není pochyb o tom, že způsob, jak účastníci Druhého vatikánského koncilu vnímali a vykládali svět, byl výrazně ovlivněn (většinou západním) světonázorem šedesátých let 20. století. Například zpětně viděno se zdá, že koncil projevoval přehnaný optimismus ohledně pokroku lidstva, zvlášť uvážíme-li, jak se od té doby svět posunul k nihilistické kultuře smrti a klamu.
Dále „tón“ koncilu obvykle závisí na dobovém prostředí. Témata, jež koncil zdůrazňuje – nebo opomíjí –, zrcadlí určitý náhled na svět, který pro budoucí generace už nemusí být tak čitelný. Jak již bylo zmíněno, Druhý vatikánský koncil se zaměřil na pozitivní prvky jiných náboženství, ale o jejich chybách pomlčel. Toto rozhodnutí snad bylo pochopitelné, protože koncil následoval po strašlivém holocaustu národa vyznávajícího jedno společné náboženství. Avšak v dnešním světě, kdy většina lidí je nábožensky indiferentní, je nesmírně důležité mezi náboženstvími rozlišovat.
Jak bychom tedy měli k Druhému vatikánskému koncilu přistupovat? Za prvé, aby bylo jasno, nevyzývám zde k „odmítnutí“ koncilu ani k tomu, abychom ho prohlásili za heretický. Jde mi o to, abychom tímto koncilem přestali být spoutáni a posunuli se dál. Naše debaty o Druhém vatikánském koncilu byly až příliš často dvoupólové: buď jste se jím museli otrocky řídit (či přesněji, otrocky se řídit určitým výkladem), nebo ho úplně odmítnout. Potřebujeme Druhý vatikánský koncil uvidět ve správném světle – jako dobrý i v něčem slabší – a přestat vnímat každý problém jeho optikou. Možná tento koncil nemá pro naše problémy řešení; nebo, což je ještě kontroverznější, možná už odpovědi Druhého vatikánského koncilu nejsou pro dnešek správné.
Z Druhého vatikánského koncilu se stal smysl existence moderního katolicismu a jeho optikou se dívají na celou víru. Tato praxe proměnila koncil v přítěž, která katolíky připoutává k neúspěšným a zastaralým představám a praktikám.
Katolíci se nemusí jako sektáři zoufale snažit zachovat si tvář a hájit každé písmenko z dokumentů Druhého vatikánského koncilu. Můžeme přiznat, že ve své minulosti máme koncily, které navzdory dobrým úmyslům nedopadly podle plánů – nebo jejichž pastýřské rady a náhled na svět už pro nás neplatí. Tváří v tvář dnešním (zdánlivě nespočetným) problémům bychom se pro dobro církve i spásu duší měli zaměřit na to, co v naší tradici funguje, a znovu to přijmout.
Eric Sammons
Přeložila Alena Švecová
01.09.2025, RC Monitor 14/2025
Podle historických svědectví to byl už Sokrates, který se společně se sofisty jako první systematicky zamýšlel nad povahou lidské společnosti a došel přitom k závěru, že na ní lze uplatnit dva základní pohledy. V prvním přístupu se na ní díváme z čistě utilitaristického hlediska. V tom případě se ukazuje, že lidé se sdružují do společnosti a vzájemně se respektují, protože se vzájemně potřebují. Sokratovi a na něj navazující tradici se však tento přístup jeví jako nedostatečný. Neboť pokud by důvod, proč lidé vytvářejí společnost, a tedy primárně zakládají rodiny, spočíval na utilitaristických základech, znamenalo by to snížení druhého na pouhý prostředek k uspokojování mých potřeb. Člověk by se tím pro druhého člověka proměnil v pouhý prostředek a nástroj sloužící k realizaci jeho „osobních“ cílů.
27.06.2025, RC Monitor 12/2025
Svatý Jan Maria Vianney v jednom ze svých kázání řekl: „Jestliže, drazí bratři, nemilujeme dobrého Boha, jsme velmi nešťastní.“ Možná právě proto žijeme v době, kterou bychom mohli označit jako dobu horečné honby za štěstím. Kdekdo se za ním honí, kdekdo o něj usiluje, kdekdo ho hledá, kdekdo o něm mluví. Ale jsou ti, kteří podlehli této honbě, opravdu šťastní? Spíše to vypadá, jako by se zástupy těch, kteří usilují o štěstí, stále zahušťovaly, místo aby řídly.
02.05.2025, syrzdarma.cz
Na území Sýrie došlo krátce po vzniku islámu k první velké bitvě, která znamenala počátek jeho dominance na Blízkém východě. Trvalo 650 let, než západní civilizace ztratila poslední zbytky svého vlivu. A proč je 11. září historické datum? Islám krátce po svém vzniku dosáhl velkých vojenských úspěchů a začal se šířit na všechny světové strany. Při své expanzi se řídil teorií svaté války, která je s menšími obměnami platná dodnes.
09.07.2025, Crisis Magazine
Bůh viděl, že všechno, co stvořil, je dobré. Jako křesťané se z tohoto dobra radujeme. Těšíme se z krásy Slunce a Měsíce, z vůně rozkvetlého olivovníku, z chuti masa, ptactva a obilí, z nápojů, které povznášejí našeho ducha, z manželského svazku, který plodí nový život. Všeho s mírou, říkáme, střídmost nevyjímaje. A i když se ke střídmosti stavíme poněkud moralisticky, máme pravdu, když říkáme, že Bůh nám dal dobrotu svého stvoření jako cestu milosti, díky níž se my sami stáváme dobrými.
25.08.2025, RC Monitor 15/2025
Mám kolegyni. Je mladá, hezká, erudovaná a k pacientům je vlídná. Pracuje s nasazením, tak se stává, že občas přijde domů značně unavená. Její manžel, který nepůsobí ve zdravotnictví, jí doporučuje, ať si práci zařídí jinak – aby byla na pohodu.
06.05.2025, Catholic Answers
Katolická církev poskytla recept a náboženský imperativ, které daly vzniknout moderní vědě. Pokud jste někdy sledovali starý film, možná jste si všimli chování, které nám dnes připadá naprosto bizarní. Například ve starém válečném filmu můžete vidět, jak zdravotník nabízí vojákovi těsně před operací cigaretu. Copak nevěděli, že kouření je nezdravé? Ano, věděli. Už od počátku osmdesátých let 19. století se cigaretám říkalo hřebíky do rakve!