Překročit stín Druhého vatikánského koncilu

Pro některé katolíky představoval tento koncil svobodu, konkrétně svobodu od minulosti. Místo svázanosti dogmaty a praktikami předchozích generací dostala církev příležitost tyto okovy setřást a vybudovat církev pro novou epochu. Počínaje odmítáním církevního učení o nemorálnosti umělé antikoncepce a prosazováním kněžství žen konče se tak někteří stali v podstatě protestanty, kteří své vlastní názory – třeba i v přímém rozporu s předchozím učením církve – samozřejmě utvářeli „v duchu Druhého vatikánského koncilu“.

Mnozí konzervativní katolíci na tuto postkoncilní výchylku reagovali přijetím zásady, kterou papež Benedikt XVI. označoval jako „hermeneutika kontinuity“. Papež tu měl na mysli, že Druhý vatikánský koncil je třeba vykládat v souladu s předchozími 1 960 lety katolické tradice („hermeneutika“ neznamená nic jiného než „metoda výkladu“). Jinými slovy, nevykládejte tradici ve světle koncilu, nýbrž vykládejte koncil ve světle tradice.

To je solidní, katolická rada. Ekumenické koncily nepřinášejí nová zjevení z nebe, která by rušila platnost předchozích zjevení. Jsou organickou součástí života církve, a proto by měly být vnímány jako část většího celku, a nikoli jako průlom novým směrem.

Naneštěstí se dnes tento zcela přijatelný katolický princip „hermeneutické kontinuity“ postupně mění v něco ne zcela katolického. Místo aby sloužil k tomu, aby Druhý vatikánský koncil stavěl do správné historické perspektivy, dělá z něho „superkoncil“, čemuž tato hermeneutika měla přecházet. Abych byl konkrétnější, stala se z něho hůl na každého, kdo se opováží samotný koncil kritizovat.

Pokud například nějaký katolík naznačí, že určité závěry Druhého vatikánského koncilu jsou formulovány tak nezřetelně, že mohou snadno uvádět lidi na scestí, četa HK (hermeneutiky kontinuity) ihned přiskočí na obranu koncilu: „Pokud se to čte v kontinuitě s katolickým učením, pak to hereticky chápat nelze!“ U teologů, kteří znají všechny nuance katolické věrouky, tomu tak možná je, ale neznamená to, že dané formulace nejsou chabé a matoucí.

Nebo když katolík upozorní na to, že koncil nevyváženě zdůrazňoval pozitivní prvky jiných náboženství, aniž poukázal na jejich nedostatky, četa HK tuto kritiku sestřelí argumentem, že tyto výroky je nutno vyvažovat předchozím učením. Ano, i toto skvěle platí pro intelektuály, kteří tuto historii znají do hloubky, ale je jasné, že průměrný katolík přijme nový důraz jako znamení, že o omylech v nekatolických náboženstvích bychom se zmiňovat neměli. Jinými slovy, poukazovat na nevyváženost stanoviska Druhého vatikánského koncilu je naprosto oprávněné.

Mnozí katolíci však blednou už při pouhém pomyšlení na kritiku koncilu. Jak může být správné kritizovat nejvyšší (kromě papeže) autoritu v církvi? Abych tyto obavy zmírnil, dovolte mi podělit se zde o slova Josepha Ratzingera, který se později stal papežem Benediktem XVI.:

„Ne každý platný koncil v dějinách církve byl plodný; mnohé z nich byly v podstatě ztráta času.“

Tato slova mohou katolický jemnocit šokovat; vyznívají téměř, jako by vzešla z klávesnice protikatolického bojovníka těžké váhy, a nikoli jako slova budoucího papeže. Jde však o poctivé zhodnocení dějin.

Je třeba, aby katolíci pochopili, že někdy se koncily vydaří a někdy ne. Mezi katolíky panuje běžná mylná představa, že Duch svatý řídí každý aspekt ekumenických koncilů, a že tedy všechny koncily jsou „úspěšné“. To ale není katolické učení. Duch svatý působí především jako ochránce – chrání poklad víry tím, že zajišťuje, aby žádný koncil nemohl s konečnou platností prohlásit za katolickou víru herezi. Jde tu o negativně, nikoli pozitivně formulovanou ochranu.

Ano, je pravda, že Duch svatý může (a chce!) koncil vést, ale koncilní otcové mají svobodu toto vedení přijímat nebo odmítat – stejně jako všichni lidé ve veškerém počínání.

Na počátku 16. století, kdy církev zoufale potřebovala reformu, svolal papež Julius II. Pátý lateránský koncil. Svůj účel však tento koncil nesplnil a reformy, o něž usiloval, se neujaly; sedm měsíců po jeho ukončení vyvěsil Martin Luther svých 95 tezí, čímž podnítil protestantskou reformaci. Reformní proces nastartoval až Tridentský koncil o desítky let později. Neznamená to, že Pátý lateránský koncil nebyl platný; byl to jen bezvýznamný koncil (nebo „ztráta času“, jak by to označil Ratzinger).

A pokud se mohou vydařit či nevydařit celé koncily, platí totéž i o jednotlivých koncilních dokumentech: někdy jsou užitečné a jindy ne.

Pokud odmítneme uznat, že legitimní koncily – a legitimní koncilní dokumenty – mohou ve svém poslání selhat, chováme se jako sektáři, kteří přikrášlují a přepisují dějiny ve snaze namluvit světu, že církev nikdy neudělala žádný chybný krok. Tento postoj možná vznikl jako dobře míněná snaha ochránit jméno církve, ale ve skutečnosti útočí na náš Bohem daný rozum.

Je třeba také musí pochopit, že všechny koncily jsou zasazeny v době, ve které se konají. Pravdivost dogmatických prohlášení, která na nich vznikají, se tím nemění, ale umožňuje nám to správně vykládat – popřípadě dokonce později odmítnout – jejich praktické rady a tehdejší náhled na svět, pokud už nejsou relevantní. Není pochyb o tom, že způsob, jak účastníci Druhého vatikánského koncilu vnímali a vykládali svět, byl výrazně ovlivněn (většinou západním) světonázorem šedesátých let 20. století. Například zpětně viděno se zdá, že koncil projevoval přehnaný optimismus ohledně pokroku lidstva, zvlášť uvážíme-li, jak se od té doby svět posunul k nihilistické kultuře smrti a klamu.

Dále „tón“ koncilu obvykle závisí na dobovém prostředí. Témata, jež koncil zdůrazňuje – nebo opomíjí –, zrcadlí určitý náhled na svět, který pro budoucí generace už nemusí být tak čitelný. Jak již bylo zmíněno, Druhý vatikánský koncil se zaměřil na pozitivní prvky jiných náboženství, ale o jejich chybách pomlčel. Toto rozhodnutí snad bylo pochopitelné, protože koncil následoval po strašlivém holocaustu národa vyznávajícího jedno společné náboženství. Avšak v dnešním světě, kdy většina lidí je nábožensky indiferentní, je nesmírně důležité mezi náboženstvími rozlišovat.

Jak bychom tedy měli k Druhému vatikánskému koncilu přistupovat? Za prvé, aby bylo jasno, nevyzývám zde k „odmítnutí“ koncilu ani k tomu, abychom ho prohlásili za heretický. Jde mi o to, abychom tímto koncilem přestali být spoutáni a posunuli se dál. Naše debaty o Druhém vatikánském koncilu byly až příliš často dvoupólové: buď jste se jím museli otrocky řídit (či přesněji, otrocky se řídit určitým výkladem), nebo ho úplně odmítnout. Potřebujeme Druhý vatikánský koncil uvidět ve správném světle – jako dobrý i v něčem slabší – a přestat vnímat každý problém jeho optikou. Možná tento koncil nemá pro naše problémy řešení; nebo, což je ještě kontroverznější, možná už odpovědi Druhého vatikánského koncilu nejsou pro dnešek správné.

Z Druhého vatikánského koncilu se stal smysl existence moderního katolicismu a jeho optikou se dívají na celou víru. Tato praxe proměnila koncil v přítěž, která katolíky připoutává k neúspěšným a zastaralým představám a praktikám.

Katolíci se nemusí jako sektáři zoufale snažit zachovat si tvář a hájit každé písmenko z dokumentů Druhého vatikánského koncilu. Můžeme přiznat, že ve své minulosti máme koncily, které navzdory dobrým úmyslům nedopadly podle plánů – nebo jejichž pastýřské rady a náhled na svět už pro nás neplatí. Tváří v tvář dnešním (zdánlivě nespočetným) problémům bychom se pro dobro církve i spásu duší měli zaměřit na to, co v naší tradici funguje, a znovu to přijmout.

Eric Sammons
Přeložila Alena Švecová