Dům ze skla: Běda, když vás budou chválit!

Titulky dobré třetiny zpráv spíše svědčí o jiné náplni hlásání, považme: „Nutnost integrální ekologie, která by respektovala živočichy a prostředí“; „Umění jako láska ke stvoření“; „Assisi Garments: biologická bavlna“; „Františkova ekonomie: nezmění se životní prostředí, pokud se nezmění ekonomie“; „Greenacord: zahajuje se fórum ’Nikdo nezachrání sebe sama‘, které je již 16. fórem katolické formace o ochraně stvoření“. Zde se také chválí „vzkvétající iniciativy po celém světě, které mají zachránit naši Matku Zemi“ – ano, „Madre Terra“ s velkými písmeny, náležejícími znovuobjevené pohanské bohyni. Zmiňovaným Františkem bývá v těchto příspěvcích nejčastěji Svatý Otec, jindy ovšem též svatý František z Assisi. Ten však bývá poněkud úzce vymezený, totiž jako kazatel ptáčkům a opěvatel přírody, avšak nikoli jako trpící muž, obdařený stigmaty, opěvující rovněž tělesnou smrt a varující ty, kteří zemřou v těžkém hříchu.

Jedna německá farnost se na sociálních sítích pochlubila ekologistickým happeningem na prahu kostela, přičemž se jí však dostalo kritiky od jistého seminaristy, který vyjádřil obavu, aby jim ze svatostánku „nevykoukla Greta“. Farníci se ovšem naježili a bránili se, že jsou přece zbožní katolíci a jindy že se před svatostánkem modlí, zatímco právě nyní jsou ekologicky angažovaní. Představme si ale pobočku Greenpeace, před níž demonstruje za katolickou víru nadšená skupina ekoaktivistů. Jestliže katolíci oslavují ekologii, proč ne ekologisté katolictví? Nebo si představme greendealové eurounijní politiky, jak znuděně omílají ekologistická dogmata, ale s o to větší vervou pak šíří slávu Kristovu. Co vatikánské zpravodajství o Kristu zamlčovalo, oni by s živým přesvědčením doplnili.

Ekologismus se v podobě náhradního nebo alespoň paralelního náboženství ukazuje jako vhodnější, než dnes již poněkud vyčpělá sociální angažovanost. Kde jsou ty časy, kdy teolog Paul Tillich tvrdil, že „každý skutečný křesťan musí být socialistou“! Zbožštění dělnických mas je přece jen poněkud problematičtější, než uctívání Matky Země, která se jako vděčný předmět uctívání opět nabízí. Tradičnímu sociálnímu cítění navíc ukradli nutné eschatologické dovršení komunisté. To oni hlásali obdobu věčné blaženosti v podobě komunistického ráje, kde bude každý dostávat podle svých potřeb. Ekonom August Friedrich von Hayek konstatoval, že v míře, jaké duchovní postupně ztrácejí pevně zakotvenou víru ve věčný život, nahrazují tuto víru probíráním otázky sociální spravedlnosti. Nicméně aktivistická představa záchrany planety je dnes ještě daleko přitažlivější. Je v ní opět přítomná tolik potřebná alarmující eschatologie. Vždyť planetu, náš „společný dům“, jak hlásá i nový vatikánsko–žurnalistický žargon, svojí angažovanou akcí přímo spasíme.

Samozřejmě, že pro zdravé a realistické pojetí ochrany přírody a úcty k Božímu stvoření by stačilo vrátit se k evangeliu, k desateru, ke katechismu. Křesťan, který svou víru upřímně a celostně prožívá, přece nebude barbarsky ničit přírodu. Ví však, že zabsolutizováním jednoho morálního tématu, navíc hypertrofovaného do aktivistické univerzální ideologie, se ani zdaleka nevyčerpávají oblasti osobní zodpovědnosti, kterých si má být vědom. Ano, církev nechybila, když ještě relativně donedávna tolik zdůrazňovala například zásadní etické téma nenarozeného života. Právě proto, že ve světě se oslabilo vnímání této zcela základní hodnoty, církev tento problém uchopila, a to i za cenu neporozumění a nepopularity. Jestli si převzetím zelené religiozity naopak připočetla pozitivní body a chválu, pak je na místě připomenout slova jejího Zakladatele: „Běda, když vás budou všichni lidé chválit, vždyť stejně se chovali jejich předkové k falešným prorokům!“ (Lk 6,26)

P. Stanislav Přibyl