Slovo do pranice

Právě teď pobývám na parkovišti pro obytné přívěsy. Za těch několik měsíců, co jsem zde, jsem zažila větší společenství a sounáležitost než ve své vlastní farnosti nebo v kterékoli jiné katolické farnosti, kterou jsem navštívila. A když jsem studovala na vysoké škole, přátelila jsem se s lidmi z mnoha zemí světa a z různých náboženských skupin od ateistů přes muslimy a hinduisty až po příslušníky tzv. kultu předků. Vzájemně jsme se podporovali a povzbuzovali v těžkých chvílích, trávili jsme hodiny povídáním o nejrůznějších tématech, měli mě natolik rádi, že snášeli, když jsem se je snažila obrátit na křesťanství; společně jsme jedli, podnikali jsme společné výlety atd... Bylo to opravdové společenství, které se vytvořilo jen proto, že jsme se všichni soustředili na jednu věc: snažili jsme se získat doktorát. A přesto, když tuto zkušenost srovnám se všemi svými křesťanskými zkušenostmi, řekla bych „podívejte se, jak se mají rádi“ spíše o své skupině z postgraduálního studia než o kterémkoli křesťanském společenství, jež jsem poznala. Toto je pro mě krize.

Zdá se však, že to zajímá jen velmi málo katolíků. Moc tomu nerozumím, kromě toho, že mi připadá, že většina západních katolíků vnímá svou spásu jako individuální zkušenost. Nedomnívají se, že jejich spása souvisí se spásou jejich bližních. A než budu pokračovat, plně přiznávám, že jsem součástí problému, který kritizuji. Proto je to pro mě taková krize, protože i když problém jasně vidím, nedokážu jej sama vyřešit. Dokonce právě teď jsem ztratila někoho, koho jsem považovala za přítele ve víře. Smíření s tímto člověkem je na této straně věčnosti nemožné (důvodem byly rozdílné názory na pandemii Covid-19, resp. otázky aplikace a dodržování opatření). A zdá se, že tento problém se stupňuje na všech úrovních.

Většina katolíků se však neustále trápí věcmi, které prostě nemohou ovlivnit, například tím, co dělá nebo nedělá papež, co dělá nebo nedělá jejich biskup atd. a přitom se rozpadají jejich vlastní rodiny a společenství. Na chvíli jsem do této pasti také spadla (a netvrdím, že není důležité sledovat činy a myšlenky církevní hiearchie, modlit se za papeže a biskupy, mít schopnost rozlišit a vhodně příp. osvětlit a komentovat jejich dobré a méně dobré kroky), ale Bůh mi dal přímou zkušenost s biskupy a nic z toho, co jsem udělala nebo jim řekla, na tom nic nezměnilo. Pokud se nedokážu smířit s někým, koho znám léta, jak si můžu myslet, že mohu ovlivnit biskupa nebo papeže, s nimiž nemám přímý kontakt? Přesto se většina katolíků denně právě na tohle zaměřuje ve svých myšlenkách a rozhovorech. Málokdy myslí na lidi kolem sebe, kteří možná potřebují povzbuzení, usmíření nebo podporu.

Pak jsou tu katolíci, kteří se vymanili z pasti snahy ovládat věci, které nejsou v jejich moci. Tito katolíci však chybují na druhé straně, protože si myslí, že když se zaměří pouze na svou vlastní duši a vydají se na jakousi buddhistickou výpravu za katolickou verzí duchovního osvícení, pak uvidí Boha. V epištole svatého Jana, o níž se domnívám, že je komentářem k příkazu našeho Pána, abychom se navzájem milovali, se však píše, že Boha nikdo nikdy neviděl, ale budeme-li se navzájem milovat, Bůh zůstane s námi a jeho láska v nás dosáhne cíle (1J 4,12). Zdá se mi, že je z toho zcela jasné, že individualistický život víry není křesťanský. Příklad velkých mystiků z 15. a 16. století bychom neměli chápat tak, že samotářský, poustevnický život je pro laiky, nebo dokonce pro většinu věřících normální. Kristus mohl říci: „Milujte pouze Boha.“ Nikdy to ovšem neřekl. Dokonce i když mluvil o největším přikázání: Miluj Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí, řekl také, že druhé přikázání je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe (Mt 22,36–40). Myslíme si, že víme lépe než Boží Syn, jak můžeme být křesťany?

Nevím tedy, kam dál, protože jak jsem řekla, tato krize je pro mě krizí právě proto, že ji nemohu vyřešit sama. Věřím, že církev bude po určitou dobu vymírat, dokud se nenaučíme poslouchat nové přikázání našeho Pána Ježíše Krista. V této chvíli je tak těžké chtít přivést do církve zraněné lidi ze světa, i kdybych je k tomu dokázala přesvědčit, protože je v ní tak málo lásky, a to na všech úrovních, od laiků přes úředníky až k hierarchii... A zraněné duše potřebují především lásku, ne další zranění.

Nebudeš nenávidět žádného člověka, ale některé budeš kárat, za některé se budeš modlit a některé budeš milovat víc než svůj vlastní život. (Didaché, kap. 2)

Natasha Wilson
Přeložil Pavel Štička