Slovo do pranice

06.12.2021, OnePeterFive / RC Monitor 23/2021

Každý člověk má někdy v životě krizi víry. Já mám krizi víry od chvíle, kdy jsem se stala křesťankou. Nyní tato krize vrcholí. O prvních křesťanech se říkalo: „Podívejte se, jak se navzájem mají rádi.“ My katolíci věříme, že uctíváme Boha, který je láska (1J 4,7), a že Boží Syn dal před svou smrtí apoštolům nové přikázání, aby se navzájem milovali, jako je miluje on (J 13,34). Právě tohle mé srdce hledá v křesťanském evangeliu – prožívanou skutečnost tohoto nového přikázání. Přesto jsem bohužel prozatím (a je to ryze má subjektivní zkušenost) ve svém životě od té doby, co jsem křesťankou, zakusila více lásky, sounáležitosti a přijetí od lidí, kteří s Bohem nechtějí mít téměř nic společného.

Právě teď pobývám na parkovišti pro obytné přívěsy. Za těch několik měsíců, co jsem zde, jsem zažila větší společenství a sounáležitost než ve své vlastní farnosti nebo v kterékoli jiné katolické farnosti, kterou jsem navštívila. A když jsem studovala na vysoké škole, přátelila jsem se s lidmi z mnoha zemí světa a z různých náboženských skupin od ateistů přes muslimy a hinduisty až po příslušníky tzv. kultu předků. Vzájemně jsme se podporovali a povzbuzovali v těžkých chvílích, trávili jsme hodiny povídáním o nejrůznějších tématech, měli mě natolik rádi, že snášeli, když jsem se je snažila obrátit na křesťanství; společně jsme jedli, podnikali jsme společné výlety atd... Bylo to opravdové společenství, které se vytvořilo jen proto, že jsme se všichni soustředili na jednu věc: snažili jsme se získat doktorát. A přesto, když tuto zkušenost srovnám se všemi svými křesťanskými zkušenostmi, řekla bych „podívejte se, jak se mají rádi“ spíše o své skupině z postgraduálního studia než o kterémkoli křesťanském společenství, jež jsem poznala. Toto je pro mě krize.

Zdá se však, že to zajímá jen velmi málo katolíků. Moc tomu nerozumím, kromě toho, že mi připadá, že většina západních katolíků vnímá svou spásu jako individuální zkušenost. Nedomnívají se, že jejich spása souvisí se spásou jejich bližních. A než budu pokračovat, plně přiznávám, že jsem součástí problému, který kritizuji. Proto je to pro mě taková krize, protože i když problém jasně vidím, nedokážu jej sama vyřešit. Dokonce právě teď jsem ztratila někoho, koho jsem považovala za přítele ve víře. Smíření s tímto člověkem je na této straně věčnosti nemožné (důvodem byly rozdílné názory na pandemii Covid-19, resp. otázky aplikace a dodržování opatření). A zdá se, že tento problém se stupňuje na všech úrovních.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Většina katolíků se však neustále trápí věcmi, které prostě nemohou ovlivnit, například tím, co dělá nebo nedělá papež, co dělá nebo nedělá jejich biskup atd. a přitom se rozpadají jejich vlastní rodiny a společenství. Na chvíli jsem do této pasti také spadla (a netvrdím, že není důležité sledovat činy a myšlenky církevní hiearchie, modlit se za papeže a biskupy, mít schopnost rozlišit a vhodně příp. osvětlit a komentovat jejich dobré a méně dobré kroky), ale Bůh mi dal přímou zkušenost s biskupy a nic z toho, co jsem udělala nebo jim řekla, na tom nic nezměnilo. Pokud se nedokážu smířit s někým, koho znám léta, jak si můžu myslet, že mohu ovlivnit biskupa nebo papeže, s nimiž nemám přímý kontakt? Přesto se většina katolíků denně právě na tohle zaměřuje ve svých myšlenkách a rozhovorech. Málokdy myslí na lidi kolem sebe, kteří možná potřebují povzbuzení, usmíření nebo podporu.

Pak jsou tu katolíci, kteří se vymanili z pasti snahy ovládat věci, které nejsou v jejich moci. Tito katolíci však chybují na druhé straně, protože si myslí, že když se zaměří pouze na svou vlastní duši a vydají se na jakousi buddhistickou výpravu za katolickou verzí duchovního osvícení, pak uvidí Boha. V epištole svatého Jana, o níž se domnívám, že je komentářem k příkazu našeho Pána, abychom se navzájem milovali, se však píše, že Boha nikdo nikdy neviděl, ale budeme-li se navzájem milovat, Bůh zůstane s námi a jeho láska v nás dosáhne cíle (1J 4,12). Zdá se mi, že je z toho zcela jasné, že individualistický život víry není křesťanský. Příklad velkých mystiků z 15. a 16. století bychom neměli chápat tak, že samotářský, poustevnický život je pro laiky, nebo dokonce pro většinu věřících normální. Kristus mohl říci: „Milujte pouze Boha.“ Nikdy to ovšem neřekl. Dokonce i když mluvil o největším přikázání: Miluj Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí, řekl také, že druhé přikázání je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe (Mt 22,36–40). Myslíme si, že víme lépe než Boží Syn, jak můžeme být křesťany?

Nevím tedy, kam dál, protože jak jsem řekla, tato krize je pro mě krizí právě proto, že ji nemohu vyřešit sama. Věřím, že církev bude po určitou dobu vymírat, dokud se nenaučíme poslouchat nové přikázání našeho Pána Ježíše Krista. V této chvíli je tak těžké chtít přivést do církve zraněné lidi ze světa, i kdybych je k tomu dokázala přesvědčit, protože je v ní tak málo lásky, a to na všech úrovních, od laiků přes úředníky až k hierarchii... A zraněné duše potřebují především lásku, ne další zranění.

Nebudeš nenávidět žádného člověka, ale některé budeš kárat, za některé se budeš modlit a některé budeš milovat víc než svůj vlastní život. (Didaché, kap. 2)

Natasha Wilson
Přeložil Pavel Štička

Další články

Lidská sexualita a její eschatologické naplnění – 4. část

03.09.2025, RC Monitor 15/2025

Z našich předchozích pojednání o lidské sexualitě je patrné, jakou zásadní důležitost má pro její chápání celková interpretace skutečnosti. Člověk je součásti reality, v níž vládnou určité zákony, a i on je jim podroben. Lidské jednání v sobě nese řadu znaků, které se vyskytují i u činností jiných jsoucen. Proto je pohled do širšího kontextu lidského života nepostradatelný.

Lidská sexualita a její eschatologické naplnění – 2. část

29.08.2025, RC Monitor 12/2025

V prvním díle našeho pojednání o lidské sexualitě jsme dospěli k závěru, že pokud chceme tento rozměr našeho života chápat opravdu nezkresleně, musíme na něj hledět sub specie aeternitatis, tedy z hlediska jeho původu. Bez toho nám pravý účel sexuality zůstane skryt.

Obětování katolíků kvůli ekumenismu

10.10.2025, Crisis Magazine

Katolíci, zejména ti mladší, jsou ve jménu křesťanské lásky nabádáni k větší otevřenosti vůči protestantům, což je obtížné, ne-li nemožné, odlišit od výzvy k tomu, aby byli méně katoličtí. Není žádné tajemství, že katolické církvi ubývá členů. Podle výzkumu z Pew Research Center je těch, kdo katolictví opustili, zhruba čtyřikrát víc než těch, kdo se ke katolické církvi připojili. Vzhledem k tomu, že se tato statistika neustále zhoršuje, narůstá důraz na evangelizaci. Málokdo však dokáže formulovat, jak by měla vypadat. Značná pozornost se tedy věnuje snaze oslovit ty „z druhého tábora“ a splynout s protestanty.

Spoluzakladatel Wikipedie: Ze skeptického filozofa křesťanem

17.10.2025, Aleteia

Larry Sanger, jeden ze spoluzakladatelů Wikipedie, se narodil do křesťanské rodiny, ale během dospívání víru ztratil. Znovu ji našel takto… Cesty lidí k víře bývají značně odlišné. Někdo ji má hladkou a bez větších otřesů, jiní to mají složitější. Do té druhé skupiny patří i obrácení Larryho Sangera, který to podrobně popsal na svém blogu.

Opravdová láska a víra v rodinách

28.07.2025, RC Monitor 14/2025

O statistice se v jedné televizní pohádce zpívá: „Neklesejme na mysli, ona nám to vyčíslí.“ Mno, jeden by na mysli i klesl, kdyby se zamyslel nad tím, co spočítal Eurostat o dětech v tzv. „samostatných domácnostech“ (= buď jedna osoba žijící samostatně, nebo skupina osob, které nemusí být nutně příbuzné a žijí na stejné adrese se společným vedením domácnosti, tj. sdílejí alespoň jedno jídlo denně nebo obývací pokoj). Už v tom (alespoň já) vidím prapodivnou zvláštnost, že Eurostat necítí potřebu počítat rodiny (ale budiž).

Víra zkoušená ohněm: pohled na biblický základ očistce

07.11.2025, National Catholic Register

Argumenty pro očistec jsou biblické a analogické, zakotvené v Božím plánu očistnou láskou očistit duše pro nebe. Katolíci a protestanti se shodují na tom, že každý, kdo je spasen, je zachráněn Boží milostí skrze pouhou víru, jako výsledek toho, že se za nás náš Pán Ježíš obětoval na kříži a vykoupil nás svou smrtí, že vyvolení, kteří jdou do nebe, jsou k tomu předurčeni Bohem, a (kromě kalvinistů) také na tom, že na přijetí této milosti spolupracujeme svou svobodnou vůlí.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.