17.12.2021, Famille Chrétienne / RC Monitor 24/2021
Bratr Jean-Pierre se narodil v roce 1924 v lotrinské dělnické rodině, která měla šest dětí. Navštěvoval školu otců maristů. V osmnácti letech byl stejně jako další mladíci z Alsaska-Lotrinska donucen narukovat do wehrmachtu. Frontě unikl pomocí lékařského potvrzení dokládajícího, že onemocněl tuberkulózou.
Nakonec byl v roce 1953 vysvěcen na kněze a vstoupil do trapistického opatství Panny Marie v Timadeuc v Bretani. V roce 1964 přišel spolu se dvěma dalšími mnichy na pozvání alžírského arcibiskupa do trapistického kláštera v Tibhirine, ve značně napjaté situaci dva roky poté, co Alžírsko získalo nezávislost. Bratr Jean-Pierre Schumacher tam zůstal 30 let, po něž spolu s bratřími z cisterciáckého řádu aktivně pracoval na tom, aby v této převážně muslimské oblasti poznamenané občanskou válkou v devadesátých letech 20. století zazářilo světlo evangelia.
Tragická noc „z první řady“
Potom v noci z 26. na 27. března 1996 přišla tragédie. „Jako noční vrátný jsem to sledoval z první řady. Bylo to v noci, kolem jedné hodiny. Vzbudil mě hluk hlasů u brány,“ vypravoval bratr Jean-Pierre v září 2010 časopisu Famille Chrétienne. Protože se domníval, že jde o raněné, kteří přicházejí prosit o pomoc, což se stávalo pravidelně, a protože slyšel převora hovořit s neznámými, nešel otevřít. Vyhlédl oknem a náhle uviděl, „jak dovnitř vchází muž v turbanu a s kalašnikovem.“ Bratr proto poklekl u postele k modlitbě. Všechno se děje současně. Teroristé hledají v budovách mnichy, aby je odvedli, a v jednu chvíli padli na kvardiána. „Jeden z těch mužů chtěl v chodbě udeřit kvardiána pažbou,“ vypráví dál bratr Jean-Pierre. „Velitel mu řekl, aby se uklidnil, a zeptal se Mohameda: ’Je jich všech sedm?‘ On mu odpověděl. ’Jak říkáš.‘ Ve skutečnosti nás bylo devět. To vysvětluje, že když jich měli sedm, odešli a už dál nehledali. To mi zachránilo život.“
On a bratr Amédée, kteří takto unikli, nakonec po několika dnech, kdy o svých bratřích neměli žádné zprávy, klášter opustili. Druhý den po dramatické události uvědomili policii. Dva měsíce po únosu se na kraji cesty nedaleko od Tibhirine našly hlavy sedmi unesených mnichů. Okolnosti únosu zůstávají nejasné.
Život v Maroku a dojemné setkání s papežem Františkem
Čtyři roky po masakru se bratr Jean-Pierre usadil v Mideltu, v malé komunitě trapistických mnichů v marockém pohoří Altas, kde se stal převorem. Snažil se tam pokračovat v duchu, jímž žili mniši v Tibhirine, zejména v dialogu s muslimy. Každému, kdo se ho zeptá na odpuštění za masakr v Tibhirine, obvykle odpovídá citátem z řehole svatého Benedikta: „Milovat bratra, nenávidět hřích.“
Širokou veřejnost seznámil s odvahou a příkladem mnichů z Tibhirine film „O bozích a lidech“ režiséra Xaviera Beauvois z roku 2010. Sedm zavražděných bratří papež František v roce 2018 blahořečil. Při své apoštolské cestě do Maroka v roce 2019 se setkal s bratrem Jeanem-Pierrem a dal najevo velké pohnutí.
Camille Lecuit
Přeložila Lucie Cekotová
06.01.2025, RC Monitor 24/2024
Tento článek by měl být publikován v souvislosti se slavností Zvěstování Páně, ale jistě není úvaha na téma Vtělení Božího Slova nevhodná ani v souvislosti s oslavou vánočních svátků. Rozhodl jsem se nabídnout čtenářům zamyšlení nad událostí, která má zcela zásadní význam v dějinách spásy. Proto také nepochybuji, že modlitby spojené s připomínkou této události jsou pro nás velmi důležité.
28.02.2025, National Catholic Register
Téměř všichni protestantští konvertité v příběhu o svém obrácení dosvědčují moc Eucharistie. Při svém pokusu prokázat nesprávnost katolicismu jsem si jen ověřil jeho správnost. S manželkou jsme byli členy jedné evangelikální „nedenominační“ církve a pracoval jsem na protestantské střední škole. Věděl jsem, že kdybych se připojil ke katolické církvi, nemohl bych na té škole dál působit. Vzpomínám si, jak jsem jeden týden seděl na bohoslužbě a říkal si: „Ve své teologii můžu být katolíkem a přitom dál chodit sem do protestantského sboru.“
21.10.2024, RC Monitor 19/2024
Pro náš osobní život je nepochybně rozhodující znalost Božího slova. Jsme Ježíšovými následovníky a jen těžko bychom se obešli bez pokynů a rad Mistra, za kterým jdeme. V Bibli, ve starozákonní knize Jozue, se zmiňuje skutečnost, mající hlubokou vnitřní souvislost s novozákonní nesmírně cennou duchovní hodnotou. Jedná se o starozákonní archu a novozákonní svatostánek. Archa provázela izraelský lid, zvláště v časech putování, doslova na každém kroku. Stateční mužové Izraele ji nesli uprostřed lidu. Je to náznak budoucí, mnohem vznešenější archy, totiž eucharistického svatostánku, v němž pro nás, novozákonní Boží lid, je Kristus přítomen v každém kostele. Chrámový prostor je proto posvátný, protože je tam, řečeno nikoliv přehnaně, kus otevřeného nebe.
24.09.2024, RC Monitor 17/2024
Přinášíme rozhovor s novým litoměřickým biskupem Stanislavem Přibylem. Představujeme ho také jako hudebníka a znalce hudby, autora knih, obnovitele památek a v neposlední řadě člena Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele.
30.01.2025, Zrcadlo církve 12/2024
Dne 17. září 2024 z tohoto světa odešla zakládající členka Společnosti pro církevní právo a blízká přítelkyně nás všech paní Ing. Marta Peroutková, rozená Šťastná, ekonomka, kdysi pracovnice v zahraničním obchodu, poté zástupkyně Naumannovy nadace v České republice. Ing. Peroutková pozorně provázela životem nejen svého manžela i celou svou rodinu, ale i své přátele a přátele svého manžela. Po řadu let nevynechala ani jednu z akcí Společnosti pro církevní právo; v roce 2008, kdy společnost byla pro nedostatek místa v dominikánském klášteře z jeho prostor vypovězena, se rozhodným způsobem zasloužila o její další trvání tak, že zajistila pro Společnost pro církevní právo dvě krásné místnosti v domě svém a své rodiny na Žižkově v Sudoměřské ulici č. 25.
08.10.2024, rkfzruc.cz
Režisér Jiří Strach reagoval na zprávu o dokonané sebevraždě pana Karla Heřmánka stručně: „Mávám ti do nebe, můj milovanej filmovej táto.“ Nejen jako kněz, ale i jako bývalý lékař a člověk, kterému podobným způsobem zemřel jeden z nejbližších lidí, si dovoluji zaprotestovat. Očekával bych totiž od věřícího jiný vzkaz. Budiž Jiřímu Strachovi omluvou, že se dneska často setkáme na parte zemřelých katolíků s texty, které vyjadřují jistotu, že dotyčný je v nebi. Vždyť byl tak hodný... Pokud je ale někdo určitě v nebi, tak se za něho nemusím už modlit. A co když v nebi ještě není? A tolik by naše modlitby potřeboval?