O svátostném kněžství

25.01.2022, RC Monitor 1/2022

Před pár dny mne potěšil rozhovor nad novou knihou kardinála Roberta Saraha, kterou věnuje kněžství a kněžím. Moudrost a pokora ze srdce Afriky opět promlouvá k pyšné Evropě a připomíná jí její kořeny. Opakovaně hovoří o krizi (a snad nikdo nebude popírat, že dnešní církev v krizi skutečně je) a o nutnosti obrácení k Bohu, pokání, modlitbě a klanění jako o jediných prostředcích vyjití z ní.


Hovoří o znovuobjevení svátostného kněžství – kam se ale podělo? Kým je vlastně kněz, že na jeho existenci toho tolik stojí? Kým je pro Boha, pro sebe samotného, pro mne obyčejného věřícího? Všichni jsme denně konfrontováni s kněžstvím, a ne vždy je to důvod k radosti. Na počátku mého duchovního života nestála jen radost z Boha, ale velmi brzy přišlo rozčarování a zklamání z Jeho služebníků. Až nápadně často mi do cesty přicházely příběhy hříchu, selhání a zrady. Nehledala jsem je v bulvárních tiskovinách, ale přicházely ke mně skrze osobní, přímo niternou zkušenost; naslouchala jsem zrazenému muži, zoufalé ženě, které kněz zneužil dítě. Byla jsem svědkem pádu kněze, kterého jsem považovala za svatého. Dost na to, abych utekla a ve spravedlivém hněvu nejlépe ventilovaném v mediálním prostoru afektovaně prohlásila, že s katolickou církví nechci mít nic společného. Proč jsem to neudělala?

Často jsem se na to ptala Boha samotného. Nejsem přece lepší, zbožnější či vzdělanější než ti, kteří to vzdali. Co mám navíc, že jsem si přes všechny ty hrůzy a selhání Boha a Jeho církev zamilovala? Nevím o ničem, snad jen o hledání a úporné touze po Pravdě. Myslím, že právě ta a také ochota přijímat v rámci omezených lidských možností z Božích rukou dobré i zlé, mi otevřela cestu k Jeho milosti. Všechno, co mám, je darem. Nic dobrého nemám ze sebe, nakonec i ono počáteční úsilí a touha pochází od Boha. Snad jsem jen odpověděla, protože Ten, kdo přichází první, je vždycky Bůh. Proto a díky Němu jsem stále katolíkem a stále víc a víc se moje víra zjednodušuje a soustřeďuje k podstatě a středu, kterým je ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Kristus zpřítomňovaný v mešní oběti a pokorně čekající ve svatostánku. Samotný Bůh stále přítomný a stále se pro nás obětující, Všemohoucí, který se dobrovolně vydal do našich rukou. Ovšem ne jakýchkoliv; ne v mých rukou nebo v rukou mého souseda, ale pouze a jedině v rukou pomazaného kněze přestává být obyčejný chléb a víno obyčejným, ale stává se samotným Bohem.

Domyslet to vše je nemožné, uvěřit ano. Nedávno se mi dostala do rukou kniha britské spisovatelky Sally Readové „Zářivá temnota noci – příběh jedné konverze“. Navzdory poněkud kýčovitému přebalu jsem se do ní začetla a byla překvapena hloubkou vyznání a nazírání věčných pravd. Tato původně ateistka a feministka poté, co se jí dotkl Bůh, v Jeho milosti rychle odkládala všechna svá „ale“ vůči církvi. O své zkušenosti s knězem, který ji na cestě konverze provázel, mluví takto: „hned jedna z mých prvních zkušeností s někým, kdo byl vysvěcen, mne přesvědčila o tom, že kněz nemůže být ženského rodu. Přesně to byla má první světská námitka a tato námitka vzala lehce za své; bylo jednoduché na ni argumentovat. Ve stvoření světa a ve vzniku církve, jak jsem začínala chápat, existovala záměrná a poetická struktura, kterou nemohl vytvořit člověk... Bůh poslal Svého Syna. Nemohla jsem tušit, proč neposlal třeba ženu nebo nějakého hermafrodita, což by jistě udělal, kdyby to měl v úmyslu. Ale On poslal Syna a zvolil muže, aby Ho následovali v Jeho kněžské úloze... Věděla jsem, že Ježíš se nebál vyvracet konvence své doby. Nepodřizoval se pravidlům šabatu, učil ženy a stýkal se s prostitutkami. Proč mezi Svými Dvanácti odmítal ženu? A proč bych nyní já měla odmítat strukturu – historickou, literární, biologickou a nadpřirozenou – jež byla básní dovršenou k dokonalosti?“

Sally Readová je moje vrstevnice. Píše básně, ale především, jak o sobě říká, je obyčejnou manželkou a matkou. Až církev jí podle jejích slov „umožnila cítit se jako plně lidská a ženská bytost, působivá a přitažlivá ve své obyčejnosti“.

Obyčejná žena, která proti církvi měla všechno, najednou pochopila a objevila zdroj života. Eucharistii, svátostné kněžství... Jí a nám mnoha dalším bezejmenným není třeba vysvětlovat, proč krize církve je krizí kněžství. Víme to a máme strach. Ne z klerikalismu, ale z rozdělení a vyprázdnění. Kněz byl, je a bude alter Christus, a jeho bytí je bytím in persona Christi. Přesto, že mnozí pomazaní se sebe sama snaží degradovat na kouče a mediální agitátory, a Krista, který je povolal, v sobě zašlapat. Proč mnozí vzdělaní a povolaní nechápou, že koučů a agitátorů je na každém rohu přebytek? Proč z nich v dobrém slova smyslu nezáří jejich výlučnost, bázeň a radost z toho, že byli povoláni? Musí to být obyčejná žena, která jim připomene, že na fotbal nebo do hospůdky můžeme jít s kýmkoliv, ale jen kněz nám do našich životů přináší Krista v Eucharistii a v odpuštění hříchů?

Znám kněze, kterých si velice vážím. Asi proto, že jsem vytrvala, odměnil mne Bůh po počátečním šoku setkáním se služebníky skutečně oddanými Jemu a Jeho církvi. Takovými, kteří milují své kněžství a statečně plují proti proudu zesvětštění. Takovými, kteří pochopili, že kněžství není nic jiného než oběť, celopal, kterým se hlásí k oběti Našeho Pána a Spasitele. Každé opravdové a požehnané kněžství musí vycházet z osobního vztahu s Bohem. Je to On, kdo se první dává, cele, nerozděleně, a čeká na naši odpověď. Je to nekonečně veliký dar a schopnost ho přijmout závisí na tom, nakolik nerozděleně se dokážeme (jsme ochotni) darovat my. Kdo tuto pravdu pochopí, pochopí i velikost kněžství.

Mám v úctě kněžství a ty, kteří jej důstojně nesou. Když ale náhodou zaslechnu hlasy některých moderních liberálů o nutnosti vymýcení rádoby klerikalismu, dobrovolném celibátu či svěcení žen, dopouštím se hříchu; minimálně zlosti a nactiutrhání. Bohu díky, že mám své hříchy před kým vyznat, možná to za pár let nebude tak jednoduché! Hovoří se o prázdných seminářích. Proč by tam ale mladý muž, který pocítí povolání, chodil a v jistém smyslu se vzdal světa, je-li namísto vedení k radikálnímu následování Krista a jedinečnosti kněžství, formován štábem psychologů a veden k tomu, aby se posléze stal špatně placeným bavičem?

Prosme za své kněze, modleme se, aby byli takoví, jaké si je přeje mít Pán. On si je povolal a On si je zformuje, neřekne-li mu Jeho církev ne. Rozjímejme před Pánem, který se v těchto dnech pro nás narodil, o velikosti Jeho darů. Svátostné kněžství je jeden z největších. Svět nestojí na ukřičených hlasech volajících po nutných změnách, ale na kněžských rukou, skrze které k nám na patenu a do kalicha přichází samotný Bůh.

Jolana Jaczenková


Další články



Je čas znovu objevit pravou lásku

23.05.2025, RC Monitor 9/2025

V několika následujících číslech vám přineseme ukázky z knihy pomocného biskupa v nizozemském ’s-Hertogenboschi Roba Mutsaertse Gewoon Over Geloof (Prostě o víře): Mám dojem, že v církevních kruzích mnoho lidí ustrnulo v sedmdesátých letech. Pořád v nich poznávám spoustu tehdejších prvků. To samo o sobě působí tragicky. Snažit se být moderní tím, že zůstanu v sedmdesátých letech? Podivný druh retromodernismu.

Katolíků přibývá, ale kněží je méně

11.06.2025, statistikaamy.csu.gov.cz / vaticannews.va

Podle Papežské ročenky 2025 a Annuarium Statisticum Eccelesiae 2023, které vydává Centrální statistický úřad církve, se mezi roky 2022 a 2023 zvýšil počet katolíků na celém světa z 1 390 mld. na 1 406 mld., tj. o 1,15 %. Každý pátý katolík (20 %) žije v Africe. Jejich počet se zvýšil z 272 mil. v roce 2022 na 281 mil. v roce 2023, meziročně tak vzrostl o 3,31 %. Své prvenství v počtu pokřtěných katolíků potvrzuje Demokratická republika Kongo s téměř 55 mil., následovaná Nigérií s 35 miliony; významné počty zaznamenávají také Uganda, Tanzanie a Keňa.

Srdce našeho Pána Ježíše Krista

27.06.2025, RC Monitor 12/2025

Svatý Jan Maria Vianney v jednom ze svých kázání řekl: „Jestliže, drazí bratři, nemilujeme dobrého Boha, jsme velmi nešťastní.“ Možná právě proto žijeme v době, kterou bychom mohli označit jako dobu horečné honby za štěstím. Kdekdo se za ním honí, kdekdo o něj usiluje, kdekdo ho hledá, kdekdo o něm mluví. Ale jsou ti, kteří podlehli této honbě, opravdu šťastní? Spíše to vypadá, jako by se zástupy těch, kteří usilují o štěstí, stále zahušťovaly, místo aby řídly.

Habemus Papam: Kardinál Prevost se stal novým papežem Lvem XIV.

08.05.2025, Vatican News

Konkláve zvolilo 267. římským biskupem kardinála Roberta Francise Prevosta Tuto zprávu oznámil zástupu shromážděnému na Svatopetrském náměstí kardinál protodiakon Dominique Mamberti. Annuntio vobis gaudium magnum: habemus Papam! „Oznamuji vám velkou radost: máme papeže!“. „Eminentissimum ac Reverendissimum Dominum, Dominum Robertum Franciscum, Sanctæ Romanæ Ecclesiæ Cardinalem Prevost, qui sibi nomen imposuit Leone XIV." „Nejdůstojnější a nejctěnější pán, pan Robert Francis, kardinál Svaté římské církve Prevost, který si dal jméno Lev XIV.

Svatý Jan Nepomucký a úloha církve ve společnosti

16.05.2025, RC Monitor 9/2025

Demokracie a svoboda, to jsou dnes často diskutované pojmy. Někde v hloubi lidského srdce toužíme po svobodě a chceme s druhými vytvořit takovou společnost, ve které bychom se cítili svobodni. Společnost, jež by byla postavena na spravedlivých zákonech, které budou dodržovány nebo aspoň respektovány.

Alkohol, erotika a Ježíš

14.04.2025, RC Monitor 6/2025

Volné pokračování článku Pívečko a Eucharistie: Praha je zdá se pro našeho Pána Ježíše Krista poněkud ošidnou půdou. V početných kostelích stověžaté matičky hlavy účastnící se bohoslužeb šednou a ubývají. Dostat mladší ročníky na mši svatou to chce „velikej hever“, jak zpívá Vladimír Mišík (ten ovšem hned dodává, že ho slušně řečeno nemá). Jeden z panáčků si proto řekl, že když nejdou lidi za Pánem, že musí Pán za lidmi (asi poučen horou a Mohamedem), a tak zkusil hrát (rozuměj celebrovat) v hospodě, jenže arcibiskup mu pískl ofsajd. Pozorný rozhodčí. Vždyť Ježíš přece řekl: „Následuj mě.“ A ne: „Následuji tě.“ A až ten, kdo následoval, došel do večeřadla a teprve tam přijal Eucharistii. Už ten Břevnov ale nechme...


načíst další


Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2025 Res Claritatis, z.s.