O svátostném kněžství

Hovoří o znovuobjevení svátostného kněžství – kam se ale podělo? Kým je vlastně kněz, že na jeho existenci toho tolik stojí? Kým je pro Boha, pro sebe samotného, pro mne obyčejného věřícího? Všichni jsme denně konfrontováni s kněžstvím, a ne vždy je to důvod k radosti. Na počátku mého duchovního života nestála jen radost z Boha, ale velmi brzy přišlo rozčarování a zklamání z Jeho služebníků. Až nápadně často mi do cesty přicházely příběhy hříchu, selhání a zrady. Nehledala jsem je v bulvárních tiskovinách, ale přicházely ke mně skrze osobní, přímo niternou zkušenost; naslouchala jsem zrazenému muži, zoufalé ženě, které kněz zneužil dítě. Byla jsem svědkem pádu kněze, kterého jsem považovala za svatého. Dost na to, abych utekla a ve spravedlivém hněvu nejlépe ventilovaném v mediálním prostoru afektovaně prohlásila, že s katolickou církví nechci mít nic společného. Proč jsem to neudělala?

Často jsem se na to ptala Boha samotného. Nejsem přece lepší, zbožnější či vzdělanější než ti, kteří to vzdali. Co mám navíc, že jsem si přes všechny ty hrůzy a selhání Boha a Jeho církev zamilovala? Nevím o ničem, snad jen o hledání a úporné touze po Pravdě. Myslím, že právě ta a také ochota přijímat v rámci omezených lidských možností z Božích rukou dobré i zlé, mi otevřela cestu k Jeho milosti. Všechno, co mám, je darem. Nic dobrého nemám ze sebe, nakonec i ono počáteční úsilí a touha pochází od Boha. Snad jsem jen odpověděla, protože Ten, kdo přichází první, je vždycky Bůh. Proto a díky Němu jsem stále katolíkem a stále víc a víc se moje víra zjednodušuje a soustřeďuje k podstatě a středu, kterým je ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Kristus zpřítomňovaný v mešní oběti a pokorně čekající ve svatostánku. Samotný Bůh stále přítomný a stále se pro nás obětující, Všemohoucí, který se dobrovolně vydal do našich rukou. Ovšem ne jakýchkoliv; ne v mých rukou nebo v rukou mého souseda, ale pouze a jedině v rukou pomazaného kněze přestává být obyčejný chléb a víno obyčejným, ale stává se samotným Bohem.

Domyslet to vše je nemožné, uvěřit ano. Nedávno se mi dostala do rukou kniha britské spisovatelky Sally Readové „Zářivá temnota noci – příběh jedné konverze“. Navzdory poněkud kýčovitému přebalu jsem se do ní začetla a byla překvapena hloubkou vyznání a nazírání věčných pravd. Tato původně ateistka a feministka poté, co se jí dotkl Bůh, v Jeho milosti rychle odkládala všechna svá „ale“ vůči církvi. O své zkušenosti s knězem, který ji na cestě konverze provázel, mluví takto: „hned jedna z mých prvních zkušeností s někým, kdo byl vysvěcen, mne přesvědčila o tom, že kněz nemůže být ženského rodu. Přesně to byla má první světská námitka a tato námitka vzala lehce za své; bylo jednoduché na ni argumentovat. Ve stvoření světa a ve vzniku církve, jak jsem začínala chápat, existovala záměrná a poetická struktura, kterou nemohl vytvořit člověk... Bůh poslal Svého Syna. Nemohla jsem tušit, proč neposlal třeba ženu nebo nějakého hermafrodita, což by jistě udělal, kdyby to měl v úmyslu. Ale On poslal Syna a zvolil muže, aby Ho následovali v Jeho kněžské úloze... Věděla jsem, že Ježíš se nebál vyvracet konvence své doby. Nepodřizoval se pravidlům šabatu, učil ženy a stýkal se s prostitutkami. Proč mezi Svými Dvanácti odmítal ženu? A proč bych nyní já měla odmítat strukturu – historickou, literární, biologickou a nadpřirozenou – jež byla básní dovršenou k dokonalosti?“

Sally Readová je moje vrstevnice. Píše básně, ale především, jak o sobě říká, je obyčejnou manželkou a matkou. Až církev jí podle jejích slov „umožnila cítit se jako plně lidská a ženská bytost, působivá a přitažlivá ve své obyčejnosti“.

Obyčejná žena, která proti církvi měla všechno, najednou pochopila a objevila zdroj života. Eucharistii, svátostné kněžství... Jí a nám mnoha dalším bezejmenným není třeba vysvětlovat, proč krize církve je krizí kněžství. Víme to a máme strach. Ne z klerikalismu, ale z rozdělení a vyprázdnění. Kněz byl, je a bude alter Christus, a jeho bytí je bytím in persona Christi. Přesto, že mnozí pomazaní se sebe sama snaží degradovat na kouče a mediální agitátory, a Krista, který je povolal, v sobě zašlapat. Proč mnozí vzdělaní a povolaní nechápou, že koučů a agitátorů je na každém rohu přebytek? Proč z nich v dobrém slova smyslu nezáří jejich výlučnost, bázeň a radost z toho, že byli povoláni? Musí to být obyčejná žena, která jim připomene, že na fotbal nebo do hospůdky můžeme jít s kýmkoliv, ale jen kněz nám do našich životů přináší Krista v Eucharistii a v odpuštění hříchů?

Znám kněze, kterých si velice vážím. Asi proto, že jsem vytrvala, odměnil mne Bůh po počátečním šoku setkáním se služebníky skutečně oddanými Jemu a Jeho církvi. Takovými, kteří milují své kněžství a statečně plují proti proudu zesvětštění. Takovými, kteří pochopili, že kněžství není nic jiného než oběť, celopal, kterým se hlásí k oběti Našeho Pána a Spasitele. Každé opravdové a požehnané kněžství musí vycházet z osobního vztahu s Bohem. Je to On, kdo se první dává, cele, nerozděleně, a čeká na naši odpověď. Je to nekonečně veliký dar a schopnost ho přijmout závisí na tom, nakolik nerozděleně se dokážeme (jsme ochotni) darovat my. Kdo tuto pravdu pochopí, pochopí i velikost kněžství.

Mám v úctě kněžství a ty, kteří jej důstojně nesou. Když ale náhodou zaslechnu hlasy některých moderních liberálů o nutnosti vymýcení rádoby klerikalismu, dobrovolném celibátu či svěcení žen, dopouštím se hříchu; minimálně zlosti a nactiutrhání. Bohu díky, že mám své hříchy před kým vyznat, možná to za pár let nebude tak jednoduché! Hovoří se o prázdných seminářích. Proč by tam ale mladý muž, který pocítí povolání, chodil a v jistém smyslu se vzdal světa, je-li namísto vedení k radikálnímu následování Krista a jedinečnosti kněžství, formován štábem psychologů a veden k tomu, aby se posléze stal špatně placeným bavičem?

Prosme za své kněze, modleme se, aby byli takoví, jaké si je přeje mít Pán. On si je povolal a On si je zformuje, neřekne-li mu Jeho církev ne. Rozjímejme před Pánem, který se v těchto dnech pro nás narodil, o velikosti Jeho darů. Svátostné kněžství je jeden z největších. Svět nestojí na ukřičených hlasech volajících po nutných změnách, ale na kněžských rukou, skrze které k nám na patenu a do kalicha přichází samotný Bůh.

Jolana Jaczenková