18.02.2022, dennikstandard.sk / RC Monitor 3/2022
Povinné očkování
Na otázku o povinném očkování kardinál Müller odpovídá, že takovéto opatření může stát přikázat jen v čase „krajní nouze“ a to za předpokladu, že jsou splněny tři základní podmínky: „Rozhodujícím faktorem při rozhodování musí být snaha o společné dobro, která může za určitých okolností omezit a dokonce i zrušit svobodu jednotlivce. Výroba vakcíny musí být etická. Zdravotní, psychologické, sociální důsledky a vedlejší účinky musí být měřitelné a zároveň musí být přiměřené očekávaným přínosům“. Kardinál varuje před tím, že pandemii mnohé subjekty zneužívají na prosazení pravidel, které způsobují rozdělení společnosti. V čase velké krize jsou podle něj světské i církevní autority povinny usilovat o soudržnost. Mají se vyhýbat označovat disidenty, tedy jinak smýšlející či konající, za šiřitele konspiračních teorií, či za porušovatele přikázání o lásce k bližním. „V opačném případě jsou právě oni (tj. státní či církevní představení) šiřiteli rozdělení, ze kterého obviňují druhé.“ Na adresu konání některých církevních představitelů během pandemie kardinál prohlásil: „Kristovi služebníci v apoštolské službě se nesmí nabízet jako dvořané vládcům tohoto světa a dělat ze sebe jejich propagandisty“. Podle kardinála je církev povinna upozorňovat na hranice světské moci, která je ohraničena svobodou víry a svědomí.
Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.
Bohoslužby jen pro očkované
Poměrně ostře se bývalý prefekt Kongregace pro nauku víry vyhradil proti nařízením, které povolují účast na bohoslužbách jen očkovaným anebo těm, kteří nemoc nedávno překonali. Podle kardinála je v rozporu s Božím zákonem, pokud státní moc omezuje anebo dokonce zakazuje přístup ke svátostem. Zavření kostelů anebo odepření svátostí lidem hledajícím pomoc považuje u biskupů za těžký hřích: „Je to šokující důkaz toho, že sekularizace a dechristinianizace myšlení už zasáhly i pastýře Kristova stáda. V této situaci bychom si my biskupové měli vzpomenout na příklad sv. Karla Boromejského a především se nechat vést Ježíšovým slovem: Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí za ovce svůj život.“
Kardinál též připomenul, že biskupové jsou nástupci apoštolů a služebníky Krista, a ne pozemskými vládci. „Něco trochu jiného je dodržování rozumných pravidel na zabránění přenosu choroby. To však není možno použít jako argument pro odepření svátostí, protože milost věčného života musí mít přednost před časnými dobry.“
Na otázku, jak by měla podle něho církev reagovat na tuto situaci Müller řekl, že žádný lék ani technický vynález nás nemůže zachránit před neodvratnou pozemskou ani věčnou smrtí. „Chléb, který dává Ježíš je lékem na věčnou smrt, bez data spotřeby, pokrmem pro věčný život. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky. A to je důvod, proč na začátku druhého století mohl biskup mučedník Ignác z Antiochie ve svém Listě církvi v Efezu nazvat Eucharistii lékem nesmrtelnosti.“
Úlohou biskupů je podle něho vysluhovat Eucharistii věřícím a ne ji odpírat. Kardinál zastává názor, že sledování mše na obrazovkách doma nemůže nahradit skutečnou a fyzickou přítomnost ve shromáždění věřících. „Proto se nám Boží milost a pravda odevzdává prostřednictvím vtělení jeho Syna a sdílí se s námi ve společenství Církve. Je to jeho Tělo. V Eucharistii je skrytý, ale skutečně přítomný Kristus se svým božstvím a lidstvím – v těle a krvi.“
Michal Čop
překlad Jan Ryba
20.01.2026, RC
Katolická církev se modlí za jednotu ne proto, že by pravdu hledala, ale proto, že věří, že ji nemá vlastnit sama. Myšlenka vyhradit zvláštní čas modlitbě za jednotu křesťanů není žádným postmoderním výstřelkem. Už papež Lev XIII. (1878–1903) v roce 1894 vyzval katolické věřící k intenzivní modlitbě za jednotu církve, a to v těsné souvislosti se slavností Seslání Ducha svatého. Právě Duch svatý je totiž tím, kdo spojuje rozdílné, překládá „mezi jazyky“ a dává vzniknout společenství tam, kde by si člověk spíš tipoval nedorozumění. Podoba Týdne modliteb za jednotu křesťanů se postupně proměňovala a svou dnešní tvář získala až po Druhém vatikánském koncilu. Poprvé se v této podobě slavil v roce 1968. A slaví se dodnes – letos až do neděle 25. ledna 2026.
03.09.2025, RC Monitor 15/2025
Z našich předchozích pojednání o lidské sexualitě je patrné, jakou zásadní důležitost má pro její chápání celková interpretace skutečnosti. Člověk je součásti reality, v níž vládnou určité zákony, a i on je jim podroben. Lidské jednání v sobě nese řadu znaků, které se vyskytují i u činností jiných jsoucen. Proto je pohled do širšího kontextu lidského života nepostradatelný.
05.09.2025, Catholic Answers
Podle mých zkušeností jsou prohlášení církve o jejím poslání většinou spíše zdrojem problémů než přínosem. Co vlastně dělá naše farnost tak výjimečného, co nedělá farnost sousední? Inu, spoustu věcí... a zároveň nic. Možná jsme dobří v tom, jak dokážeme oslovit lidi mimo církev, zatímco v sousední farnosti mají krásnou liturgii – ale my bychom se měli snažit o lepší liturgii a oni by se měli trochu víc snažit pomáhat lidem, kdo v neděli do kostela nechodí. Zároveň má každé společenství nějaký zvláštní charakter – dokonce bychom mohli říct charisma – a stojí za to ho rozpoznat a rozvíjet.
30.09.2025, RC Monitor 18/2025
Moravský kněz Jan Topenčík ve svém pořadu Z deníku venkovského faráře kdysi vzpomínal, jak se jako malí kluci za první republiky smáli starobylé střelné modlitbě: „Aby Pán Bůh potentátům rozum zachovati ráčil.“ Když se dnes, pár týdnů před volbami do poslanecké sněmovny, podíváme na českou politickou scénu, zdá se, že jsme na tuto modlitbu zapomněli až příliš snadno.
19.12.2025, RC Monitor 24/2025
Není to tak dávno, co jsem slyšel stížnost jednoho známého, že doba, ve které nyní žijeme, je příliš hlučná a že ho již obtěžují hlasy znějící ze všech stran. Myslím, že není špatné se nad tímto jevem zamyslet, zvláště v právě doznívající době adventní. Jistě je nám všem známa ona poučka a rada, že advent má být dobou ztišení, abychom nepřeslechli hlas volajícího na poušti: „Připravte cestu Pánu!"
01.09.2025, RC Monitor 14/2025
Podle historických svědectví to byl už Sokrates, který se společně se sofisty jako první systematicky zamýšlel nad povahou lidské společnosti a došel přitom k závěru, že na ní lze uplatnit dva základní pohledy. V prvním přístupu se na ní díváme z čistě utilitaristického hlediska. V tom případě se ukazuje, že lidé se sdružují do společnosti a vzájemně se respektují, protože se vzájemně potřebují. Sokratovi a na něj navazující tradici se však tento přístup jeví jako nedostatečný. Neboť pokud by důvod, proč lidé vytvářejí společnost, a tedy primárně zakládají rodiny, spočíval na utilitaristických základech, znamenalo by to snížení druhého na pouhý prostředek k uspokojování mých potřeb. Člověk by se tím pro druhého člověka proměnil v pouhý prostředek a nástroj sloužící k realizaci jeho „osobních“ cílů.
Články e-mailem
Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky
Čtrnáctideník Monitor
Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.