Uzdravit oči srdce

Augustinovi bylo v té době 75 let a po několika měsících zemřel, nepochybně částečně na následky stresu způsobeného obléháním. Vandalové následně město vyplenili, ale Augustinovu katedrálu a knihovnu nechali stát. Přesto zničili téměř vše, co jako biskup pracně více než tři desetiletí budoval.

Jako dlouholetý obyvatel oblasti Washingtonu D.C. často přemýšlím o těchto historických skutečnostech, když vidím různé síly, které obklopují církev a národ. Zatím existuje dostatečný odpor, takže stále máme naději. Někdy však dějiny dávají břitká ponaučení. Což je jen jeden z mnoha důvodů, proč je v naší době stále docela užitečné číst díla svatého Augustina a přemýšlet o jeho životě.

Jeho Vyznání jsou pravděpodobně první autobiografií na latinském Západě. Není to však pouhý výčet životních událostí jednoho člověka. Je to vášnivé vyprávění o emotivním boji s ranými hříchy a omyly, dále o Augustinově brilantním vzestupu díky studiím v Kartágu a Římě a nakonec o jeho vstupu do kruhu kolem velkého milánského arcibiskupa svatého Ambrože, který vedl k Augustinovu obrácení – jádru příběhu – a jeho obrovskému vlivu na církev a celý západní svět.

Problémy dnešní doby často vnímáme jako jedinečné ohrožení našich náboženských a občanských tradic. A v mnoha ohledech jimi také jsou. Ale i Augustin čelil svéhlavým křesťanům a problematické politice.

Ariánští Vandalové (stejně jako mnozí dnešní „křesťané“) věřili, že Ježíš není osobou Nejsvětější Trojice, ale pouze velkým člověkem, který byl v jistém smyslu „zbožštěn“ tím, co vykonal a vytrpěl.

Sám Augustin byl v mládí krátce manichejcem, což byla hereze, která předpokládala, že se odehrává vesmírný boj mezi dobrým a zlým Bohem.

Jako biskup bojoval s donatisty, přísnou sektou, která (celkem pochopitelně) vznikla během sporů ohledně katolíků, kteří odpadli od víry při pronásledování za císaře Diokleciána. Donatisté nevěřili, že by odpadlíkům mohly být odpuštěny hříchy nebo že by mohli být znovu přijati do ovčince.

A pak tu byli pelagiáni. Několik moderních badatelů tvrdí, že je Augustin pochopil špatně, ale v jistých kruzích se mělo za to, že Pelagius, britský mnich, učil, že spásy můžeme dosáhnout čistě vlastními silami, prostým dodržováním mravního zákona. Augustin, veliký doktor milosti (Doctor gratiae), nemohl dopustit, aby takový povrchní optimismus svedl lidi na scestí. Sepsal obrovské množství textů vyvracejících hereze a vysvětlujících pravé náboženství, aby „uzdravil oči srdce“.

Vnitrocírkevní zmatky však tvořily jen polovinu problémů. Pozdní římská antika, která měla řadu podobností s naší nestabilní dobou, zakoušela různé veřejné otřesy. Křesťanství bylo v říši tolerováno od počátku čtvrtého století, kdy vládl císař Konstantin. Za Juliána „Apostaty“ se však v roce 360 vrátilo pronásledování. A když byl Řím v roce 410 vypleněn Vizigóty, někteří stále ještě pohanští Římané se uchýlili ke starým pomluvám a z této katastrofy obvinili křesťanství s jeho pacifismem a odmítáním tradičních římských bohů. Augustin na tuto událost reagoval sepsáním svého rozsáhlého a nesmírně vlivného díla O obci Boží, které dokončil až o šestnáct let později v roce 426. Vyložil v něm pohled na posvátné a světské, který měl nedozírné následky pro celé pozdější dějiny Západu.

Augustin činil rozdíl, který byl ve starověkém světě vzácný; panovníci – včetně římských císařů – byli tehdy obvykle považováni za jakési „božstvo“. Ježíš mluvil o tom, že je třeba odevzdat císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží. Nebylo to jediné uznání moci vyšší, než byli světští vládcové starověkého světa, ale bylo to jediné, které stanovilo tak jasné rozdíly – a mělo skutečný vliv.

Augustin rozlišoval dvě obce: Obec Boží, zaměřenou na Boží vůli a dobro, které zamýšlela pro svět, a obec lidskou, zaměřené na lidskou vůli, a proto omezenou svým zaměřením na tento svět a sebestředností. Řím nebyl vypleněn proto, tvrdil Augustin, že se pomalu obracel k uctívání pravého Boha. Řím padl částečně proto, že jeho mnohé skutečné ctnosti byly dány do služeb neřesti kolektivního egoismu. A jeho úpadek a zranitelnost byly nevyhnutelným vedlejším produktem tohoto obratu k sobě samému.

Augustin postupně boří polyteistickou víru. Je těžké pochopit, jak se někdo mohl po přečtení prvních deseti knih Obce Boží ještě držet pohanských bohů. Augustinovy mladické vášně byly v této chvíli již nasměrovány na úrodnou půdu. Naprosto virtuosně vyvracel různá pohanská přesvědčení, až nakonec neobstála žádná z nich. Když takto vyčistil půdu, mohl pak začít předkládat pozitivní vizi pravých ctností a občanského chování a skutečného duchovního života na zemi.

A nechává také dostatek prostoru pro tajemné způsoby, jimiž Bůh působí v dějinách, a to i prostřednictvím, lidsky řečeno, nezasloužených katastrof.

Navzdory odlišným jménům a aktérům se zjevně některé věci v naší až příliš lidské církvi a světě nikdy nemění. Nikdy nedojde ke konečnému řešení životních problémů v tomto světě a jsou období, kdy se zdá, že je vše naplněno pochybnostmi. A právě proto se lidé – křesťané i nekřesťané – v průběhu staletí obracejí k Augustinovi pro ponaučení, což dnes opět tak velmi potřebujeme.

Robert Royal
Přeložil Pavel Štička