Notre Dame a budoucnost církve

Jak však došlo k tomu, co dnes můžeme vidět v církevních kruzích: duhové vlajky, LGTB aktivisté tančící kolem oltáře, druhořadé kapely hrající popové melodie, kázání, která jsou spíše projevem politické korektnosti. Proč to čisté a pravdivé ustoupilo ošklivosti a míněním? Ošklivé budovy, obílené stěny, obrazoborectví a špatně sehraná představení, která se vydávají za liturgii. Byly odstraněny lavice pro klečící a stoličky pro přijímání. Tajemství, posvátno, nadpřirozeno muselo ustoupit horizontální plochosti.

„Berme věci do vlastních rukou“
V Notre Dame jsem viděl úctu k Tradici, slyšel nebeské zpěvy dětí, vycítil hlad po transcendentnu. V centru pozornosti byl opět Kristus. Touhu po tom vidím i u takzvaných nových katolíků, o nichž se více dozvíme za chvíli. Do Říma však zatím nepronikla. Tam se zabývají novým módním slovem synodalita. Pokud se staneme synodálními, církev bude opět přitažlivou, opět bude mít budoucnost, zní neochvějný názor. Kdybychom jen naslouchali světu, pak bude pochopitelně všechno jinak. Vytváří se dojem, jako by pastýři za posledních 2000 let nikdy světu nenaslouchali. Podle mého názoru denně nic jiného nedělají. Člověk se tváří, jako by Duch svatý už 2000 let spal. Já to vidím zcela jinak. Je to právě duch moderní sekulární doby, kterému lidé propadli. Vedení církve se podobá Démasovi, který opustil Pavla kvůli lásce ke světskému světu. A jako Jidáš, který věřil, že peníze utracené za Ježíše je lepší utratit za chudé. Tohle lichotí dobrému vkusu liberálnějších lidí. Podobají se těm, kteří volali po Barabášovi, aktivistovi, který usiloval o světskou utopii. Hlásají: berme věci do vlastních rukou. Ježíš naproti tomu plnil Otcovu vůli a zvolil si kříž. To se zdálo být selháním, ale právě kříž přinesl vykoupení.

Klerikalismus v praxi
Proč lidé v posledních 60 letech opustili církev? Protože je opustila církev. Církev svedla příslušníky církve na scestí. Ano, říká církev, my se zasazujeme o životní prostředí, o klimatické změny, o rozmanitost, o chudé a podobné věci. A to se zdůrazňuje více než důstojná liturgie, posvátnost, výzvy k obrácení a kladení spásy duší na první místo. Lidé zapomínají, že právě to lidi živí, aby skutečně začali konat skutky milosrdenství. Matka Tereza, Peter Donders, svatý František, otec Damien by nikdy nedělali to, co dělali, kdyby se neživili svátostmi, modlitbou, eucharistickou adorací a růžencem. Ne, nenechali to na politice ani na institucích. Matka Tereza v tom měla jasno: „Pokud se nezmění lidé, nezmění se ani struktury.“ Církev od šedesátých let minulého století víru banalizovala, přestala pojmenovávat její podstatu a nikde nenapravuje odchylky. Podívejte se na zneužívání liturgie, které se rozmohlo. Při biřmováních mě pravidelně terorizují sbory zpívající výhradně písně z hitparády Top 2000. Jednou jsem zažil sbor doprovázený ohlušující kapelou zpívající pouze písně Bruce Springsteena. K obětování zahráli píseň Because the Night Belongs to Lovers. Na konci mše svaté jsem s jistotou věděl: tyhle biřmovance už v kostele nikdy neuvidíme. Při zase jiném biřmování (v Nijmegenu) kněz odmítl přijímání biřmovanci, který chtěl přijímat do úst. Je to vlastně velmi klerikalistické: tento kněz si vytváří vlastní pravidla a vnucuje je věřícím.

To je problém církve od druhého vatikánského koncilu: církev neučí to, co učí evangelium. Bojíme se hlásat katolické názory. Který farář ještě mluví o spáse duší, o posledních věcech člověka, o odpuštění hříchů? Spíše se od toho distancujeme. Omlouváme se za osamoceného kolegu, který stojí před potratovou klinikou a modlí se. Stojíme za rozhodnutím rady jedné římskokatolické školy (Limburg), která odepřela sestrám přístup do školy, protože tyto sestry při pojednávání o svátosti manželství zmínily pouze jedinou alternativu: muž/žena. Není divu, že církev zaniká. Co vlastně ještě zastáváme? Papež zakazuje tradiční latinskou mši svatou v Chartres a Notre Dame a ve stejném týdnu zařazuje do programu Svatého roku pouť LGTB. Jistě tolik usilujeme o „svobodu, radost“, ale v praxi se zdá, že to spíše ústí do zhýralosti a nespokojenosti. Potřebujeme normy a hodnoty, které jsou nám společné. Odkud je máme vzít? Normy a hodnoty, které platí pro všechny a po všechny časy. Ano, existuje něco jako TA pravda, která platí pro všechny. A ano, můžeme ji poznat. Věděli to už Sokrates, Platón a Aristoteles. Tento přirozený zákon má nadpřirozený původ, o němž sekulární svět nemá žádné znalosti.

Plochá liturgie
Co se stalo po druhém vatikánském koncilu? Vstoupili jsme do dialogu se světem. To není samo o sobě nic nerozumného. Ale co se skutečně stalo? Pravda katolické víry byla uzávorkována, aby se mohlo vstoupit do rozhovoru s modernitou. To nakonec vedlo k plnému přijetí sekulárního světa. Církev se světu tak moc snažila ukázat, že je relevantní, že zcela ztratila svou identitu. Došla k závěru, že Duch svatý působí ve světském světě stejně, nebo dokonce více než v samotné církvi. Někdo šel dokonce tak daleko, že zlehčoval, nebo dokonce popíral nadčasové pravdy Církve. Říkalo se, že jsou to pouhé fantazie tomistů a dalších zastaralých teologů. To se promítlo do zcela horizontálního výkladu evangelia. Metafyzika byla zavržena, veškerý důraz byl kladen na společenství. Důsledkem byla plochá liturgie, v níž hřích a odpuštění už nemají místo. Vina padala na jiné. Bylo na strukturách, aby se změnily. Z mea culpa se stala tua culpa, protože já jsem v pořádku, já za to nemohu. Posvátný charakter se stal nepoznatelným. Přestalo se věřit v realis presentia (skutečnou přítomnost Krista v chlebu a víně). Stala se symbolem, ničím víc. Tvrdilo se, že přítomnost Ježíše je v nás, nikoliv v chlebu a vínu. Eucharistie se degradovala na obyčejné jídlo. Proto se dnes zve každý, aby přijal hostii, kterou podává kdejaký Venca s Máňou v upnutých džínách. Samozřejmě ne vkleče a do úst – vždyť je to jen „symbol“. Ježíš přece také sedával u stolu s hříšníky, nebo snad ne? (No, ne. Při Poslední večeři byli přítomni pouze apoštolové. Ježíš tuto Poslední večeři výslovně spojil s obětí na kříži, která měla přijít následující den.) Proč tedy vlastně ještě slavit pouze mše svaté, když můžeme klidně nabídnout bohoslužby slova? Venca s Máňou to přece zvládnou skvěle.

Mělo by jít o sociální spravedlnost, o vývařovny, o akci. Ano, především o akci. Stavíme se proti diskriminaci a rasismu, účastníme se společenské debaty o klimatických změnách. Jsme samozřejmě inkluzivní a různorodí a vyvěšujeme duhovou vlajku. O potratech, eutanazii a mrzačení transsexuálů samozřejmě nemluvíme. Rozdíl mezi posvátným a profánním zcela zmizel.

Rehabilitace posvátna
Zejména mladí lidé to neomylně vycítili a hlasovali nohama. Pokud je liturgie nesourodým zmatkem, pokud nejste vyzváni, abyste žili svůj život jinak, kde odpuštění a hřích jsou zakázaná slova, co tam máte dělat? Klíčem je dobrá liturgie, jasnost a srdečnost. Mladí lidé hledají odpovědi na otázky. A my je máme. Rozumné odpovědi. Fides quaerens intellectum [Víra, jež hledá porozumění, pozn. red.], pamatujete? To, co musí církev udělat, je znovu zdůraznit posvátno jako něco odlišného, něco vyššího řádu. Proto máme posvátná místa, posvátnou liturgii, posvěcené budovy určené pouze k bohoslužbě a zbožnosti. Proto máme v liturgii posvátný jazyk, který je třeba odlišit od každodenního jazyka. Mimochodem, ignorování nadpřirozena jde také na úkor toho, že se přirozené redukuje na plochý bezvýznamný obsah. Vymizení náboženství ze společnosti jde také na úkor světského. Koho zajímá náboženství zbavené posvátna? Nikoho. Je to prostě nuda. Plochá liturgie je jen špatná divadelní hra s podivným scénářem v podání druhořadých herců. Není divu, že mladé lidi, kteří touží po smyslu, po odpuštění, po pravdě, Laudato Si, Fiducia Supplicans a synodalita vůbec nezajímají. Farnosti a diecéze, které si myslí, že na nich mají zájem, mladé lidi nepřitahují. Kde je najdete: ve farnostech, kde je vše jednoduše tradiční, kde mše je stále mší, kde se zdůrazňuje posvátno, kde je liturgie jasně odlišena od světského. Tam objevíte něco, co jste předtím nevěděli. Je to pohyb směrem ke kráse, pravdě, posvátnosti, k zbožnosti, k místům, kde se nabízí svátost zpovědi, kde se modlí růženec. Tam vidím rodiny, tam vidím mladé lidi, tam vidím budoucnost církve. Vypadá to dobře.

Mons. Robert Mutsaerts
pomocný biskup nizozemské diecéze ’s-Hertogenbosch