Lid, papež a Maria: Zasvěcení spojuje nebe a zem

19.04.2022, La Nuova Bussola Quotidiana

Po intenzivní kající pobožnosti, během níž Svatý Otec žádal Boha o odpuštění ve jménu všech, došlo slavnostním zasvěcením ke znovu-spojení mezi Nebem a zemí.


Církev, svět, Rusko a Ukrajina jsou nyní vlastnictvím Marie, která stojí před trůnem Boha jako naše Obhájkyně. Včerejší (25.3.2022) úkon – díky zasvěcení, spojení s biskupy, historickým důvodům – odpovídá způsobu, který Madona vyžadovala. Od tohoto objektivního faktu, společně s výzvou k návratu k Bohu, je třeba se znovu vydat na cestu.

Intenzivní kající bohoslužba, která byla střízlivá, soustředěná, plná mlčení, znovu umístila Církev do pozice pravdy před Bohem. Uznání viny, potřeba spásy, natažená ruka žádající tu pomoc, která jediná může dát naději ve světě, jenž dosáhl vrcholu bezbožnosti. A pak očekávaný úkon, který ponechával svět v napětí, jenž nechával Boha v napětí, tak jako ponechávala v napětí celé stvoření a Nejsvětější Trojici, před více jak dvěma tisíci lety, ona chvíle ticha rozepjatá mezi zvěstováním archanděla Gabriela a odpovědí Marie z Nazareta.

Tělesnýma ušima jsme slyšeli slova Svatého Otce, který je vyslovoval ve jménu všech a zasvěcoval Církev a svět, Rusko a Ukrajinu Neposkvrněnému Srdci Mariinu. Nyní nám uši víry umožňují slyšet Madonu, naši Obhájkyni, která se staví před Boží trůn se světem, s Církví a zvláště s Ruskem a Ukrajinou v ruce jako se svým vlastnictvím.

To, co se stalo večer o Slavnosti Zvěstování Páně, bylo znovu-spojení mezi Nebem a zemí, zboření zdi, kterou vystavěl náš svět, aby znepřístupnil lidem Nebe a znovu–vystavění mostu. A tento most nemohl být znovu vystavěn nežli v Ní, která v Sobě nosila a světu darovala věčného Pontifexe, Ježíše Krista, našeho Pána. Nemohl být znovu–vystavěn než prostřednictvím toho, který byl ustaven Kristovým vikářem a tedy Vrchním Pontifexem (tj. tím, kdo slouží jako most). Mezi Ní a jím, mezi Marií a Petrem je zcela zvláštní, jedinečný, nenahraditelný vztah, který se od zjevení ve Fatimě stal velmi speciálním. Papež a Madona se na sebe intenzivně dívali a nesli v tomto pohledu bolest a naději všech.

Byli jsme při znovu–ustavení onoho řádu a oné únikové cesty, na níž Madona poukázala před jedním stoletím v malé portugalské vesničce, a která mezi sebou těsně poutá Boží lid, jeho nejvyššího Pastýře na zemi a Matku Boží. Ve Fatimě Madona žádala po Božím lidu, aby odčiňoval, prosil, odpykával prostřednictvím svatého přijímání prvních sobot, svatého růžence, přinášením obětí a sebe samých. Dále pak žádala po papeži, aby ve spojení se všemi biskupy zasvětil Rusko jejímu Neposkvrněnému Srdci a upevnil tak nezastupitelnou roli, kterou papež a katolická hierarchie mají v Božím plánu spásy ve prospěch celého světa.

A trošičku jsme zahlédli tento znovu–ustavený řád. Viděli jsme lid Pána, velké i malé, pastýře i stádo, jak žádají od Boha odpuštění, jak se sjednocují v modlitbě v tomto slavnostním úkonu a rozpoznávají hlas pastýře, který je konečně vedl k tomu, aby opět složili svoji naději do ochrany Matky Boží více než do každé jiné pozemské iniciativy. Viděli jsme Vrchního Pontifexe – se všemi pastýři Církve – jak pokorně a učenlivě přijímá požadavek Nebe a vykonává zasvěcení, které mohl vykonat pouze on. Neboť Svatá Panna nepřišla nahradit pastýře a věřící, ale žádat je, aby žili ve shodě s oním posláním, jenž jim Pán svěřil.

Je objektivně obtížné tvrdit, že způsob, jímž bylo provedeno zasvěcení Církve, světa a zvláště Ruska a Ukrajiny Neposkvrněnému Srdci Marie, neodpovídá tomu, co Přesvatá Panna požadovala ve Fatimě. A to navzdory tomu, co si můžeme myslet o „platnosti“ aktu učiněném svatým Janem Pavlem II v roce 1984 a bez ohledu na tisíce kritických úvah, které mohou být vztaženy na tento kontroverzní pontifikát.

Srdce úkonu leží zde, v rozhodujících slovech: „My, tedy, Matko Boží a Matko naše, slavnostně svěřujeme a zasvěcujeme tvému Neposkvrněnému Srdci nás samotné, Církev a celé lidstvo, zvláštním způsobem Rusko a Ukrajinu“. Všichni biskupové a kněží světa se s Vrchním Pontifexem sjednotili v tomto úkonu, jenž obsahuje všechny podstatné prvky vyžadované Madonou v roce 1917, z nichž každý má pregnantní význam. Význam, který my lidé, neustále vystavení nadměrnému vlivu průběžných, rychlých a většinou povrchních sdělení, již nechápeme.

Je především přítomna výslovná forma zasvěcení, k níž se připojuje také svěření. Nikdy se nepřežene důležitost tohoto slova – zasvěcení – a úkonu, který vyjadřuje. Po desetiletích sekularizace na všech úrovních, která dosáhla takové míry, že v katolickém prostředí jsme byli svědky nejen systematické demolice toho, co je posvátné, ale dokonce kritiky jeho samotné ideje, obrací úkon zasvěcení tento směr o 180 stupňů. Po mnohých letech, v nichž se neúnavně a nemoudře pracovalo na odstraňování každého prvku posvátnosti až do intimních rozměrů kultu v poslušnosti vůči sloganu, že stejně „již všechno je posvátné“ – a tak, díky přísné vnitřní dynamice, už nic není takové – zasvěcení vrací do paměti a uskutečňuje ono velké hnutí, díky němuž člověk existuje: znovu–přivádění všeho k Bohu tím, že se mu vše zasvětí.

Dále pak „adresát“ zasvěcení neboli Nejsvětější Trojice skrze neodmyslitelné prostřednictví Neposkvrněného Srdce. Po letech mariánského minimalismu se vracíme k „slavnostnímu“ uznání, abychom užili slov obsažených v textu, že Marie může (a má) být osobou, k níž se úkon zasvěcení obrací, protože byla ustavena Prostřednicí všech milostí. O tom se již hovořilo a není třeba se u toho dále zastavovat. Jak je ale krásné zdůraznit nekonečnou trpělivost Nejsvětější Marie a Její ohled k tomu, co stanovil Syn. Její prostřednictví ve skutečnosti nechtělo nahradit prostřednictví lidská, která byla určena Bohem, a která vrcholí v prostřednictví Nejvyššího Pontifexe, ale podněcovalo je, čekalo na ně a zušlechťovalo je.

A pak předmět zasvěcení. Někteří kritizovali fakt, že k formulaci zasvěcení byla připojena Církev, svět a Ukrajina, zatímco Madona požadovala pouze zasvěcení Ruska. A je pravda, že v souvislosti se zasvěcením z roku 1984 sestra Lucie upřesnila, že Madona nežádala zasvěcení světa, ale jenom Ruska. „Neposlušnost“, která však neopomíjí požadavek Matky Boží, nýbrž uznává její moc nad celým vesmírem a nad obecnou Církví bez zamlčení onoho národa, na nějž tolik čekala. Co se týče Ukrajiny, zdá se vcelku jasné, že by měla být zasvěcena společně s Ruskem nejen proto, co se tam již řadu let děje (třebaže se někteří tváří, že válka tam začala až na konci února), ale rovněž proto, že se jedná o dva intimně spojené národy díky jejich křtu v křesťanské víře a díky zasvěcení Madoně právě Ruska–Ukrajiny ze strany Jaroslava Moudrého. Tento vztah je nynějším zasvěcením očištěn a posílen.

Konečně podpora všech biskupů a dokonce všech kněží světa, kteří byli výslovně vyzváni, aby se připojili k tomuto aktu. Od roku 1952 až dodnes, včetně uvedeného roku 1984, je objektivně obtížné uvést jiné zasvěcení než to uskutečněné 25. března 2022, které by více odpovídalo požadavkům Matky Boží. A zde, u této objektivní stránky věcí, je třeba se zastavit a přijmout výzvu k návratu k Bohu, s níž se v ten den papež František opakovaně obrátil ke všem.

Luisella Scrosati
Přeložil Roman Cardal


Další články


Jak reagovat, když lidé říkají, že Ježíš měl bratry a sestry?

22.09.2022, National Catholic Register

Od prvních dnů po zmrtvýchvstání církev věří, že Marie byla vždy panna a že Ježíš neměl žádné biologické bratry ani sestry. „Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás?“ (Mk 6,3) Měl Ježíš bratry a sestry? Někteří lidé se domnívají, že Markovo evangelium právě to tvrdí.

Hlásit se ke Kristu, ale ne k církvi znamená, že Ježíši nerozumíme

15.09.2022, Aleteia

Ježíš vůbec nezpochybňuje Zákon, nýbrž výklad tohoto Zákona a zkostnatělé uplatňování tradice. Velkou část Ježíšova veřejného života provází určité nepochopení: představa, že napadal Zákon, jako by byl heretik, který nebezpečně ohrožoval lid a tradici. V dnešním textu z evangelia Ježíš jednou provždy vysvětluje, jaká je jeho skutečná úloha: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit“ (Mt 5,17).

Jediná oběť a jediné kněžství: Rozjímání o Kristově oběti a kněžství a naší účasti na nich podle listu Židům a sv. Augustina

05.09.2022, RC Monitor 16/2022

Nedávná kněžská svěcení nás vedou k úvaze o velké hodnotě kněžství. Ta je dána především tím, že kněz reprezentuje samotného Krista velekněze. Jedině Kristus je knězem v plnosti a jedině jeho oběť na kříži je dokonalá. A kněz při slavení mše sv. tuto jedinou dokonalou oběť znázorňuje a zpřítomňuje.

Dům ze skla: Požadavky pro světovou církev a Druhý vatikánský koncil

20.09.2022, RC Monitor 17/2022

Papež Jan Pavel II. vydal roku 1983 pokoncilní Kodex kanonického práva. Velmi trefně o něm prohlásil, že je vlastně „posledním dokumentem Druhého vatikánského koncilu“. A měl pravdu. Vždyť koncilní dokumenty neobsahují pouze abstraktní snění o lepším světě a krásnější církvi, nýbrž často vyjadřují jednoznačně formulovaná přání, podněty, ba striktní požadavky, které by mohly zůstat „viset ve vzduchu“, pokud by se jich znovu neujala nejvyšší, tedy papežská autorita církve, a nepřevedla je do jednoznačně formulovaných norem, stanovících konkrétní práva a povinnosti.

Proč chodit do kostela? Anebo slovo k našim hledajícím bližním

26.09.2022, RC Monitor 18/2022

Kostel je zvláštní místo. Obvykle ho v obci najdeme na nějakém centrálním nebo jinak privilegovaném pozemku, a přitom není příliš využitý. Nemluvím tady přitom o dnešku a o sekularizaci, kdy do kostela chodí jen málo lidí. Ani v dobách rozvinuté zbožnosti nebývaly kostely nějak zvlášť využívané. Mše sv. byly v neděli možná 3, ale ve všední den 1–2. Přidejme k tomu nějakou tu farní modlitbu růžence a vyjde nám, že využití kostela bylo a je tak maximálně 3 hodiny denně. V práci a podnikání jsme zvyklí na úplně jiná čísla efektivity. Mít provozovnu na nejlukrativnějším místě ve středu nebo poblíž středu obce a přitom ji využívat maximálně 3 hodiny denně? Co je vlastně ten kostel za místo, když je takto jakoby zbytečný a neefektivní? Proč vlastně kostel mít a proč do něj chodit?

On je zbraní a štítem proti nepříteli

12.09.2022, RC Monitor 17/2022

Asi každý z nás má svého oblíbeného světce, bylo by asi divné kdyby neměl, na kterého se obrací s důvěrou v jeho přímluvu u Božího trůnu. Sice nám to naši tzv. odloučení bratři (normálně zvaní heretici) vyčítají a někteří se nám i (asi v rámci ekumenismu) pošklebují, ale to by nám zase tak příliš nemělo vadit, neb už jsme měli mnoho desítek, ba stovek, let čas si zvyknout. Pravda, někdy to i zabolí, neboť to z jejich strany můžeme vnímat i jako určitou nespravedlnost. A přitom by se nám mohli pošklebovat i oprávněně a u mnoha z nás by důvod našli celkem snadno „na první dobrou“.


načíst další


Články e-mailem

Týdenní přehled nových článků přímo do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2022 Res Claritatis, z.s.