Historické rusko–ukrajinské pnutí

Dvě pravoslavné církve
Náboženské dějiny Ruska a Ukrajiny mě fascinují od mé první návštěvy Kyjeva v rámci vědecké výměny roku 1984. Ve svém současném výzkumu se dál zabývám dějinami křesťanství a zvláštní úlohou náboženství v euroasijských společnostech a politice.

Od té doby, co Rusko v roce 2014 napadlo Ukrajinu a zabralo Krym, jsou vztahy mezi oběma zeměmi mimořádně napjaté. Toto pnutí se odráží ve velmi odlišném přístupu zmíněných dvou církví k Rusku.

Starší a větší je Ukrajinská pravoslavná církev – moskevský patriarchát. Podle statistických údajů ukrajinské vlády měla tato církev v roce 2018 přes dvanáct tisíc farností. Jako větev Ruské pravoslavné církve spadá pod duchovní správu moskevského patriarchy Kirilla a jeho předchůdce patriarchy Alexije II., přičemž oba opakovaně zdůrazňují silné vazby mezi ukrajinským a ruským národem.

Naproti tomu druhá, novější Pravoslavná církev Ukrajiny vyzdvihuje svou nezávislost na Moskvě. S požehnáním konstantinopolského ekumenického patriarchy Bartoloměje se v prosinci 2018 sešel v Kyjevě sněm, který vytvořil novou církev a jako jejího hlavního představitele zvolil metropolitu Epifanije. V lednu 2019 patriarcha Bartoloměj Pravoslavnou církev Ukrajiny formálně uznal jako samostatného, nezávislého a rovnoprávného člena celosvětového společenství pravoslavných církví.

Vznikem zcela samosprávné Pravoslavné církve Ukrajiny vyvrcholilo desítky let trvající úsilí ukrajinských věřících, kteří chtěli svou vlastní národní církev, svobodnou od jakýchkoli cizích náboženských autorit. Jako výraz ukrajinské duchovní nezávislosti byla tato samosprávná církev pro Moskvu výzvou. V pravoslavné terminologii si Pravoslavná církev Ukrajiny činí nárok na autokefalii.

Na rozdíl od katolické církve, která má v papeži jediného nejvyššího duchovního představitele, se celosvětová pravoslavná církev dělí na čtrnáct všeobecně uznávaných nezávislých autokefálních či samosprávných církví. Každá autokefální církev má vlastní hlavu, řecky kefál. Každá zastává stejnou víru jako její sesterské církve. Většina autokefálních církví jsou církve národní, jako například ruská, rumunská a řecká. Pravoslavná církev Ukrajiny se nyní hlásí o své místo mezi ostatními autokefálními církvemi.

Pravoslavná církev Ukrajiny má přes sedm tisíc farností ve čtyřiceti čtyřech diecézích. Považuje Rusy a Ukrajince za dva odlišné národy, z nichž si každý zaslouží mít svou samostatnou církev.

Nezávislá Pravoslavná církev Ukrajiny
Hlavním problémem osamostatnění Pravoslavné církve Ukrajiny od Ukrajinské pravoslavné církve – moskevského patriarchátu je jejich vztah k Ruské pravoslavné církvi.

Ukrajinská pravoslavná církev – moskevský patriarchát má ve svých vnitřních záležitostech značnou samostatnost. Nakonec však podléhá moskevskému patriarchu Kirrilovi, který vždy musí formálně potvrdit jejího vůdce. Církev zdůrazňuje jednotu, které se těší u ruských pravoslavných věřících.

Naproti tomu Pravoslavná církev Ukrajiny není na žádném náboženském orgánu závislá. Podle jejích přívrženců tato nezávislost umožňuje pěstovat jedinečně ukrajinský projev křesťanství.

Společná pravoslavná křesťanská tradice
V Rusku i na Ukrajině je pravoslavné křesťanství převládající náboženskou tradicí. Podle průzkumu společnosti Pew Research Center z roku 2015 se k pravoslaví hlásí 71 % Rusů a 78 % Ukrajinců. Náboženská identita zůstává v obou národech důležitým kulturním faktorem.

Pravoslavní křesťané v Rusku i na Ukrajině považují za počátek svého náboženství obrácení kyjevského velkoknížete roku 988 po Kristu. Tento pohanský velkokníže, jehož Rusové znají pod jménem Vladimír a Ukrajinci jako Volodymyra, byl pokřtěn misionáři z Konstantinopole, hlavního města Byzantské říše. Kyjev se stal nejdůležitějším náboženským centrem východních Slovanů.

Roku 1240 Kyjev zničili Mongolové a začal upadat, zatímco síla jeho severního souseda Moskvy narůstala. Do roku 1686 Rusko dobylo východní Ukrajinu a Kyjev a v témže roce konstantinopolský patriarcha formálně přenesl svou duchovní autoritu nad Ukrajinou na moskevského patriarchu.

Ve 20. století požadovalo rostoucí nacionalistické hnutí ukrajinskou nezávislost pro církev i stát. Roku 1991 se sice Ukrajina stala nezávislou, ale její všeobecně uznávaná národní pravoslavná církev zůstala podřízena Moskvě.

Někteří ukrajinští pravoslavní křesťané se v letech 1921, 1942 a 1992 snažili vytvořit autokefální církev, ale tyto snahy v podstatě ztroskotaly. Církve, které vytvořili, nebyly celosvětovou pravoslavnou komunitou uznány.

Ukrajinská autokefalie
V dubnu 2018 se Petro Porošenko, tehdejší prezident Ukrajiny, znovu pokusil vytvořit autokefální ukrajinskou pravoslavnou církev.

Za pravou ukrajinskou pravoslavnou církev se prohlašovaly nejméně tři různé církve. Porošenko doufal, že tyto soupeřící skupiny sjednotí.

Ukrajinská pravoslavná církev – moskevský patriarchát byla největší církví a těšila se uznání celosvětové pravoslavné obce. Podléhala však moskevskému patriarchovi, což bylo pro mnohé Ukrajince nepřijatelné postavení.

Další dvě církve, Ukrajinská autokefální pravoslavná církev a Ukrajinská pravoslavná církev – kyjevský patriarchát, nebyly uznány ostatními pravoslavnými církvemi.

Podpora pro ukrajinskou církev
Porošenkův projekt podpořil konstantinopolský ekumenický patriarcha Bartoloměj I. Jako vedoucí biskup starověkého hlavního města Byzantské říše se Bartoloměj mezi všemi hlavami pravoslavných církví těší nejvyšší úctě.

Ačkoli východní pravoslavné křesťanství nemá žádný jednoznačný způsob, jak vytvořit novou autokefální církev, Bartoloměj tvrdil, že má pravomoc tento status udělit. Protože Ukrajina původně přijala křesťanství od Byzantinců, Konstantinopol byla mateřskou církví Kyjeva.

Sjednocující sněm v prosinci 2018 ostatní větve pravoslaví na Ukrajině formálně rozpustil a vytvořil Pravoslavnou církev Ukrajiny. V lednu 2019 Bartoloměj podepsal úřední výnos neboli tomos, jímž tuto novou církev prohlásil za autokefální.

Podpora a odmítnutí
Pravoslavná církev Ukrajiny dosud obdržela uznání od čtyř dalších autokefálních pravoslavných církví. Konstantinopolská, alexandrijská, řecká i kyperská církev novou církev přijaly.

Tři další autokefální církve novou církev výslovně odmítly. Moskevský patriarchát dokonce s Konstantinopolí kvůli její úloze při vytvoření nové církve přerušil styky.

Nadieszda Kizenková, přední historička v oblasti pravoslaví, uvedla, že Bartoloměj podkopal jednotu pravoslaví, když vytvořil církev, jejíž legitimita byla zpochybněna.

Naproti tomu význačný teolog Cyril Hovorun Pravoslavnou církev Ukrajiny uvítal jako pozitivní „projev solidarity s (...) ukrajinským národem, který trpí ruskou agresí“.

Dva pohledy na dějiny
Dvě hlavní soupeřící vyjádření pravoslaví na Ukrajině dnes zrcadlí dva odlišné historické pohledy na vztah mezi Rusy a Ukrajinci.

Podle Moskevského patriarchátu jsou Rusové a Ukrajinci jeden národ. Měla by je tedy spojovat jedna církev.

Právě tento argument použil prezident Vladimír Putin ve své nedávné eseji. Pravoslavnou církev Ukrajiny označil za útok na „duchovní jednotu“ ruského a ukrajinského lidu.

Pravoslavná církev Ukrajiny zastává velmi odlišný názor. Metropolita Epifanij v rozhovoru pro BBC pevně odmítl „ruské imperiální tradice“. Jako samostatný národ se svou vlastní kulturou Ukrajinci požadují nezávislou církev.

Budoucnost Pravoslavné církve Ukrajiny je nejasná. Těší se podpoře několika svých sesterských církví, a zároveň čelí prudkému odporu Moskvy. Prozatím zůstává zdrojem sporů mezi Ruskem a Ukrajinou.

J. Eugene Clay
Přeložila Alena Švecová