Naučit děti vnímat filmy jako umění, a ne jako zábavu

31.05.2022, Catholic Exchange

Většina z nás sleduje filmy, ale proč? Příliš často jsou vnímány jen jako nenáročná, byť někdy třeba nebezpečná kratochvíle.


Na film se podíváme, když si potřebujeme odpočinout nebo také uniknout před svými starostmi. Když přijde čas a řekneme si: „Mám chuť na nějaký film,“ myslíme tím, že chceme na pár hodin vypnout a podívat se na jeden či několik obstojných filmů, které jsme už viděli, nebo na něco, u čeho snad nebudeme muset vynakládat příliš veliké úsilí – vždyť si přece chceme odpočinout.

Nemám v úmyslu požadovat pro filmy čestné místo vedle velkých děl Mozarta, Bacha, Rembrandta a Turnera, ale rád bych poukázal na to, že řadit film do sféry zábavy je chyba, která těm, jež chceme vést po cestě pravdy a krásy, upírá svět krásy a určitý aspekt naší výchovy. Sv. Jan Pavel II. prohlásil: „Celkově církev tuto uměleckou formu, stejně jako veškeré opravdové umění, hodnotí pozitivně a s nadějí. Vidíme, že mistrovská díla filmové tvorby mohou být působivou výzvou pro lidského ducha, se schopností do hloubky se věnovat tématům, která jsou z etického a duchovního hlediska nesmírně významná a důležitá.“ Tolstoj, překvapivý znalec umělecké filmové tvorby, chápal film jako úžasný krok za hranice divadla, který překonává potíže s tempem, jež jsou jevišti vlastní, a kde je možné nově a působivě mísit emoce a prožitky. Rafinované prolínání emocí a prožitků je klíčem k působivosti filmu.

Učit děti vychutnávat si film
Bez schopnosti ocenit dobro, které filmy nabízejí, nemůže existovat účinná touha seznamovat s nimi děti a mnozí z nás si jako otcové potřebují vyjasnit, jak své děti ochránit před tím, že by se z nich stali pasivní konzumenti braku. Dále, uchopíme-li to pragmaticky, děti filmy sledovat budou, ať už je do toho uvedeme, nebo ne, a bez správného vedení se budou dívat jen na to, co před ně postaví většinová kultura: lákavé televizní pořady, podřadné komedie a béčkové filmy s áčkovými rozpočty. Musíme si tedy udělat čas, abychom se zamysleli nad tím, jaké má film místo ve výchově našich dětí. Co nabízí?

Téměř všichni mladí muži a ženy se na filmy dívají rádi a není těžké je přimět, aby se na ně dívali, ale obtížnější může být přesvědčit je, aby se dívali na dobré filmy. O filmy obsahující zbytečně násilné nebo explicitní sexuální scény nám tady nejde, takové nemají ve výchově ani v katolickém životě žádné místo; někteří mladí lidé s dobrými úmysly však projevují určitou neukázněnost smyslů, která je nutí dívat se jenom na filmy „s rychlým spádem“, se spoustou vtipů, explozí a přepjatých emocí. Bez usměrnění mají sklon hledat spíš zábavu než krásné umění.

Kromě snahy probudit v jejich mladé mysli lásku k pravdě, dobru a kráse jim také musíme předkládat a zpřístupňovat to, co potřebují k tomu, aby svůj život utvářely podle toho, co začínají mít rády. Je ovšem těžké vést je v úsilí o dobro, když jim chybí zkušenosti a je pro ně obtížné nakládat se svými emocemi přínosným a smysluplným způsobem. Jejich zkušenosti se vyznačují dvěma nedostatky: mají jich málo a ty, které nasbíraly, často nejsou promýšleny a posuzovány. V dobrých filmech jsou však zkušenosti a prožitky předkládány s emocionálním hodnocením, a tak se filmové umění jeví jako stvořené pro to, aby jim pomáhalo se v této oblasti zdokonalovat.

Sympatie a empatie ve filmech
Pokud jde o to, kde hledat dobré filmy, které lze dětem ukázat, katolíci uveřejnili řadu jejich seznamů a jeden takový sestavil dokonce i Vatikán. Já zde žádný nenabízím, ale rád bych upozornil na jeden rozdíl, který by při výběru filmů pro děti mohl pomoci. Sledováním filmu se zprostředkovaně podílíme na citovém životě postav, přičemž způsob, jakým se jako diváci na těchto emocích podílíme, je klíčový pro emoční hodnocení zprostředkované zkušenosti. Na životě jeden druhého se můžeme emočně podílet dvěma způsoby: existuje příliš často opomíjený rozdíl mezi empatií (vcítěním se) a sympatií (soucítěním) a to, kterou z těchto reakcí daná scéna vyvolá, může určovat její morální důsledky. Je možné, byť vzácné, že scéna přirozeně nabitá sexuálním napětím diváka nevzruší, a tak ačkoli postava touží po něčem zavrženíhodném, my nic takového neprožíváme (jako například ve filmu Bratři režisérky Susanne Bierové). Totéž lze častěji vidět u jiných silných emocí, jako třeba u chamtivosti (Poklad na Sierra Madre), přílišné ctižádosti (Eso v rukávu), závisti (Sněhurka: Jiný příběh) a špatně namířeného hněvu (Lepší svět).

Pokud se díváte na film a říkáte si: „Prosím nedělej, co se chystáš udělat,“ pak je pravděpodobné, že prožíváte empatii: milujete hříšníka, ale ne zamýšlený hřích. Naproti tomu scéna zobrazující něco obyčejného, jako třeba dívku přicházející od moře, může být vyloženou příležitostí k hříchu (Zkus mě rozesmát), protože je vykreslena tak, že vzbuzuje sympatie. Soucit a sympatie mají také své místo, avšak jen u emocí, které správně odpovídají situaci: právem se zlobíme, že Liberty Valance uniká bez trestu za vraždu (Muž, který zastřelil Liberty Valance), a litujeme chudého sv. Vincence z Pauly (Monsieur Vincent). Jsou tedy chvíle, kdy empatie diváka emočně prohlubuje, zatímco soucit by byl zavrženíhodný, ale také scény, kde jsou na místě empatie i soucit. Je třeba pečlivě zvažovat, co z těch dvou, zda empatii, či soucit, film vyvolává – závisí na tom správné zhodnocení, jakou zástupnou zkušenost u vašich dětí zanechá.

Mnoho zdaru!

Benedict Coughlin
Přeložila Alena Švecová


Další články


Hlásit se ke Kristu, ale ne k církvi znamená, že Ježíši nerozumíme

15.09.2022, Aleteia

Ježíš vůbec nezpochybňuje Zákon, nýbrž výklad tohoto Zákona a zkostnatělé uplatňování tradice. Velkou část Ježíšova veřejného života provází určité nepochopení: představa, že napadal Zákon, jako by byl heretik, který nebezpečně ohrožoval lid a tradici. V dnešním textu z evangelia Ježíš jednou provždy vysvětluje, jaká je jeho skutečná úloha: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit“ (Mt 5,17).

Dům ze skla: Požadavky pro světovou církev a Druhý vatikánský koncil

20.09.2022, RC Monitor 17/2022

Papež Jan Pavel II. vydal roku 1983 pokoncilní Kodex kanonického práva. Velmi trefně o něm prohlásil, že je vlastně „posledním dokumentem Druhého vatikánského koncilu“. A měl pravdu. Vždyť koncilní dokumenty neobsahují pouze abstraktní snění o lepším světě a krásnější církvi, nýbrž často vyjadřují jednoznačně formulovaná přání, podněty, ba striktní požadavky, které by mohly zůstat „viset ve vzduchu“, pokud by se jich znovu neujala nejvyšší, tedy papežská autorita církve, a nepřevedla je do jednoznačně formulovaných norem, stanovících konkrétní práva a povinnosti.

Jak reagovat, když lidé říkají, že Ježíš měl bratry a sestry?

22.09.2022, National Catholic Register

Od prvních dnů po zmrtvýchvstání církev věří, že Marie byla vždy panna a že Ježíš neměl žádné biologické bratry ani sestry. „Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás?“ (Mk 6,3) Měl Ježíš bratry a sestry? Někteří lidé se domnívají, že Markovo evangelium právě to tvrdí.

Jediná oběť a jediné kněžství: Rozjímání o Kristově oběti a kněžství a naší účasti na nich podle listu Židům a sv. Augustina

05.09.2022, RC Monitor 16/2022

Nedávná kněžská svěcení nás vedou k úvaze o velké hodnotě kněžství. Ta je dána především tím, že kněz reprezentuje samotného Krista velekněze. Jedině Kristus je knězem v plnosti a jedině jeho oběť na kříži je dokonalá. A kněz při slavení mše sv. tuto jedinou dokonalou oběť znázorňuje a zpřítomňuje.

Jak se připravit na nebe

01.09.2022, Catholic Exchange

Svatý Jan měl vidění nebeské liturgie, při níž všechna stvoření na nebi i na zemi, andělé i lidé, neustále chválili a uctívali vzkříšeného a oslaveného Krista: „Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení... Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!“ (Zj 5,12.13).

Proč chodit do kostela? Anebo slovo k našim hledajícím bližním

26.09.2022, RC Monitor 18/2022

Kostel je zvláštní místo. Obvykle ho v obci najdeme na nějakém centrálním nebo jinak privilegovaném pozemku, a přitom není příliš využitý. Nemluvím tady přitom o dnešku a o sekularizaci, kdy do kostela chodí jen málo lidí. Ani v dobách rozvinuté zbožnosti nebývaly kostely nějak zvlášť využívané. Mše sv. byly v neděli možná 3, ale ve všední den 1–2. Přidejme k tomu nějakou tu farní modlitbu růžence a vyjde nám, že využití kostela bylo a je tak maximálně 3 hodiny denně. V práci a podnikání jsme zvyklí na úplně jiná čísla efektivity. Mít provozovnu na nejlukrativnějším místě ve středu nebo poblíž středu obce a přitom ji využívat maximálně 3 hodiny denně? Co je vlastně ten kostel za místo, když je takto jakoby zbytečný a neefektivní? Proč vlastně kostel mít a proč do něj chodit?


načíst další


Články e-mailem

Týdenní přehled nových článků přímo do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2022 Res Claritatis, z.s.