Naučit děti vnímat filmy jako umění, a ne jako zábavu

Na film se podíváme, když si potřebujeme odpočinout nebo také uniknout před svými starostmi. Když přijde čas a řekneme si: „Mám chuť na nějaký film,“ myslíme tím, že chceme na pár hodin vypnout a podívat se na jeden či několik obstojných filmů, které jsme už viděli, nebo na něco, u čeho snad nebudeme muset vynakládat příliš veliké úsilí – vždyť si přece chceme odpočinout.

Nemám v úmyslu požadovat pro filmy čestné místo vedle velkých děl Mozarta, Bacha, Rembrandta a Turnera, ale rád bych poukázal na to, že řadit film do sféry zábavy je chyba, která těm, jež chceme vést po cestě pravdy a krásy, upírá svět krásy a určitý aspekt naší výchovy. Sv. Jan Pavel II. prohlásil: „Celkově církev tuto uměleckou formu, stejně jako veškeré opravdové umění, hodnotí pozitivně a s nadějí. Vidíme, že mistrovská díla filmové tvorby mohou být působivou výzvou pro lidského ducha, se schopností do hloubky se věnovat tématům, která jsou z etického a duchovního hlediska nesmírně významná a důležitá.“ Tolstoj, překvapivý znalec umělecké filmové tvorby, chápal film jako úžasný krok za hranice divadla, který překonává potíže s tempem, jež jsou jevišti vlastní, a kde je možné nově a působivě mísit emoce a prožitky. Rafinované prolínání emocí a prožitků je klíčem k působivosti filmu.

Učit děti vychutnávat si film
Bez schopnosti ocenit dobro, které filmy nabízejí, nemůže existovat účinná touha seznamovat s nimi děti a mnozí z nás si jako otcové potřebují vyjasnit, jak své děti ochránit před tím, že by se z nich stali pasivní konzumenti braku. Dále, uchopíme-li to pragmaticky, děti filmy sledovat budou, ať už je do toho uvedeme, nebo ne, a bez správného vedení se budou dívat jen na to, co před ně postaví většinová kultura: lákavé televizní pořady, podřadné komedie a béčkové filmy s áčkovými rozpočty. Musíme si tedy udělat čas, abychom se zamysleli nad tím, jaké má film místo ve výchově našich dětí. Co nabízí?

Téměř všichni mladí muži a ženy se na filmy dívají rádi a není těžké je přimět, aby se na ně dívali, ale obtížnější může být přesvědčit je, aby se dívali na dobré filmy. O filmy obsahující zbytečně násilné nebo explicitní sexuální scény nám tady nejde, takové nemají ve výchově ani v katolickém životě žádné místo; někteří mladí lidé s dobrými úmysly však projevují určitou neukázněnost smyslů, která je nutí dívat se jenom na filmy „s rychlým spádem“, se spoustou vtipů, explozí a přepjatých emocí. Bez usměrnění mají sklon hledat spíš zábavu než krásné umění.

Kromě snahy probudit v jejich mladé mysli lásku k pravdě, dobru a kráse jim také musíme předkládat a zpřístupňovat to, co potřebují k tomu, aby svůj život utvářely podle toho, co začínají mít rády. Je ovšem těžké vést je v úsilí o dobro, když jim chybí zkušenosti a je pro ně obtížné nakládat se svými emocemi přínosným a smysluplným způsobem. Jejich zkušenosti se vyznačují dvěma nedostatky: mají jich málo a ty, které nasbíraly, často nejsou promýšleny a posuzovány. V dobrých filmech jsou však zkušenosti a prožitky předkládány s emocionálním hodnocením, a tak se filmové umění jeví jako stvořené pro to, aby jim pomáhalo se v této oblasti zdokonalovat.

Sympatie a empatie ve filmech
Pokud jde o to, kde hledat dobré filmy, které lze dětem ukázat, katolíci uveřejnili řadu jejich seznamů a jeden takový sestavil dokonce i Vatikán. Já zde žádný nenabízím, ale rád bych upozornil na jeden rozdíl, který by při výběru filmů pro děti mohl pomoci. Sledováním filmu se zprostředkovaně podílíme na citovém životě postav, přičemž způsob, jakým se jako diváci na těchto emocích podílíme, je klíčový pro emoční hodnocení zprostředkované zkušenosti. Na životě jeden druhého se můžeme emočně podílet dvěma způsoby: existuje příliš často opomíjený rozdíl mezi empatií (vcítěním se) a sympatií (soucítěním) a to, kterou z těchto reakcí daná scéna vyvolá, může určovat její morální důsledky. Je možné, byť vzácné, že scéna přirozeně nabitá sexuálním napětím diváka nevzruší, a tak ačkoli postava touží po něčem zavrženíhodném, my nic takového neprožíváme (jako například ve filmu Bratři režisérky Susanne Bierové). Totéž lze častěji vidět u jiných silných emocí, jako třeba u chamtivosti (Poklad na Sierra Madre), přílišné ctižádosti (Eso v rukávu), závisti (Sněhurka: Jiný příběh) a špatně namířeného hněvu (Lepší svět).

Pokud se díváte na film a říkáte si: „Prosím nedělej, co se chystáš udělat,“ pak je pravděpodobné, že prožíváte empatii: milujete hříšníka, ale ne zamýšlený hřích. Naproti tomu scéna zobrazující něco obyčejného, jako třeba dívku přicházející od moře, může být vyloženou příležitostí k hříchu (Zkus mě rozesmát), protože je vykreslena tak, že vzbuzuje sympatie. Soucit a sympatie mají také své místo, avšak jen u emocí, které správně odpovídají situaci: právem se zlobíme, že Liberty Valance uniká bez trestu za vraždu (Muž, který zastřelil Liberty Valance), a litujeme chudého sv. Vincence z Pauly (Monsieur Vincent). Jsou tedy chvíle, kdy empatie diváka emočně prohlubuje, zatímco soucit by byl zavrženíhodný, ale také scény, kde jsou na místě empatie i soucit. Je třeba pečlivě zvažovat, co z těch dvou, zda empatii, či soucit, film vyvolává – závisí na tom správné zhodnocení, jakou zástupnou zkušenost u vašich dětí zanechá.

Mnoho zdaru!

Benedict Coughlin
Přeložila Alena Švecová