Výchova ke kněžskému celibátu podle Druhého vatikánského koncilu

Tento „lživý narativ“ se již dávno stal stotisíckrát opakovanou a hluboce zažitou „pravdou“ například v otázce liturgického jazyka. Jednoznačný princip „užívání latinského jazyka ať je zachováno“ (Sacrosanctum concilium č. 36) nevyslovili zkostnatělí středověcí tmáři, nýbrž svými hlasy jej stvrdili otcové onoho tolik dynamického, světu otevřeného koncilu. A obdobně titíž osvícení a ducha doby rozpoznávající otcové hlasovali ve třech koncilních dokumentech ve prospěch „zpátečnického“ kněžského celibátu, a to v konstituci o církvi (Lumen gentium č. 42), velmi konkrétně pak v dekretu o službě a životě kněží (Presbyterorum ordinis č. 16), avšak rovněž v dekretu o výchově ke kněžství: „Bohoslovci, kteří podle posvátných a ustálených zákonů svého ritu přijímají úctyhodnou tradici kněžského celibátu, mají být s velkou pečlivostí vychováváni k tomuto životnímu stavu“ (Optatam totius č. 10). Taková skutečně pečlivá výchova předpokládá, aby se na teologických učilištích či fakultách od svých vyučujících nedozvídali, že „celibát je pouze disciplinární ustanovení“, že „zrušení celibátu je jen otázkou času“, ba nebyli poučováni o tom, že „papež Pavel VI. si na koncilu otázku celibátu rezervoval pro sebe, protože věděl, že většina koncilních otců, biskupů, byla již tehdy pro jeho zrušení“. A kdo tedy odsouhlasil ony tři zmíněné dokumenty koncilu, hovořící o povinném celibátu? Snad si je vymyslel papež sám?

Ano, v otázce liturgie se podařilo „překonat“ koncilní otce liturgickými knihami, které překračují mnohé z toho, na čem se koncil usnesl. Tyto knihy mají papežské schválení, takže kněz „čelem k lidu“ a národní jazyk, zkrátka to, co koncil vůbec nepožadoval, nám zdomácnělo jako údajný výsledek koncilu, jakkoli třeba likvidaci oltářních mřížek nenařídili ani koncilní otcové ani žádný pokoncilní dokument. S tím celibátem už je to těžší. Proto je třeba se uchylovat například k uvedeným bizarním konstrukcím o hodných proticelibátních otcích a zlém konzervativním papeži. Pojďme se však podívat, co o celibátu tito otcové moudře usnesli a papež s nimi svorně podepsal: „Ať jsou (bohoslovci) hluboce přesvědčeni, že mají tento stav přijmout vděčně, nejen jako příkaz církevního zákona, ale jako vzácný Boží dar, který si mají pokorně vyprošovat a na který mají svobodně, velkomyslně a ochotně odpovědět z vnuknutí a za přispění milosti Ducha svatého.“ Seminaristé mají také být „upozorněni na nebezpečí, která zvláště v dnešní společnosti ohrožují jejich čistotu“ (Optatam totius č. 10). Bohužel to nejsou jen nebezpečí, která pocházejí zvnějšku, od „dnešní společnosti“, jak píší v době rozvíjející se sexuální revoluce koncilní otcové, přičemž roku 1965 užité slůvko „dnešní“ opět prozrazuje jejich omámení tehdejší dobou a nedostatek smyslu pro nadčasovost.

Jedno nebezpečí zvnitřku již bylo uvedeno. Jestliže celibát je něčím tak nesnesitelným, že vyučující na teologických fakultách proti němu musí za rozpačitého přihlížení adeptů kněžství soustavně brojit, mohou takoví proticelibátní aktivisté zvolit akademickou dráhu třeba v jiné oblasti, než v oboru katolické teologie. Tam se snad mohou cítit komfortněji, ale zase nebudou mít proti čemu bojovat. Každopádně nedává smysl se v každé druhé větě zajíkat Druhým vatikánským koncilem a hlásat naprostý opak jasně vyjádřené vůle téhož koncilu.

Hrozí zde však ještě další nebezpečí zvnitřku, a tím je jakási posedlost „zralostí“ bohoslovců v průběhu jejich seminární výchovy. Je zcela logické, že mladí lidé jsou každý svým způsobem ještě pro život nepřipravení a nedisponují vždy dostatečnou stabilitou ve svých postojích a emocích. Avšak důležité není, zda je někdo mladší nebo starší, nýbrž zdali vykazuje trvalou schopnost se směrem ke zralé a duchovní osobnosti rozvíjet. Proto je velmi nerozvážné, jsou-li bohoslovci donucováni k přerušování kontinuální formace, a to s úmyslem, aby si mimo seminář třeba i našli „známost“ a vyzkoušeli si to. Povolání se ještě neusadilo, disciplína se ještě neupevnila, ale bohoslovec je třeba po dvou, třech letech vypuštěn „v ten zlý svět“, aby si zaexperimentoval. Je velmi nezodpovědné hazardovat s křehkými a teprve se stabilizujícími povoláními. Koneckonců máme u nás jako zkušební laboratoř jednu z diecézí, která nemá jediného bohoslovce, snad proto, že povolání zde opravdu nejsou, možná i proto, že mladší zájemci nejsou do semináře přijímáni pro automaticky diagnostikovanou „nezralost“. V téže diecézi však kvůli navázání „vztahu“ odešel již v pořadí druhý generální vikář ze služby. A kdo může být „zralejší“, než generální vikář, který je alter ego biskupa a který je jistě vybírán jako ten nejlepší z nejlepších kněží? Vidíme, že s tolik vzývanou zralostí je tomu opravdu poněkud jinak.

Povšimněme si fenoménu rozpadů manželství. Za socialismu se lidé brali příliš mladí a velmi často se rozváděli právě kvůli mladické nezralosti. Dnes se naopak berou příliš staří a rozvádějí se ještě více, tentokrát ovšem kvůli osobní „přezrálosti“. Podobně je tomu i s opouštěním bohoslovecké přípravy či kněžské služby. Spíše než cedit komára „zralosti“ našich bohoslovců, žijících ještě čistým duchovním ideálem, je třeba se podívat na velblouda „přezrálosti“ kněží, kteří často dosahují i významných funkcí, navenek bývají úspěšní, avšak právě proto, že už jsou tak „zralí“ a zkušení, a právě proto, že ve své kněžské kariéře dosáhli prakticky všeho, co jen si mohli přát, zjistili, že jim chybí k nirváně spokojenosti v tom dobrém bydlu ještě ono „navázání vztahu“.

Nechme nakonec ještě jednou promluvit koncilní otce, kteří jasně ukazují, jak mají bohoslovci k celibátu přistupovat a jak mají bohoslovce k celibátu vést jejich seminární představení: „Mají se naučit s pomocí božských i lidských prostředků zabudovat život bez manželství do celku své osobnosti tak, že jejich život a práce nejen neutrpí celibátem žádnou škodu, ale spíše naopak získají pevnější vládu nad svým duchem i tělem i plnější lidskou zralost a dokonaleji zakusí štěstí evangelia“ (Optatam totius č. 10). Toto je skutečná zralost podle učení koncilu. Je konečně už načase zavést o Druhém vatikánském koncilu „pravdivý narativ“.

P. Doc. Stanislav Přibyl