Jak zničit civilizaci: Postupně

Nesnažte se změnit svět přes noc. Dejte si na čas. Rychlost způsobí protitlak. Buďte evolucionisty, ne revolucionáři.

Lenin spěchal. Chtěl Rusko rychle proměnit v komunistickou společnost, což by vyvolalo podobné změny v Německu a dalších zemích. Brzy by byl celý svět komunistický a všude by zavládly tři velké ideály francouzské revoluce – volnost, rovnost a bratrství.

Inu, nakonec to tak nedopadlo. Německo mělo svou revoluci, která nebyla záležitostí komunistů, ale nacistů. A v samotném Rusku – navzdory hladomorům, občanské válce, gulagům, potlačení všech občanských svobod, čistkám, monstrprocesům, kulkám v hlavách bezpočtu lidí a sekerou v hlavě Trockého (který byl sám velkým zastáncem teroru) – se komunistická utopie nikdy nerealizovala.

Dnešní Rusko by na tom bylo lépe, kdyby Lenin býval nikdy nežil.

Naproti tomu naši západní pokrokáři postupují pomalu. Vezměme si sexuální revoluci. Za posledních šedesát let prošla mnoha fázemi a možná přijdou ještě další. Její zastánci si však podobně jako rozvážný generál, který postupně dobývá další a další nepřátelská území, dávali pozor, aby nikdy nepřešli k další etapě dříve, než bezpečně zajistí etapu předchozí.

Nejprve přesvědčili desítky milionů lidí, že smilstvo mezi vysokoškolskými studenty je báječná věc. Pak získali souhlas se soužitím nesezdaných. Potom přišly na řadu porody mimo manželství a svobodné matky. Pak přišlo schválení potratů.

Poté přišlo všeobecné schválení homosexuálního styku. Jakmile bylo toto zajištěno, přirozeně následovalo schválení manželství osob stejného pohlaví v mnoha zemích světa a toto tažení je stále živé.

Někteří si mysleli, že manželství homosexuálů bude posledním vítězstvím. Vždyť co víc by si naši sexuální pokrokáři mohli přát?

Ukázalo se, že chtějí ještě víc. Za prvé trvají na tom, aby nesouhlas s homosexualitou („homofobie“, jak to s oblibou nazývají) byl považován za stejně zlý jako rasismus. Stejně jako všichni slušní lidé považují za hrůzný rasismus, měli by být všichni slušní lidé zděšeni, když se setkají s těmi, kdo jsou tak morálně zvrácení, že neschvalují homosexuální nebo lesbický sex. To samozřejmě znamená, že všichni věrní křesťané, kteří neschvalují homosexuální sex, jsou velmi špatní lidé. Přivádí tato implikace naše pokrokáře do rozpaků? Ne, právě naopak. Právě o to tu celou dobu jde.

Pokud je „homofobie“ stejně zlá jako rasismus, pak musíme děti učit, aby schvalovaly pohlavní styk se stejným pohlavím. A aby nedošlo k nedorozumění, měli bychom dětem vysvětlit, pravděpodobně dříve, než jim bude sedm nebo osm let, co přesně máme na mysli, když mluvíme o lásce mezi osobami stejného pohlaví.

Školy mohou dětem poskytovat příběhy a obrázkové knížky přiměřené jejich věku; umělecky ztvárněné obrázky souložících hezkých chlapců nebo hezkých dívek. Jak milé. A pokud někteří nenávistní politici chtějí takové knihy a takovou výuku zakázat, křičme o morální hrůze „cenzury“, kterou nelze nepociťovat.

Je to snad poslední požadavek našich sexuálních pokrokářů – aby se naše školy proměnily ve stroje na morální rozklad a zvrácenost našich dětí? Vůbec ne. Říkají nám také, že musíme schvalovat „transgenderismus“ – skutečně šílenou myšlenku, že chlapec je dívka, když říká, že je dívka, a dívka je chlapec, když říká, že je chlapec. Toto šílenství má velkou podporu našich kulturních elit, lidí, kteří by nás ostatní měli vést, a ne zavádět na scestí.

Očekávám, že pochod k eutanazii (dalšímu „vylepšení“, které prosazují pokrokáři) se také vydá chytrou cestou evoluce, gradualismu.

1. Nejprve přijde lékařsky asistovaná sebevražda.

2. Poté dobrovolná eutanazie, při níž člověk požádá o usmrcení nebo dobrovolně přijme vražednou nabídku rodiny či přátel.

3. Pak „předpokládaná dobrovolná“ eutanazie. Při ní rodina nesvéprávné osoby usmrtí tuto osobu na základě předpokladu, že by si to oběť, pokud by byla svéprávná, přála.

Jakmile obecně přijmeme, že lidé mohou být zbaveni svého utrpení, aniž by k tomu skutečně dali souhlas, můžeme přejít k nedobrovolné eutanazii. I ta bude prosazována postupně.

4. Nejprve eutanazie pro dobro oběti. To znamená, že ačkoli nemáme důvod se domnívat, že by si dotyčný přál být zabit, víme, že by mu bylo lépe, kdyby zemřel. A tak ze soucitu…, atd.

5. Dále následuje eutanazie ve prospěch jeho přátel a rodiny – aby se jim ulevilo od emocionální nebo finanční tísně.

6. Poté bude následovat eutanazie pro zmírnění společenské zátěže spojené s udržováním nepotřebných osob při životě. Možná si nepřejete být zabiti a vaše rodina si to také nepřeje, ale společnost už nakonec bude unavena časem, problémy a náklady – nemluvě o ekologické zátěži – spojenými s odkládáním vaší smrti.

7. A konečně, eutanazie v zájmu společenského pokroku. Skupina odborníků pečlivě prozkoumá váš případ a posoudí, zda vaše smrt přispěje k pokroku lidstva, či nikoli. Jinými slovy, bude rozhodnutí pro vaši smrt „na správné straně dějin“? Pokud ano, odejdete s pomocí nějakého příjemného opiátu.

Lenin byl blázen, když se snažil o rychlou cestu k utopii.

David Carlin
Přeložil Pavel Štička